Jako by šlo o reklamu na život v Podněstří

Říká Lukáš Kokeš, spoluautor filmu Pevnost, který se stal na 16. MFDF Ji.hlava nejlepším českým dokumentem 2012

V prosinci vstoupí do kin snímek, který natočil společně s režisérkou Klárou Tasovskou jako mimořádné cvičení v rámci studia na FAMU.

Co je tou vámi sledovanou pevností?

Je jí Podněsterská moldavská republika. Prvotní motivací pro natáčení byla fascinace tím, že kousek od Evropské unie může existovat země, o níž většina lidí nemá potuchy a jediná země, která ji, byť neoficiálně, uznává a podporuje, je Rusko. Tedy kromě rovněž neuznaných republik Jižní Osetie, Abcházie nebo Náhorního Karabachu. Podněstří pro naše natáčení objevila Klára Tasovská, spoluautorka filmu, která tuto zemi někdy před třemi roky náhodou navštívila. Rámec filmu tvoří příprava na prezidentskou volbu v době, kdy zde dvacet let nepřetržitě vládl stejný prezident. Jako jediný v celé Evropě. Situace už byla natolik neudržitelná, že i z Moskvy chodily zprávy slibující změnu.

Jak tato neexistující země vznikla?

Její historie začala rozpadem Sovětského svazu. Výrazná ruskojazyčná menšina na hranici Moldávie a Ukrajiny vznesla požadavek na svou nezávislost. Místní etničtí Rusové, kteří v současnosti tvoří asi třetinu z celkového půl milionu obyvatel Podněstří, byli a jsou podporováni ruskou armádou. Už v době SSSR zde byly důležité muniční sklady a Rusko má v regionu dodnes obrovský vliv. Místní obyvatelé uspořádali počátkem devadesátých let referendum, vyhlásili nezávislost, vymysleli hranice, většinou tvořené řekou Dněstr, a postavili na ně hlídky. Postupně začali tisknout vlastní měnu, zavedli parlament, policii, armádu, vybudovali svou telefonní síť. A vytiskli poštovní známky. Mezinárodní společenství tuto republiku sice neuznalo a Moldávie, pod jejíž území oblast oficiálně spadá, chtěla Podněstří silou zrušit, ale proti tomu zasáhla velkým počtem vojáků Ruská federace a vše se zastavilo.

Jaký je smysl této ztracené, oficiálně neexistující země?

Na mě to dělá dojem, že jde o takovou velkou bezcelní zónu, přes kterou na černo putuje velký objem zboží. Spekuluje se dokonce i o zbraních. Ale i jen při obchodu s potravinami, alkoholem nebo cigaretami zde může docházet k obrovským celním únikům v řádu miliard. Zájem na takové „černé díře“ mají byznysmeni i politici ze všech zemí sousedících s Podněsterskou moldavskou republikou. Provázanost mezi politikou a byznysem je dost výrazná. Další spekulací je, že Rusové tento stav cíleně udržují i proto, aby Moldavané nemohli vstoupit do Evropské unie a Rusové si tak udrželi EU dále od vlastních hranic.

Potřebovali jste pro natáčení v takto specifické zemi nějaké povolení?

Aby mohl v Podněstří filmař natáčet, musí mít novinářskou akreditaci, o kterou si musí zažádat. My jsme se o to pokusili, poslali jsme žádost na ministerstvo informací, ale zamítli nám ji. Proto jsme nemohli natáčet na oficiálních místech ani s oficiálními představiteli, politiky, úředníky, vojáky a podobně. Museli jsme tedy od začátku zvolit jiný klíč a namísto oficiálních struktur se zaměřit na obyčejné lidi. Ve filmu vystupuje jediný politik, který si myslel, že se skrze natáčení s námi bude moci zviditelnit. Dnes už by s námi nejspíš nemluvil.

Ilegální natáčení

Co by se mohlo stát, kdyby místní úřady odhalily, že natáčíte? Vyhostily by vás? Věděli jste, co vám hrozí?

O skutečné hrozbě bylo možné vlastně jen spekulovat. O to horší scénáře jsme si představovali. Vycházeli jsme ze skutečnosti, že jde o oficiálně neexistující stát, kde kromě Jižní Osetie nebo Abcházie nemá žádná jiná země své zastoupení. V moldavském Kyšiněvě sice velvyslanectví České republiky je, ale diplomaté mají do Podněsterské moldavské republiky, když to přeženu, zákaz vstupu. Právní forma vztahu Podněstří a Moldávie je válečný stav s dočasným příměřím. Kdyby nás někdo uvrhl do vězení, oficiální cestou by bylo dost komplikované s nimi vyjednávat. Tyto země jsou vždy nepředvídatelné.

A jak ilegálnost vašeho natáčení ovlivnila celkovou podobu filmu?

Vše jsme natáčeli v minimálním štábu, já jako kameraman a Klára jako zvukařka. Většinou jsme natáčeli v interiérech. Když jsme ke konci našeho předposledního pobytu v Podněstří natáčeli oficiální oslavu výročí založení státu, roztáhl jsem na náměstí stativ a hned nás zatkla tajná policie. Od začátku jsme věděli, že k takovým situacím může dojít, a proto jsme se jim snažili předcházet. Nechtěli jsme ohrozit samotný film.

Bylo vůbec možné v takových podmínkách natočit film, který odpovídá vaší osobní zkušenosti s tímto místem?

Aby atmosféra zdejší každodennosti vyšla plně najevo, rozhodli jsme se na začátku, že k natáčení budeme přistupovat, jako by šlo o reklamu na život v Podněstří. Schválně jsme to chtěli přehnat. Aby se samo ukázalo, v jak uzavřené a zmanipulované bublině místní lidé žijí. Od začátku jsme věděli, že nechceme dělat investigativní reportáž. Nechtěli jsme pátrat po politických vlivech a rozplétat mocenskou chobotnici. Film je impresivní studií z místa mezi časem a prostorem, z rozostřeného území za zamlženým sklem.

Váš film je vizuálním zážitkem, protože je postaven na výrazných obrazech. Jak jste hledali scenerie a situace, které budou nést takto silnou atmosféru? A neobávali jste se, že nebudou mít přesah, že půjde o pouhý sled krásných záběrů?

Na začátku jsem si vzpomněl na snímek Jorgena Letha 66 výjevů z Ameriky. To on byl pro mě referencí, že takový koncept může fungovat. I Leth pouhou volbou obrazů vytvořil komentář Ameriky začátku osmdesátých let. S tímto vědomím jsme hledali podobně výmluvné obrazy i v Podněstří. Zároveň jsme nechtěli natočit jen leporelo z atmosférických záběrů. Proto je ve filmu velký prostor pro výpovědi mimo obraz. Nechtěli jsme přijít o informativní výmluvnost výpovědí ani o atmosférickou působivost obrazů. Proces střihu byl pomalý a náročný, snažili jsme se najít ideální poměr mezi obojím.

Jak lidé, s nimiž jste natáčeli, reagovali na kameru? Měli strach?

To je zajímavé. Ve srovnání s natáčením u nás byla jejich nedůvěra mnohem menší. Méně se ostýchali, méně kontrolovali. Nedůvěra ve film, jak ji známe u nás, k nim ještě nedorazila. I toto potvrzovalo náš pocit návratu v čase o dvacet let. Zvláštní asynchronicitu času, kterou jsme si nejvíc uvědomovali při přejíždění z Česka do Podněstří a zase zpátky.

Jak může váš film ohrozit lidi, s nimiž jste natáčeli?

Uklidnila nás skutečnost, že se režim po prezidentských volbách trochu uvolnil. Díky tomu můžeme použít i závažnější scény, například rozhovor s místní politickou aktivistkou, které by dříve za to, co nám řekla, hrozilo obvinění z vlastizrady. Naštěstí se situace po volbách proměnila a ona své protivládní články dnes publikuje na vlastním blogu. Bezprostředně po našem natáčení ale kolem jejího domu jezdila auta tajné policie a monitorovala, co se děje.

Filmy a profil autora naleznete na DAFilms.cz

Hranice dokumentu a fikce

Sdílíte skepsi určité části intelektuálů, kterou nedávno vyjádřil například Umberto Eco, když napsal, že lidé dnes už nic podstatného neprožívají, protože právě tyto chvíle ve velkém zaznamenávají na své mobily a kamery?

Nejsem skeptický. Jde jen o novou situaci, kterou je třeba kreativně využít. Když sám vytáhnu kameru nebo mobil, abych si něco natočil, nejsem ochuzený o svůj osobní prožitek. Jen danou situaci prožívám jinak. Někdo může vnímat displej kamery jako určitou bariéru. Pro mě je spíš filtrem, který mi umožňuje prožít daný moment jinak, současně ho zaznamenat a vracet se k němu. Prožívat ho vícekrát, pokaždé znovu a odlišně. Navíc toto zaznamenávání, o kterém mluvíme, vytváří ohromně zajímavý, nekonečný globální audiovizuální archiv všech možných momentů lidského života. A ty mohou být pro mě jako filmaře potenciálně neskutečně zajímavé.

Jak je moc pro vás důležité poznávat aktuální dění v kinematografii?

Tomu se věnuji dost často a důsledně. Snažím se sledovat hranou i dokumentární kinematografii. Pravidelně si třeba mapuji, jaké filmy vybírají do soutěží festivaly v Cannes, Benátkách, Locarnu nebo Rotterdamu. Ty poslední dva festivaly mám obzvlášť rád. Filmy, které mě zaujmou, si později dohledávám na internetu nebo objednávám přes různé služby. Sledování současné kinematografie mě baví a zajímá, zároveň se pak mám k čemu vztahovat a kriticky rozvíjet přemýšlení o vlastním stylu. Jsem totiž přesvědčen, že všechno už bylo nějak zfilmováno a nějak natočeno. Existují pouze různé variace. Proto si myslím, že není možné mít originální styl nebo metodu. Přesvědčení o originalitě vlastního stylu pramení spíše z nevědomosti nebo neznalosti toho, co tady už bylo. Pro mě i pro Kláru je důležité vědomí, že se neuzavíráme do lokálního uvažování o filmu, stejně jako vědomí, že se snažíme používat moderní jazyk.

Právě festivaly v Rotterdamu či Locarnu dnes svou dramaturgií postihují napětí a vzájemné ovlivňování mezi dokumentárním a hraným filmem. Pomyslel jste při natáčení Podněstří na limity dokumentárního způsobu natáčení?

Na hranice dokumentu narážím stále, nejen v Podněstří. Právě připravuji v rámci Českého žurnálu, televizního projektu Víta Klusáka a Filipa Remundy, dokumentární film vycházející z dění kolem metylalkoholové aféry. Slyšel jsem velice zajímavé příběhy z prostředí pančování lihu, ale čistě dokumentárními postupy se to prostě nedá natočit. Limity dokumentární metody mě provázejí stále a vždycky si říkám „to by byl dobrej hranej film“. Například jsem strávil noc s celní jednotkou, která kontrolovala dodržování prohibice po barech, nonstopech a ve stáncích. Ale já s nimi nemohl vtrhnout do nějakého podezřelého obchodu a zaznamenat jejich razii třeba ve skladu. Tam mě s sebou nevzali. Jednak bych tím prozradil jejich pracovní metody, zároveň i majitel obchodu mě může okamžitě vyhodit, protože bez jeho souhlasu tam nemám co otravovat. Do dokumentu tím pádem takovou – svým způsobem banální – situaci nikdy nedostanu! A přitom by v takovém filmu být měla! Stejně tak v Podněstří jsme si kolikrát říkali, že by bylo lepší natočit o tom hraný film.

Plánujete tedy natočit i hraný film?

Hodně o tom uvažuji. Rád bych na základě reálných situací postavil scénář celovečerního hraného filmu. Nemyslím si, že by se metodou rekonstrukce a použitím postupů hraného filmu ubíralo na pravdivosti a autenticitě. Důležité je právě zvolit adekvátní styl snímání. Jako třeba ve filmu Je to jen vítr maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa. To, co nabízí, je pro mne reálnější, než co může zaznamenat dokumentární film.


(Rozhovor vyšel ve zkrácené podobě v Respektu.)

Lukáš Kokeš

Český dokumentarista, student Katedry dokumentární tvorby na FAMU. Jeho krátký studentský film Pokus o duchovní nápravu opraváře televizí Josefa Lávičky v devíti obrazech obdržel Zvláštní uznání poroty MFDF Jihlava 2008. S Klárou Tasovskou natočil snímek Pevnost, který vyhrál soutěž o nejlepší český dokument za rok 2012 na 16. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.

Pevnost (r. Klára Tasovská, Lukáš Kokeš, ČR 2012, 70 min.)

Jako výlet do skanzenu komunistické totality dvacátého století pojímá český dokument návštěvu Podněsterské republiky. Země, kde se smí natáčet jen z okna vlaku, obyvatelé mluví o strachu z udávání, ale i o pohodlném azylu před rušným světem a písně v televizi nadšeně opěvují zdejšího prezidenta.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

1.12DOK.REVUE
12. 10. 2012


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film

další odkazy:

Pevnost
Stránka filmu v databázi MFDF Ji.hlava.