Festival jako laboratoř

dok.revue 4.19

Filmový festival je laboratoří kinematografie, jak to v jednom článku trefně vyjádřil Mads B. Mikkelsen, dramaturg kodaňského festivalu dokumentů CPH:DOX. Festival je podle něj dočasnou utopií, masivním společenským experimentem a zároveň uměleckou laboratoří. Filmové festivaly jsou výjimečné právě tím, že poskytují domov filmům, které jsou v kontextu běžné kinematografie výjimkou.

Přesně o to se už 23. rokem snaží Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, který se letos stane během šesti dní díky 277 filmům a řadě významných hostů opět laboratoří zážitků a myšlenek. V hlavním městě Vysočiny se bude od 24. října do 29. října mísit řada různorodých témat i poetik, počínaje erotikou v experimentálních filmech přes mezinárodní či letos mimořádně bohatě zastoupenou českou dokumentární soutěž až po nově objevené filmy Man Raye, u nás zcela neznámou tvorbu ukrajinského tvůrce populárně-naučných filmů Felixe Soboleva, nové televizní formáty, masterclass rumunského tvůrce Cristiho Piua nebo reflexi sametového roku 89 očima dokumentaristů. Výraznou sloučeninou v této laboratoři přitom bude Inspirační fórum, festivalová diskuzní platforma, která letos přivítá například předního amerického environmentalistu Billa McKibbena, jehož kniha Konec přírody je považována za první populárně-naučnou publikaci o klimatické změně.

V říjnové dok.revue jsme se pokusili smíchat ty nejvýraznější festivalové ingredience a vytvořit čtivou vlastní směs – přečíst si tak můžete o snímcích virtuální reality, belgicko-francouzském dokumentu o znásilnění, erotice v experimentech, chystaném filmu o Václavu Havlovi, nebo o tom, proč je podle legendy české dokumentaristiky – Karla Vachka – síť příslibem konce parlamentní demokracie. Na on-line portálu dokrevue.cz, kde připravujeme po dobu konání ji.hlavského festivalu každodenní speciál.

Největším půvabem každého festivalu však je, že se divák může stát kurátorem vlastního festivalového zážitku. Totéž platí o zážitku čtenářském.




4.19DOK.REVUE
14. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.