Jak jsem točil o Kunderovi

Dokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.

Dokumentarista Miloslav Šmídmajer (vlevo) a Milan Uhde (vpravo) při natáčení dokumentu Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti. Foto Jakub Jíra

Druhý zářijový víkend letošního roku se chýlil ke konci a my jsme se loučili ve dveřích jejich pařížského bytu s Milanem Kunderou a jeho ženou Věrou, energickou ženou, která vládne nejen domácnosti, ale veškeré agendě směrem k nakladatelům i agenturám. Svému muži věnuje ohromnou péči. Stála ve dveřích u výtahu a loučila se radou: „Nezkurvěte to.“ A než se zavřely dveře, zaslechl jsem i slova Milana Kundery: „Oni byli fajn.“

Potěšilo mě to, i když ve mně před dokumentaristickým buldokem a „rváčem“, který by získal třeba poslední záběr Milana Kundery i za cenu skryté kamery, vyhrál slušňák, který sice možná dokument o něco oslabí a nepřinese ten senzační záběr, ale jenž lidsky chápe motivaci manželů Kunderových, respektuje ji a díky tomu má zase nejen tyto dveře otevřené...

Samozřejmě, že než člověk vstoupí do dveří bytu Milana Kundery, přichází oklikou. Když jsem se těsně před revolucí dostal do Západního Německa, jen ve vlaku jsem narazil na dva lidi, kteří četli Nesnesitelnou lehkost bytí, a v knihkupectvích jsem z českých autorů našel jen Jaroslava Haška, Václava Havla a Milana Kunderu. Znal jsem Žert a Směšné lásky a pamatuji si, jak Kunderovy povídky fascinovaly spolužačky a jak dlouho o nich vydržely diskutovat. A samozřejmě jsem si jeho knížky také oblíbil a sháněl ty dostupné z nakladatelství '68 Publishers.
 

Natáčení dokumentu v Brně s Milanem Uhdem (vpravo), uprostřed stojí režisér Miloslav Šmídmajer. Foto Jakub Jíra
 

Po revoluci jsem od Miloše Formana, s nímž jsem natočil svůj debut Drž se toho snu (1990), dostal kontakt na Milana Kunderu (Forman byl Kunderovým studentem na FAMU a později se samozřejmě v Paříži dál potkávali) a navrhl jsem mu natočení dokumentu. Odpověděl mi, že už několik let žádná interview neposkytuje a nechce už na veřejnosti vystupovat, naopak že odešel před médii do ústraní. Respektoval jsem to – bohužel. 

Před několika lety jsem byl svědkem debaty, že není možné se ke Kunderovi přiblížit a je nemožné o něm vytvořit dokument. Prý není cesty, jak to vymyslet. Česká skepse, se kterou se setkáváme na každém kroku… Měl jsem to štěstí osobně potkat už několik osobností – třeba Miloše Formana, Mirka Ondříčka či Saula Zaentze – a věděl jsem, že domluva s nimi bývá mnohdy snadnější než s lidmi, kteří mají potřebu dokazovat své postavení, nebo um. Jen je třeba se k nim dostat.

Kundera v Plejádách

A tak jsem si řekl, že to zkusím, protože jsem znal Kunderovy knihy a mnoho textů, které o jeho díle vznikly, a vymyslel jsem koncepci, jež by doufám obstála, i kdybychom si museli vystačit s několika literárními vědci a informacemi o jeho knihách. O Kunderově soukromí kolují doslova pověsti, vznikají otázky, proč přece jen k řadě věcí mlčí, proč nechce, aby byly jeho francouzsky psané texty vydávány česky, či jaký je jeho vztah k Česku. Hlavně mě zajímalo, čím jsou jeho texty tak pozoruhodné, že se staly světově proslulými, a proč portrét Kundery najdete v exkluzivních knihkupectvích mezi francouzskými autory. Jeho souborné dílo bylo dokonce vydáno v Plejádách, což je pomník francouzských spisovatelů, kde vycházejí většinou autoři, jejichž dílo je již uzavřeno. Kunderovy texty ovšem v této prestižní edici vyšly za jeho života, a ještě k tomu dvakrát!
 

Alain Finkielkraut. Foto Martin Čech
 

Zajímalo mě tedy především dílo Milana Kundery, a protože na začátku nebylo jasné, kdo bude ochoten v dokumentu vystoupit, „zabalil“ jsem obsah dokumentu do fiktivního minipříběhu mladého redaktora, kterého na začátku zastihujeme, jak šéfredaktora žádá o šanci. „Zase chcete šanci!“ říká šéfredaktor. „Tak mi přineste interview s Milanem Kunderou. – Ale ten už třicet let žádné rozhovory nedává! – Chtěl jste šanci, máte ji.“

Dále sledujeme mladého redaktora, jak vyhledává kontakty a postupně se setkává s Kunderovými přáteli, kteří jsou s ním dodnes v úzkém kontaktu.

Od Gallimarda po Yasminu Rezu

Zkušený brněnský dramaturg Jaroslav Kravka znal mnoho těchto osobností, a tak se v dokumentu postupně objeví skvělí znalci Kunderova díla Milan Uhde, Tomáš Kubíček, Mojmír Jeřábek, Sylvie Richterová nebo Karel Fuksa, Kunderův student z FAMU, i Tomáš Sedláček, dlouholetý redaktor brněnského rozhlasu, jenž jako jediný z Čechů pořídil po revoluci rozhlasová interview s Milanem Kunderou a jeho paní Věrou. Natočili jsme i režiséra Stanislava Mošu, Romana Onderku, který Kunderovi udělil čestné občanství města Brna, nebo učitelku francouzštiny, paní Vostrou.

Milan Uhde se víceméně stal průvodcem české části Kunderova života a tvorby a v Praze se pak přidal další Kunderův student z FAMU, Karel Steigerwald, nebo úžasný literární historik Jiří Brabec, někdejší spolupracovník Jaroslava Seiferta a kantor na pražské filozofické fakultě. Nebo herec Jiří Bartoška, kterého provázela role Jakuba v Kunderově hře Jakub a jeho pán po celá desetiletí. Bohužel rozhovory s režisérem Antonínem Kachlíkem, A. J. Liehmem nebo Zdeňkem Kaločem už utrpěly stářím respondentů, a tak jsem se rozhodl je nezařadit. Mimochodem jsme věděli, že většině osobností kolem Kundery je kolem osmdesáti až devadesáti let, a tak nemáme času nazbyt. Například Tomáše Sedláčka jsme natočili na podzim roku 2018 ještě ve znamenité formě, ale bohužel rok poté zemřel. S tím kontrastuje praktický fakt, že Česká televize projevila o koprodukci na dokumentu zájem, ale na její programovou radu se dostal až v červnu 2020, po dvou letech.

Pozoruhodné bylo, že většina zmíněných osobností se během častých telefonických rozhovorů zmínila o našem natáčení i manželům Kunderovým. A zřejmě tak vlídně, že jsem jednoho dne dostal kontakt na paní Věru. O natočení Milana nechtěla ani slyšet a na rovinu řekla, že s tím nemám počítat, ale dala nám kontakt na řadu velikánů, a náš štáb se tak postupně objevil v bytech a pracovnách osobností, jako je vydavatel Antoine Gallimard, scenárista Jean-Claude Carrière, dramatička Yasmina Reza, herec Nicolas Briançon, filozofové Alain Finkielkraut a Bernard-Henri Lévy, spisovatel Jean-Paul Enthoven, literární badatel Guy Scarpetta či novinářka Florence Noiville z Le Monde. Všichni mluvili s osobní zkušeností, zasvěceně a vášnivě.
 

Natáčení v Brně. Foto Jakub Jíra
 

Na jednu stranu jsme získali tolik zajímavého materiálu, že jsme věděli, že už nepotřebujeme dějovou „obezličku“ s fiktivním redaktorem, na druhou stranu jsme natočili mladého redaktora u většiny rozhovorů, a některé otázky dokonce klade on, a tak jsme ho sice v sestřihu zachovali, ale v trochu jiném, stručnějším kontextu. Problém „mluvících hlav“ řešíme výtvarným pojetím, množstvím dokumentace a zajímavostí a hloubkou promluv. A jsem rád i za nápad širokoúhlého formátu, který dává dokumentu „filmovější“ styl. 

Jak Kundera spálil oběd

Bohužel nám ve filmu chybí situace z domácnosti Kunderových, třeba dohadování o překladech nebo podobě poslední knihy Slavnost bezvýznamnosti v české verzi, ale i pohled do domova, v němž nechybí typicky český humor. Pan Kundera stále hovoří moravským dialektem a často se mu stává, že i Francouzům odpoví česky. A české hosty vítá s radostí v očích. Jasně, že bych byl šťastný jak blecha, kdybych měl natočený alespoň jeden telefonický rozhovor. Paní Kunderová chtěla, abych zavolal v jednu odpoledne, ale to zrovna vařila oběd a stála u plotny. Tak zaúkolovala Milana, aby míchal nějakou omáčku, aby se nepřipekla, a mezi naším domlouváním dávala muži další pokyny. Rozhovor končil asi za dvacet minut, když se vrátila do kuchyně a konstatovala, že přišli o oběd, protože Milan míchal něco jiného… 

Scéna jako z komedie, oba se tomu smáli, glosovali situaci a ještě jsme u toho probrali Felliniho. Jemu prý by práva na Slavnost bezvýznamnosti poskytli. Když jsem položil telefon, věděl jsem, že kdybych to měl natočené, šlo by o senzaci. A říkal jsem si, že budu připraven jezdit do Paříže třeba měsíc co měsíc, možná se něco takového podaří. Ale pan Kundera si za týden zlomil na třikrát stehenní kost, absolvoval těžkou operaci v plné anestezii a dlouhou rekonvalescenci, kdy se opravdu dlouho nemohl postavit na vlastní nohy, neměl možnost se dostat z bytu, a to zamávalo všemi plány. 

Věděl jsem, že až se poprvé objevím ve dveřích jejich pařížského bytu, měl bych mít s sebou oběd, o který jsem je připravil. Zjistil jsem, že oba milují lázeňské oplatky, a tak jsme se štábem přivezli obrovský sloupec oplatek. Záběry Milana Kundery a paní Věry sice nemám, ale vzpomínky na přátelská setkání nad kávou nebo vínem ano. A jsem za ně vděčný a doufám, že ten dokument „nezkurvím“, jak mi poradila paní Kunderová. Ostatně věřím, že řadu těch podstatných mýtů se nám díky němu podaří rozptýlit.

 





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

3.21Jak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera Lacková
2.21Globální home esejJak vzniká film Jiříkovo vidění, v němž otec s dcerou bojují za snížení CO2, celosvětovou uhlíkovou daň a stoprocentní dividendy, které by se z uhlíkové daně rozdělovaly lidem. Domácí film na světové téma by měl jít do kin na podzim příštího roku.Marta Kovářová
dok.revueManželstvíJak vznikal česko-americký dokumentární film Manželství, který bude mít světovou premiéru na přelomu dubna a května na kanadském festivalu HOT DOCS, a ta domácí ho čeká na festivalu Jeden svět?Kateřina Hager
1.21O spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo Bystřičan
dok.revueStřet hodnotCelovečerní snímek íránské režisérky Firouzeh Khosrovaniové Rentgen rodiny zahájil letošní jarní Ozvěny 24. ročníku MFDF Ji.hlava. Režisérka, která za snímek získala hlavní cenu na loňském ročníku festivalu IDFA, ve filmu vypráví velmi osobní příběh své rodiny, jenž divákům nabídne jasnou představu o politických událostech vedoucích v roce 1979 až k íránské revoluci. Text přejímáme z časopisu Modern Times Review. Bianca-Olivia Nita
6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková

starší články

5.20DOK.REVUE
26. 10. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková