Jak jsem točil o Kunderovi

Dokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.

Dokumentarista Miloslav Šmídmajer (vlevo) a Milan Uhde (vpravo) při natáčení dokumentu Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti

Druhý zářijový víkend letošního roku se chýlil ke konci a my jsme se loučili ve dveřích jejich pařížského bytu s Milanem Kunderou a jeho ženou Věrou, energickou ženou, která vládne nejen domácnosti, ale veškeré agendě směrem k nakladatelům i agenturám. Svému muži věnuje ohromnou péči. Stála ve dveřích u výtahu a loučila se radou: „Nezkurvěte to.“ A než se zavřely dveře, zaslechl jsem i slova Milana Kundery: „Oni byli fajn.“

Potěšilo mě to, i když ve mně před dokumentaristickým buldokem a „rváčem“, který by získal třeba poslední záběr Milana Kundery i za cenu skryté kamery, vyhrál slušňák, který sice možná dokument o něco oslabí a nepřinese ten senzační záběr, ale jenž lidsky chápe motivaci manželů Kunderových, respektuje ji a díky tomu má zase nejen tyto dveře otevřené...

Samozřejmě, že než člověk vstoupí do dveří bytu Milana Kundery, přichází oklikou. Když jsem se těsně před revolucí dostal do Západního Německa, jen ve vlaku jsem narazil na dva lidi, kteří četli Nesnesitelnou lehkost bytí, a v knihkupectvích jsem z českých autorů našel jen Jaroslava Haška, Václava Havla a Milana Kunderu. Znal jsem Žert a Směšné lásky a pamatuji si, jak Kunderovy povídky fascinovaly spolužačky a jak dlouho o nich vydržely diskutovat. A samozřejmě jsem si jeho knížky také oblíbil a sháněl ty dostupné z nakladatelství '68 Publishers.
 

Natáčení dokumentu v Brně s Milanem Uhdem (vpravo), uprostřed stojí režisér Miloslav Šmídmajer. Foto Jakub Jíra
 

Po revoluci jsem od Miloše Formana, s nímž jsem natočil svůj debut Drž se toho snu (1990), dostal kontakt na Milana Kunderu (Forman byl Kunderovým studentem na FAMU a později se samozřejmě v Paříži dál potkávali) a navrhl jsem mu natočení dokumentu. Odpověděl mi, že už několik let žádná interview neposkytuje a nechce už na veřejnosti vystupovat, naopak že odešel před médii do ústraní. Respektoval jsem to – bohužel. 

Před několika lety jsem byl svědkem debaty, že není možné se ke Kunderovi přiblížit a je nemožné o něm vytvořit dokument. Prý není cesty, jak to vymyslet. Česká skepse, se kterou se setkáváme na každém kroku… Měl jsem to štěstí osobně potkat už několik osobností – třeba Miloše Formana, Mirka Ondříčka či Saula Zaentze – a věděl jsem, že domluva s nimi bývá mnohdy snadnější než s lidmi, kteří mají potřebu dokazovat své postavení, nebo um. Jen je třeba se k nim dostat.

Kundera v Plejádách

A tak jsem si řekl, že to zkusím, protože jsem znal Kunderovy knihy a mnoho textů, které o jeho díle vznikly, a vymyslel jsem koncepci, jež by doufám obstála, i kdybychom si museli vystačit s několika literárními vědci a informacemi o jeho knihách. O Kunderově soukromí kolují doslova pověsti, vznikají otázky, proč přece jen k řadě věcí mlčí, proč nechce, aby byly jeho francouzsky psané texty vydávány česky, či jaký je jeho vztah k Česku. Hlavně mě zajímalo, čím jsou jeho texty tak pozoruhodné, že se staly světově proslulými, a proč portrét Kundery najdete v exkluzivních knihkupectvích mezi francouzskými autory. Jeho souborné dílo bylo dokonce vydáno v Plejádách, což je pomník francouzských spisovatelů, kde vycházejí většinou autoři, jejichž dílo je již uzavřeno. Kunderovy texty ovšem v této prestižní edici vyšly za jeho života, a ještě k tomu dvakrát!
 

Alain Finkielkraut. Foto Martin Čech
 

Zajímalo mě tedy především dílo Milana Kundery, a protože na začátku nebylo jasné, kdo bude ochoten v dokumentu vystoupit, „zabalil“ jsem obsah dokumentu do fiktivního minipříběhu mladého redaktora, kterého na začátku zastihujeme, jak šéfredaktora žádá o šanci. „Zase chcete šanci!“ říká šéfredaktor. „Tak mi přineste interview s Milanem Kunderou. – Ale ten už třicet let žádné rozhovory nedává! – Chtěl jste šanci, máte ji.“

Dále sledujeme mladého redaktora, jak vyhledává kontakty a postupně se setkává s Kunderovými přáteli, kteří jsou s ním dodnes v úzkém kontaktu.

Od Gallimarda po Yasminu Rezu

Zkušený brněnský dramaturg Jaroslav Kravka znal mnoho těchto osobností, a tak se v dokumentu postupně objeví skvělí znalci Kunderova díla Milan Uhde, Tomáš Kubíček, Mojmír Jeřábek, Sylvie Richterová nebo Karel Fuksa, Kunderův student z FAMU, i Tomáš Sedláček, dlouholetý redaktor brněnského rozhlasu, jenž jako jediný z Čechů pořídil po revoluci rozhlasová interview s Milanem Kunderou a jeho paní Věrou. Natočili jsme i režiséra Stanislava Mošu, Romana Onderku, který Kunderovi udělil čestné občanství města Brna, nebo učitelku francouzštiny, paní Vostrou.

Milan Uhde se víceméně stal průvodcem české části Kunderova života a tvorby a v Praze se pak přidal další Kunderův student z FAMU, Karel Steigerwald, nebo úžasný literární historik Jiří Brabec, někdejší spolupracovník Jaroslava Seiferta a kantor na pražské filozofické fakultě. Nebo herec Jiří Bartoška, kterého provázela role Jakuba v Kunderově hře Jakub a jeho pán po celá desetiletí. Bohužel rozhovory s režisérem Antonínem Kachlíkem, A. J. Liehmem nebo Zdeňkem Kaločem už utrpěly stářím respondentů, a tak jsem se rozhodl je nezařadit. Mimochodem jsme věděli, že většině osobností kolem Kundery je kolem osmdesáti až devadesáti let, a tak nemáme času nazbyt. Například Tomáše Sedláčka jsme natočili na podzim roku 2018 ještě ve znamenité formě, ale bohužel rok poté zemřel. S tím kontrastuje praktický fakt, že Česká televize projevila o koprodukci na dokumentu zájem, ale na její programovou radu se dostal až v červnu 2020, po dvou letech.

Pozoruhodné bylo, že většina zmíněných osobností se během častých telefonických rozhovorů zmínila o našem natáčení i manželům Kunderovým. A zřejmě tak vlídně, že jsem jednoho dne dostal kontakt na paní Věru. O natočení Milana nechtěla ani slyšet a na rovinu řekla, že s tím nemám počítat, ale dala nám kontakt na řadu velikánů, a náš štáb se tak postupně objevil v bytech a pracovnách osobností, jako je vydavatel Antoine Gallimard, scenárista Jean-Claude Carrière, dramatička Yasmina Reza, herec Nicolas Briançon, filozofové Alain Finkielkraut a Bernard-Henri Lévy, spisovatel Jean-Paul Enthoven, literární badatel Guy Scarpetta či novinářka Florence Noiville z Le Monde. Všichni mluvili s osobní zkušeností, zasvěceně a vášnivě.
 

Natáčení v Brně. Foto Jakub Jíra
 

Na jednu stranu jsme získali tolik zajímavého materiálu, že jsme věděli, že už nepotřebujeme dějovou „obezličku“ s fiktivním redaktorem, na druhou stranu jsme natočili mladého redaktora u většiny rozhovorů, a některé otázky dokonce klade on, a tak jsme ho sice v sestřihu zachovali, ale v trochu jiném, stručnějším kontextu. Problém „mluvících hlav“ řešíme výtvarným pojetím, množstvím dokumentace a zajímavostí a hloubkou promluv. A jsem rád i za nápad širokoúhlého formátu, který dává dokumentu „filmovější“ styl. 

Jak Kundera spálil oběd

Bohužel nám ve filmu chybí situace z domácnosti Kunderových, třeba dohadování o překladech nebo podobě poslední knihy Slavnost bezvýznamnosti v české verzi, ale i pohled do domova, v němž nechybí typicky český humor. Pan Kundera stále hovoří moravským dialektem a často se mu stává, že i Francouzům odpoví česky. A české hosty vítá s radostí v očích. Jasně, že bych byl šťastný jak blecha, kdybych měl natočený alespoň jeden telefonický rozhovor. Paní Kunderová chtěla, abych zavolal v jednu odpoledne, ale to zrovna vařila oběd a stála u plotny. Tak zaúkolovala Milana, aby míchal nějakou omáčku, aby se nepřipekla, a mezi naším domlouváním dávala muži další pokyny. Rozhovor končil asi za dvacet minut, když se vrátila do kuchyně a konstatovala, že přišli o oběd, protože Milan míchal něco jiného… 

Scéna jako z komedie, oba se tomu smáli, glosovali situaci a ještě jsme u toho probrali Felliniho. Jemu prý by práva na Slavnost bezvýznamnosti poskytli. Když jsem položil telefon, věděl jsem, že kdybych to měl natočené, šlo by o senzaci. A říkal jsem si, že budu připraven jezdit do Paříže třeba měsíc co měsíc, možná se něco takového podaří. Ale pan Kundera si za týden zlomil na třikrát stehenní kost, absolvoval těžkou operaci v plné anestezii a dlouhou rekonvalescenci, kdy se opravdu dlouho nemohl postavit na vlastní nohy, neměl možnost se dostat z bytu, a to zamávalo všemi plány. 

Věděl jsem, že až se poprvé objevím ve dveřích jejich pařížského bytu, měl bych mít s sebou oběd, o který jsem je připravil. Zjistil jsem, že oba milují lázeňské oplatky, a tak jsme se štábem přivezli obrovský sloupec oplatek. Záběry Milana Kundery a paní Věry sice nemám, ale vzpomínky na přátelská setkání nad kávou nebo vínem ano. A jsem za ně vděčný a doufám, že ten dokument „nezkurvím“, jak mi poradila paní Kunderová. Ostatně věřím, že řadu těch podstatných mýtů se nám díky němu podaří rozptýlit.

 





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueVěčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.Jan Gogola ml.
dok.revueKdo se se mnou zatočíStudentka Katedry animované tvorby na FAMU Adéla Križovenská přibližuje vznik svého krátkého animovaného dokumentu Kdo se se mnou zatočí, který je součástí celovečerního pásma toho nejlepšího ze současných studentských animovaných filmů s názvem FAMU v kině 01, jenž je od 20. srpna v českých kinech.Adéla Križovenská

starší články

5.20DOK.REVUE
26. 10. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.