Film je forma výzkumu

Rozhovor o hranicích, na kterých „vznikají nové druhy“, s porotkyní soutěžní sekce Česká radost Alicí Růžičkovou

Otto Placht - malíř džungle (Alice Růžičková, 1999)

Jste dokumentaristka, zabývala jste se experimentálním filmem, vyučujete na FAMU a několik posledních let se podílíte na jejím vedení – vaše cesta k filmu však přitom nebyla úplně přímočará. Jak jste se od entomologie dostala k filmové tvorbě?
Biologii jsem začala studovat kvůli tomu, že jsem si myslela, že prostřednictvím vědy je možné popsat svět – přesně a dostatečně. Byla jsem přesvědčená, že když člověk zkoumá živý svět, dostává se do kontaktu s tím nejdůležitějším, co je. Postupem času se ale tahle moje jistota trochu obrousila. Zabývala jsem se larválním stádiem života hmyzu a při takovém typu výzkumu člověk pracuje s totálně zamrtveným materiálem – s kuklami a neživými těly. Navíc mi v rámci tohoto nezbytně systematického způsobu zpracování došlo, že začínám uvažovat jenom ve strohých kategoriích a že to není něco, co bych chtěla dělat celý život. Bála jsem se, že bych mohla v té kategorizaci, ve které člověk ztrácí živý kontakt, definitivně uvíznout. Z toho pak vyplynul i ten postupně stále intenzivnější zájem o film.

Práci, která člověka nutí k příliš rigidnímu způsobu myšlení, lze přeci kompenzovat mnoha způsoby. Čím vás zaujal právě film?
To je trochu dlouhá historie. Já jsem se v roce 1988 poprvé dostala na Západ, do Turecka. Měla jsem za sebou několik výjezdů v rámci vědeckých expedic, které byly úžasné v tom, že se na nich člověk kromě výzkumu taky naučil cestovat a vnímat krajinu i v těch nejdrsnějších podmínkách. Podobně se odvíjela i ta cesta do Turecka, na kterou jsem tenkrát odjížděla vybavená poprvé nejenom foťákem, ale i kamerou. Tu kameru mi dal otec, a protože už měla něco za sebou, nefungovala úplně bezproblémově. Vyvrcholilo to tím, že když jsme dorazili k Eufratu, vytekly uvnitř kamery baterie a natáčení definitivně skončilo. Dodnes se divím, že jsem tenkrát všechno do té řeky nehodila a dál to tahala na zádech. Takže první emoce, kterou mám s filmem spojenou, je ukrutný vztek na to médium – ale zároveň se s tím pojilo ohromné zjištění, že se věci mohou hýbat. Poprvé jsem tam pocítila, jak člověk, který stojí za kamerou, zaujímá úplně jiný postoj ke světu kolem sebe – že se stává pozorovatelem, který začíná vidět souvislosti, které mu normálně unikají. Překvapilo mě, že stačí, abych pozorně pozorovala a poslouchala, a že tím získávám daleko víc než rozpitváváním mrtvých těl a sčítáním chlupů. Místo zaprášených mrtvolek jsem najednou viděla lidi, kteří žili.

Od počátku jste se soustředila na dokumentární film. Souvisí i tohle s okouzlením z možnosti svět především pozorovat?
Je to jednodušší. Říkala jsem si, že snímaná, pozorovaná realita je pro mě daleko mnohovrstevnatější. Věděla jsem, že nejsem tak dobrý inscenátor, a že když se pokusím připravit si ty vrstvy sama, nebudu jich nejspíš umět udělat dost, aby to nepůsobilo jako mrtvá konstrukce.

Jeden čas jste se ovšem zabývala i strukturálními filmy – tedy snímky, jejichž skladba se řídí nějakým dopředu zvoleným a mnohdy abstraktním konceptem. Není pak možné v jejich případě mluvit o nějaké konstrukci?
Nemyslím, že by to šlo proti sobě. Třeba v Biostrukturách je rozfázovaný a rozložený květ rostliny, která vykvete za jediný den. Vychází to z fascinace podobami přírody, ze života toho květu. Což je ostatně stejná motivace, která mě původně přivedla i na přírodovědeckou fakultu. V obojím je přítomno nadšení z okolního světa – strohý popis pouze posléze nahradily obrazy, které ten život snad dokážou zachytit lépe. Poslední část Biostruktur se věnuje listům. Když listy na podzim opadávají, ztrácejí barvivo, což je změna, která je nevratná a nezastavitelná. Tohle je přesně moment, kdy věda podle mě končí – vedle chemických změn je tu najednou důležitější zlom, kdy se z něčeho živého definitivně a neodvolatelně vytrácí krása, kterou film může zachytit. A zaznamená tak informaci, která fascinuje daleko víc než rozbor rostlinných pigmentů.

Na pomezí umění a vědy stojí i váš film o českém malíři žijícím v peruánské džungli Otto Plachtovi. I tenhle film vznikl jako produkt připravovaného dokumentu o Alberto Vojtěchu Fričovi. Proč se ten projekt nakonec nepodařilo realizovat?
Ze spousty důvodů, na kterých už dnes nezáleží. Ten film jsme nenatočili, ale to neznamená, že to byl ztracený čas. Našli jsme místa, kde Frič žil, lidi, za kterými se vracel. Zjistili jsme, že tam dodnes žijí jeho potomci – takže to nejdůležitější jsme splnili, předali jsme Fričově rodině to poselství. Tím hlavním cílem ostatně nebylo natočit film, my jsme tam měli zjevně vyšší úkol. Měli jsme dojet do Jižní Ameriky a přinést zprávu, že v Americe žije Fričova dcera. Díky tomu se Ivan Frič dva roky před smrtí mohl dozvědět, že v Americe žije jeho nevlastní sestra. Tohle pro mě byla daleko silnější motivace než natočit film. Nenatočit film může být někdy stejně důležité jako ho natočit.

Na začátku rozhovoru jste zmiňovala, že na filmu vás fascinuje spíš změna perspektivy než finální produkt; teď říkáte, že podstatné je na vaší práci sdělení, které ani nemusí být součástí realizovaného filmu. Nakolik je pro vás vůbec důležitý finální tvar filmových děl – ten, který vnímají diváci a označují ho za krásný nebo nepovedený?
Film je pro mě určitá forma výzkumu, je to komunikace se světem. A natáčení je forma experimentu. V tomhle je postavení filmaře podobné přírodovědci. Snaží se něco zjistit, ale neví úplně přesně, co ho čeká. To, že máte v rukou kameru, znamená, že si můžete dovolit spoustu věcí. Když za někým přijdete s tím, že si s ním chcete o něčem povídat, bude vás mít za blázna. Pokud ale budete mít v ruce kameru, pozve vás dál a ještě vám uvaří kafe. Ta kamera je prostředníkem, skrze nějž můžete klást otázky, které by si nikdo normálně netroufl položit. A díky tomu se vám taky dostane odpovědí, které se nedají nijak předvídat. To jsou pak skutečné objevy. Ale ta estetika a krása se od toho myslím nedá oddělit; koneckonců nějaká uzavřená, ucelená představa o světě v každém z nás je. Ať chceme nebo ne, musíme z ní vycházet – a proto ji taky čímkoli, co děláme, vyjadřujeme. Zkrátka ten obraz, který v sobě máme, dostáváme ven. Vztah lidí ke světu se podobá takovému oboustrannému razítkování: něco se do nás otiskuje a my ten otisk předáváme dál.


Alice Růžičková (1966) po promoci na Přírodovědecké fakultě UK a mateřské dovolené absolvovala v letech 1994–2001 studia na FAMU. Vedle autorské dokumentární a experimentální filmové tvorby (mj. Pozitivní negativ, Biostruktury, Otto Placht – malíř džungle, EXPRMNTL KBH), které se věnuje od začátku devadesátých let, se podílí i na dalších filmových projektech – v roce 2001 vystupovala se skupinou expanded cinema V_LTRA Martina Blažíčka a o rok později uspořádala na MFDF v Jihlavě úvodní performanci pro 5 projektorů. Od roku 2003 pracuje jako proděkan pro studijní záležitosti FAMU.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

6.8DOK.REVUE
15. 12. 2008


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film