Povaha všudypřítomných obrazů, umožňující snadnost a variabilitu jejich používání vlastně kýmkoliv, pozměnily napětí mezi privátním a veřejným. Rozšířeným žánrem na internetu jsou videodopisy. Nevládní organizace vyzývají občany, aby je posílali svým senátorům, publicisté jimi umožňují lidem pátrat po známých, kterým se vzdálili za války, čtenáři v této formě posílají šéfredaktorům náměty na články. V podstatě jsou to videoblogy, ale adresně mířené a tematicky zarámované. Iniciátoři pak často definují žánrová pravidla, třeba stanoví podmínku, aby dopis obsahující kritiku anebo poukázání na problém končil návrhem řešení. Mnohé dopisy jsou formálně nevynalézavé a stejně by mohly fungovat jako psaný text – například před logem firmy nainstalovaná mluvící hlava manažera, který formuluje námět na mediální kauzu. Nicméně i tento žánr nabízí otevřený prostor pro zaujetí osobního postoje k proměnlivé skutečnosti.
Auto*Mat (Martin Mareček, 2009), mimořádný film, jenž je součástí iniciativy za regulaci dopravy v Praze, je angažovaným gestem režiséra, zároveň úvahou o možnostech a limitech média a průzkumem vytrácení se Martina Marečka z role iniciátora a postoupení do role rozrušovače a inspirátora. Šestiletá proměna cílů a zároveň rétoriky, s níž jsou dosahovány pomalé změny v dialogu s dalšími institucemi. Ale zároveň šest let osobního příběhu v místě nad rušnou křižovatkou. Mareček si to vzal osobně. Esej Mika Hoolbooma je také o subjektivním používání obrazů a proměnách jejich role, o jemných vztazích k různé realitě, o jejich rámu a výpovědních variacích. Jak brát svět a jeho obrazy osobně, to je možná nejdůležitější zpráva tohoto čísla Dok.revue.
