Jsem agent vládnoucí silami kreativity a představivosti!

Rozhovor s Craigem Baldwinem

Všechny vaše snímky se zabývají historií. Jak byste svůj přístup k historii popsal vy sám?

Jako velmi kritický, dialektický. Obraz toho, čemu říkáme historie, je tvořen nejrůznějšími médii, literaturou, prakticky vším, co nás obklopuje. Když se na tahle média díváme, bereme je jako jednoznačnou zprávu o historii. Ale zároveň rozumíme tomu, že vše, co o historii víme, je podmíněno jazykem těchto médií. Jsem proto vůči podobným zprávám velmi skeptický. Nejsem pozorovatel, moje tvorba není o pouhém zaznamenávání faktů. Jsem agent vládnoucí silami kreativity a představivosti! Využívám koláží, abych narušil monolitickou představu pravdy. Jako kubisté! Snažím se vytvořit více úhlů, perspektiv, fazet! Všechny mé filmy jsou o historii, ale snažím se prosadit svou vlastní subjektivitu, když historii vykládám. Říkám tomu historiografie, psaní historie.

Dobře, ale jestliže je nám historie zprostředkována skrze média, co se tedy snažíte zobrazit?

Řekněme, že je historií více. Nejsem nihilista, nepopírám sociální realitu, na níž jsou zprávy o historii založeny. Ale myslím si, že tato sociální realita je vždy podmíněna pohledem toho, kdo ji píše. Snažím se proto vytvořit jakýsi trojúhelník mezi mnou, tím kdo svůj pohled na historii napsal a jakoukoliv sociální realitou, kterou tím zaznamenává. Snažím se dialekticky, kriticky pochopit, jak ten pohled vznikal. Proto mám tak rád Godarda. Je to můj hrdina.

Mohl byste být více konkrétní?

Nesnažím se k historii přistoupit neutrálně. Mám vlastní názor a otevřeně to přiznávám. Což je vidět právě na mojí práci s found footage. Když místo záběru na vzducholoď střihnu záběr na velrybu, je to takový můj malý vtípek. Neoblbuji publikum. Oni přece vidí, že nejde o vzducholoď, ale o velrybu. Je to určitá licence, s níž ke své historii přistupuji. Snažím se ji pojmout víc kreativně, s humorem. Chci jí dát jemnější nuance. Historie může být téměř nějakým druhem média či materiálu. Jako kdybyste místo barvy použili k malování historii. Pořád vám vznikne obraz, ale už to není historie: je to její reprezentace.

Souvisí s tím i časté odkazy na nadpřirozeno, okultismus a náboženství, jež se ve vašich snímcích často objevují? Například v Soužení 99 je hojné zastoupení satanismu a magie.

Vždycky se snažím, aby v mých filmech byl humor. Dokumenty přece nejsou nějaká skrytá zóna, která musí být od humoru oproštěna. Nemusíte všechno brát tak vážně. Vidím to spíš jako tanec: hop sem, hop tam a někde mezi tím je možná kousek reality. Ale je na divákovi, aby to rozluštil, aby používal svůj kritický rozum. Já jsem dialektický materialista! Věřím ve vědu a ve vědění. Ale s okultismem jsou spjaty různé druhy ideologií a vědomostí, které nám mohou říct víc o lidské zkušenosti. V Americe je to možná trochu jiné než jinde, jelikož tu máme celou historii fantazie. Hollywood, filmy, tady se fantazíruje ve velkém. Film a okultismus toho má ostatně hodně společného a já si s touhle myšlenkou rád hraji. Očekávám, že to publikum přijme jako výzvu. Proto okultismus ze svých filmů nevyřazuji, ale využívám jej.

Film a okultismus k sobě mají blízko?

Mají toho hodně společného. To se ale netýká jenom filmu, nýbrž umění jako takového. Něčeho spekulativního, hypotetického.

Jakou roli hraje popkultura ve vašem přístupu k filmu?

Moje filmy fungují jako loutkové divadlo. Místo postavy, která se bude snažit sdělit nějakou „pravdu“, raději použiji postavy Supermana nebo Batmana. Lidé vidí, že je to Batman, že jde o konstrukci. Všechny filmy jsou konstrukce, všechny lidské jazyky! Jenomže když na tu konstrukci poukážete, máte větší vhled do toho, jak jsou takové nástroje používány. Popkultura je součástí historie. Historie je v popkultuře ztělesněna. I sama popkultura ale má svou historii a ta se s tou společenskou překrývá! A právě tyhle ozvěny a rezonance mě zajímají. Myslím, že když využíváte populární kulturu, je to více…důvtipné.


Jak tedy nahlížíte na tradičnější dokumenty? Je to něco, čemu se snažíte vyhýbat?

Mám rád všechny druhy filmů, jsem velký cinefil! Všechno beru, diverzita je to, co dělá umění bohatým. Tradiční dokumenty mám rád a respektuji je. Ale nesnažím se je napodobovat. Na to je současný život příliš komplikovaný! V dnešní době je tolik relativismu a skepticismu! Tolik nejistoty ohledně jazyka, vědomostí... Nemůžete jenom ukázat na něco prstem a čekat, že se objeví nějaká jednoznačná pravda! Musíte postupovat, jako když chcete zapálit oheň. Je to proces. Dřevo, chroští, vzduch a podobně. Proto je tvorba dokumentů tak složitá. Můj přístup je tedy víc současný, svým způsobem punkový. Agresivní a kritický k puristickému zobrazování. Přístup tradičnějších dokumentů je naopak dost naivní.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad takové naivity?

Třeba to, co vidíte v televizi. Většina televizních dokumentů se snaží zprostředkovat třeba nějaký příběh války, ale jediné, na co se soustředí, jsou výbuchy. Pomíjí, proč se ta válka děje. Jediné, co takové filmy ukazují, jsou počty mrtvých a nějaké archivní materiály. Podobné typy filmů a zpráv se budou točit vždycky, takže já je dělat nemusím. Někdo už to dělá za mě. Ale mohl bych udělat dokument, v němž se budu ptát, proč ti lidé ve válce zemřeli? Nebo jak zemřeli? Jelikož my už přeci tak nějak víme, že jsou mrtví. A to je důvod, proč mám rád tuhle ideu komplikování a zpochybňování. Tohle kladení otázek lidem, kteří píší historii. Jaký je jejich pohled? Jsou jenom nacionalisté? Nebo se snaží něco prodat pro reklamní průmysl? Pro korporace, které platí za vysílací čas? A jestli ano, tak proč se na to musíme dívat? To jsou přece důležité otázky!  V rámci žánru televizního dokumentu se na ně ale nikdo neptá, a proto je považuji za dost naivní.

Ve filmu Sonic Outlaws jste se věnoval problematice copyrightu. Vnímáte v této oblasti od doby, kdy byl film natočen, nějaký posun?

Ha! Tenhle problém jenom tak nezmizí! Někdo by o tom měl udělat další film! Máte pravdu, Sonic Outlaws jsem natočil roku 1995, ale stále přitahuje velké množství lidí, protože je stále aktuální. Osobně věřím v to, že vědění by mělo být něco jako park, kam každý může jít a užívat si. Ne být privatizováno, jako se to děje v Americe i po celém světě. Přičemž tahle privatizace toho, co dříve bývalo „public domain“, stále stoupá. Já se snažím public domain prosazovat. Navíc mám pocit, že existují subkultury, které stejně copyright obcházejí. Polovina věcí by nebyla na YouTube, kdyby všichni držitelé práv uplatnili svá práva. Ale to oni nemůžou, protože jde o příliš divoké a kreativní teritorium. Neříkám přitom, že by umělec neměl být oceněn za svou práci a úsilí. Samozřejmě že ano. Ale problémem, skutečným problémem, jsou velké korporace, které mají v Americe pod palcem prakticky celý zábavní průmysl.

A lze poukazováním na korporace něčeho dosáhnout?

Ale já se snažím dělat více! Nesnažím se na ně pouze ukazovat, ale využívat je! Využívat je kritickým, dialektickým, humorným způsobem. Proto jsou moje filmy tak dlouhé. Snažím se o hlubokou kritiku. Jenom poukázat na korporaci je jednoduché. A o jednoduchost já nestojím. Zvu lidi „dovnitř“, aby mysleli sami za sebe a vytvářeli nové významy. To je celá idea koláže: 1 + 1 = 3!

Jediné, co by vzniklo, kdybych na korporaci jen ukázal, je jednoduché rovnítko mezi korporací a zlem. Ale já se snažím problematizovat.

Když se o podobný přístup pokusili Negativland, skončilo to žalobou. Musel jste se také potýkat s podobnou reakcí od „oběti“ své kritiky?

Ne, protože korporace tomu nevěnují pozornost. Kdybych se stal jejich terčem, tak by pouze přilákali pozornost na mou kritiku. Přesně to se totiž stalo s U2 a Negativlandem. Když je U2 zažalovali, najednou se o aféře všichni dozvěděli. Kdyby žádná žaloba neproběhla, U2 by nevypadali jako ti špatní. Pravdou ale je, že někdy můžete udělat film, který bude mít nějaký reálný dopad. Jako Errol Morris v Tenké modré čáře. Chlapík, o němž film byl, se díky němu dostal ven z vězení. Byl bych rád, kdyby moje filmy vyvolaly podobnou reakci. Ale to je nerealistické. Na to jsou příliš levné a punkáčské…

Craig Baldwin je americký undergroundový filmař, specializující se na tvorbu filmů pomocí metody found footage. Tento bývalý studen Bruce Connera se kromě vlastní tvorby se věnuje i distribuci a propagaci experimentálních filmů.

Mezi jeho díla patří Sonic Outlaws (1995) o problematice copyrightu, Soužení 99 (1991) tematizující intervenci USA ve státech Latinské Ameriky nebo RocketKitKongoKit (1986) o situaci v Africe.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.21Dobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila Boháčková
1.21Odcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila Boháčková
6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková

starší články

f2.13DOK.REVUE
24. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková