Jak jsem se stala animasofkou

Filmová publicistka a kritička Kamila Boháčková vypráví o redakci českého překladu knihy estonského animátora a teoretika animace Ülo Pikkova Animasofie: Teoretické kapitoly o animovaném filmu.

Z filmu Body Memory (Ülo Pikkov, 2011)

Animasofkou jsem byla patrně odjakživa, jen jsem nikdy netušila, co takové slovo znamená a že vůbec existuje. Objevila jsem jej před pár lety při prvním pročítání knihy estonského animátora a teoretika animace Ülo Pikkova Animasofie: Teoretické kapitoly o animovaném filmu. Novotvar „animasofie“ totiž vymysleli studenti Estonské akademie umění, kde jim Ülo Pikkov přednášel teorii a dějiny animace. Posléze své přednášky sepsal do podoby učebnice, která však funguje i jako originální teoretická úvaha o animaci. Animasof je totiž něco jako filosof animovaného filmu, který nejen animaci miluje, ale také ho baví o ní přemýšlet a zasazovat ji do různých kontextů. Pikkovovi studenti toto slovo odvodili z řeckého slova „sofia“ neboli moudrost či vědění a slova „anima“, původně označujícího „duši“, kterou animace dokáže „vdechnout“ neživým předmětům.

Při čtení knihy jsem ocenila, že Ülo Pikkov dokáže nad animovaným filmem uvažovat teoreticky, a přesto srozumitelně a čtivě. A zejména že je schopen vybrané teoretické problémy, jako je čas, prostor, zvuk, postavy či realismus v animovaném filmu nenásilně aplikovat na konkrétní filmy, což dokládají případové studie zařazené na konec teoretických kapitol. Sice jde výhradně o rozbory estonských animovaných filmů, ale čtenáře to neodradí, protože všechny rozebírané filmy má k dispozici na přiloženém DVD. Na knize je znát, že ji psal někdo, kdo má animovaný film nejen rád, ale rozumí mu i z praktického hlediska coby tvůrce. Kniha Ülo Pikkova je originální v tom, že dokáže zasadit animaci do širšího kontextu: za předchůdkyni animace autor řadí třeba hliněnou misku ze Spáleného města s obrázky skákající kozy, starou přes 5 000 let, a dětskou víru v animované postavy a světy přirovnává k totemickým kultům a symbolickému vnímání světa. Zároveň autor Animasofie uvažuje i o současné vizuální kultuře, v níž se animace stává všudypřítomnou: najdeme ji nejen ve většině hraných filmů, ale i v mobilních telefonech či spořičích obrazovek.

Když mi tedy v květnu tehdejší šéfredaktor Nakladatelství AMU Ondřej Krása nabídl, abych dělala odbornou redakci českého překladu Animasofie, měla jsem radost. Zatímco překladatelka knihy, anglistka Anna Stejskalová, se soustředila na angličtinu, já jsem měla na starost odbornou stránku a redakci knihy. Ukázalo se, že překlad z angličtiny nebyl úplně snadný, patrně proto, že anglický překlad knihy byl sám o sobě překladem z estonského originálu, a tudíž se cosi „ztratilo“ v překladu. Některé pasáže mi přišly nejasné, a tak jsem navázala kontakt s autorem knihy Ülo Pikkovem, který byl velmi vstřícný, a společně jsme problematické pasáže začali vyjasňovat.

Pan Pikkov měl velkou radost, že jeho kniha vyjde v češtině, protože se prý nadchl pro animaci už jako chlapec, když uviděl v osmdesátých letech při návštěvě tehdejšího Československa loutkového Krysaře Jiřího Barty. Zamiloval si celou tradiční českou animovanou školu, především dílo Jiřího Trnky a Jana Švankmajera. A tak jsme se dohodli, že k českému vydání Animasofie napíše úvod, kde nastíní svůj pohled na českou animaci tak, jak ji vidí on. A je to zajímavé čtení, které by našince možná ani nenapadlo. Uvažovali jste například nad tím, do jaké míry se na českém umění podepsalo to, že nemáme moře? S Ülem, jak jsem ho v emailech začala postupně oslovovat, jsme přemýšleli, čím bychom české vydání ještě obohatili. Pikkov byl ochotný dokonce kvůli českým čtenářům knihu přepsat a všechny případové studie věnovat vybraným českým filmům. To se však ukázalo jako neschůdné nejen pro velkou časovou i odbornou náročnost, ale také proto, že bychom pak všechny rozebírané filmy museli zařadit na přiložené DVD, což by znamenalo vyřešit otázku autorských práv, čímž by se vydání knihy výrazně prodražilo. A tak autor alespoň dopsal poslední kapitolu Milníky animace do roku 2017, protože anglická kniha končí rokem 2010, kdy také vyšla.  Uvažovala jsem také nad tím pravým člověkem, který by napsal do knihy o animasofii pár úvodních slov. Nakonec jsem se odvážila požádat toho nejpovolanějšího: světově proslulého teoretika animace Paula Wellse. A on souhlasil, a tak nyní každým dnem jeho text očekávám v emailu.

Z filmu Body Memory (Ülo Pikkov, 2011)

Mimochodem právě Wellsova stěžejní kniha Understanding Animation by si zasloužila také vydat v češtině. Je to jakýsi základní kámen světové teorie animace, která je u nás coby vědní disciplína zatím v plenkách. V češtině chybí dokonce i zásadní kompendium o dějinách animace z pera uznávaného historika Giannalberta Bendazziho, které už se ale také připravuje k vydání v NAMU. České vydání Animasofie je tak svého druhu událostí, protože se stává první ucelenou teoretickou knihou o animaci, která v češtině vychází, pokud nepočítáme skripta či souhrnné přehledy pro studenty animace. Právě proto pro mě bylo poměrně obtížné ověřovat české pojmy, názvy filmů, jejich dataci či jména tvůrců. Není zatím příliš čeho se držet. Velkou pomocí mi v tomto ohledu byla publikace pedagoga FAMU Jiřího Kubíčka Úvod do estetiky animace (Praha: AMU, 2004) a zejména konzultace s Pavlem Horáčkem, programovým ředitelem Anifilmu (dříve AniFestu). Nejproblematičtějším pojmem pro překlad se ukázal frekventovaný výraz „live action“, který v knize překládáme jako „živou akci“. Tento výraz se často objevuje v zahraničních (zejména anglicky psaných) textech o animaci a označuje souhrnně to, co není animované. Termín je vhodný například při popisu filmu, v němž je třeba odlišit, co je animované a co nikoliv (například hrané pasáže). Podobných specifických pojmů byla v Animasofii samozřejmě celá řada.

Ačkoliv někomu může připadat práce odborného redaktora poněkud nezáživná, v případě Animasofie mi často připomínala detektivní pátrání. Postupně jsem totiž zjišťovala, že v anglicky psané Animasofii je řada drobných omylů či překlepů, týkajících se zejména datace filmů, jejich názvů či jmen tvůrců, případně odkazů na citovanou literaturu. Vypadalo to, že Pikkovův rukopis neprošel příliš důkladnou redakcí ze strany nakladatele, což je u tak známého textu překvapivé. Také jsem po knihovnách dohledávala pasáže, které autor cituje z jiných knih. Některé už totiž byly přeloženy do češtiny, ale najít konkrétní pasáž nebylo často snadné. V případě statí Jurije M. Lotmana, které Pikkov coby žák tartuské sémiotické školy často cituje, jsem si k ruce vzala dokonce slovenský překlad Lotmanovy knihy Semiotika filmu a problémy filmovej estetiky a přitom jsem si uvědomila, jaká je škoda, že tento Lotmanův stěžejní text o filmu dosud nevyšel česky. Zatímco u citovaných pasáží jsem byla coby detektiv(ka) poměrně úspěšná, pátrání po tom, které citované filmy byly uvedeny v České republice a pod jakým názvem (což je jeden z požadavků Nakladatelství AMU kladených na formu odevzdávaných rukopisů), občas nepřineslo uspokojivý výsledek. Většina v knize zmíněných filmů je totiž krátkometrážní, tudíž u nás mohly být uvedeny především na nejrůznějších festivalech (animovaných, studentských či krátkometrážních filmů), což se stoprocentně dohledat snad ani nedá.

V současné chvíli prochází text jazykovou korekturou a dodělává se rejstřík filmů, který v anglickém textu chybí. Ještě se těším na finální čtení textu po zlomu, a pak samozřejmě na vůni čerstvě vydané knihy a hlavně na reakce čtenářů.


Kniha Animasofie: Teoretické kapitoly o animovaném filmu vyjde na podzim 2017.





výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

3.20Festivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška Bláhová
dok.revueTrue Detective: Svět, ve kterém se nic nevyřeší„Žijeme ve světě, v němž máme pouze jedinou jistotu: Time is a flat circle,“ píše sémiotik a teoretik médií Martin Charvát v narážce na známou hlášku detektiva Rusta Cohlea ze seriálu True Detective. Tato televizní show Charvátovi natolik učarovala, že jí věnoval knihu. V následujícím textu přibližuje, jak svou publikaci koncipoval.Martin Charvát
2.20Člověk jako reflektor jiných světůSémiotik a teoretik médií Martin Charvát přibližuje svou knihu Zázračné křížení: Karel Teige a Vítězslav Nezval, která se zaměřuje na „mediální problematiku“ v díle dvou vůdčích postav českého poetismu. Kniha vyjde v Nakladatelství AMU. Martin Charvát
1.20Česká škola neexistuje?České vydání knihy srbského režiséra Gorana Markoviće Česká škola neexistuje přibližuje jeho editor Jiří Fiala. Název knihy vychází z označení skupiny filmařů ze zemí bývalé Jugoslávie, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudovala FAMU. Vydání publikace chystá Nakladatelství AMU v dubnu.Jiří Fiala
dok.revueKam oči, tam hlavaAutorská kniha fotografky Markéty Kinterové Kam oči, tam hlava, vydaná v Nakladatelství AMU, je výsledkem kombinace fotografického, uměleckého a výzkumného přístupu.Markéta Kinterová
dok.revueDočíst se neslyšené: Matematika zločinu jako knihaReportážně investigativní knížka Matematika zločinu navazuje na úspěšný stejnojmenný podcast, který natočily Magdalena Sodomková a Brit Jensen a jenž odhaluje problémy současné české justice. Kniha se kromě dalšího sledování aktérů z případu známého z podcastového seriálu věnuje plagiátorským kauzám soudních znalců, aktuálnímu media capture a problému cenzury českých médií i pátrání po tom, proč dokumentární detektivku dlouho nechtěl odvysílat Český rozhlas. Nyní je již v jeho nabídce na portále mujRozhlas. Kniha vyjde v únoru v nakladatelství Albatros Media, vydání podpořil Syndikát novinářů, její vydání lze však ještě několik dní podpořit v rámci kampaně na Hithitu.Magdalena Sodomková
6.19Autorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea Hanáčková
5.19Jak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan Bernard
F4.19Filmař disentu Michal HýbekJi.hlavský festival dnes ve dvou blocích představuje osobnost Michala Hýbka (1957– 2003), který se stal významným filmařem disentu. Jeho Dopisy Olze (1986) byly prvním filmovým představením disidenta Václava Havla světové veřejnosti, a to u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamského. Těsně po revoluci vytvořil hravou esej o Havlově březnové cestě s názvem Paříž – Londýn aneb S panem presidentem tam a zpět (1990). Dva dnešní bloky filmů Michala Hýbka budou koncipovány jako projekce s úvodem. První blok promítne čtyři krátké Hýbkovy filmy a druhý představí filmový rozhovor Jaroslava Hanzela s Alexandrem Dubčekem v ruštině, který Hýbek natáčel coby kameraman. Následující text je úryvkem z rukopisu připravované knihy Jana Bernarda Filmař(i) disentu: Michal Hýbek, která by měla vyjít v Nakladatelství AMU na jaře 2020.Jan Bernard
4.19Za zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš Skupa

starší články

2.17DOK.REVUE
01. 06. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue