Jak se píší Dějiny AMU

Andrea Slováková a Martin Franc o dokončované monografii mapující dějiny jedné z nejvýznamnějších kulturních a vzdělávacích institucí v České republice

HAMU

Dějiny vysokoškolských a vědeckých institucí jsou dynamicky se rozvíjející součástí české historiografie zejména od devadesátých let 20. století. Je znakem občanské vyspělosti a kritického myšlení, když společnost reflektuje minulost a vývoj svých klíčových institucí. V oblasti československé a české kultury mezi takové instituce patří i Akademie múzických umění v Praze. Její dějiny začaly dekrety prezidenta Edvarda Beneše v roce 1945, díky nimž Akademie vznikla a v roce 1946 přijala první studenty. Sedmdesát let poté je dokončována historická monografie Dějiny AMU, jíž předcházel tříletý výzkum, desítky rozhovorů s pamětníky a tisíce hodin zkoumání dokumentů v různých archivech.

Autoři tohoto textu se poznali v roce 2013, začali promýšlet obtížný úkol: jak zpracovat dějiny významné kulturní instituce, která svoji historii doposud reflektovala jen ve velmi nahodilých (avšak o to cennějších) pokusech týkajících se některých fakult a období. Andrea Slováková jako tehdejší ředitelka Nakladatelství AMU navrhla vedení školy, aby NAMU na takovém projektu pracovalo. Tehdy se podařilo pro projekt získat předního českého historika kulturních dějin Československa Martina France. Pak hledali cestu, jak co nejpečlivěji k tématu dějin AMU přistoupit. Pomohla i práce koncepční skupiny, v níž zástupci jednotlivých fakult a vedení školy promýšleli spolu s historiky jednotlivé perspektivy či strukturu výsledné knihy. Martin Franc jakožto hlavní výzkumník vedl tým předních badatelů českých kulturních dějin, Petr Bednařík se věnoval archivnímu výzkumu FAMU, Jitka Rauchová DAMU, Lenka Krátká HAMU, Ivan Klimeš (dosud nezpracované) prehistorii filmového školství.

Lenka Krátká také patří mezi nejzkušenější odborníky metody orální historie, která se stala podstatnou součástí uchopení dějin Akademie, a s rozsáhlou sítí tazatelů, mezi nimiž byli i doktorandi AMU, zajímající se o dějiny své alma mater, připravila téměř 80 rozhovorů s pamětníky – s bývalými studenty, pedagogy, vedoucími pracovníky i administrativními a technickými zaměstnanci AMU. Práce historiků v archivech byla dobrodružná: některá období zůstávala dlouho „děravá“ a najít v archivech relevantní dokumentaci se zdálo téměř nemožné. Některé informace se podařilo objevit v Národním archivu či ve fondech Archivu Národního muzea. Mimořádně cennou dokumentaci však skrýval např. fond Edvarda Beneše v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR nebo dokonce v některých slovenských archivech. S pátráním a rešeršemi pomohl historik Jiří Šoukal, aktuální správce Archivu AMU, který katalogizoval archiválie samotné Akademie a zároveň pomáhal badatelům najít a shromáždit potřebné dokumenty. Bez vyprávění pamětníků by však podklady, z nichž historici při psaní dějin vycházejí, nebyly dostačující – protože právě osobní vzpomínky (jakkoliv je nutné zohledňovat a reflektovat jejich subjektivitu, selektivnost a možnou předpojatost) pomáhají dotvořit představu o atmosféře v instituci v určitých obdobích, o fungování jejich vnitřních či skrytých mechanismů anebo rozhodovacích procesů. Osobní vzpomínky ovšem také v těchto případech doplňovaly i některé „perličky“ z archivů, zejména týkající se kázeňského řízení (například doslova kouzelný byl obhajující posudek vyučujícího na jednoho ze studentů, který v opilosti před volbami v sedmdesátých letech strhnul v blízkosti fakulty z domu sovětskou vlajku).

Koncem letošního roku, jako završení oslav 70. výročí školy, vyjde historická monografie Dějiny AMU i doprovodná publikace Dějiny AMU ve vyprávěních, která zveřejní několik vybraných rozhovorů z orálně historického výzkumu. Akademie múzických umění v Praze se tak zařadí po bok nejen českých univerzit a vysokých škol, jako jsou Univerzita Karlova, Masarykova univerzita, Palackého univerzita či Vysoká škola ekonomická v Praze, které se již svým dějinám (Univerzita Karlova obzvlášť zevrubně) věnovaly, ale také po bok například Oxfordské či Cambridgeské univerzity, které o svých dějinách vydaly již stohy knih. Vědomí a reflexe vlastních dějin je podstatnou součástí naší identity a zároveň nástrojem k hlubšímu poznání souvislostí a příčin aktuálního stavu. V případě dějin AMU se tak například otevírají složité a dodnes aktuální otázky o podobách a pozici terciárního vzdělávání v umění či diskuze o vztahu mezi uměním a vědou.





výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

dok.revueDočíst se neslyšené: Matematika zločinu jako knihaReportážně investigativní knížka Matematika zločinu navazuje na úspěšný stejnojmenný podcast, který natočily Magdalena Sodomková a Brit Jensen a jenž odhaluje problémy současné české justice. Kniha se kromě dalšího sledování aktérů z případu známého z podcastového seriálu věnuje plagiátorským kauzám soudních znalců, aktuálnímu media capture a problému cenzury českých médií i pátrání po tom, proč dokumentární detektivku dlouho nechtěl odvysílat Český rozhlas. Nyní je již v jeho nabídce na portále mujRozhlas. Kniha vyjde v únoru v nakladatelství Albatros Media, vydání podpořil Syndikát novinářů, její vydání lze však ještě několik dní podpořit v rámci kampaně na Hithitu.Magdalena Sodomková
6.19Autorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea Hanáčková
5.19Jak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan Bernard
F4.19Filmař disentu Michal HýbekJi.hlavský festival dnes ve dvou blocích představuje osobnost Michala Hýbka (1957– 2003), který se stal významným filmařem disentu. Jeho Dopisy Olze (1986) byly prvním filmovým představením disidenta Václava Havla světové veřejnosti, a to u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamského. Těsně po revoluci vytvořil hravou esej o Havlově březnové cestě s názvem Paříž – Londýn aneb S panem presidentem tam a zpět (1990). Dva dnešní bloky filmů Michala Hýbka budou koncipovány jako projekce s úvodem. První blok promítne čtyři krátké Hýbkovy filmy a druhý představí filmový rozhovor Jaroslava Hanzela s Alexandrem Dubčekem v ruštině, který Hýbek natáčel coby kameraman. Následující text je úryvkem z rukopisu připravované knihy Jana Bernarda Filmař(i) disentu: Michal Hýbek, která by měla vyjít v Nakladatelství AMU na jaře 2020.Jan Bernard
4.19Za zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš Skupa
dok.revueŽeny o ženáchLiterární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová chystá na podzim k vydání knihu Ženy o ženách zahrnující dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami působícími v Česku, prostřednictvím kterých zkoumá, jak ženy-dokumentaristky v Česku tvoří. Práce vzniká jako součást její dizertace na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V následujícím textu popisuje genezi projektu i jeho obsah.Barbora Baronová
3.19Co je nového v počítačových hráchFilmová a herní teoretička Helena Bendová píše o procesu vzniku své nedávno vydané knihy Co je nového v počítačových hrách, v níž shrnuje čtyři hlavní proudy myšlení, jimiž se mladý vědní obor game studies během posledních zhruba pěti let ubírá. Autorčinou ambicí je, aby knihu vzali do ruky jak rodiče malých hráčů, tak učitelé mediální výchovy i fanoušci počítačových her. O tom, jak těžký to byl úkol, pojednává tento text. Helena Bendová
2.19Jak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea Slováková
1.19Způsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová Hrůzová
3.18Nový nefikční filmDara Waldron o své nové knize New Nonfiction Film Dara Waldron

starší články

5.16DOK.REVUE
17. 10. 2016


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film