Humorný film na fotbalovém hřišti

Rozhovor s autorskou dvojicí Tomáš Bojar a Rozálie Kohoutová k jejich novému snímku FC Roma

FC Roma (2016)

Před dvěma lety rozčeřila stojaté vody fotbalového okresního přeboru medializovaná kauza spojená s klubem FC Roma. Sami aktéři nedovedou vysvětlit, proč s romským týmem nechtějí jeho soupeři hrát, a tak jsme svědky nekonečných telefonátů a bezúčelných tréninků. FC Roma, jeden ze dvou českých dokumentů v letošní soutěži Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, vypráví o dvou děčínských fotbalistech Patriku Herákovi a Pavlu Horváthovi, již se snaží znovu získat post v regionální soutěži. Film vznikal v režii autorské dvojice – scenáristy Tomáše Bojara (TB) a dokumentaristky Rozálie Kohoutové (RK) téměř dva roky.

Co vás vedlo k tomu, abyste začali film FC Roma natáčet ve dvou?
RK: Když se před dvěma lety objevila kauza o kontumačních výhrách fotbalového romského týmu v Děčíně, jely jsme se tam spolu s producentkou Pavlou Kubečkovou podívat. Celé nás to hodně bavilo, ale věděly jsme, že nám chybí někdo, kdo by rozuměl fotbalové rovině. Pavla Abraháma jsem se zeptala, čí nápad byl jejich fotbalový dokument Dva nula, a tak jsme se dostaly k Tomášovi. Vůbec jsem si ale neuvědomovala, do čeho jdu, nikdy jsem žádný film nespolurežírovala. 
TB: Všechny své filmy jsem dělal ve dvou, pro mě to nebylo nic nového. Ale přiznám se, že ze začátku mi nebylo úplně sympatické, jak byla celá kauza pojednána v médiích, kdy jedna strana vytvářela auru násilnického mužstva a druhá, ta řekněme lidskoprávní, zase zvala ambasadory z celého světa, aby si s FC Roma zahráli fotbal. Bylo kolem toho na můj vkus zkrátka trochu moc hysterie. Když jsem přijel do Děčína poprvé, zrovna se hrál zápas proti zahraničním ambasádám a hřiště bylo doslova obsypané novináři. Nebyl jsem z toho dvakrát nadšený, přišlo mi to jako taková standardní mediální senzace. Ale pak přišel důležitý okamžik: asi čtvrt hodiny jsem sledoval trenéra Pavla Horvátha. Když jsem viděl, jak reagoval u postranní čáry, jaký měl pro hru zápal a jak ji prožíval, rychle mě to přesvědčilo a za týden jsme do Děčína jeli znovu. To už tam žádní novináři nebyli a my se mohli začít s celým mužstvem v klidu seznamovat.

Rozdělili jste si pracovní role při přípravách a tvorbě scénáře, nebo jste vše dělali společně?
RK: Scházeli jsme se v Praze, kde jsme společně vytvořili natáčecí plány. Do detailů jsme měli vymyšlené, jak budou vypadat jednotlivé fotbalové zápasy. Dopředu jsme se tak dokázali shodnout na tom, proč to chceme točit a co od kterých scén očekáváme. V Děčíně jsme pak na místě byli zajedno. Ještě jsem zastávala práci za kamerou, téměř celý film je natáčen dvěma kamerami, stála jsem za tou druhou. Práce režiséra za kamerou je také poněkud specifická, a tak můžu říct, že jsme si s Tomášem nijak nepřekáželi. Ten nejextrémnější zápas FC Roma proti SK Březiny jsme natáčeli s pěti kamerami. Dopředu jsme však měli naplánované, kdo bude snímat jaké postavy a kdo se bude kam během zápasu přesouvat.

„Nejdůležitějším režijním rozhodnutím bylo netočit fotbal.“

Můžete popsat, jak vypadá tvorba takového mechanismu? Je možné vytvořit scénář nebo plán fotbalového zápasu?
TB: Ten vzniká na hřišti mimo naši moc. Podobně jsme s Pavlem Abrahámem postupovali i ve filmu Dva nula, ale tady to bylo v mnohem menším měřítku. Důležité je dopředu znát postavy a celé prostředí. Potřebujete adekvátně odhadnout metodu natáčení, abyste dosáhli co nejvyšší možné míry autenticity. Protagonisté se pak dokážou ponořit do hry a na přítomnost kamery zapomenou.
RK: Zcela zásadní režijní rozhodnutí pak bylo, že nebudeme točit fotbal. Natáčeli jsme především naše postavy, Patrika a Pavla. V praxi, když pak dá FC Roma gól, nevidíme ho, protože sledujeme reakce trenéra a brankáře.

To jste zkopírovali koncept filmu Dva nula z roku 2012.
TB: Dá se to tak říct. Někdy je v pořádku využít postup, který se už dříve ukázal jako funkční, v nových podmínkách a s novým zřetelem. Ale tady se s touto metodou pracuje jen na celkem omezené ploše, je to jen jedna z rovin filmu. FC Roma má oproti Dva nula koneckonců úplně odlišnou strukturu a používá jinou filmovou řeč.


FC Roma (2016)

Jak vypadal scénář vašeho dokumentárního filmu?
TB: Pro mě existuje jenom jedna kinematografie. Ať už jsou ve filmu herci, nebo herci vlastního života, základní principy jsou pořád dost podobné. V našem filmu logicky  neexistuje žádný dialogový scénář v tradičním slova smyslu, ale vycházíme z nějakých předem daných, poněkud přesně vymezených situačních rámců, které také představují scénář svého druhu. Ty nevznikají svévolně, ale na základě důkladné znalosti prostředí, postav a sociálních situací. Ve filmu se je snažíme vytvářet v duchu toho, co už známe, zároveň se ale i často necháváme překvapovat nepředvídatelnou realitou. Liší se to případ od případu mírou spontaneity. Druhou rovinou je to, že když na filmu pracujete, musíte už mít nějaké základní vědomí celku, celkové struktury. Nepřijíždíte tedy natočit kdeco, ale postupujete už podle poměrně přesného plánu, co chcete s kamerou vidět, proč to chcete vidět a jaké to má místo v rámci celkové struktury. Ale samozřejmě když vám něco zajímavého váš plán naruší, je to někdy jenom dobře.

Mohli byste popsat převoditelnost tohoto konceptu do praxe?
RK: FC Roma vykazuje prvky hraného filmu s neherci. Hranice mezi dokumentárními postupy a postupy hraného filmu je minimálně problematická. Vycházíme z události, která se stala, ale modifikujeme ji vidinou dramatického celku. Dokumentaristé svojí přítomností chtě nechtě vždy ovlivňují prostředí. Do některých situací jsme své postavy občas pošťouchli, jindy jsme vše nechali na nich.

„Život se nakonec prosadí sám.“

TB: Výchozí situace celého filmu je v zásadě banální – chci hrát fotbal, ale z nějakého důvodu to není možné. Tato dramatická potřeba je hnací silou celého filmu. Pavel s Patrikem v něm zkoušejí všechno možné, aby si ten fotbal konečně zahráli. Obvolávají proto další fotbalové týmy, připravují a vylepují plakáty, jezdí na valnou hromadu, aby zjistili, jak se jejich kauza vyvíjí. Možná jsme je v tom svojí přítomností přivedli k ještě větší důslednosti, to asi ano. Ale ta základní touha jim je vlastní, takže náš film realitu v tomto ohledu nijak nedeformuje a nemění, spíše ji umocňuje.
RK: Když se bavíme o dokumentárním filmu, musíme najít způsob, jak vyjádřit snažení, realitu a život našich postav ve filmové formě. Tohle je scénář. Potřebujeme situace zesílit tak, aby bylo možné je převést do filmové podoby. Situace se snažíme popostrčit tak, aby se staly v nějaké fotogenické, „natočitelné“ rovině.
TB:  Každý film je z podstaty věci tak trochu „podvod“, to podle mě nejde jinak. Autor montuje obrazy dohromady a vytváří nějakou filmovou realitu, která se tváří jako realita „tam venku“. Tak tomu ale pochopitelně nikdy do důsledků není. Nicméně si myslím, že náš film je základnímu duchu reality, jak jsme ji mohli v Děčíně poznat, dost věrný. Naše metoda byla postavená na tom, že všechno, co je cenné, se nakonec odehraje v nějakém nastaveném rámci spontánně a nepředvídatelně. Život se nakonec v námi nastavené struktuře prosadí sám.
RK: Pro mě je ještě důležitý rozdíl mezi dokumentárním a hraným filmem v praktické stránce práce s herci. I když v oblasti dokumentu pracujeme s postavami jako s herci, jejich práce není nikterak honorovaná. V hraném filmu je běžné, že ráno v osm hodin jsou všichni připraveni, ale v dokumentu se často stává, že domluvené časy nic neznamenají. Ale Patrik s Pavlem byli v tomhle velmi svědomití.

FC Roma (2016)

Trenér Pavel Horváth a brankář Patrik Herák z FC Roma

Zkusme se teď z natáčení přesunout do střižny. Kdo měl hlavní slovo?
RK: Měli jsme jednoduché pravidlo – dva proti jednomu. Když došlo na nějaký problém, rozhodli jsme takto demokraticky.
TB: A snad to i většinou byla demokracie založená na rozumné debatě a argumentech. Osobně si myslím, že střihač je u tohoto typu filmu jedním ze spoluscenáristů. Důležité bylo, že jsme se na začátku všichni tři rychle ujednotili na základním způsobu filmového vyprávění. Dokázali jsme celkem rychle odhalit, co je v našem materiálu nosné, co má jakou situační sílu či myšlenkovou hloubku a jaké jsou možnosti interpretace.
RK: Stříhat film ve dvou mělo také výhodu v tom, že jsme se mohli střídat. Chvíli seděl ve střižně jeden z nás a ten druhý mezitím dokázal získat alespoň malý odstup a podívat se po pár dnech na další vývoj filmu s čistýma očima.

„FC Roma vybočuje ze zažitého přístupu k problematice soužití s romskou komunitou.“

TB: Práce ve střižně je pro mě okamžikem, kdy film začne opravdu vznikat. Ze začátku jsme ve střižně seděli celé dlouhé dny: společně jsme se dívali na natočený materiál, hledali jsme mezi jednotlivými scénami různé překvapivé vztahy, nechávali jsme je na sebe vzájemně  narážet. To je celkem subtilní a intuitivní práce, hodně v ní jde o rytmus, dynamiku, práci s kontrastem. Takže je nutné řešit vše přímo na místě a mít materiál stále před očima.
RK: V podstatě jsme film měli hotový poměrně rychle. Pak jsme jen dlouho řešili další otázky, když jsme se setkali s názorem, že FC Roma může být vnímán jako provokativní. Tím, že jsme natočili vtipný film, jsme se už od začátku odklonili od jakési podvědomě vyžadované hyperkorektnosti romské problematiky. Naše postavy mají specifický humor, který opravdu není zcela korektní, což může někomu připadat přes čáru.

Z natáčení filmu FC Roma

Co konkrétně bylo ve vašem filmu označeno za provokativní?
RK: FC Roma vybočuje ze zažitého mediálního přístupu k problematice soužití s romskou komunitou. Na jedné straně máme jakýsi hyperkorektní nářek pražské kavárny, na té druhé pak bulvární pojetí, které tvoří umělé senzace. Někdy existuje ještě i třetí strana, kdy takzvaná intelektuální média naopak reagují až přehnanou autocenzurou a vůbec se k takovému tématu nechtějí vyjadřovat. Možná se svým komediálním pojetím dotýkáme citlivých míst.
TB: Já bych se nicméně zdráhal vidět ve filmu nějakou obecněji platnou výpověď o romské komunitě, protože ta je podle mě dost rozrůzněná a má spoustu vrstev. Je to především příběh Pavla a Patrika v nějaké specifické situaci. To, že jsou Romové, v ní samozřejmě hraje roli, to je jasné. Jiní Romové by s tou situací ale třeba naložili úplně jinak. Jazykem společenských věd bychom mohli říct, že jde spíše o případovou studii než o nějakou ucelenou monografii.
RK: Může jít i o jakýsi automatický strach. Když něco berete s humorem, můžete vyvolávat pocit, že to nemyslíte úplně vážně. Pro mě je velmi důležité, že Patrik a Pavel ten strach udělat si ze sebe (nebo z jiných Romů, Čechů, Vietnamců a dalších obyvatel Děčína) nekorektní legraci nemají. Dobrý humor je pro mě naopak nástroj očistný, díky němuž můžeme věci říkat naplno, bez zbytečného patosu.
TB: Je to ambivalentní film, který ukazuje živé lidi. Patrik s Pavlem jsou velmi bojovní a dávají najevo, že opravdu chtějí fotbal hrát. V tíživých, ponižujících a až absurdních situacích pak volí strategii – pojďme zkusit ovlivnit vše, co můžeme. Co nemůžeme, tomu se pojďme společně zasmát. Zároveň je tu však prvek humoru prostředkem, jak některé věci pravdivě pojmenovat. Smějeme se, protože vidíme něco pravdivého.


Medailonky autorů

Scenárista Tomáš Bojar (1981) vystudoval politologii a mezinárodní vztahy se zaměřením na politickou filozofii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (2003) a právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy (2009). Pracoval jako knižní a časopisecký redaktor, publikoval eseje a knižní a hudební recenze v několika českých periodicích. V roce 2005 vytvořil koncept výstavy komunistických propagandistických plakátů Moc obrazů, obrazy moci. O tři roky později editoval sborník esejů Otisky komunismu. V roce 2012 natočil s Pavlem Abrahámem fotbalový film bez fotbalu Dva nula.  

Rozálie Kohoutová (1985), režisérka původem z Prahy. Vystudovala katedru dokumentární tvorby na FAMU a romistiku na UK. Od roku 2006 spolupracuje s Českou televizí, pro kterou točí dokumenty k cyklům Rub a Líc, Příběhy domů, Kosmopolis, či City Folk. Pro cyklus dokumentárních esejů Gottland natočila povídku o člověku, který byl zodpovědný za řízení odstřelu pomníku Stalina, tehdejší fronty na maso na Letné. V roce 2015 natočila snímek o přátelství dvou romských dívek Jenica a Perla, který uvedl MFDF Ji.hlava v sekci Dokument ČT.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

3.16DOK.REVUE
27. 06. 2016


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film