Není to samozřejmě nic nového. Avšak i po letech projekcí stroboskopických obrazů, polyekranů, hořících filmů, destruovaného obrazu, algebraických montáží i nekonečně dlouhých záběrů se stále objevují divácké oči, které na takové excesy nejsou připraveny. Existují tu naštěstí jisté způsoby, jak se na podobný zážitek připravit. Osobní experimentální filmy může vytvořit každý zcela snadno ve své hlavě, a to bez jediného metru filmu.
Jak na to?
Sledujte z okénka jedoucího vlaku osamělé stromy v poli a představujte si, že se kolem nich otáčí celý prostor. Sledujte rychle ubíhající krajinu vedle vlaku a snažte se udržet oči tak, aby netěkaly, ale sledovaly měnící se proud barev. Dejte si před oči prst a sledujte prostor za ním. Posaďte se v tramvaji za řidiče a sledujte současně všechny odrazy a průhledy z oken. V nočním autobuse pozorujte hru světelných bodů v okně přes uličku. Sledujte špičku své boty při chůzi. Zavřete oči, krátce mrkněte a vnímejte obraz doznívající na sítnici. Zaostřete na prst před vašima očima tak, abyste jej jasně viděli dvojmo – každým okem zvlášť. Vezměte kousek prázdného filmu a dívejte se skrze něj na svět. Sledujte lomy světla na řasách vašich nepatrně pootevřených očí. Proměňte svůj pokoj v temnou komoru a pusťte do ní světlo klíčovou dírkou. Sledujte stín vržený sluncem na zem tak dlouho, než si budete jisti, že se posunul. Plavte v jezeře a sledujte ve vodě rozbitý odraz protějšího břehu. Pokud si alespoň jedno z toho oblíbíte, vítejte na projekcích experimentálních filmů v Jihlavě!
Kino už není, co bývalo. A televize taky ne.
Původně se to zdálo jako něco nemyslitelného. Na počátku sedmdesátých let (tedy třicet let od svého vzniku) začal film po dekádách spokojené existence v orámování plátna tuto plochu opouštět a objevovat se v nejpodivnějších souvislostech. Jako by si vzpomněl na něco ze své minulosti, laterny magiky. V Británii u těchto proměn, kterým se začalo říkat expanded cinema, stáli autoři kolem londýnského coopu: Anthony McCall, David Crosswaite, Peter Gidal, Chris Welsby a další. Výsledkem dobrodružné cesty na samotné hranice toho, co ještě může být kinematografie, byly filmy, kde místo kameramana ovládal kameru vítr a voda, filmy promítané na hořící plátna, film bez filmu, kde zůstal jen autor sám a kužel světla z projektoru. I přes dnešní přebujelost VJingu stále vzrušující moment: film unikne z pohodlného pelíšku plátna a začne nezávazně poletovat po místnosti. Patří sem však i jiní, a to hlavně na americkém kontinentě, jež se nadchli utopickou vizí demokratické televize. Ta vysílala věci, které si dnes nepředstavíte na obrazovce ani omylem. Podivně nabořené elektronické obrazy, fiktivní soap opery a abstraktní vizuály střídané punkovou hudbou a experimentální groteskou, pokud možno na celostátně vysílaném kanále. Nejen v rukou umělců (Stan Vanderbeek, Nam June Paik), ale i společenských a kulturních aktivistů a dalších individuí, jež se náhodou dostala do televizního studia.
A pak jsou tu ti současní, kteří stále nepovažují tento čtyřicet let starý exces za uzavřený a nadále si zahrávají s pohyblivým obrazem a jeho diváky. Jedním z nich je Daniel Barrow, který sesbíral staré nahrávky kanadské televize a vytvořil z nich celovečerní program (Winnipeg Babysitter), nebo řada těch, jež instalují do kina staré projektory a meotary, aby s jejich pomocí pokaždé znovu vytvořili film na místě vlastníma rukama (Mikroloops).
