Hledám svou mentální rodinu

Apolena Rychlíková natočila svůj zatím nejosobnější dokument Rodina, jehož hlavním motivem je však politika. Diskuze o hranici mezi osobním a politickým, o úskalích deníkového filmu či zneužívání Havlova odkazu.

Mentální rodina

Váš film Rodina stírá hranice mezi osobním a politickým, mezi soukromým a veřejným životem. Vnímáte tyto sféry jako přirozeně propojené?

Určitě. Rodinu jsem začala seriózně točit v momentu, kdy mi došlo, že tyto sféry v mém vnímání světa tvoří homogenní hmotu, že je neumím dostatečně oddělovat. Zajímalo mě, jak se toto spojení podvědomě promítne do výseku reality, který deníkově zachytím. Politika je něco, co tvoří rámec našich životů, ať si to připouštíme, nebo ne.

Na začátku snímku říkáte, že chcete prostřednictvím filmu hledat svou „mentální rodinu“. Co tím přesně myslíte?

Dalo by se říct, že člověk je součástí různých „rodin“ – od té biologické až k té mentální, která pro mě konkrétně znamená společenství lidí s (více či méně) sdílenými hodnotami. Na začátku jsem se potřebovala emancipovat od rodičů a ujasnit si vlastní myšlenky, což s sebou neslo právě hledání skutečné mentální rodiny, lidí s podobným smýšlením o světě. Dřív se totiž obě dvě překrývaly (což taky částečně přetrvává), zato teď stojí vedle sebe. Svou reálnou rodinu bych však za nic na světě neměnila. To ona stála pochopitelně na začátku tohoto emancipačního procesu: je to právě rámec, ve kterém jsem vyrostla, který mi umožnil určité věci opustit a jiné zase najít. 

Jak vaši rodiče, zejména váš otec, na natáčení reagovali? Nebylo jim nepříjemné, že do filmu vnášíte rodinné záležitosti?

To je právě ono, já tam rodinné záležitosti netahám v takové míře, v jaké bych mohla a jak by se asi předpokládalo podle názvu. Můj spor s tátou je ideového charakteru, ale výrazně se promítá i do osobní roviny: kvůli hádkám kolem prezidentské kampaně jsme spolu dokonce na čas přestali mluvit. Proto jsem si nakonec řekla, že náš spor převedu i do filmu, a to polohranou formou, kdy sedíme naproti sobě a čteme záznam našich internetových diskusí. Ostatní intimní scény jsou pak většinou reakcí na momenty, kdy sdílíme některé klíčové okamžiky (pohřeb dědy, narození mé dcery, úloha sociálních sítí v našich životech všeobecně). Jinak táta s natáčením žádný problém neměl, je původním povoláním herec, tudíž mu tyto věci nevadí. On má navíc pevné názory, za kterými si dlouhodobě stojí, zatímco já se teprve hledám. Natáčení s ním bylo tedy problematičtější pro mě než pro něj.

Fenomén Havel

Ústředním politickým tématem snímku Rodina je kritika následovníků Václava Havla, mezi něž patří i váš otec. Jaký máte vztah k osobě bývalého prezidenta a co vám na jeho stoupencích vadí? 

Říká se, že Havlové jsou dva: ten předrevoluční a ten porevoluční. K odkazu toho prvního se vždy budu hrdě hlásit, zatímco s tím druhým v mnoha věcech nesouhlasím. Obecně se mi nelíbí ta mytologie, kterou kolem něj jeho nekritičtí příznivci vytvářejí. Teď jsem například točila happening divadla Husa na provázku, jehož cílem bylo prosadit, aby se jedna zapadlá ulička pod katedrálou na Petrově jmenovala podle Havla. Na tuto příležitost si samozřejmě přizvali Karla Schwarzenberga, který z happeningu v podstatě udělal předvolební kampaň pro TOP 09. Myslím, že odkaz Havla je důležité uchopit racionálně, aby z něj nezbyla jen kýčovitá figurka, kterou budou ti největší konformisté využívat ke svému zviditelnění.

Filosof Jan Černý ve filmu přímo říká, že havlisté tvoří spolu s neoliberály mocenský diskurs, který zabraňuje společenským změnám. Není takové tvrzení zbytečně vyhrocené?

Kritika, která ve filmu zazní z úst Honzy Černého, pochází původně od izraelského sociologa Eyala. Já jsem podobnou tezi poprvé zaslechla na přednášce Slavoje Žižka, na které řekl, že Václav Klaus a Václav Havel jsou dvě strany jedné mince: oba ve výsledku obhajovali neoliberální status quo. Mě to tenkrát šokovalo a urazilo, ale postupně jsem si uvědomila, že je to svým způsobem logické. Tato část dokumentu bude nejspíš pro spoustu lidí problematická, přirozeně zejména pro stoupence Havla a Klause, ale pro vyznění filmu je dost důležitá.

Úskalí deníkového filmu

Rodině hodně experimentujete s formálními prostředky. Je to taková koláž impresí, citátů, monologů intelektuálů, YouTube videí atd. Neměla jste obavy, že výsledný tvar filmu bude působit roztříštěně? 

Ne, protože jsem ten film primárně nedělala pro lidi, ale pro sebe. Byla doba, kdy jsem všude tahala malou kameru, kdyby se náhodou něco stalo. Po porodu jsem zase nemohla moc nikam chodit, tak jsem si musela vystačit s tím, co natočil někdo jiný a co jsem vlastně ukradla. Jindy jsem se někde ocitla, ale kameru jsem už nemohla unést – tak jsem si pomohla mobilem. „Experimentální“ forma byla tedy z velké části znouzectnost. Jakkoli to tak nemusí vypadat, měl ten chaos i řád: je to vizualizace mentální mapy formou rozpohybované facebookové zdi. 

Zároveň si hrajete i se zvukovou složkou, která často nekoresponduje s obrazem, případně k němu vytváří ironický komentář (viz scéna s Monikou Pajerovou, kterou doprovází Internacionála).

Měla jsem určitou představu o idejích bez tváře. Primárně pro mě u tohoto filmu bylo důležité, co se říká, a ne kdo to říká. Názory ve filmu vystupují bez ohledu na nositele. Může jím být každý. Vy, já, Jarda Fiala nebo Slavoj Žižek. Dříve mě vždycky zajímalo, jak se lidé tváří u toho, co říkají, jenže v případě tohoto filmu o mně samotné a mých mentálních pochodech to úplně nešlo.

Připadala vám forma deníkového filmu vhodná pro to, co jste chtěla sdělit? Sama říkáte, že pro vás byla důležitá hlavně politika a intimní věci jste tam moc zatahovat nechtěla.

Přiznám se, že jsem se s formou deníku zprvu prala těžce. Nikdy jsem nechtěla do svých snímků vnášet moc emocí, dávám přednost analýze konkrétních politických témat. Když mi Martin Mareček na FAMU zadal, abych vytvořila filmový deník, od začátku mi bylo jasné, že bude více politický než osobní. Pro mě totiž hledání politického přesvědčení bylo a pořád někdy ještě je strašně intimní. Uvědomila jsem si, jak politické ideje souvisejí s tím, co žiju, co mě formuje a ovlivňuje můj každodenní život. Zpětně si myslím, že právě díky formě deníku to je ve filmu víc vidět. 

Zmínila jste se, že preferujete analytický přístup před emocionálním. Mohla byste to blíže vysvětlit? Říkám si, že Hájek na zámku, Petr v podzámčí ani Padá vláda, něco si přej nejsou vyloženě analytické dokumenty, ale spíše observační.

Ano, ale troufám si tvrdit, že v nich je obsažen určitý typ analýzy. Mají sice observační formu, ale skrze ni se snaží popisovat určité fenomény. V Rodině se o to do značné míry také pokouším. Pozorování je přece taky analýza svého druhu, protože analyzovat můžete de facto jakoukoliv formou: prostřednictvím cinéma vérité, experimentu, poetického filmu či audiovizuální eseje. Co se týče emocionálního přístupu, dojmologie mě ve filmu vyloženě obtěžuje. Vnímám ji jako manipulaci, která má zakrýt podstatu věcí. Analýza v různých svých podobách je pro mě něco, co vede k pravdě (v různých svých podobách, tedy i té subjektivní). Samozřejmě si nemyslím, že by se filmem daly postihnout všechny příčiny a důsledky problému, to je kolikrát absolutně nemožné. Ale podlehnout dojmům a opomenout analýzu, to mi připadá jako zrada.

Apolena Rychlíková studuje dokumentární tvorbu na FAMU. Před snímkem Rodina natočila například dokument o poradci exprezidenta Klause Petru Hájkovi Hájek na zámku, Petr v podzámčí (2011) či sondu do aktivit protivládních hnutí Padá vláda, něco si přej (2012). Intenzivně se angažuje ve veřejném prostoru a přispívá do internetového Deníku Referendum či na server Romea.cz. Zapojila se také do připravovaného projektu ČT s názvem Expremiéři, který mapuje osudy bývalých premiérů ČR. V jeho rámci vytváří dokument věnovaný Mirku Topolánkovi. Během rozhovoru se přiznala, že už dlouho touží natočit dokument o Jaromíru Jágrovi a Heleně Fibingerové, a kdyby si prý někdo z nich interview náhodou přečetl, mají se jí co nejdřív ozvat.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

f2.13DOK.REVUE
26. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film