Jak číst televizi v Knize o televizi

Recenze na publikaci Jeremyho Orlebara, kterou vydalo Nakladatelství Akademie múzických umění

Přestože je televizní vysílání všední mediální stravou drtivé většiny populace, studií, které by dokázaly ať již z teoretického či praktického pohledu reflektovat fenomén televize, je jen hrstka. Kompaktní zachycení televizní problematiky v celé její šíři prakticky chybí. Nepřetržitě tekoucí fluidum televizního vysílání, množství kanálů, široká škála různorodých pořadů a řada technologických inovací komplikují odstup od problému, čímž také problematizují pochopení a uchopení televize jakožto sociokulturního jevu. Proto až na ojedinělé pokusy zůstává v oblasti pro studium televize na tuzemském knižním trhu stále prázdné místo.

Takový nedostatek se rozhodlo kompenzovat Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze překladem Knihy o televizi (The Television Handbook) britského autora - producenta, lektora a televizního režiséra Jeremyho Orlebara. Osvěžující dílo, jehož čtvrté aktualizované vydání do češtiny přeložila Helena Bendová, stojí rozhodně za pozornost i přes to, že cílí především na britské prostředí.

Kniha překvapí především rozsahem, aktuálností a také svojí koncepcí. Je rozčleněna na šest částí, v nichž se Orlebar snaží nastínit současné trendy televize i teoretické koncepty podložené případovými studiemi a faktografickými informacemi. Mimo to přináší také praktického průvodce v oblasti televizní tvorby i letmou orientaci v klíčových jménech a pojmech spojených s televizní branží. Užitečnost knihy podporuje také slušný seznam literatury na konci každé z dvaceti tří kapitol, který obsahuje řadu klíčových zahraničních studií televize, a také slovníček vybraných pojmů v závěru knihy.

Televizní hranice dokumentu

Příznivcům dokumentárního filmu Orlebar v části nazvané „Faktografická televize“ nabídne mimo jiné také přehled specifických prvků některých typů dokumentu. V klasifikaci různých dokumentárních mutací najdeme i řadu originálních postřehů. Zajímavá je například zmínka o autorském dokumentu. Orlebar si všímá trendu posledních let, kdy tento typ dokumentárního filmu nevzniká primárně pro televizi, ale je určen pro uvedení v kinodistribuční síti. Protože současné tendence televizního vysílání inklinují k uvádění stále většího množství faktografických pořadů, autorské dokumenty se ve vysílání nakonec objeví, avšak „jako celovečerní filmy, čímž se vyhýbají jakýmkoli regulím týkajícím se tendenčnosti a vyváženosti“ (str. 86). Britské televizní prostředí totiž legislativou přísně vyžaduje, aby standardní televizní publicistické, dokumentární a zpravodajské pořady nebyly jednostranné, ale poskytovaly více pohledů na problém a tím směřovaly k domnělé „objektivitě“ a „vyváženosti“. Takovým mechanismem se pak autorský dokument, přestože výrazně akcentuje hledisko autora na problém, dostává navzdory britským regulacím do vysílání.


Na druhou stranu prizma objektivity spolu s kritériem realismu tu a tam a značně nahodile poznamenává samotný Orlebarův text, což vede k diskutabilním závěrům, které sám autor nedokáže uspokojivě rozšifrovat. V kapitole nazvané „Dokumenty“ neváhá jednotlivé typy dokumentárních pořadů srovnávat s jakýmsi objektivním „dokumentem“. Tušíme, že má na mysli „observační dokument“, jehož objektivitu o několik stránek dříve (a také o několik stránek později v kapitole „Tvorba faktografických pořadů“) sám zpochybnil. I když již v kapitole věnované dokumentům Orlebar nastiňuje možné scenáristické a dramatické koncepce a zákonitosti různých typů dokumentů, v kapitole „Reality Show“ zařazuje podkapitolu „Hranice mezi autentičností a hraním“, přičemž je vzhledem k výše řečenému přinejmenším diskutabilní, zda taková hranice není jen prázdným konceptem, zda se opravdu jedná o pojmové protipóly, a není vlastně jasné, proč je kapitola zařazena zde, ale v kapitolách věnovaným dokumentárnímu filmu chybí. A nutno přiznat, že protichůdnost argumentace dílčích částí textu a rozdílná vyváženost informace jsou v Knize o televizi poměrně častým jevem, což spolu s ne zcela používanou terminologií působí spíše matoucím a nesystematickým dojmem.

Jak popsat televizi?

Zmíněný problém textu obrací pozornost ke koncepci a struktuře publikace. Kniha o televizi ve skutečnosti totiž není lineárním textem, ale jakýmsi shlukem autonomních kratších textů. Připomíná spíše slovník, který nahradil abecední řazení tematickým členěním. Orlebar posouvá hranice tradičních studií zapojením textů vykazujících různé vlastnosti, čímž se mu daří vytvořit pestrou, i když ne vždy přehlednou, takřka hypertextovou skladbu. Ze všeho nejvíce tak struktura Knihy o televizi připomíná to, o čem sama pojednává, tedy televizní vysílání. Skládá dohromady texty různé povahy, různé délky, různé míry subjektivity, různé informační hloubky a různých úhlů pohledu. Tu čteme esej, tu medailon autora, tu návod, či studujeme formulář pro účinkující. Je však neuvěřitelné, jak komplexní obraz se Orlebarovi daří navzdory úskalím takové mozaiky vytvořit.

Překlad Knihy o televizi tak ve výsledku přináší ucelený pohled na současnost, převážně britského, televizního vysílání. Orlebar prostřednictvím hravé mozaiky textů ani tak neusiluje zodpovědět a vyřešit problémy studia televize, ale nabízí spíše substrát, v němž mysl kritického čtenáře otevře řadu klíčových otázek. Není pochyb, že sada otázek je nejdůležitější právě tam, kde oblast zájmu a síť gramotnosti prakticky chybí. Mnohovrstevnatý pohled Jeremyho Orlebara by jistě neměl uniknout nikomu, kdo se o televizní problematiku zajímá a míní si uchovat široký přehled. Stejně tak bude jistě dobře sloužit jako základní a přehledná publikace pro ty, kdo hodlají do problematiky teprve začít pronikat, protože Kniha o televizi podobně jako televizní vysílání nabízí něco pro všechny. Nicméně v obou případech platí, že dostatečně kritické čtení je nezbytnou součástí, která posouvá hranice poznání dále.


Jeremy Orlebar: Kniha o televizi. Nakladatelství Akademie múzických umění, Praha 2012. 1. vydání, 228 stran, flexovazba.





výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

dok.revueDočíst se neslyšené: Matematika zločinu jako knihaReportážně investigativní knížka Matematika zločinu navazuje na úspěšný stejnojmenný podcast, který natočily Magdalena Sodomková a Brit Jensen a jenž odhaluje problémy současné české justice. Kniha se kromě dalšího sledování aktérů z případu známého z podcastového seriálu věnuje plagiátorským kauzám soudních znalců, aktuálnímu media capture a problému cenzury českých médií i pátrání po tom, proč dokumentární detektivku dlouho nechtěl odvysílat Český rozhlas. Nyní je již v jeho nabídce na portále mujRozhlas. Kniha vyjde v únoru v nakladatelství Albatros Media, vydání podpořil Syndikát novinářů, její vydání lze však ještě několik dní podpořit v rámci kampaně na Hithitu.Magdalena Sodomková
6.19Autorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea Hanáčková
5.19Jak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan Bernard
F4.19Filmař disentu Michal HýbekJi.hlavský festival dnes ve dvou blocích představuje osobnost Michala Hýbka (1957– 2003), který se stal významným filmařem disentu. Jeho Dopisy Olze (1986) byly prvním filmovým představením disidenta Václava Havla světové veřejnosti, a to u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamského. Těsně po revoluci vytvořil hravou esej o Havlově březnové cestě s názvem Paříž – Londýn aneb S panem presidentem tam a zpět (1990). Dva dnešní bloky filmů Michala Hýbka budou koncipovány jako projekce s úvodem. První blok promítne čtyři krátké Hýbkovy filmy a druhý představí filmový rozhovor Jaroslava Hanzela s Alexandrem Dubčekem v ruštině, který Hýbek natáčel coby kameraman. Následující text je úryvkem z rukopisu připravované knihy Jana Bernarda Filmař(i) disentu: Michal Hýbek, která by měla vyjít v Nakladatelství AMU na jaře 2020.Jan Bernard
4.19Za zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš Skupa
dok.revueŽeny o ženáchLiterární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová chystá na podzim k vydání knihu Ženy o ženách zahrnující dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami působícími v Česku, prostřednictvím kterých zkoumá, jak ženy-dokumentaristky v Česku tvoří. Práce vzniká jako součást její dizertace na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V následujícím textu popisuje genezi projektu i jeho obsah.Barbora Baronová
3.19Co je nového v počítačových hráchFilmová a herní teoretička Helena Bendová píše o procesu vzniku své nedávno vydané knihy Co je nového v počítačových hrách, v níž shrnuje čtyři hlavní proudy myšlení, jimiž se mladý vědní obor game studies během posledních zhruba pěti let ubírá. Autorčinou ambicí je, aby knihu vzali do ruky jak rodiče malých hráčů, tak učitelé mediální výchovy i fanoušci počítačových her. O tom, jak těžký to byl úkol, pojednává tento text. Helena Bendová
2.19Jak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea Slováková
1.19Způsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová Hrůzová
3.18Nový nefikční filmDara Waldron o své nové knize New Nonfiction Film Dara Waldron

starší články

1.13DOK.REVUE
04. 03. 2013


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film

další odkazy:

Nakladatelství AMU
Knihu si můžete zakoupit zde