Filmoví sběrači času aneb Laboratoř pro studium životních dějů filmem


Záběr z časosběrnéhop dokumentu Jana Calábka Pohyby rostlin (1955); zdroj: ČT

Sbírat se dají různé věci – známky, mince nebo motýli. Filmoví dokumentaristé přišli na způsob, jak sbírat čas. Tato snaha se objevuje v různé formě v celých lidských dějinách. Jeskynní kresby, letopisy, románové kroniky, deníky, obrazy a fotografie – všechny tyto věci mají společnou vlastnost: určitým způsobem zaznamenávají plynoucí čas. Film ale může jít ještě dál – to, co s ohledem na lidský život trvá příliš dlouho, zrychlí a naopak to, co je rychlejší než naše schopnost vidět, zpomalí. Na ploše jednoho celovečerního filmu proto může šestnáctiletý hrdina zestárnout o 25 let a ve snímku o kanadské přírodě konečně uvidíme kolibříka rubínohrdlého sedmdesátkrát za vteřinu mávnout křídly. Oba protikladné postupy de facto odpovídají dvěma základním kategoriím sběrných filmů: přírodovědeckým a těm časosběrům, které pro zjednodušení označím jako sociologické.

Jako první zřejmě použil sběrnou metodu filmový kouzelník Georges Méliés ve snímku Carrefour de l‘opéra (1898). Začátky časosběrné a v tu dobu převážně vědecké kinematografie jsou v České republice spojovány se dvěma univerzitními městy, Prahou a Brnem. Vědci si už ve dvacátých letech minulého století uvědomili, jak důležitým pomocníkem pro výzkum může být filmová kamera. Vedle zaznamenávání výsledků svých pokusů se pro ně stala podstatnou právě sběrná metoda. Pomocí ní totiž mohli pozorovat skryté a lidskému oku neviditelné pohyby rostlin. Jedním z prvních experimentátorů byl inženýr Jindřich Brychta, pozdější technický ředitel Elektajournalu a jeden ze zakladatelů pražské FAMU, kde mimo jiné přednášel filmový trik. Brychta v roce 1924 založil společně s doktorem Viktorínem Vojtěchem a inženýrem Karlem Smržem Československou společnost pro vědeckou kinematografii. Zasvětil do časosběrného filmování své vrstevníky – Silvestra Práta, který jako první připojil k filmové kameře mikroskop, a především Václava Úlehlu. Ten prostřednictvím filmu sledoval, jak se chovají rostliny Amicia zygoneris. Seřazené a slepené záběry pak v roce 1921 promítl pod názvem Jak rostliny žijí a cítí. Nesmírný úspěch tohoto snímku motivoval vědecký tým k natáčení dalších časosběrných filmů. Úlehla si proto koupil kameru značky Ernemamm a v roce 1924 začal sám natáčet první filmy. Jako asistenta si Úlehla vybral kolegu Jana Calábka. Díky úspěchu prvních časosběrných snímků dostali brněnští vědci větší možnost svou práci veřejně prezentovat. Zlepšily se i technické podmínky. Tým pod vedením profesora Úlehly začal připravovat film s pozdějším názvem Pohyby rostlin. Sběrné natáčení autoři prostříhali vysvětlujícími titulky. Hodinový snímek měl premiéru v roce 1928. Z této doby neznáme film s podobnou tematikou v takové délce. O Pohyby rostlin projevily zájem univerzity například v Lipsku a Curychu. Tým pod vedením profesora Úlehly natočil ještě řadu úspěšných, nejen časosběrných snímků. Jejich činnost přerušila až druhá světová válka. Při bombardování Brna byla zničena právě ta část laboratoře, kde se natáčely sběrné snímky, a její obnova trvala řadu let. V roce 1947 profesor Úlehla umírá a natáčení časosběrných filmů přebírá Jan Calábek, kterého můžeme považovat za největšího tvůrce vědeckých časosběrů vůbec. Pro Českou televizi točil až do roku 1983.

Nastupující generace českých časosběračů se inspiruje postupy Úlehlovy a Calábkovy generace. Co se mění, je objekt snímání. Šedesátá léta totiž přináší technická vylepšení filmové techniky. Lehké kamery a přenosná záznamová zařízení umožňují filmařům „vyjít do ulic“ – objevují se první filmy s kontaktním zvukem. Dokumentaristé mohou jít za svými hrdiny přímo do jejich prostředí. Vzniká žánr sociologického dokumentu. A právě v tomto podhoubí se rodí generace filmařů, kteří začnou postupy vědeckého časosběru aplikovat na lidskou společnost – Helena Třeštíková, Pavel Koutecký, Olga Sommerová, Jan Šikl a Kristýna Vlachová.

Asi nejvíc sběrných sociologických projektů zrealizovala režisérka Helena Třeštíková. Jejím nejvýznamnějším a nejrozsáhlejším projektem jsou Manželské etudy (1987) a Manželské etudy po dvaceti letech (2005). Režisérce se podařilo sledovat osudy šesti párů celkem 25 let. Časosběrný postup hojně ve svých dokumentech používal tragicky zesnulý režisér Pavel Koutecký – například Občan Havel (2008) nebo Hledači pevného bodu (2001). Sporadicky použila metodu filmového sbírání času i režisérka Olga Sommerová – Máňa (1992) a Máňa po deseti letech (2002). Režisérka Kristina Vlachová třináct let intenzivně mapuje osudy politických vězňů i jejich trýznitelů. Vznikl z toho sběrný film Dračí setba (2006). Režisér Jan Šikl využívá sběrnou metodu trochu jinak. Film sám nevytváří, ale své snímky sestavuje z 8mm domácích archivů – tak vznikl cyklus Soukromé století (2002).


Autorka je dokumentaristka a časosběrnému dokumentu věnovala svojí bakalářskou práci na FAMU.





výpis dalších článků rubriky:  Téma

3.20Politika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin Mišúr
2.20Není jeden feminismusZamyšlení nad dokumentaristkami inspirované knihou Barbory Baronové Ženy o ženách.Martin Šrajer
1.20Jak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila Boháčková
5.19Zachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila Boháčková
F5.19Válka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis Prášil
F4.19Doba lithiová aneb Čas vyhynoutJedním z témat prolínajících se letošním festivalem je ekologie, klimatická krize i otázka, jak může jedinec i celá společnost zabránit hrozícímu kolapsu, případně jak čelit pocitu strachu a environmentální úzkosti. V programu ji.hlavského festivalu najdeme i několik filmů s ekologickou tematikou. Přinášíme zamyšlení o několika snímcích ze sekce Svědectví o přírodě.Pavel Bednařík
F2.19Reality TV – seznamte seKurátor každoroční ji.hlavské programové sekce Reality TV Milan Kruml pojmenovává tři převažující kategorie těchto televizních formátů: seznamky, pořady zaměřené na komunální problémy a aktuální publicistiku na téma přesahující běžné politické dění. Do poslední jmenované kategorie můžeme řadit rakouský dokument Heinz-Christian Strache – Ibizza video, který zachycuje jednu z největších politických afér posledních let u našich sousedů a navozuje téma, jak se bránit proti populistům. Rakouský dokument uvádí MFDF Ji.hlava dnes od 17:30 v DKO II.Milan Kruml
4.19Felix Sobolev: Objev KinotronuZatímco ve světě je dílo Felixe Soboleva (1931–1984) takřka neznámé, na rodné Ukrajině jde o ikonu populárně-vědeckého filmu. Retrospektivu jeho stále živého díla přináší letošní MFDF Ji.hlava. Dnes bude k vidění v kině Dukla - Reform od 22:30. Felix Sobolev
4.19Virtuální realityMFDF Ji.hlava již deset let sleduje audiovizuální díla, která prozkoumávají realitu ve formátech a médiích mimo promítací plátno. Letos tato část programu opět přináší dokumentární, vzdělávací či vědecké počítačové hry a u nás dosud nejrozsáhlejší přehlídku děl ve virtuální realitě, kterou jihlavský festival představuje již potřetí. Sociálně-kritické i politické reflexe, průniky do světa vědy, neznámé krajiny i silné příběhy dostávají prostor v lineárních i interaktivních dílech různorodých žánrů a podob. V rámci festivalu budou promítány v blocích 360° filmů ve VR kině (v DKO) i v podobě instalací.Andrea Slováková
4.19Podoby erotikyLetošní tematická retrospektiva Fascinace: erotika navazuje na přehlídky filmové avantgardy, které byly na jihlavském festivalu dokumentů v uplynulých letech rámovány tématy nadhled, věčnost nebo domov. Letos tento průřez filmovým experimentováním ukazuje různorodé podoby reprezentace tělesné touhy, přitažlivosti a projevů fyzické lásky. První blok Fascinace - Erotika je k vidění dnes od 19:30 v kině Dukla-Edison. Andrea Slováková

starší články

3.8DOK.REVUE
12. 05. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue