Jsem agent vládnoucí silami kreativity a představivosti!

Rozhovor s Craigem Baldwinem

Všechny vaše snímky se zabývají historií. Jak byste svůj přístup k historii popsal vy sám?

Jako velmi kritický, dialektický. Obraz toho, čemu říkáme historie, je tvořen nejrůznějšími médii, literaturou, prakticky vším, co nás obklopuje. Když se na tahle média díváme, bereme je jako jednoznačnou zprávu o historii. Ale zároveň rozumíme tomu, že vše, co o historii víme, je podmíněno jazykem těchto médií. Jsem proto vůči podobným zprávám velmi skeptický. Nejsem pozorovatel, moje tvorba není o pouhém zaznamenávání faktů. Jsem agent vládnoucí silami kreativity a představivosti! Využívám koláží, abych narušil monolitickou představu pravdy. Jako kubisté! Snažím se vytvořit více úhlů, perspektiv, fazet! Všechny mé filmy jsou o historii, ale snažím se prosadit svou vlastní subjektivitu, když historii vykládám. Říkám tomu historiografie, psaní historie.

Dobře, ale jestliže je nám historie zprostředkována skrze média, co se tedy snažíte zobrazit?

Řekněme, že je historií více. Nejsem nihilista, nepopírám sociální realitu, na níž jsou zprávy o historii založeny. Ale myslím si, že tato sociální realita je vždy podmíněna pohledem toho, kdo ji píše. Snažím se proto vytvořit jakýsi trojúhelník mezi mnou, tím kdo svůj pohled na historii napsal a jakoukoliv sociální realitou, kterou tím zaznamenává. Snažím se dialekticky, kriticky pochopit, jak ten pohled vznikal. Proto mám tak rád Godarda. Je to můj hrdina.

Mohl byste být více konkrétní?

Nesnažím se k historii přistoupit neutrálně. Mám vlastní názor a otevřeně to přiznávám. Což je vidět právě na mojí práci s found footage. Když místo záběru na vzducholoď střihnu záběr na velrybu, je to takový můj malý vtípek. Neoblbuji publikum. Oni přece vidí, že nejde o vzducholoď, ale o velrybu. Je to určitá licence, s níž ke své historii přistupuji. Snažím se ji pojmout víc kreativně, s humorem. Chci jí dát jemnější nuance. Historie může být téměř nějakým druhem média či materiálu. Jako kdybyste místo barvy použili k malování historii. Pořád vám vznikne obraz, ale už to není historie: je to její reprezentace.

Souvisí s tím i časté odkazy na nadpřirozeno, okultismus a náboženství, jež se ve vašich snímcích často objevují? Například v Soužení 99 je hojné zastoupení satanismu a magie.

Vždycky se snažím, aby v mých filmech byl humor. Dokumenty přece nejsou nějaká skrytá zóna, která musí být od humoru oproštěna. Nemusíte všechno brát tak vážně. Vidím to spíš jako tanec: hop sem, hop tam a někde mezi tím je možná kousek reality. Ale je na divákovi, aby to rozluštil, aby používal svůj kritický rozum. Já jsem dialektický materialista! Věřím ve vědu a ve vědění. Ale s okultismem jsou spjaty různé druhy ideologií a vědomostí, které nám mohou říct víc o lidské zkušenosti. V Americe je to možná trochu jiné než jinde, jelikož tu máme celou historii fantazie. Hollywood, filmy, tady se fantazíruje ve velkém. Film a okultismus toho má ostatně hodně společného a já si s touhle myšlenkou rád hraji. Očekávám, že to publikum přijme jako výzvu. Proto okultismus ze svých filmů nevyřazuji, ale využívám jej.

Film a okultismus k sobě mají blízko?

Mají toho hodně společného. To se ale netýká jenom filmu, nýbrž umění jako takového. Něčeho spekulativního, hypotetického.

Jakou roli hraje popkultura ve vašem přístupu k filmu?

Moje filmy fungují jako loutkové divadlo. Místo postavy, která se bude snažit sdělit nějakou „pravdu“, raději použiji postavy Supermana nebo Batmana. Lidé vidí, že je to Batman, že jde o konstrukci. Všechny filmy jsou konstrukce, všechny lidské jazyky! Jenomže když na tu konstrukci poukážete, máte větší vhled do toho, jak jsou takové nástroje používány. Popkultura je součástí historie. Historie je v popkultuře ztělesněna. I sama popkultura ale má svou historii a ta se s tou společenskou překrývá! A právě tyhle ozvěny a rezonance mě zajímají. Myslím, že když využíváte populární kulturu, je to více…důvtipné.


Jak tedy nahlížíte na tradičnější dokumenty? Je to něco, čemu se snažíte vyhýbat?

Mám rád všechny druhy filmů, jsem velký cinefil! Všechno beru, diverzita je to, co dělá umění bohatým. Tradiční dokumenty mám rád a respektuji je. Ale nesnažím se je napodobovat. Na to je současný život příliš komplikovaný! V dnešní době je tolik relativismu a skepticismu! Tolik nejistoty ohledně jazyka, vědomostí... Nemůžete jenom ukázat na něco prstem a čekat, že se objeví nějaká jednoznačná pravda! Musíte postupovat, jako když chcete zapálit oheň. Je to proces. Dřevo, chroští, vzduch a podobně. Proto je tvorba dokumentů tak složitá. Můj přístup je tedy víc současný, svým způsobem punkový. Agresivní a kritický k puristickému zobrazování. Přístup tradičnějších dokumentů je naopak dost naivní.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad takové naivity?

Třeba to, co vidíte v televizi. Většina televizních dokumentů se snaží zprostředkovat třeba nějaký příběh války, ale jediné, na co se soustředí, jsou výbuchy. Pomíjí, proč se ta válka děje. Jediné, co takové filmy ukazují, jsou počty mrtvých a nějaké archivní materiály. Podobné typy filmů a zpráv se budou točit vždycky, takže já je dělat nemusím. Někdo už to dělá za mě. Ale mohl bych udělat dokument, v němž se budu ptát, proč ti lidé ve válce zemřeli? Nebo jak zemřeli? Jelikož my už přeci tak nějak víme, že jsou mrtví. A to je důvod, proč mám rád tuhle ideu komplikování a zpochybňování. Tohle kladení otázek lidem, kteří píší historii. Jaký je jejich pohled? Jsou jenom nacionalisté? Nebo se snaží něco prodat pro reklamní průmysl? Pro korporace, které platí za vysílací čas? A jestli ano, tak proč se na to musíme dívat? To jsou přece důležité otázky!  V rámci žánru televizního dokumentu se na ně ale nikdo neptá, a proto je považuji za dost naivní.

Ve filmu Sonic Outlaws jste se věnoval problematice copyrightu. Vnímáte v této oblasti od doby, kdy byl film natočen, nějaký posun?

Ha! Tenhle problém jenom tak nezmizí! Někdo by o tom měl udělat další film! Máte pravdu, Sonic Outlaws jsem natočil roku 1995, ale stále přitahuje velké množství lidí, protože je stále aktuální. Osobně věřím v to, že vědění by mělo být něco jako park, kam každý může jít a užívat si. Ne být privatizováno, jako se to děje v Americe i po celém světě. Přičemž tahle privatizace toho, co dříve bývalo „public domain“, stále stoupá. Já se snažím public domain prosazovat. Navíc mám pocit, že existují subkultury, které stejně copyright obcházejí. Polovina věcí by nebyla na YouTube, kdyby všichni držitelé práv uplatnili svá práva. Ale to oni nemůžou, protože jde o příliš divoké a kreativní teritorium. Neříkám přitom, že by umělec neměl být oceněn za svou práci a úsilí. Samozřejmě že ano. Ale problémem, skutečným problémem, jsou velké korporace, které mají v Americe pod palcem prakticky celý zábavní průmysl.

A lze poukazováním na korporace něčeho dosáhnout?

Ale já se snažím dělat více! Nesnažím se na ně pouze ukazovat, ale využívat je! Využívat je kritickým, dialektickým, humorným způsobem. Proto jsou moje filmy tak dlouhé. Snažím se o hlubokou kritiku. Jenom poukázat na korporaci je jednoduché. A o jednoduchost já nestojím. Zvu lidi „dovnitř“, aby mysleli sami za sebe a vytvářeli nové významy. To je celá idea koláže: 1 + 1 = 3!

Jediné, co by vzniklo, kdybych na korporaci jen ukázal, je jednoduché rovnítko mezi korporací a zlem. Ale já se snažím problematizovat.

Když se o podobný přístup pokusili Negativland, skončilo to žalobou. Musel jste se také potýkat s podobnou reakcí od „oběti“ své kritiky?

Ne, protože korporace tomu nevěnují pozornost. Kdybych se stal jejich terčem, tak by pouze přilákali pozornost na mou kritiku. Přesně to se totiž stalo s U2 a Negativlandem. Když je U2 zažalovali, najednou se o aféře všichni dozvěděli. Kdyby žádná žaloba neproběhla, U2 by nevypadali jako ti špatní. Pravdou ale je, že někdy můžete udělat film, který bude mít nějaký reálný dopad. Jako Errol Morris v Tenké modré čáře. Chlapík, o němž film byl, se díky němu dostal ven z vězení. Byl bych rád, kdyby moje filmy vyvolaly podobnou reakci. Ale to je nerealistické. Na to jsou příliš levné a punkáčské…

Craig Baldwin je americký undergroundový filmař, specializující se na tvorbu filmů pomocí metody found footage. Tento bývalý studen Bruce Connera se kromě vlastní tvorby se věnuje i distribuci a propagaci experimentálních filmů.

Mezi jeho díla patří Sonic Outlaws (1995) o problematice copyrightu, Soužení 99 (1991) tematizující intervenci USA ve státech Latinské Ameriky nebo RocketKitKongoKit (1986) o situaci v Africe.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f2.13DOK.REVUE
24. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue