Ji.hlavský manifest – doma i v kině

Sledujte ji.hlavský manifest online

Papírové hlavy (Dušan Hanák , 1995)

U příležitosti oslav 20. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava představíme dvacetiletou historii přemýšlení o světě skrze dokumentární film v jedinečné sekci nazvané Ji.hlavský manifest. Ta je složena z dvaceti dokumentárních esejí v minulosti uvedených na MFDF Ji.hlava, z nichž každá měla premiéru v jednom roce 1997–2016.

Za jednotlivými filmovými esejemi stojí vždy silný autor s výrazným názorovým hlediskem. Vyznačují se komplexností myšlení a bohatou škálou vizuálních prostředků. Mísí se tu fantazie s chutí experimentovat a častým výrazovým prostředkem je montáž. Výsledkem jsou velmi různorodá a pozoruhodná díla s přesahy do mnoha kategorií audiovizuální tvorby. Sekce Ji.hlavský manifest představuje zásadní položky své historie v tomto žánru.

Papírové hlavy (Dušan Hanák, Česká republika, 1995)

„Svoboda je… když se člověk zbaví něčeho, co ho dusí a brání mu v dýchání.
Svoboda je… největší dar, jaký v životě mám.
Svoboda je… nemít strach.
Svoboda je… když je člověk volný.
Svoboda je… když vás nikdo nebrzdí.“

Dokumentární koláž Papírové hlavy skládá pomocí střihu úvahu o lidské (ne)svobodě, o vztahu obyčejného občana a totalitní moci. Film předkládá střípky událostí československé historie mezi lety 1945 a 1989, které jsou konfrontovány s nahranými scénkami i dobovými záznamy, výpověďmi účastníků a desítkami hlubokých myšlenek – nahlas vyslovených i těch skrytých. Dokument Dušana Hanáka je jedinečnou a mrazivou obžalobou komunismu, kterou rozhodně nesmíte minout. Dostane se vám totiž pod kůži dřív, než dozní první oslavná socialistická píseň, a pocit bezmoci a hnusu se vás bude držet ještě dlouho poté, co se rozsvítí světla v sále. Někteří můžou namítat, že je film příliš jednostranný a tendenční. Dovolím si nesouhlasit. Někdy je třeba národu otevřít oči podobně silnými záběry, aby se jednoho dne neukázalo, že máme příliš krátkou paměť. Papírové hlavy jsou aktuální i dnes, po dvaceti letech od svého vzniku – možná i daleko víc.

Kateřina Šardická

Houba (Vít Janeček, Česká republika, 2000)

„V mechu jsou tu a tam hrbolky a někteří lidé nad nimi mívají zvláštní pocit, schopnost nohou poznati, kde jsou houby – tak jako jiní poznají, že jdou nad bývalým hřbitovem nebo starodávnou chodbou. A ta radost, když se odhrne mech! Tam se naparuje hřib, který ještě neviděl slunce, bílý jak panenská nevinnost.“

Autorem těchto vět je spisovatel Michal Mareš a jeho slova přesně vyjadřují pocity, jaké ve vás zůstaly po páteční festivalové polední projekci. Filmová esej Víta Janečka s příznačným názvem Houba pojednává především o houbách a jejich napojení na ostatní živé bytosti. Dokument se pokouší ze struktury houby vysvětlit nejen přírodu, ale i dnešní vědu a celou civilizaci. Biologické pojednání přechází k filozofujícím úvahám o bytí, odborné výklady střídají úvahy o smyslu života a odpoutaná kamera vás zavede přímo mezi stíny stromů, ze kterých dýchá vůně lesa až k divákům usazeným v sedačkách. Jak by vám každý houbař potvrdil, houby nejsou rostliny – jsou to bytosti, ke kterým se musíte chovat s určitým respektem. Film Víta Janečka je toho důkazem. Pokud po projekci zatoužíte vyrazit do přírody a nějaké houby pro potěchu oka a duše najít, máte jedinečnou možnost – okolní lesy k tomu přímo vybízejí!

Kateřina Šardická

Plani di giardini ideali (Radek Tůma, 2008)

Dokumentarista Radek Tůma rád experimentuje s formou a hranicí mezi dokumentem a fikcí. Letošní ji.hlavskou  přehlídku  filmových esejí otevírá experimentálním barokním westernem Plani di giardini ideali. Jde o záznam divadelní „opery naturalis“, který svým pojetím stojí na hraně nízkorozpočtového hraného projektu a dokumentu o svém vlastním vzniku. Jedná se tedy o film, divadelní inscenaci, záznam této inscenace a hlavně - svérázný dokument. Ústřední postavou je Vratislav Brabenec, básník, hudebník a hlavně - zahradník.

Přinášíme ve spolupráci s portálem DAFilms.cz

Dotek (Shelly Silver, USA, 2013)

Ji.hlavský manifest představuje ty nejzásadnější filmové eseje uvedené v průběhu své historie. Jednou z nich je i subjektivní Dotek Shelly Silver, který upozorňuje na konstruovanost každého uměleckého díla.  Muž (knihovník, gay, pozorovatel a imitátor) se v ní po letech vrací do newyorské čínské čtvrti postarat se o umírající matku. Ve volném čase sbírá obrazy svých současníků a spolupracovníků, které spolu s ním pozorujeme. Film je plný ostrých přechodů mezi tichem a slovem.

Umělkyně Shelly Silver (1957) je profesorkou na Kolumbijské univerzitě. Filmem, videem či fotografií ztvárňuje mnoho témat a žánrů. Zaměřuje se na soukromé a společenské vztahy.

Přinášíme ve spolupráci s portálem DAFilms.cz

Poslední večeře (Lars Begström, Mats Bigert, Švédsko, 2005)

Švédské duo tvůrců Bergström - Bigert tvoří od počátků spolupráce různé umělecké projekty zaměřené na aktuální vědecká a společenská témata s důrazem na lidskost, přírodu a techniku. Není proto divu, že se zaměřili i na téma trestu smrti. Jejich rekonstrukce přípravy večeře před popravou přechází v úvahu, jakou pozici zaujímá v dnešní společnosti trest smrti a rituál s ním spojený. Ve filmu se dokumentární materiál spojuje s důslednou stylizací, ikonickou instalací a animací. Snímek je výpravou do kulturní historie a symbolické pohostinství se stává zdrojem imaginace.

Přinášíme ve spolupráci s portálem DAFilms.cz

Hospodin činí zázraky ve mně (Albert Serra, Španělsko, 2011)

Snímek Hospodin činí zázraky ve mně se odehrává v prostředí výroby filmu, což je jistou paralelou pro natáčení samotné. Deníkově představuje vztahy mezi protagonisty a jejich často povrchní problémy při natáčení a čekání na režiséra ve vyprahlé krajině.

Pro španělského matadora dokumentárního filmu Alberta Serru jsou však minimalistické stylistické postupy typické a tento film nebyl výjimkou. Statická kamera získávala na dynamičnosti díky práci s hloubkou prostoru. V celém díle se objevil jen jediný pohyb kamery, který v divákovi vyvolával pocit strachu a napětí. Serra také velice skromě pracoval s hudebním doprovodem, hudební motiv se totiž objevil jen na začátku a na konci, čímž zarámoval načrtnuté emoční rozpoložení hlavních postav. Konverzační scény se střídali se zcela tichými scénami, jež přerušil voice over volně přecházející do zvukového můstku vedoucí k dalšímu dialogu.

Hlavní postavy Sanchini a Quiote mají jen sebe. Ostatní řeší povrchní témata a sobecké problémy, což Albert Serra ukazuje se svěžím humorem, založeným na neomaleném chování účastníků.  Hlavní hrdinové, i když nepřímo, si navzájem vyznají lásku a snímek odráží jejich prožívání a pocity. Právě zmíněná absence hudby a pohybů kamery umocňuje jejich neštěstí. Závěrečná jízda na motorce doplněná o melancholickou hudbu a rozpohybování kamery nabádá ke šťastnému konci, ve který jako diváci doufáme od samého začátku.

Tereza Vlasatá

No Home Movie (Chantal Akermanová, Belgie, 2015)

Krajina vnitřního exilu

Avantgardní filmařka, která se věnuje též hrané tvorbě, na portrétu své matky, polské židovky, která přežila holocaust a uprchla do Belgie, testuje divácké hranice. Navzdory tématu se cíleně vyhýbá nejen příběhu či rodinné historii zachycené na domácí kameru, ale všemu co poutá pozornost. Autorka nechává své postavy volně vstupovat a vystupovat z dlouhých statických záběrů zákoutí matčina bytu. Stejně zarputile jako se stylem pracuje i s nízkou informační nosností svého snímku, když odmítá zařazovat jakékoli historický kontext, vztahující se k tématu. Ponor do vztahu mezi dcerou a matkou však překračuje hranice domácího videa tématem vykořeněnosti a nekonečného plynutí času. No Home Movie představuje intimní hledání kořenů jak v podobě nalézání krajiny domova, tak v navazování kontaktu se stárnoucí matkou prostřednictvím telefonátů, skypeových rozhovorů a návštěv.

Akermanová svůj téměř výhradně interiérový snímek až obsesivně prokládá dlouhými záběry na pustou krajinu, která symbolizuje přetvořenou podobu domova, spjatého s nekonečností, anonymitou, prázdnotu. Coby moderní nomádka přebírá břímě minulosti a žije ve vnitřním exilu paradoxně jako její matka, která si naopak vybrala zdi svého bytu pro život v dobrovolné izolaci od okolního světa. Záznam iluzorní krajiny, tvořený z anonymních záběrů na izraelskou pustinu a návraty k matce představují snahu zvěčnit obraz domova, který je poznamenán tragickou kapitolou dějin 20. století a dotýká se proto jak soukromé tak kolektivní historie.

Janis Prášil





výpis dalších článků rubriky:  Téma

5.19Zachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila Boháčková
F5.19Válka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis Prášil
F4.19Doba lithiová aneb Čas vyhynoutJedním z témat prolínajících se letošním festivalem je ekologie, klimatická krize i otázka, jak může jedinec i celá společnost zabránit hrozícímu kolapsu, případně jak čelit pocitu strachu a environmentální úzkosti. V programu ji.hlavského festivalu najdeme i několik filmů s ekologickou tematikou. Přinášíme zamyšlení o několika snímcích ze sekce Svědectví o přírodě.Pavel Bednařík
F2.19Reality TV – seznamte seKurátor každoroční ji.hlavské programové sekce Reality TV Milan Kruml pojmenovává tři převažující kategorie těchto televizních formátů: seznamky, pořady zaměřené na komunální problémy a aktuální publicistiku na téma přesahující běžné politické dění. Do poslední jmenované kategorie můžeme řadit rakouský dokument Heinz-Christian Strache – Ibizza video, který zachycuje jednu z největších politických afér posledních let u našich sousedů a navozuje téma, jak se bránit proti populistům. Rakouský dokument uvádí MFDF Ji.hlava dnes od 17:30 v DKO II.Milan Kruml
4.19Felix Sobolev: Objev KinotronuZatímco ve světě je dílo Felixe Soboleva (1931–1984) takřka neznámé, na rodné Ukrajině jde o ikonu populárně-vědeckého filmu. Retrospektivu jeho stále živého díla přináší letošní MFDF Ji.hlava. Dnes bude k vidění v kině Dukla - Reform od 22:30. Felix Sobolev
4.19Virtuální realityMFDF Ji.hlava již deset let sleduje audiovizuální díla, která prozkoumávají realitu ve formátech a médiích mimo promítací plátno. Letos tato část programu opět přináší dokumentární, vzdělávací či vědecké počítačové hry a u nás dosud nejrozsáhlejší přehlídku děl ve virtuální realitě, kterou jihlavský festival představuje již potřetí. Sociálně-kritické i politické reflexe, průniky do světa vědy, neznámé krajiny i silné příběhy dostávají prostor v lineárních i interaktivních dílech různorodých žánrů a podob. V rámci festivalu budou promítány v blocích 360° filmů ve VR kině (v DKO) i v podobě instalací.Andrea Slováková
4.19Podoby erotikyLetošní tematická retrospektiva Fascinace: erotika navazuje na přehlídky filmové avantgardy, které byly na jihlavském festivalu dokumentů v uplynulých letech rámovány tématy nadhled, věčnost nebo domov. Letos tento průřez filmovým experimentováním ukazuje různorodé podoby reprezentace tělesné touhy, přitažlivosti a projevů fyzické lásky. První blok Fascinace - Erotika je k vidění dnes od 19:30 v kině Dukla-Edison. Andrea Slováková
3.19Filmág Man RayNázory slavného experimentátora na filmové uměníMan Ray
2.19Kdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr Minařík
1.19Tradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta Černá

starší články

F3.16DOK.REVUE
28. 10. 2016


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film