Film jako dlouhý román

Rozhovor s Frederickem Wisemanem

Model (Frederick Wiseman, 1980)

Původní profesí jste právník. Jak to ovlivňuje vaši tvorbu?
Ve skutečnosti jsem za doby svých studií do školy stěží chodil. Neměl jsem tu školu rád. Nikdy jsem nepročítal žádné kauzy. Vlastně jsem vůbec nestudoval. Takže je velmi těžké určit, do jaké míry má moje často zmiňované právnické vzdělání co dočinění s mými filmy. Na práva jsem nastoupil proto, že jsem nechtěl odjet do války v Koreji a studentům se v té době uděloval odklad.

Některé zdroje uvádějí, že jste prováděl sociologické výzkumy. Můžeme tady hledat inspirační zdroje vaší tvorby?
Vlastně ne. Nikdy jsem nebyl schopný věnovat se studiu sociologie. Jazyk sociologických studií byl hrozná snůška nesmyslů… alespoň v době, kdy jsem tyto věci četl. Těžko se to posuzuje. Celá tahle otázka „vlivu“ náleží k zodpovězení spíše akademikům. Ale čtu spoustu románů a poezie a viděl jsem hodně divadelních her. Pokud mě vůbec něco ovlivnilo, tak to bylo nejspíš tohle. Samozřejmě hned po mém rodinném a kulturním zázemí.

Zdá se mi, že v průběhu vaší tvůrčí dráhy můžeme vypozorovat určité významné proměny autorského stylu, zejména ve střihu a práci s kamerou. Například v mnoha vašich pozdějších filmech směřujete k užívání delších záběrů a ke kontemplativním obrazům obecně. Je to vědomý vývoj?
Řekl bych, že to souvisí s tím, jak jsem si v průběhu let postupně osvojoval užívání filmových vyjadřovacích prostředků. Ale myslím, že jde především o přizpůsobení se zpracovávané látce, protože se domnívám, že metoda střihu se pokaždé mění s ohledem na ni. Například ve filmu Zákonodárný sbor jsou dlouhé záběry, protože je to film o lidech, kteří spolu mluví, a není možné stříhat jinam, než na tváře lidí, jež hovory poslouchají. Takže styl toho filmu se liší například od filmu Belfast, Maine, který také zahrnuje dlouhé záběry, protože obrazové možnosti byly mnohem větší: měli jsme moře, zemi, oblohu, atd. Takže vedle toho, že jsem se za ty roky o střihu hodně naučil, se styl každého filmu nějakým způsobem liší v závislosti na tématu a mém vztahu k němu. Ke střihu žádného ze svých filmů nepřistupuji z nějakého abstraktního úhlu pohledu, že bych si řekl: „Tak fajn, odteď budu stříhat takhle.“ Spíš si sednu ve střižně a řeknu si: „Tak co tu máme a jak se to dá nejlépe využít? Jak mohu tuto sekvenci zhustit a jak nakonec pasuje k ostatním sekvencím?“

Vaše filmy jsou zpravidla velmi dlouhé. To také vychází z tématu?
Ano, myslím, že ano. Near Death je nejextrémnější případ, protože trvá šest hodin. Způsob, jakým se rozhoduje o zastavení léčby umírajících, je komplexní téma. Vybral jsem si čtyři lidi, kteří byli v různých stádiích kómatu, a způsoby, jakými bylo s jejich situací nakládáno, byly v něčem rozdílné. A tyto rozdíly jsem chtěl ukázat. Proto je ten film tak dlouhý.

Má to nějakou souvislost s vaším zájmem o literaturu?
No, takhle o tom neuvažuji… ale svým způsobem má, v tom smyslu, že mě přitahují obsáhlé dlouhé romány z devatenáctého století.

Balet (Ballet, Frederick Wiseman, 1995)

Vaše filmy se často jmenují podle míst, kde se odehrávají, například High School, Hospital nebo Belfast, Maine. Jakou roli ve vašich filmech hrají lokace?
Lokace jsou zjevně velmi důležité. Ale co lidé v těchto místech dělají, je právě tak důležité. Takže fyzický aspekt místa ve filmu nutně hraje důležitou úlohu. Například – právě jsem dokončil snímek o baletní společnosti v Paříži. Většina zkoušek a vystoupení, jichž jsem se zúčastnil, se odehrávala v Opéra Garnier, což je velkolepá budova z devatenáctého století se všemi možnými tajnými chodbami, malými lóžemi a zvláštními výklenky. Takže kvůli tomu, jak vypadala, a kvůli způsobu, jakým v ní světlo proniká skrz velká kulatá okna v různých denních dobách, se Opéra Garnier stala jedním z témat filmu. Jedna z věcí, o níž tenhle baletní dokument pojednává, je tato budova a ta je střídavě propojena s tím, co se děje při zkouškách a představeních. Vztah mezi místem a příběhem nebo lidským chováním, které se tam odehrává, nemůžete nikdy úplně eliminovat. Místo poskytuje kontext.

Během čtyřiceti let, kdy točíte filmy, se každodenní mediální kultura významně změnila. Mám na mysli například technologie užívané v televizi a nástup internetu. Jakou úlohu podle vás vaše filmy hrají v současné mediální kultuře?
Já jsem se na televizi nikdy nedíval a internet používám jen k tomu, abych si prohlédl e-maily a přečetl New York Times a možná pár dalších stránek. Takže o těchto věcech nemám zas takový přehled. A dělání podobných kulturních generalizací mi moc nejde. Takže k tomu vlastně nemám moc co říct.

Zaznamenal jste během let nějakou změnu v tom, jakým způsobem protagonisté vašich filmů reagují na kameru?
Podle mé zkušenosti se ty reakce neliší od doby, kdy jsem začínal. Lidé proti natáčení nic nenamítali v době, kdy jsem začínal, a nenamítají ani teď. Na kameru nic „nehráli“ v roce 1966 a nehrají ani teď. A k mému překvapení se nezměnila ani úroveň zájmu o samotný proces natáčení. Mezi zúčastněnými panuje táž kombinace přátelskosti a odstupu, jako když jsem začínal. Vím, že se mluví o nasycenosti médií a o faktu, že si lidé zvykli na to, že jsou natáčeni a že hrají na kameru, ale podle mé omezené zkušenosti tu nenastala žádná změna.

Ve Spojených státech poslední dobou narůstá zájem o dokumentární tvorbu a zároveň tendence vytvořit z dokumentu nástroj politického a společenského vlivu. Co si myslíte o stavu současné americké dokumentaristiky?
Moc současných dokumentů jsem neviděl, ale těch pár, co znám, a těch, které se dostaly do kin, mi připadá jako dokumentární verze hollywoodských filmů v tom smyslu, že jsou zjednodušené, velmi přímočaré a orientované na zábavu… a tenhle druh filmařiny s konkrétním politickým účelem mě nijak zvlášť nezajímá.

Jak se jako dokumentarista uživíte?
Snažím se uživit tím, že natáčím zhruba jeden film ročně. A vzhledem k tomu, že vlastním práva ke svým filmům, dostávám peníze za jejich prodej do zahraničí a podobně. A každý rok mám pár přednášek na amerických univerzitách.


© Gretje Ferguson

Frederick Wiseman (1930) patří mezi nejvýraznější osobnosti dokumentárního hnutí direct cinema. Integrálním tématem jeho díla se stalo fungování institucí a poměr současného člověka k nim. Důraz přitom klade zejména na proces trvání, věcného zachycování lidského života v souvislostech, což se odráží v nadstandardní délce většiny jeho filmů. Jmenujme např. filmy Zákon a pořádek, Základní výcvik, Balet, Esejci, Model, Domácí násilí, či Zákonodárný sbor.

Letošní MFDF Jihlava uvedl jeho retrospektivu a udělil mu Cenu za přínos světové kinematografii.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková

starší články

6.8DOK.REVUE
15. 12. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.