Jako by šlo o reklamu na život v Podněstří

Říká Lukáš Kokeš, spoluautor filmu Pevnost, který se stal na 16. MFDF Ji.hlava nejlepším českým dokumentem 2012

V prosinci vstoupí do kin snímek, který natočil společně s režisérkou Klárou Tasovskou jako mimořádné cvičení v rámci studia na FAMU.

Co je tou vámi sledovanou pevností?

Je jí Podněsterská moldavská republika. Prvotní motivací pro natáčení byla fascinace tím, že kousek od Evropské unie může existovat země, o níž většina lidí nemá potuchy a jediná země, která ji, byť neoficiálně, uznává a podporuje, je Rusko. Tedy kromě rovněž neuznaných republik Jižní Osetie, Abcházie nebo Náhorního Karabachu. Podněstří pro naše natáčení objevila Klára Tasovská, spoluautorka filmu, která tuto zemi někdy před třemi roky náhodou navštívila. Rámec filmu tvoří příprava na prezidentskou volbu v době, kdy zde dvacet let nepřetržitě vládl stejný prezident. Jako jediný v celé Evropě. Situace už byla natolik neudržitelná, že i z Moskvy chodily zprávy slibující změnu.

Jak tato neexistující země vznikla?

Její historie začala rozpadem Sovětského svazu. Výrazná ruskojazyčná menšina na hranici Moldávie a Ukrajiny vznesla požadavek na svou nezávislost. Místní etničtí Rusové, kteří v současnosti tvoří asi třetinu z celkového půl milionu obyvatel Podněstří, byli a jsou podporováni ruskou armádou. Už v době SSSR zde byly důležité muniční sklady a Rusko má v regionu dodnes obrovský vliv. Místní obyvatelé uspořádali počátkem devadesátých let referendum, vyhlásili nezávislost, vymysleli hranice, většinou tvořené řekou Dněstr, a postavili na ně hlídky. Postupně začali tisknout vlastní měnu, zavedli parlament, policii, armádu, vybudovali svou telefonní síť. A vytiskli poštovní známky. Mezinárodní společenství tuto republiku sice neuznalo a Moldávie, pod jejíž území oblast oficiálně spadá, chtěla Podněstří silou zrušit, ale proti tomu zasáhla velkým počtem vojáků Ruská federace a vše se zastavilo.

Jaký je smysl této ztracené, oficiálně neexistující země?

Na mě to dělá dojem, že jde o takovou velkou bezcelní zónu, přes kterou na černo putuje velký objem zboží. Spekuluje se dokonce i o zbraních. Ale i jen při obchodu s potravinami, alkoholem nebo cigaretami zde může docházet k obrovským celním únikům v řádu miliard. Zájem na takové „černé díře“ mají byznysmeni i politici ze všech zemí sousedících s Podněsterskou moldavskou republikou. Provázanost mezi politikou a byznysem je dost výrazná. Další spekulací je, že Rusové tento stav cíleně udržují i proto, aby Moldavané nemohli vstoupit do Evropské unie a Rusové si tak udrželi EU dále od vlastních hranic.

Potřebovali jste pro natáčení v takto specifické zemi nějaké povolení?

Aby mohl v Podněstří filmař natáčet, musí mít novinářskou akreditaci, o kterou si musí zažádat. My jsme se o to pokusili, poslali jsme žádost na ministerstvo informací, ale zamítli nám ji. Proto jsme nemohli natáčet na oficiálních místech ani s oficiálními představiteli, politiky, úředníky, vojáky a podobně. Museli jsme tedy od začátku zvolit jiný klíč a namísto oficiálních struktur se zaměřit na obyčejné lidi. Ve filmu vystupuje jediný politik, který si myslel, že se skrze natáčení s námi bude moci zviditelnit. Dnes už by s námi nejspíš nemluvil.

Ilegální natáčení

Co by se mohlo stát, kdyby místní úřady odhalily, že natáčíte? Vyhostily by vás? Věděli jste, co vám hrozí?

O skutečné hrozbě bylo možné vlastně jen spekulovat. O to horší scénáře jsme si představovali. Vycházeli jsme ze skutečnosti, že jde o oficiálně neexistující stát, kde kromě Jižní Osetie nebo Abcházie nemá žádná jiná země své zastoupení. V moldavském Kyšiněvě sice velvyslanectví České republiky je, ale diplomaté mají do Podněsterské moldavské republiky, když to přeženu, zákaz vstupu. Právní forma vztahu Podněstří a Moldávie je válečný stav s dočasným příměřím. Kdyby nás někdo uvrhl do vězení, oficiální cestou by bylo dost komplikované s nimi vyjednávat. Tyto země jsou vždy nepředvídatelné.

A jak ilegálnost vašeho natáčení ovlivnila celkovou podobu filmu?

Vše jsme natáčeli v minimálním štábu, já jako kameraman a Klára jako zvukařka. Většinou jsme natáčeli v interiérech. Když jsme ke konci našeho předposledního pobytu v Podněstří natáčeli oficiální oslavu výročí založení státu, roztáhl jsem na náměstí stativ a hned nás zatkla tajná policie. Od začátku jsme věděli, že k takovým situacím může dojít, a proto jsme se jim snažili předcházet. Nechtěli jsme ohrozit samotný film.

Bylo vůbec možné v takových podmínkách natočit film, který odpovídá vaší osobní zkušenosti s tímto místem?

Aby atmosféra zdejší každodennosti vyšla plně najevo, rozhodli jsme se na začátku, že k natáčení budeme přistupovat, jako by šlo o reklamu na život v Podněstří. Schválně jsme to chtěli přehnat. Aby se samo ukázalo, v jak uzavřené a zmanipulované bublině místní lidé žijí. Od začátku jsme věděli, že nechceme dělat investigativní reportáž. Nechtěli jsme pátrat po politických vlivech a rozplétat mocenskou chobotnici. Film je impresivní studií z místa mezi časem a prostorem, z rozostřeného území za zamlženým sklem.

Váš film je vizuálním zážitkem, protože je postaven na výrazných obrazech. Jak jste hledali scenerie a situace, které budou nést takto silnou atmosféru? A neobávali jste se, že nebudou mít přesah, že půjde o pouhý sled krásných záběrů?

Na začátku jsem si vzpomněl na snímek Jorgena Letha 66 výjevů z Ameriky. To on byl pro mě referencí, že takový koncept může fungovat. I Leth pouhou volbou obrazů vytvořil komentář Ameriky začátku osmdesátých let. S tímto vědomím jsme hledali podobně výmluvné obrazy i v Podněstří. Zároveň jsme nechtěli natočit jen leporelo z atmosférických záběrů. Proto je ve filmu velký prostor pro výpovědi mimo obraz. Nechtěli jsme přijít o informativní výmluvnost výpovědí ani o atmosférickou působivost obrazů. Proces střihu byl pomalý a náročný, snažili jsme se najít ideální poměr mezi obojím.

Jak lidé, s nimiž jste natáčeli, reagovali na kameru? Měli strach?

To je zajímavé. Ve srovnání s natáčením u nás byla jejich nedůvěra mnohem menší. Méně se ostýchali, méně kontrolovali. Nedůvěra ve film, jak ji známe u nás, k nim ještě nedorazila. I toto potvrzovalo náš pocit návratu v čase o dvacet let. Zvláštní asynchronicitu času, kterou jsme si nejvíc uvědomovali při přejíždění z Česka do Podněstří a zase zpátky.

Jak může váš film ohrozit lidi, s nimiž jste natáčeli?

Uklidnila nás skutečnost, že se režim po prezidentských volbách trochu uvolnil. Díky tomu můžeme použít i závažnější scény, například rozhovor s místní politickou aktivistkou, které by dříve za to, co nám řekla, hrozilo obvinění z vlastizrady. Naštěstí se situace po volbách proměnila a ona své protivládní články dnes publikuje na vlastním blogu. Bezprostředně po našem natáčení ale kolem jejího domu jezdila auta tajné policie a monitorovala, co se děje.

Filmy a profil autora naleznete na DAFilms.cz

Hranice dokumentu a fikce

Sdílíte skepsi určité části intelektuálů, kterou nedávno vyjádřil například Umberto Eco, když napsal, že lidé dnes už nic podstatného neprožívají, protože právě tyto chvíle ve velkém zaznamenávají na své mobily a kamery?

Nejsem skeptický. Jde jen o novou situaci, kterou je třeba kreativně využít. Když sám vytáhnu kameru nebo mobil, abych si něco natočil, nejsem ochuzený o svůj osobní prožitek. Jen danou situaci prožívám jinak. Někdo může vnímat displej kamery jako určitou bariéru. Pro mě je spíš filtrem, který mi umožňuje prožít daný moment jinak, současně ho zaznamenat a vracet se k němu. Prožívat ho vícekrát, pokaždé znovu a odlišně. Navíc toto zaznamenávání, o kterém mluvíme, vytváří ohromně zajímavý, nekonečný globální audiovizuální archiv všech možných momentů lidského života. A ty mohou být pro mě jako filmaře potenciálně neskutečně zajímavé.

Jak je moc pro vás důležité poznávat aktuální dění v kinematografii?

Tomu se věnuji dost často a důsledně. Snažím se sledovat hranou i dokumentární kinematografii. Pravidelně si třeba mapuji, jaké filmy vybírají do soutěží festivaly v Cannes, Benátkách, Locarnu nebo Rotterdamu. Ty poslední dva festivaly mám obzvlášť rád. Filmy, které mě zaujmou, si později dohledávám na internetu nebo objednávám přes různé služby. Sledování současné kinematografie mě baví a zajímá, zároveň se pak mám k čemu vztahovat a kriticky rozvíjet přemýšlení o vlastním stylu. Jsem totiž přesvědčen, že všechno už bylo nějak zfilmováno a nějak natočeno. Existují pouze různé variace. Proto si myslím, že není možné mít originální styl nebo metodu. Přesvědčení o originalitě vlastního stylu pramení spíše z nevědomosti nebo neznalosti toho, co tady už bylo. Pro mě i pro Kláru je důležité vědomí, že se neuzavíráme do lokálního uvažování o filmu, stejně jako vědomí, že se snažíme používat moderní jazyk.

Právě festivaly v Rotterdamu či Locarnu dnes svou dramaturgií postihují napětí a vzájemné ovlivňování mezi dokumentárním a hraným filmem. Pomyslel jste při natáčení Podněstří na limity dokumentárního způsobu natáčení?

Na hranice dokumentu narážím stále, nejen v Podněstří. Právě připravuji v rámci Českého žurnálu, televizního projektu Víta Klusáka a Filipa Remundy, dokumentární film vycházející z dění kolem metylalkoholové aféry. Slyšel jsem velice zajímavé příběhy z prostředí pančování lihu, ale čistě dokumentárními postupy se to prostě nedá natočit. Limity dokumentární metody mě provázejí stále a vždycky si říkám „to by byl dobrej hranej film“. Například jsem strávil noc s celní jednotkou, která kontrolovala dodržování prohibice po barech, nonstopech a ve stáncích. Ale já s nimi nemohl vtrhnout do nějakého podezřelého obchodu a zaznamenat jejich razii třeba ve skladu. Tam mě s sebou nevzali. Jednak bych tím prozradil jejich pracovní metody, zároveň i majitel obchodu mě může okamžitě vyhodit, protože bez jeho souhlasu tam nemám co otravovat. Do dokumentu tím pádem takovou – svým způsobem banální – situaci nikdy nedostanu! A přitom by v takovém filmu být měla! Stejně tak v Podněstří jsme si kolikrát říkali, že by bylo lepší natočit o tom hraný film.

Plánujete tedy natočit i hraný film?

Hodně o tom uvažuji. Rád bych na základě reálných situací postavil scénář celovečerního hraného filmu. Nemyslím si, že by se metodou rekonstrukce a použitím postupů hraného filmu ubíralo na pravdivosti a autenticitě. Důležité je právě zvolit adekvátní styl snímání. Jako třeba ve filmu Je to jen vítr maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa. To, co nabízí, je pro mne reálnější, než co může zaznamenat dokumentární film.


(Rozhovor vyšel ve zkrácené podobě v Respektu.)

Lukáš Kokeš

Český dokumentarista, student Katedry dokumentární tvorby na FAMU. Jeho krátký studentský film Pokus o duchovní nápravu opraváře televizí Josefa Lávičky v devíti obrazech obdržel Zvláštní uznání poroty MFDF Jihlava 2008. S Klárou Tasovskou natočil snímek Pevnost, který vyhrál soutěž o nejlepší český dokument za rok 2012 na 16. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.

Pevnost (r. Klára Tasovská, Lukáš Kokeš, ČR 2012, 70 min.)

Jako výlet do skanzenu komunistické totality dvacátého století pojímá český dokument návštěvu Podněsterské republiky. Země, kde se smí natáčet jen z okna vlaku, obyvatelé mluví o strachu z udávání, ale i o pohodlném azylu před rušným světem a písně v televizi nadšeně opěvují zdejšího prezidenta.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

1.12DOK.REVUE
12. 10. 2012


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue

další odkazy:

Pevnost
Stránka filmu v databázi MFDF Ji.hlava.