Feťáky nesnáším

Dokumentární film Katka Heleny Třeštíkové, popisující životní příběh narkomanky, navštívilo v kinech již bezmála sto tisíc diváků.

Snímek z filmu René (2008)

Dokumentární film Katka Heleny Třeštíkové, popisující životní příběh narkomanky, navštívilo v kinech již bezmála sto tisíc diváků. V následujícím textu se k filmu vyjadřují dvě postavy jiných časosběrných snímků režisérky – René Plášil a Marcela Haverlandová. Původně jsme chtěli jejich dialog o Katce natočit jako rozmluvu – ale rozhovor ve věznici, kde je právě René, nebyl povolen. S Marcelou jsme se tedy sešli a René odpovídal v dopise.

René: Příběh Katky je dost popisný. Smutný snad ani ne. A poučný? O čem? Nebrat drogy? Holka, která drogy užívá, mi po shlédnutí Katky řekla, že ona nikdy nebude taková „kráva“ jako Katka. Tudíž poučný pro koho? A nemyslím si, že by paní Třeštíková točila s tímhle záměrem. Příběh vypovídající, nepoučující.

Marcela: Určitě je to poučné pro mladé. Vidět, jak s ní život zamával a jak ona skončila – to by měli – vidět, co droga může s člověkem udělat. Je to strašně smutné. A já to odsuzuju, nemám ráda lidi, co berou drogy. Je mi jí i svým způsobem líto.

René: Nemyslím, že by se mi při sledování jakéhokoliv filmu Heleny Třeštíkové vybavilo cokoliv ve spojitosti z natáčení se mnou. Jsem jen další divák – sledující, vnímající a nehodnotící. Tedy pokud v to nepočítám jisté posouzení záměrů a úmyslů režiséra. Proč tam dala tohle, tenhle záběr, tuhle scénu…

Marcela: Každý příběh i každé to natáčení je úplně jiné. Z mého příběhu se taky někdo může poučit. Třeba že by lidi neměli být takoví troubové jako já – jsem hrozně důvěřivý člověk. Pořád chci lidem pomáhat a pak to dopadne špatně. Vlastně bych řekla, že mě často využijí a nakonec se to obrátí proti mě. Mám takovou smůlu, že i kdybych si zasadila trpaslíka, je do rána čtyřmetrový. Ale snažím se bojovat za každou cenu. Myslím, že i Katka by mohla začít bojovat. Aby byla lepší, zvládla to, když ne s touto holčičkou, tak aby si založila novou rodinu, přestala fetovat a hlavně si našla práci, to by pak na drogy ani neměla čas.

K odsouzení

René: Trilogie – název, který se vžil neustálým prezentováním v médiích. Nevím, proč jsou tyto tři filmy takto označovány. Jediný společný faktor – autorka a režisérka Helena Třeštíková. A potom možná ještě jeden – jejich úspěšnost. Na rozdíl od aktérů – ale sám si nestěžuji.

Marcela: Já jsem úplně jiná než Katka. Spojují nás pouze ty děti, já mám Tomáška a měla jsem Ivanku. Katce se taky narodilo dítě, ale nezvládla to. To jí zazlívám. Že drogy jsou pro ni silnější než mateřství. Taky jsem měla zkrat. Když se stalo to s Ivankou, pokusila jsem se o sebevraždu, taky jsem na Tomáše nemyslela. Ale když je to taková bolest, tak to prostě uděláte ani nevíte jak, a to jsem si vždy říkala – jak někdo může tady ty děti nechat?

René: Katka neměla možnost postarat se o dítě, důvody neznáme. Ať to vypadá jakkoli, její řeči byly pravdivé a věřím, že je myslela vážně. Alespoň v tu danou chvíli, když o tom mluvila. Měla snahu. A to feťáky nesnáším. Každý by měl alespoň k těm, kteří obklopují jeho život nejblíže, cítit schopnost jim pomoci. Katčina neschopnost je smutná, nedojímavá, k odsouzení.

Marcela: Myslím, že Katka a René jsou si podobnější tím, že nemají stálý domov. René taky bral drogy, takže mají některé podobné zkušenosti. Ale já jsem vždycky měla domov, rodinu, práci, děti. Ale zas ke mně má Katka blíž v tom, že je bezprostřední i před tou kamerou, i když byla na dně, tak se Heleně snažila odpovědět. Kdežto René si možná tak trochu myslí, že je filmový hrdina.

René: Soustředěnost člověka na sebe samotného nekončí nikdy. Jenom drtivá většina společnosti, jež má kde bydlet, co jíst a tak dále, si může dovolit posuzovat cizí zodpovědnost za druhé.

Helena s lidmi nemanipuluje

René: Proč Katka nechala paní Třeštíkovou sledovat svůj život, netuším. Proč já? Přišlo mi to jako dobrý nápad – ve věznici za komunistů. Pak už se z toho jen setrvačností stala taková součást života.

Marcela: Nikdy jsem to pro nedělala pro peníze, ale je to milé, když člověk něco dostane.

René: Dostávat peníze za natáčení, to jest za práci – což natáčení jistě je, když kolikrát musím někam jet, tohle mít oblečeno a tohle dělat – považuji za správné. Jestli si za to někdo koupí televizi – jako já s Terezou – nebo drogy, už není věcí režisérky.

Marcela: Honoráře jsme dostávali od začátku, od toho roku 1980, ještě když jsme vystupovali v Televizním klubu mladých. Herci taky přeci dostávají peníze. Ale to neznamená, že v tom filmu hraju, já to beru úplně normálně, přirozeně. Je to bez příprav. Neřeknou vám nic dopředu. Třeba přijedou a řeknou – tak nás proveď po bytě.

René: Manipulativní situace – dobrá otázka. Pokud se za ně považuje žádost o opakování záběru, domluva o setkání, co, kdy a kde se bude točit – pak se s objektem manipuluje.

Marcela: Helena s lidmi nemanipuluje, nechá je opravdu prožít to tak, jak to prožívají oni, nechá je mluvit – prostě mluvíte furt stejně.

René: A celkově jistě ovlivní natáčení průběh života, ne však takovým způsobem, aby odpovědnost za situaci nesl někdo jiný než sledovaná osoba, která dává souhlas k natáčení.

Blbá situace

Marcela: Když k nám přišli, připadalo mi to úplně normální, jako když přijde návštěva. Má prostě takový dar, že ji berete takovou, jaká je. I člověk se s ní chová takový, jaký je. Nemá potřebu se přetvařovat nebo kontrolovat. Helena nikdy netlačila na pilu, nesnažila se – tohle musíš říct a tohle ne. Jen mi vždycky říkala: Zapal si a povídej. A ono to potom ve filmu vypadá, že hulím jak cikán za pařezem, jak se říká.

René: Pokud bych spočítal klady a zápory natáčení a hlavně pozdější „post-produkce“, sám nevím výsledek. Poslední zápor však znám – jsem v base, kde jsem už nikdy nechtěl být. Už dnes mám trest zhruba čtyři roky. A to ještě nemám ukončené všechny soudy. Za to, že mne sedmkrát kontrolovali policisté v autě, které mám rozsudkem zakázané řídit. Nikoho jsem nezranil, nezabil… Jen jsem jezdil. A protože jsem Plášil, ten Plášil René, o kterém ví každý soudce, ukážeme světu, jak máme přísné zákony. I když ostatní dostávají pokuty, alternativní tresty a podobně, Plášil dostane víc, než kdyby zase kradl. Blbá situace, ale ne manipulativní. Jenom reálná, víc než dokument.

Marcela: Původně jsem nechtěla, aby ve filmu zaznělo, že moji dceru otec v osmi letech zneužíval. Helena to tam chtěla nechat, a tak jsem to nechala na jejím uvážení. Nejdřív jsem nechtěla, aby to vyšlo najevo, ale ona mi potom tu otázku položila a já jsem na ni prostě odpověděla, řekla jsem, jak mi to řekla dcera, a věřím tomu, že to tak bylo.

Miluji dokumenty

Marcela: Mě by ještě zajímalo, jaké měla Katka dětství, jaké měla rodiče, jestli měla těžký život, jaký byl přístup rodiny. Protože si myslím, že s těmi drogami to nepřijde jen tak. Musí tam být něco, co člověka donutí udělat takovou hloupost.

René: A proč lidi stále berou drogy? Proč se snaží s tím přestávat? Proč se pořád na svůj stav vymlouvají? V kriminále sedí spousty feťáků, který nemají peníze, a tudíž ani možnost v base fetovat.

Marcela: I mně vadí, že stát vynakládá velké prostředky na to, že feťáci mají všechno zadarmo. A třeba někdo jako moje maminka, která byla silný cukrovkář – a za to člověk nemůže –, si léčbu musí platit sám. To prostě nedokážu pochopit.

René: V civilu se vyhazuje ohromná suma na pomoc či udržení toxikomanie v jistých mezích. Proč? Má snad společnost tak velký strach, že raději rozdává metadon, injekce a platy psychologům a doktorům? Ale o tom film být neměl. Nesnáším feťáky.

Marcela: Dokument by měl vzniknout o tom, jak si žijí ti nahoře. To by mě tedy opravdu zajímalo.

René: Dokumentarista – jistě někdy zajímavá profese. Sám bych ji doživotně dělat nechtěl. Miluji dokumenty, ne práci kolem nich. Napsat knížku je pohodlnější – postavy dělají, co chci. A okolnosti si utvářím sám.


René. Režie Helena Třeštíková, Česká republika 2008, 83 min.





výpis dalších článků rubriky:  Situační recenze

5.19Každý jsme na světě sóloSnímek Sólo francouzského tvůrce žijícího v Česku Artemia Benkiho se stal vítězem České radosti na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
4.19Co tě nezabije, to tě posílí?O filmu Bez postihu, který bude dnes k vidění na MFDF Ji.hlava, diskutují dokumentaristka Kateřina Turečková, terapeutka Petra Mrkosová a instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek.Kamila Boháčková
3.19Jiří Suchý jako kráčející rubatoO dokumentu Olgy Sommerové Jiří Suchý: Lehce s životem se prátKamila Boháčková
2.19Univerzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila Boháčková
1.19Videoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila Boháčková
3.18Svět plný paradoxůSituační recenze filmu Anny Kryvenko Můj neznámý vojín o událostech okupace v roce 1968 a jejich přesazích do současného života nejen v České republiceJitka Lanšperková
2.18Obraz výroby Mimořádné zprávyRežisér, novinářka a socioložka médií o novém filmu Tomáše BojaraJitka Lanšperková
6.16Autorská cesta do fantazieSituační recenze snímku Normální autistický filmJitka Lanšperková
4.16Hledání choroby systému podle symptomů v taxislužběSituační recenze internetové série Praha vs. TaxiJitka Lanšperková
3.16Od deziluze ke KiskoviDiskuze o filmu Těžká Volba Zuzany PiussiJitka Lanšperková

starší články

2.10DOK.REVUE
24. 09. 2013


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film