Holčičky rozpouštějí apokalypsu

Nakolik je téma kolapsu aktuální? A je možné ho reflektovat v každodenním dění? I na tyto otázky se ve svém filmu soutěžícím v České radosti snaží odpovědět režisér Andran Abramjan.

Příspěvků na téma proměna či zánik civilizace vzniká v současné době velké množství. Proč jste se rozhodl k tématu přispět?

Většina takových příspěvků je v rovině odborných publikací. Já jsem nechtěl populárně naučný film. Chtěl jsem nahlédnout všední, zdánlivě bezvýznamné situace jinou optikou, v tomto případě kolapsem. Výchozím impulzem byly přitom články a rozhovor s egyptologem Miroslavem Bártou, který se objevuje i ve filmu.

Měl jste jasno, kdo by se měl ve filmu objevit?

Nikdy nemám úplně pevný scénář, tudíž jsem věděl jen to, co zhruba potřebuji, ale v té chvíli jsem netušil, kde to najdu. Měl jsem například seznam všech nahlášených protestů a zhruba týden jsem po těch protestech chodil a natáčel. Tak jsem narazil třeba na sdružení ateistů.

Snímek je částečně uzpůsoben tak, aby připomínal videa z YouTube. Z jakého důvodu jste tuto formu zvolil?

Vycházel jsem z toho, že máme příliš velké množství informací. I skrze YouTube si můžete zvolit různá videa. Roli tedy hraje i prvek internetu. Je všudypřítomný, ale nedokážeme s ním ještě zacházet.

Proč tedy více nerozvádíte fenomén internetu a médií i v obsahu? Pronikl do stylu snímku, ale poté je přítomen pouze v rozhovoru s novinářkou.

Nejde o styl, ale o to, že dnes už problémy nikdo neřeší přímo. Všechno se víceméně řeší přes Facebook. Ve scéně s ateisty jsou v jednom záběru demonstrující ateisté a účastníci konference si je fotí. Ale nedojde mezi nimi k žádné výměně názorů, jejich pohledů. Zkrátka si něco vyfotíte, fotku dáte na Facebook, vaši kamarádi jí dají Like a tím to skončí. Každý se nějak utvrzuje v tom svém, ale už nedojde ke komunikaci s druhými. Internet nás nějakým způsobem izoluje, navzdory tomu, že by měl výměnu názorů usnadňovat.

Proč jste však zvolil tak široký záběr, místo abyste se zaměřil na jedno konkrétní téma?

Mám tendenci k mozaikám a kolážím a mám rád, když jdou věci “napříč”. Někdo má “svislý” přístup: rozebere jednu věc dopodrobna, ze všech stran. Já to zase dělám napříč. Kdybych na to měl víc času, film by byl delší.

Není nadsazený tón snímku na úkor výsledného sdělení? I přes jednotící kontext se místy nelze zbavit pocitu, že výpovědní hodnota ustupuje zábavnosti.

Nemám ten pocit, právě naopak. Skrze nadsázku je vidět, že lidé ve filmu to častokrát myslí dobře a věci, za které bojují, jsou vlastně správné. Ale tak nějak se míjejí účinkem. Buď jde o dobrou věc, ale dělá se špatně, nebo nerozpoznají podstatu problému.

Nadsázka je jedním z výrazných přístupů v české dokumentární tvorbě. V čem tedy vy sám vnímáte ozvláštnění, jež do filmu vnášíte?

Neprosazuji určitý směr. Ale baví mě propojování věcí, forma hravosti a hledání logiky za zdánlivě absurdními věcmi nebo absurdity za zdánlivě logickými. Rád hledám souvislosti, které si člověk normálně neuvědomí. Nemůžete jako divák pouze zůstávat v zaběhnutých formách, je třeba dostávat nové podněty. Pokud kombinací dvou věcí vznikne nějaká třetí, se kterou se divák normálně nesetkává, je to myslím jenom dobře. Obecně je dobré, když jsou filmy hraniční. Na hranici různých světů nebo přístupů vždy vzniká něco zajímavého.

Ve snímku je scéna, z níž i člen Vašeho štábu neodchází v úplně lichotivém světle. Souhlasíte v této souvislosti se známým Vachkovým výrokem, že se člověk nemá bát být ve vlastním filmu za hlupáka?

Něco na tom bude. Ta scéna konfrontace mého zvukaře s reportérkou jiného dokumentárního týmu je důležitá. Člověk je při jejím sledování více donucen kriticky zhodnotit to, co právě viděl. Ať už jde o ateisty, na jejichž demonstraci ke konfrontaci došlo, zvukaře nebo tu reportérku. Jde o pohledy, které jsou nějak v rozporu, přičemž každá strana má nějakým způsobem pravdu. Ale nejsou schopny domluvit se.

Jakou roli pak hrají předěly v podobě opakujících se záběrů na hrající si holčičky na hřišti? Ty se všem ostatním úsekům filmu vymykají.

Samotné téma je v podstatě vážné, pro některé lidi až apokalyptické. A mě přišlo, že ty holčičky onu vážnost nějakým způsobem rozpouští. Jde spíše o princip básně, než nějakého racionálního zdůvodnění.

Jde tedy pouze o nějaký odlehčující prvek, který se zbytkem filmu v zásadě nesouvisí.

To ne. Jde o to, že v kontrastu s ostatními scénami jsou to jediné momenty, kdy vidíme, že je taky něco v pořádku. Někdo je i může vnímat jako metaforu té civilizace na pískovišti, pokud chce. 

Student pražské FAMU Andran Abramjan je autorem snímků jako Je třeba dalších výzkumů (2011) o vědkyni bojující proti včelímu moru a systému financování tohoto důležitého výzkumu, Prosil jsem ho o hodnověrný výklad toho všeho (2012) portrétujícím biologa Daniela Fryntu či jednoho segmentu z kolektivního filmu Film jako Brno




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

f2.13DOK.REVUE
25. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film