Hledám svou mentální rodinu

Apolena Rychlíková natočila svůj zatím nejosobnější dokument Rodina, jehož hlavním motivem je však politika. Diskuze o hranici mezi osobním a politickým, o úskalích deníkového filmu či zneužívání Havlova odkazu.

Mentální rodina

Váš film Rodina stírá hranice mezi osobním a politickým, mezi soukromým a veřejným životem. Vnímáte tyto sféry jako přirozeně propojené?

Určitě. Rodinu jsem začala seriózně točit v momentu, kdy mi došlo, že tyto sféry v mém vnímání světa tvoří homogenní hmotu, že je neumím dostatečně oddělovat. Zajímalo mě, jak se toto spojení podvědomě promítne do výseku reality, který deníkově zachytím. Politika je něco, co tvoří rámec našich životů, ať si to připouštíme, nebo ne.

Na začátku snímku říkáte, že chcete prostřednictvím filmu hledat svou „mentální rodinu“. Co tím přesně myslíte?

Dalo by se říct, že člověk je součástí různých „rodin“ – od té biologické až k té mentální, která pro mě konkrétně znamená společenství lidí s (více či méně) sdílenými hodnotami. Na začátku jsem se potřebovala emancipovat od rodičů a ujasnit si vlastní myšlenky, což s sebou neslo právě hledání skutečné mentální rodiny, lidí s podobným smýšlením o světě. Dřív se totiž obě dvě překrývaly (což taky částečně přetrvává), zato teď stojí vedle sebe. Svou reálnou rodinu bych však za nic na světě neměnila. To ona stála pochopitelně na začátku tohoto emancipačního procesu: je to právě rámec, ve kterém jsem vyrostla, který mi umožnil určité věci opustit a jiné zase najít. 

Jak vaši rodiče, zejména váš otec, na natáčení reagovali? Nebylo jim nepříjemné, že do filmu vnášíte rodinné záležitosti?

To je právě ono, já tam rodinné záležitosti netahám v takové míře, v jaké bych mohla a jak by se asi předpokládalo podle názvu. Můj spor s tátou je ideového charakteru, ale výrazně se promítá i do osobní roviny: kvůli hádkám kolem prezidentské kampaně jsme spolu dokonce na čas přestali mluvit. Proto jsem si nakonec řekla, že náš spor převedu i do filmu, a to polohranou formou, kdy sedíme naproti sobě a čteme záznam našich internetových diskusí. Ostatní intimní scény jsou pak většinou reakcí na momenty, kdy sdílíme některé klíčové okamžiky (pohřeb dědy, narození mé dcery, úloha sociálních sítí v našich životech všeobecně). Jinak táta s natáčením žádný problém neměl, je původním povoláním herec, tudíž mu tyto věci nevadí. On má navíc pevné názory, za kterými si dlouhodobě stojí, zatímco já se teprve hledám. Natáčení s ním bylo tedy problematičtější pro mě než pro něj.

Fenomén Havel

Ústředním politickým tématem snímku Rodina je kritika následovníků Václava Havla, mezi něž patří i váš otec. Jaký máte vztah k osobě bývalého prezidenta a co vám na jeho stoupencích vadí? 

Říká se, že Havlové jsou dva: ten předrevoluční a ten porevoluční. K odkazu toho prvního se vždy budu hrdě hlásit, zatímco s tím druhým v mnoha věcech nesouhlasím. Obecně se mi nelíbí ta mytologie, kterou kolem něj jeho nekritičtí příznivci vytvářejí. Teď jsem například točila happening divadla Husa na provázku, jehož cílem bylo prosadit, aby se jedna zapadlá ulička pod katedrálou na Petrově jmenovala podle Havla. Na tuto příležitost si samozřejmě přizvali Karla Schwarzenberga, který z happeningu v podstatě udělal předvolební kampaň pro TOP 09. Myslím, že odkaz Havla je důležité uchopit racionálně, aby z něj nezbyla jen kýčovitá figurka, kterou budou ti největší konformisté využívat ke svému zviditelnění.

Filosof Jan Černý ve filmu přímo říká, že havlisté tvoří spolu s neoliberály mocenský diskurs, který zabraňuje společenským změnám. Není takové tvrzení zbytečně vyhrocené?

Kritika, která ve filmu zazní z úst Honzy Černého, pochází původně od izraelského sociologa Eyala. Já jsem podobnou tezi poprvé zaslechla na přednášce Slavoje Žižka, na které řekl, že Václav Klaus a Václav Havel jsou dvě strany jedné mince: oba ve výsledku obhajovali neoliberální status quo. Mě to tenkrát šokovalo a urazilo, ale postupně jsem si uvědomila, že je to svým způsobem logické. Tato část dokumentu bude nejspíš pro spoustu lidí problematická, přirozeně zejména pro stoupence Havla a Klause, ale pro vyznění filmu je dost důležitá.

Úskalí deníkového filmu

Rodině hodně experimentujete s formálními prostředky. Je to taková koláž impresí, citátů, monologů intelektuálů, YouTube videí atd. Neměla jste obavy, že výsledný tvar filmu bude působit roztříštěně? 

Ne, protože jsem ten film primárně nedělala pro lidi, ale pro sebe. Byla doba, kdy jsem všude tahala malou kameru, kdyby se náhodou něco stalo. Po porodu jsem zase nemohla moc nikam chodit, tak jsem si musela vystačit s tím, co natočil někdo jiný a co jsem vlastně ukradla. Jindy jsem se někde ocitla, ale kameru jsem už nemohla unést – tak jsem si pomohla mobilem. „Experimentální“ forma byla tedy z velké části znouzectnost. Jakkoli to tak nemusí vypadat, měl ten chaos i řád: je to vizualizace mentální mapy formou rozpohybované facebookové zdi. 

Zároveň si hrajete i se zvukovou složkou, která často nekoresponduje s obrazem, případně k němu vytváří ironický komentář (viz scéna s Monikou Pajerovou, kterou doprovází Internacionála).

Měla jsem určitou představu o idejích bez tváře. Primárně pro mě u tohoto filmu bylo důležité, co se říká, a ne kdo to říká. Názory ve filmu vystupují bez ohledu na nositele. Může jím být každý. Vy, já, Jarda Fiala nebo Slavoj Žižek. Dříve mě vždycky zajímalo, jak se lidé tváří u toho, co říkají, jenže v případě tohoto filmu o mně samotné a mých mentálních pochodech to úplně nešlo.

Připadala vám forma deníkového filmu vhodná pro to, co jste chtěla sdělit? Sama říkáte, že pro vás byla důležitá hlavně politika a intimní věci jste tam moc zatahovat nechtěla.

Přiznám se, že jsem se s formou deníku zprvu prala těžce. Nikdy jsem nechtěla do svých snímků vnášet moc emocí, dávám přednost analýze konkrétních politických témat. Když mi Martin Mareček na FAMU zadal, abych vytvořila filmový deník, od začátku mi bylo jasné, že bude více politický než osobní. Pro mě totiž hledání politického přesvědčení bylo a pořád někdy ještě je strašně intimní. Uvědomila jsem si, jak politické ideje souvisejí s tím, co žiju, co mě formuje a ovlivňuje můj každodenní život. Zpětně si myslím, že právě díky formě deníku to je ve filmu víc vidět. 

Zmínila jste se, že preferujete analytický přístup před emocionálním. Mohla byste to blíže vysvětlit? Říkám si, že Hájek na zámku, Petr v podzámčí ani Padá vláda, něco si přej nejsou vyloženě analytické dokumenty, ale spíše observační.

Ano, ale troufám si tvrdit, že v nich je obsažen určitý typ analýzy. Mají sice observační formu, ale skrze ni se snaží popisovat určité fenomény. V Rodině se o to do značné míry také pokouším. Pozorování je přece taky analýza svého druhu, protože analyzovat můžete de facto jakoukoliv formou: prostřednictvím cinéma vérité, experimentu, poetického filmu či audiovizuální eseje. Co se týče emocionálního přístupu, dojmologie mě ve filmu vyloženě obtěžuje. Vnímám ji jako manipulaci, která má zakrýt podstatu věcí. Analýza v různých svých podobách je pro mě něco, co vede k pravdě (v různých svých podobách, tedy i té subjektivní). Samozřejmě si nemyslím, že by se filmem daly postihnout všechny příčiny a důsledky problému, to je kolikrát absolutně nemožné. Ale podlehnout dojmům a opomenout analýzu, to mi připadá jako zrada.

Apolena Rychlíková studuje dokumentární tvorbu na FAMU. Před snímkem Rodina natočila například dokument o poradci exprezidenta Klause Petru Hájkovi Hájek na zámku, Petr v podzámčí (2011) či sondu do aktivit protivládních hnutí Padá vláda, něco si přej (2012). Intenzivně se angažuje ve veřejném prostoru a přispívá do internetového Deníku Referendum či na server Romea.cz. Zapojila se také do připravovaného projektu ČT s názvem Expremiéři, který mapuje osudy bývalých premiérů ČR. V jeho rámci vytváří dokument věnovaný Mirku Topolánkovi. Během rozhovoru se přiznala, že už dlouho touží natočit dokument o Jaromíru Jágrovi a Heleně Fibingerové, a kdyby si prý někdo z nich interview náhodou přečetl, mají se jí co nejdřív ozvat.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.21Dobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila Boháčková
1.21Odcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila Boháčková
6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková

starší články

f2.13DOK.REVUE
26. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková