Humorný film na fotbalovém hřišti

Rozhovor s autorskou dvojicí Tomáš Bojar a Rozálie Kohoutová k jejich novému snímku FC Roma

FC Roma (2016)

Před dvěma lety rozčeřila stojaté vody fotbalového okresního přeboru medializovaná kauza spojená s klubem FC Roma. Sami aktéři nedovedou vysvětlit, proč s romským týmem nechtějí jeho soupeři hrát, a tak jsme svědky nekonečných telefonátů a bezúčelných tréninků. FC Roma, jeden ze dvou českých dokumentů v letošní soutěži Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, vypráví o dvou děčínských fotbalistech Patriku Herákovi a Pavlu Horváthovi, již se snaží znovu získat post v regionální soutěži. Film vznikal v režii autorské dvojice – scenáristy Tomáše Bojara (TB) a dokumentaristky Rozálie Kohoutové (RK) téměř dva roky.

Co vás vedlo k tomu, abyste začali film FC Roma natáčet ve dvou?
RK: Když se před dvěma lety objevila kauza o kontumačních výhrách fotbalového romského týmu v Děčíně, jely jsme se tam spolu s producentkou Pavlou Kubečkovou podívat. Celé nás to hodně bavilo, ale věděly jsme, že nám chybí někdo, kdo by rozuměl fotbalové rovině. Pavla Abraháma jsem se zeptala, čí nápad byl jejich fotbalový dokument Dva nula, a tak jsme se dostaly k Tomášovi. Vůbec jsem si ale neuvědomovala, do čeho jdu, nikdy jsem žádný film nespolurežírovala. 
TB: Všechny své filmy jsem dělal ve dvou, pro mě to nebylo nic nového. Ale přiznám se, že ze začátku mi nebylo úplně sympatické, jak byla celá kauza pojednána v médiích, kdy jedna strana vytvářela auru násilnického mužstva a druhá, ta řekněme lidskoprávní, zase zvala ambasadory z celého světa, aby si s FC Roma zahráli fotbal. Bylo kolem toho na můj vkus zkrátka trochu moc hysterie. Když jsem přijel do Děčína poprvé, zrovna se hrál zápas proti zahraničním ambasádám a hřiště bylo doslova obsypané novináři. Nebyl jsem z toho dvakrát nadšený, přišlo mi to jako taková standardní mediální senzace. Ale pak přišel důležitý okamžik: asi čtvrt hodiny jsem sledoval trenéra Pavla Horvátha. Když jsem viděl, jak reagoval u postranní čáry, jaký měl pro hru zápal a jak ji prožíval, rychle mě to přesvědčilo a za týden jsme do Děčína jeli znovu. To už tam žádní novináři nebyli a my se mohli začít s celým mužstvem v klidu seznamovat.

Rozdělili jste si pracovní role při přípravách a tvorbě scénáře, nebo jste vše dělali společně?
RK: Scházeli jsme se v Praze, kde jsme společně vytvořili natáčecí plány. Do detailů jsme měli vymyšlené, jak budou vypadat jednotlivé fotbalové zápasy. Dopředu jsme se tak dokázali shodnout na tom, proč to chceme točit a co od kterých scén očekáváme. V Děčíně jsme pak na místě byli zajedno. Ještě jsem zastávala práci za kamerou, téměř celý film je natáčen dvěma kamerami, stála jsem za tou druhou. Práce režiséra za kamerou je také poněkud specifická, a tak můžu říct, že jsme si s Tomášem nijak nepřekáželi. Ten nejextrémnější zápas FC Roma proti SK Březiny jsme natáčeli s pěti kamerami. Dopředu jsme však měli naplánované, kdo bude snímat jaké postavy a kdo se bude kam během zápasu přesouvat.

„Nejdůležitějším režijním rozhodnutím bylo netočit fotbal.“

Můžete popsat, jak vypadá tvorba takového mechanismu? Je možné vytvořit scénář nebo plán fotbalového zápasu?
TB: Ten vzniká na hřišti mimo naši moc. Podobně jsme s Pavlem Abrahámem postupovali i ve filmu Dva nula, ale tady to bylo v mnohem menším měřítku. Důležité je dopředu znát postavy a celé prostředí. Potřebujete adekvátně odhadnout metodu natáčení, abyste dosáhli co nejvyšší možné míry autenticity. Protagonisté se pak dokážou ponořit do hry a na přítomnost kamery zapomenou.
RK: Zcela zásadní režijní rozhodnutí pak bylo, že nebudeme točit fotbal. Natáčeli jsme především naše postavy, Patrika a Pavla. V praxi, když pak dá FC Roma gól, nevidíme ho, protože sledujeme reakce trenéra a brankáře.

To jste zkopírovali koncept filmu Dva nula z roku 2012.
TB: Dá se to tak říct. Někdy je v pořádku využít postup, který se už dříve ukázal jako funkční, v nových podmínkách a s novým zřetelem. Ale tady se s touto metodou pracuje jen na celkem omezené ploše, je to jen jedna z rovin filmu. FC Roma má oproti Dva nula koneckonců úplně odlišnou strukturu a používá jinou filmovou řeč.


FC Roma (2016)

Jak vypadal scénář vašeho dokumentárního filmu?
TB: Pro mě existuje jenom jedna kinematografie. Ať už jsou ve filmu herci, nebo herci vlastního života, základní principy jsou pořád dost podobné. V našem filmu logicky  neexistuje žádný dialogový scénář v tradičním slova smyslu, ale vycházíme z nějakých předem daných, poněkud přesně vymezených situačních rámců, které také představují scénář svého druhu. Ty nevznikají svévolně, ale na základě důkladné znalosti prostředí, postav a sociálních situací. Ve filmu se je snažíme vytvářet v duchu toho, co už známe, zároveň se ale i často necháváme překvapovat nepředvídatelnou realitou. Liší se to případ od případu mírou spontaneity. Druhou rovinou je to, že když na filmu pracujete, musíte už mít nějaké základní vědomí celku, celkové struktury. Nepřijíždíte tedy natočit kdeco, ale postupujete už podle poměrně přesného plánu, co chcete s kamerou vidět, proč to chcete vidět a jaké to má místo v rámci celkové struktury. Ale samozřejmě když vám něco zajímavého váš plán naruší, je to někdy jenom dobře.

Mohli byste popsat převoditelnost tohoto konceptu do praxe?
RK: FC Roma vykazuje prvky hraného filmu s neherci. Hranice mezi dokumentárními postupy a postupy hraného filmu je minimálně problematická. Vycházíme z události, která se stala, ale modifikujeme ji vidinou dramatického celku. Dokumentaristé svojí přítomností chtě nechtě vždy ovlivňují prostředí. Do některých situací jsme své postavy občas pošťouchli, jindy jsme vše nechali na nich.

„Život se nakonec prosadí sám.“

TB: Výchozí situace celého filmu je v zásadě banální – chci hrát fotbal, ale z nějakého důvodu to není možné. Tato dramatická potřeba je hnací silou celého filmu. Pavel s Patrikem v něm zkoušejí všechno možné, aby si ten fotbal konečně zahráli. Obvolávají proto další fotbalové týmy, připravují a vylepují plakáty, jezdí na valnou hromadu, aby zjistili, jak se jejich kauza vyvíjí. Možná jsme je v tom svojí přítomností přivedli k ještě větší důslednosti, to asi ano. Ale ta základní touha jim je vlastní, takže náš film realitu v tomto ohledu nijak nedeformuje a nemění, spíše ji umocňuje.
RK: Když se bavíme o dokumentárním filmu, musíme najít způsob, jak vyjádřit snažení, realitu a život našich postav ve filmové formě. Tohle je scénář. Potřebujeme situace zesílit tak, aby bylo možné je převést do filmové podoby. Situace se snažíme popostrčit tak, aby se staly v nějaké fotogenické, „natočitelné“ rovině.
TB:  Každý film je z podstaty věci tak trochu „podvod“, to podle mě nejde jinak. Autor montuje obrazy dohromady a vytváří nějakou filmovou realitu, která se tváří jako realita „tam venku“. Tak tomu ale pochopitelně nikdy do důsledků není. Nicméně si myslím, že náš film je základnímu duchu reality, jak jsme ji mohli v Děčíně poznat, dost věrný. Naše metoda byla postavená na tom, že všechno, co je cenné, se nakonec odehraje v nějakém nastaveném rámci spontánně a nepředvídatelně. Život se nakonec v námi nastavené struktuře prosadí sám.
RK: Pro mě je ještě důležitý rozdíl mezi dokumentárním a hraným filmem v praktické stránce práce s herci. I když v oblasti dokumentu pracujeme s postavami jako s herci, jejich práce není nikterak honorovaná. V hraném filmu je běžné, že ráno v osm hodin jsou všichni připraveni, ale v dokumentu se často stává, že domluvené časy nic neznamenají. Ale Patrik s Pavlem byli v tomhle velmi svědomití.

FC Roma (2016)

Trenér Pavel Horváth a brankář Patrik Herák z FC Roma

Zkusme se teď z natáčení přesunout do střižny. Kdo měl hlavní slovo?
RK: Měli jsme jednoduché pravidlo – dva proti jednomu. Když došlo na nějaký problém, rozhodli jsme takto demokraticky.
TB: A snad to i většinou byla demokracie založená na rozumné debatě a argumentech. Osobně si myslím, že střihač je u tohoto typu filmu jedním ze spoluscenáristů. Důležité bylo, že jsme se na začátku všichni tři rychle ujednotili na základním způsobu filmového vyprávění. Dokázali jsme celkem rychle odhalit, co je v našem materiálu nosné, co má jakou situační sílu či myšlenkovou hloubku a jaké jsou možnosti interpretace.
RK: Stříhat film ve dvou mělo také výhodu v tom, že jsme se mohli střídat. Chvíli seděl ve střižně jeden z nás a ten druhý mezitím dokázal získat alespoň malý odstup a podívat se po pár dnech na další vývoj filmu s čistýma očima.

„FC Roma vybočuje ze zažitého přístupu k problematice soužití s romskou komunitou.“

TB: Práce ve střižně je pro mě okamžikem, kdy film začne opravdu vznikat. Ze začátku jsme ve střižně seděli celé dlouhé dny: společně jsme se dívali na natočený materiál, hledali jsme mezi jednotlivými scénami různé překvapivé vztahy, nechávali jsme je na sebe vzájemně  narážet. To je celkem subtilní a intuitivní práce, hodně v ní jde o rytmus, dynamiku, práci s kontrastem. Takže je nutné řešit vše přímo na místě a mít materiál stále před očima.
RK: V podstatě jsme film měli hotový poměrně rychle. Pak jsme jen dlouho řešili další otázky, když jsme se setkali s názorem, že FC Roma může být vnímán jako provokativní. Tím, že jsme natočili vtipný film, jsme se už od začátku odklonili od jakési podvědomě vyžadované hyperkorektnosti romské problematiky. Naše postavy mají specifický humor, který opravdu není zcela korektní, což může někomu připadat přes čáru.

Z natáčení filmu FC Roma

Co konkrétně bylo ve vašem filmu označeno za provokativní?
RK: FC Roma vybočuje ze zažitého mediálního přístupu k problematice soužití s romskou komunitou. Na jedné straně máme jakýsi hyperkorektní nářek pražské kavárny, na té druhé pak bulvární pojetí, které tvoří umělé senzace. Někdy existuje ještě i třetí strana, kdy takzvaná intelektuální média naopak reagují až přehnanou autocenzurou a vůbec se k takovému tématu nechtějí vyjadřovat. Možná se svým komediálním pojetím dotýkáme citlivých míst.
TB: Já bych se nicméně zdráhal vidět ve filmu nějakou obecněji platnou výpověď o romské komunitě, protože ta je podle mě dost rozrůzněná a má spoustu vrstev. Je to především příběh Pavla a Patrika v nějaké specifické situaci. To, že jsou Romové, v ní samozřejmě hraje roli, to je jasné. Jiní Romové by s tou situací ale třeba naložili úplně jinak. Jazykem společenských věd bychom mohli říct, že jde spíše o případovou studii než o nějakou ucelenou monografii.
RK: Může jít i o jakýsi automatický strach. Když něco berete s humorem, můžete vyvolávat pocit, že to nemyslíte úplně vážně. Pro mě je velmi důležité, že Patrik a Pavel ten strach udělat si ze sebe (nebo z jiných Romů, Čechů, Vietnamců a dalších obyvatel Děčína) nekorektní legraci nemají. Dobrý humor je pro mě naopak nástroj očistný, díky němuž můžeme věci říkat naplno, bez zbytečného patosu.
TB: Je to ambivalentní film, který ukazuje živé lidi. Patrik s Pavlem jsou velmi bojovní a dávají najevo, že opravdu chtějí fotbal hrát. V tíživých, ponižujících a až absurdních situacích pak volí strategii – pojďme zkusit ovlivnit vše, co můžeme. Co nemůžeme, tomu se pojďme společně zasmát. Zároveň je tu však prvek humoru prostředkem, jak některé věci pravdivě pojmenovat. Smějeme se, protože vidíme něco pravdivého.


Medailonky autorů

Scenárista Tomáš Bojar (1981) vystudoval politologii a mezinárodní vztahy se zaměřením na politickou filozofii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (2003) a právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy (2009). Pracoval jako knižní a časopisecký redaktor, publikoval eseje a knižní a hudební recenze v několika českých periodicích. V roce 2005 vytvořil koncept výstavy komunistických propagandistických plakátů Moc obrazů, obrazy moci. O tři roky později editoval sborník esejů Otisky komunismu. V roce 2012 natočil s Pavlem Abrahámem fotbalový film bez fotbalu Dva nula.  

Rozálie Kohoutová (1985), režisérka původem z Prahy. Vystudovala katedru dokumentární tvorby na FAMU a romistiku na UK. Od roku 2006 spolupracuje s Českou televizí, pro kterou točí dokumenty k cyklům Rub a Líc, Příběhy domů, Kosmopolis, či City Folk. Pro cyklus dokumentárních esejů Gottland natočila povídku o člověku, který byl zodpovědný za řízení odstřelu pomníku Stalina, tehdejší fronty na maso na Letné. V roce 2015 natočila snímek o přátelství dvou romských dívek Jenica a Perla, který uvedl MFDF Ji.hlava v sekci Dokument ČT.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.21Dobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila Boháčková
1.21Odcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila Boháčková
6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková

starší články

3.16DOK.REVUE
27. 06. 2016


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková