Islandský dokument? Ryby, rybářské lodě a videoart

Rozhovor s Andreou Slovákovou a Thorsteinnem Jonssonem

Přístav (Thorsteinn Jonsson, 1967)

Jednou z retrospektivních sekcí MFDF Ji.hlava je i Průhledná krajina: Island, jejíž součástí jsou masterclass Hilmar Örna Hilmarssona a Fridrika Thora Fridrikssona, ale také výstava islandského videoartu v DKO. V rozhovoru promlouvá dramaturgyně festivalu Andrea Slováková (AS) o charakteru islandské dokumentární torby, počátcích islandského videoartu, specifikách tamního filmového archivu a nejstarších islandských filmech. Pohled zevnitř doplňuje jeden z letošních hostů festivalu, islandský režisér a scenárista Thorsteinn Jonsson (TJ).

V letošním ročníku bude celá jedna sekce věnována islandskému dokumentárnímu filmu a videotvorbě. Jak islandská videotvorba vypadá a kde jsou kořeny videoartu na Islandu?
TJ: První, kdo se videoartu na Islandu věnoval, byla jedna ze světově proslulých průkopnic videoartu Steina Vasulka se svým manželem Woodym Vasulkou. Woody (Bohuslav) Vasulka kolem roku 1966 vystudoval FAMU a poté společně působili v New Yorku, kde se věnovali experimentům s videem.

AS: Jejich tvorbě je teď věnována i celá jedna část stálé expozice v Islandské národní galerii nazvaná The Vasulka Chamber. Když trávíte čas v galeriích a institucích v oblasti kinematografie i výtvarného umění, nemůžete přehlédnout jednak opravdu velké množství v nedávné minulosti či v současnosti vznikajícího video umění, jednak i jeho vysokou úroveň – co se týče koncepční stránky děl i jejich provedení. Těšilo mě, že isladnské videoinstalace nesou silná sdělení a vychází z průzkumů a rešerší relevantních dat, historie či současnosti ztvárňovaného tématu – tvorbě videoinstalace nezřídka předchází v podstatě práce, kterou můžeme směle přirovnat k fázi vývoje dokumentárního filmu. Nesporně silnou stránkou je i kvalitní technické provedení a výrazná estetika. Výtvarní umělci mají zjevně osvojené filmové vyjadřovací prostředky, a pracují s nimi záměrně, koncepčně a inovativně.

Kromě standardních projekcí bude sekce obohacena o výstavu v podobě videoinstalací. Kde budou umístěny a co na nich uvidíme?
AS: Takovou fenomenologickou poezii. Výstava bude umístěna v mezaninu promítacího sálu DKO I. a nese název Příznaky uplynulosti. Videa ztvárňují, jak se typicky věci či bytosti projevují, ukazují trvání, které ale je pouze po dobu jeho aktivního zachycování, pak už není a nikdy nebude, a celou dobu, co se na ta videa díváme, myslíme na to, že to, co vidíme, už už každou chvíli zmizí (nezmizí, samozřejmě, je to smyčka, takže zmizí až v neděli). Konečnost vs. trvání je častým motivem současné videolyriky.

Hasičské cvičení (Alfred Lind, Bíópetersen Lind, 1906)

Příprava sekce věnované islandské kinematografii zahrnovala bádání v islandském archivu. Jak vůbec funguje islandský archiv – využívá nějaké speciální či odlišné postupy než Národní filmový archiv (NFA)? Překvapilo vás tam něco?
AS: Badatelská práce v islandském archivu je podobná té v NFA či jiných evropských archivech, jenom je islandský archiv mnohem menší – jak co se týče rozsahu sbírek, tak počtu pracovníků. Ale stejně jako v českém NFA (oproti například ruskému archivu v Krasnogorsku) vám nedovolí samostatně manipulovat s filmovými kopiemi, ani když jim řeknete, že jste se na filmové škole naučila, jak tu šestnáctku na ten střihací stůl nasadit (kdežto v Krasnogorsku se vás ani nezeptají, jestli stůl umíte obsluhovat, dostanete jenom nákres, jak má být film založen, hromadu krabic s filmy a pak vás tam ponechají o samotě). Islandský archiv retrospektivě velice pomohl – například téměř všechny filmy vybrané k projekci stihli do doby nutné k odeslání na festival zdigitalizovat.

Jak probíhalo samotné bádání v islandském archivu a výběr filmů?
AS: Islandský archiv má, podobně jako většina evropských archivů, mnoho filmů své národní kinematografie digitalizovaných, takže se díváte i na spoustu DVD, nejen na filmové pásy. Část filmů jsme viděli v archivu, část v Islandském filmovém centru, které má i online videotéku pro kurátory a celkově islandskou kinematografii velmi dobře, vyčerpávajícím způsobem a poučeně prezentuje, ale viděli jsme i filmy a videa z místní filmové či výtvarné školy a videa v galeriích. Cílem bylo reprezentativně představit v tvorbě pracující s realitou výrazné tendence tematické i estetické.

„V islandské rané kinematografii můžeme, podobně jako v jiných zemích, pozorovat ozvláštňování utilitárních žánrů, například osvětový film Nehoda používá rovněž inscenační postupy a kreativně pracuje se zvukem.“

Výsledný korpus sahá hluboko do dějin islandské kinematografie. Jaký je nejstarší film, který diváci na Ji.hlavě uvidí?
AS: Je to jeden ze 4 nejstarších dochovaných filmů islandské kinematografie – částečně dokumentární a částečně inscenovaný skeč Hasičské cvičení z roku 1906 (nejstarší filmy jsou dle historiků z roku 1904, ale ty jsou považovány za ztracené).

Jak je s nejstaršími islandskými filmy obeznámena islandská veřejnost?
TJ: Nezdá se mi, že by s nimi byla veřejnost příliš obeznámena, ačkoli se některé záběry z nich objevují v pozdějších filmech a televizních pořadech.

Jak byste charakterizovali nejstarší islandské filmy?
TJ: První dokumentární filmy byly vyrobeny nadšenými amatéry. Chybí jim struktura a mají špatný střih, ale jsou hodnotné svým obsahem – ukazují, jak se lidé živili, bojovali s mořem, sklízeli úrodu a pracovali na pobřeží. Podstatná byla právě ta práce a způsob, jak jednotlivé činnosti prováděli. Hlavním cílem bylo někdy zaznamenat postup práce i staré tradice. V mnoha z těchto filmů můžeme vidět, že lidé byli velice slušně oblečeni. Nelíbila se jim představa, že by byli viděni v nějakých špinavých hadrech. Osvaldur Knudsen natáčel lidi na odlehlých místech při provádění tradičních prací, jako je sklizeň ječmene ve filmu Sveitin mili Sanda (cca 1960), kde můžeme vidět scény, jako je plavba otevřené rybářské lodě ve velkých vlnách Atlantského oceánu. Bitva s mořem je také jasně vidět v Zachráněni v Látrabjargu (1949) Oskara Gíslasona, kde sledujeme záchranu anglických rybářů po ztroskotání pod nebezpečným strmým vysokým útesem Látrabjarg. Jako další příklad můžu uvést Island v pohyblivých obrazech z roku 1925, kde se Loftur Gudmundsson snaží zachytit celý Island a stejně jako je tomu u mnoha dalších islandských filmů (tzv. Íslandsmyndir) chce ukázat, co mohou turisté vidět při cestách po celé zemi.

Island v pohyblivých obrazech (Loftur Gudmundson. 1925)

AS: Island v pohyblivých obrazech, který patří mezi ty „klasiky“ islandské filmové historie. Ze začátku máte pocit, že bude velkoměstskou symfonií – jako filmy, které natočili Ruttman, Cavalcanti či Vertov. Není tomu tak. Je sice považován za inovativní v oblasti kamerové práce, protože pracuje s panorámováním, ale jinak jej lze zařadit spíše ke konvenčně se vyjadřujícím dokumentům. Silné na něm je spíš to, co ukazuje – kromě města s jeho typickými znaky modernity zachycuje i všednodenní dění na venkově a islandskou přírodu – tady jsou kořeny islandské audiovizuální přírodní lyriky. Zajímavé tedy bylo sledovat, jak v kterých obdobích islandská dokumentární tvorba ne/vstřebávala dobové vlivy. V úzké korespondenci se světovými trendy islandské dokumenty pracují s inscenováním či rekonstrukcí situací.

Můžete uvést příklad?
AJ: Třeba film Zachráněni v Látrabjargu, opravdu strhující drama o obtížné akci záchrany posádky rybářské lodě, které chtěl režisér Óskar Gíslason zrekonstruovat, a těsně před natáčením pod tím útesem uvízla jiná loď – a tak je film částečně inscenovaný a částečně dokumentací. Také můžeme pozorovat, podobně jako v jiných zemích a i u nás, ozvláštňování utilitárních žánrů, například osvětový film Nehoda používá rovněž inscenační postupy a kreativně pracuje se zvukem – dokonce se pravděpodobně jedná o první islandský film, který byl prezentovaný na mezinárodních filmových festivalech (je z roku 1962).

U nás jsou počátky dokumentu spjaté se zakázkovými, vědeckými a reportážními filmy. Jak se ne/lišila situace počátků islandského dokumentu?
TJ: Tento přístup byl také běžný a projevil se například v instruktážních filmech. Mnoho filmů bylo sponzorováno velkými společnostmi, například Asociací výrobních podniků. Jejich účelem bylo často podpořit vývoz ryb, vlny a podobně a obecně stimulovat mezinárodní obchod. Mezi těmito filmaři byli také Loftur Gudmundsson, Óskar Gíslason and Vigfús Sigurgeirsson.

„Islanďané nebyli zvyklí na filmy, které jim kladou komplikované otázky, jako například: Je práce tou nejdůležitější věcí v životě?“

Letos bude na festivalu uveden snímek Ryba pod kamenem (Thorsteinn Jonsson, 1974). O čem je? Proč myslíte, že vzbudil společenskou i mediální kontroverzi? 
TJ: Ryba pod kamenem je příběh muže, který pátrá v rybářské vesnici na jižním pobřeží po kulturním životě. Avšak to, co zde nachází, jsou lidé pracující v rybářském průmyslu, kteří se věnují rybaření nebo balení a zpracovávání masa. Vidíme zde tvrdě pracující lidi, kteří se soustřeďují na práci, a zbývá jim jen velmi málo času na jiné věci, pokud vůbec. Publikum bylo zvyklé na filmy, ve kterých úředníci popisovali, jak velkých pokroků bylo dosaženo, kolik metrů asfaltových silnic se položilo, kolik vyplulo rybářských lodí a s kolika tunami ryb se vraceli. Lidé nebyli zvyklí na filmy, které jim kladou komplikované otázky, jako například: Je práce tou nejdůležitější věcí v životě? Jsou peníze vše, co potřebujete? Kde na takovém místě najdeme kulturu? Píše tu někdo knihu? Nebo dělá hudbu? Debata, která následovala, trvala rok a všechny vesnice musely zřídit divadelní skupiny nebo uspořádat výstavu obrazů nebo jakkoli jinak dokázat, že jsme se mýlili.

Nehoda (Reynir Oddsson, 1962)

Jiný z vašich filmů Přístav, který letos také uvidíme, je naopak spíše observační a lyrický. Jaký preferujete přístup? Uplatňujete raději kritický pohled, nebo je vám bližší observační mód tvorby?
TJ: Přístav jsem natočil, abych se dostal na FAMU. Pan Kučera, pedagog z FAMU, byl na návštěvě na Islandu, kde jsem ho potkal a zjišťoval od něj, co potřebuji k tomu, abych se na školu dostal. Myslím, že mi navrhl, abych natočil dokumentární film, což jsem také udělal. Měl jsem nesynchronizovaný Bolex, ke kterému musel být zvuk připraven samostatně. Proto jsem nemohl dělat rozhovory a zvuk nebyl zaznamenán kontaktně, ale dodatečně komponován. Výsledkem byla zajímavá souhra mezi zvukem a obrazem. Jak stárnu, více inklinuji ke kritickému přístupu, ale věřím, že v dokumentu je nutné být vždy loajální ke svému tématu a být připraven změnit svůj postoj, pokud chcete opravdu něco dokázat. Jde o vytvoření rovnováhy mezi pravdivým sdělením o tom, co vidíte a vyjádřením svého názoru založeného na vlastních zkušenostech. Zároveň je nutné být neustále připraven se učit. A je důležité, aby to všechno dávalo smysl. Pokud by tomu tak nebylo, proč vůbec točit film?

Na jaká další témata se zaměřujete ve své tvorbě? Co chcete svými filmy sdělovat a předávat divákům? Na čem právě pracujete?
TJ: Nejvíce mě zajímají lidé a společenská témata. Chci pochopit, jak lidé žijí a proč. A chci, aby moje filmy přiměly publikum procitnout a stát se lepšími lidskými bytostmi. Nejsem velký optimista, ale doufám, že je to možné, a myslím si, že filmaři by se o to měli pokoušet. V posledních měsících jsem pracoval na několika scénářích celovečerních filmů, které obvykle vycházejí z mých předchozích dokumentů. Rád píšu o lidech, které jsem poznal, a situacích, které jsem prožil, při natáčení mých dokumentů.


Islandský režisér a scenárista Þorsteinn Jónsson (1946) vystudoval režii na pražské FAMU, doktorát získal na University Nippon v Tokiu. Je autorem téměř 30 dokumentárních i hraných filmů. Podle románu Atomová stanice od Halldóra Laxnesse natočil film Atomic Station (1984), který byl prvním islandským filmem na festivalu v Cannes.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

F2.16DOK.REVUE
27. 10. 2016


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue