Jak číst televizi v Knize o televizi

Recenze na publikaci Jeremyho Orlebara, kterou vydalo Nakladatelství Akademie múzických umění

Přestože je televizní vysílání všední mediální stravou drtivé většiny populace, studií, které by dokázaly ať již z teoretického či praktického pohledu reflektovat fenomén televize, je jen hrstka. Kompaktní zachycení televizní problematiky v celé její šíři prakticky chybí. Nepřetržitě tekoucí fluidum televizního vysílání, množství kanálů, široká škála různorodých pořadů a řada technologických inovací komplikují odstup od problému, čímž také problematizují pochopení a uchopení televize jakožto sociokulturního jevu. Proto až na ojedinělé pokusy zůstává v oblasti pro studium televize na tuzemském knižním trhu stále prázdné místo.

Takový nedostatek se rozhodlo kompenzovat Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze překladem Knihy o televizi (The Television Handbook) britského autora - producenta, lektora a televizního režiséra Jeremyho Orlebara. Osvěžující dílo, jehož čtvrté aktualizované vydání do češtiny přeložila Helena Bendová, stojí rozhodně za pozornost i přes to, že cílí především na britské prostředí.

Kniha překvapí především rozsahem, aktuálností a také svojí koncepcí. Je rozčleněna na šest částí, v nichž se Orlebar snaží nastínit současné trendy televize i teoretické koncepty podložené případovými studiemi a faktografickými informacemi. Mimo to přináší také praktického průvodce v oblasti televizní tvorby i letmou orientaci v klíčových jménech a pojmech spojených s televizní branží. Užitečnost knihy podporuje také slušný seznam literatury na konci každé z dvaceti tří kapitol, který obsahuje řadu klíčových zahraničních studií televize, a také slovníček vybraných pojmů v závěru knihy.

Televizní hranice dokumentu

Příznivcům dokumentárního filmu Orlebar v části nazvané „Faktografická televize“ nabídne mimo jiné také přehled specifických prvků některých typů dokumentu. V klasifikaci různých dokumentárních mutací najdeme i řadu originálních postřehů. Zajímavá je například zmínka o autorském dokumentu. Orlebar si všímá trendu posledních let, kdy tento typ dokumentárního filmu nevzniká primárně pro televizi, ale je určen pro uvedení v kinodistribuční síti. Protože současné tendence televizního vysílání inklinují k uvádění stále většího množství faktografických pořadů, autorské dokumenty se ve vysílání nakonec objeví, avšak „jako celovečerní filmy, čímž se vyhýbají jakýmkoli regulím týkajícím se tendenčnosti a vyváženosti“ (str. 86). Britské televizní prostředí totiž legislativou přísně vyžaduje, aby standardní televizní publicistické, dokumentární a zpravodajské pořady nebyly jednostranné, ale poskytovaly více pohledů na problém a tím směřovaly k domnělé „objektivitě“ a „vyváženosti“. Takovým mechanismem se pak autorský dokument, přestože výrazně akcentuje hledisko autora na problém, dostává navzdory britským regulacím do vysílání.


Na druhou stranu prizma objektivity spolu s kritériem realismu tu a tam a značně nahodile poznamenává samotný Orlebarův text, což vede k diskutabilním závěrům, které sám autor nedokáže uspokojivě rozšifrovat. V kapitole nazvané „Dokumenty“ neváhá jednotlivé typy dokumentárních pořadů srovnávat s jakýmsi objektivním „dokumentem“. Tušíme, že má na mysli „observační dokument“, jehož objektivitu o několik stránek dříve (a také o několik stránek později v kapitole „Tvorba faktografických pořadů“) sám zpochybnil. I když již v kapitole věnované dokumentům Orlebar nastiňuje možné scenáristické a dramatické koncepce a zákonitosti různých typů dokumentů, v kapitole „Reality Show“ zařazuje podkapitolu „Hranice mezi autentičností a hraním“, přičemž je vzhledem k výše řečenému přinejmenším diskutabilní, zda taková hranice není jen prázdným konceptem, zda se opravdu jedná o pojmové protipóly, a není vlastně jasné, proč je kapitola zařazena zde, ale v kapitolách věnovaným dokumentárnímu filmu chybí. A nutno přiznat, že protichůdnost argumentace dílčích částí textu a rozdílná vyváženost informace jsou v Knize o televizi poměrně častým jevem, což spolu s ne zcela používanou terminologií působí spíše matoucím a nesystematickým dojmem.

Jak popsat televizi?

Zmíněný problém textu obrací pozornost ke koncepci a struktuře publikace. Kniha o televizi ve skutečnosti totiž není lineárním textem, ale jakýmsi shlukem autonomních kratších textů. Připomíná spíše slovník, který nahradil abecední řazení tematickým členěním. Orlebar posouvá hranice tradičních studií zapojením textů vykazujících různé vlastnosti, čímž se mu daří vytvořit pestrou, i když ne vždy přehlednou, takřka hypertextovou skladbu. Ze všeho nejvíce tak struktura Knihy o televizi připomíná to, o čem sama pojednává, tedy televizní vysílání. Skládá dohromady texty různé povahy, různé délky, různé míry subjektivity, různé informační hloubky a různých úhlů pohledu. Tu čteme esej, tu medailon autora, tu návod, či studujeme formulář pro účinkující. Je však neuvěřitelné, jak komplexní obraz se Orlebarovi daří navzdory úskalím takové mozaiky vytvořit.

Překlad Knihy o televizi tak ve výsledku přináší ucelený pohled na současnost, převážně britského, televizního vysílání. Orlebar prostřednictvím hravé mozaiky textů ani tak neusiluje zodpovědět a vyřešit problémy studia televize, ale nabízí spíše substrát, v němž mysl kritického čtenáře otevře řadu klíčových otázek. Není pochyb, že sada otázek je nejdůležitější právě tam, kde oblast zájmu a síť gramotnosti prakticky chybí. Mnohovrstevnatý pohled Jeremyho Orlebara by jistě neměl uniknout nikomu, kdo se o televizní problematiku zajímá a míní si uchovat široký přehled. Stejně tak bude jistě dobře sloužit jako základní a přehledná publikace pro ty, kdo hodlají do problematiky teprve začít pronikat, protože Kniha o televizi podobně jako televizní vysílání nabízí něco pro všechny. Nicméně v obou případech platí, že dostatečně kritické čtení je nezbytnou součástí, která posouvá hranice poznání dále.


Jeremy Orlebar: Kniha o televizi. Nakladatelství Akademie múzických umění, Praha 2012. 1. vydání, 228 stran, flexovazba.





výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

3.20Festivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška Bláhová
dok.revueTrue Detective: Svět, ve kterém se nic nevyřeší„Žijeme ve světě, v němž máme pouze jedinou jistotu: Time is a flat circle,“ píše sémiotik a teoretik médií Martin Charvát v narážce na známou hlášku detektiva Rusta Cohlea ze seriálu True Detective. Tato televizní show Charvátovi natolik učarovala, že jí věnoval knihu. V následujícím textu přibližuje, jak svou publikaci koncipoval.Martin Charvát
2.20Člověk jako reflektor jiných světůSémiotik a teoretik médií Martin Charvát přibližuje svou knihu Zázračné křížení: Karel Teige a Vítězslav Nezval, která se zaměřuje na „mediální problematiku“ v díle dvou vůdčích postav českého poetismu. Kniha vyjde v Nakladatelství AMU. Martin Charvát
1.20Česká škola neexistuje?České vydání knihy srbského režiséra Gorana Markoviće Česká škola neexistuje přibližuje jeho editor Jiří Fiala. Název knihy vychází z označení skupiny filmařů ze zemí bývalé Jugoslávie, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudovala FAMU. Vydání publikace chystá Nakladatelství AMU v dubnu.Jiří Fiala
dok.revueKam oči, tam hlavaAutorská kniha fotografky Markéty Kinterové Kam oči, tam hlava, vydaná v Nakladatelství AMU, je výsledkem kombinace fotografického, uměleckého a výzkumného přístupu.Markéta Kinterová
dok.revueDočíst se neslyšené: Matematika zločinu jako knihaReportážně investigativní knížka Matematika zločinu navazuje na úspěšný stejnojmenný podcast, který natočily Magdalena Sodomková a Brit Jensen a jenž odhaluje problémy současné české justice. Kniha se kromě dalšího sledování aktérů z případu známého z podcastového seriálu věnuje plagiátorským kauzám soudních znalců, aktuálnímu media capture a problému cenzury českých médií i pátrání po tom, proč dokumentární detektivku dlouho nechtěl odvysílat Český rozhlas. Nyní je již v jeho nabídce na portále mujRozhlas. Kniha vyjde v únoru v nakladatelství Albatros Media, vydání podpořil Syndikát novinářů, její vydání lze však ještě několik dní podpořit v rámci kampaně na Hithitu.Magdalena Sodomková
6.19Autorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea Hanáčková
5.19Jak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan Bernard
F4.19Filmař disentu Michal HýbekJi.hlavský festival dnes ve dvou blocích představuje osobnost Michala Hýbka (1957– 2003), který se stal významným filmařem disentu. Jeho Dopisy Olze (1986) byly prvním filmovým představením disidenta Václava Havla světové veřejnosti, a to u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamského. Těsně po revoluci vytvořil hravou esej o Havlově březnové cestě s názvem Paříž – Londýn aneb S panem presidentem tam a zpět (1990). Dva dnešní bloky filmů Michala Hýbka budou koncipovány jako projekce s úvodem. První blok promítne čtyři krátké Hýbkovy filmy a druhý představí filmový rozhovor Jaroslava Hanzela s Alexandrem Dubčekem v ruštině, který Hýbek natáčel coby kameraman. Následující text je úryvkem z rukopisu připravované knihy Jana Bernarda Filmař(i) disentu: Michal Hýbek, která by měla vyjít v Nakladatelství AMU na jaře 2020.Jan Bernard
4.19Za zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš Skupa

starší články

1.13DOK.REVUE
04. 03. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue

další odkazy:

Nakladatelství AMU
Knihu si můžete zakoupit zde