Evropa v době post-paměti

Jak se francouzskému dokumentaristovi Arnaudovi de Mezamatovi podařilo interpretovat slavnou esej Patrika Ouředníka Europeana? To prozrazuje snímek Doufám, že se máš dobře, který soutěží v Ji.hlavě v sekci Opus bonum a dnes poběží v kině Dukla – Reform od 23 hodin.

Z filmu Doufám, že se máš dobře

Próza Patrika Ouředníka z roku 2001 Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku získala status nejpřekládanější české knihy po roce 1989 a inspirovala francouzského dokumentaristu Arnauda de Mezamata k filmovému zpracování. Jeho esej Doufám, že se máš dobře, jež na letošním festivalu v Jihlavě soutěží v sekci Opus Bonum, rozvíjí experimentální jazyk literární předlohy a zesiluje kritickou zprávu o minulém století jako důkazu o selhání vědecké racionality.

Ouředník se dívá na dvacáté století ze dvou perspektiv – z pohledu člověka z roku 1900 a z úhlu jedince, který se o sto let později ocitá na prahu nového tisíciletí. První z nich věří v civilizační pokrok a doufá, že věda a rozum nasměrují společnost k humanistickým ideálům a vyléčí ji z bezpráví a chudoby. Tuto dětsky naivní myšlenku vyjmul Mezamat z předlohy a použil ji pro název svého snímku. „Doufám, že se máš dobře“ je zpráva chudého vesničana jeho ženě poté, co se díky železnici mohl podívat do velkého města. Pohled současníka je méně optimistický. Během dvacátého století došlo po celém světě k šedesáti genocidám, což je důkaz toho, že lidstvo se stalo dostatečně pokrokové ne na to, aby byl svět lepší, ale především aby se mohlo vraždit ve velkém.
 

Z filmu Doufám, že se máš dobře
 

Díky poznatkům z různých vědních oborů a důrazu na efektivitu se člověk zdokonalil v systematickém, plánovaném a organizovaném zabíjení a změnil svět v děsivě absurdní divadlo. Místo humanizace nastala dehumanizace, lidská bytost se proměnila na měřitelný materiál, který lze podle kvality třídit do různých kategorií. Člověk představuje součást biomasy, jeho energie a hmota je do posledního dechu zužitkována v nacistických a sovětských táborech. Ouředník přichází s jednoznačnou zprávou o tom, že sto let po La Belle Époque společnost není šťastnější, bohatší ani spravedlivější. Technologický vývoj je rychlejší než duchovní.

Absurditu světa vystihuje lingvista Ouředník s dětsky nezaujatou, přímočarou popisností. Mezamat se nechává unášet proudem jeho myšlenek a absurdní rozměr literárního textu ještě akcentuje, když jej zprostředkovává z pohledu lidí ze vzdálené budoucnosti. Jejich vyprávění podkreslují autentické archivní materiály, které rozšiřují a doplňují význam mluveného slova. Když v jedné scéně odosobněný hlas vysvětluje funkci a důležitost vojenské známky a vzdává hold padlým, dokumentární dobové záběry ukazují, jak lékař nasazuje válečnému veteránovi se zdeformovanou tváří a chybějícím nosem různé obličejové protézy, jako by se věda pokoušela spravit to, co válka poničila. Absurdita situace připomíná podobně problematickou snahu opravit, co pokazily během nesmyslného ničení dvě výtržnice v závěrečné části Sedmikrásek Věry Chytilové.

Síla Mezamatových obrazů v interakci se slovem vyvěrá i z obrazové symboliky. Vracející se motiv mravenců poukazuje na množství a nahraditelnost padlých vojáků, následování kolektivního cíle na úkor individuálních životů. Nakolik je tato kolektivní síla křehká a závislá na řídících autoritách, ukazuje pozdější záběr na dav chaoticky a všemi směry se rozbíhající po náměstí. Poznáváme lidské mraveniště propadající panice při narušení řádu. Jiný motiv přichází, když se v další scéně mluví o tom, že mrtvá těla zrádců a kriminálníků sloužila jako hnojivo pro plodiny. Záběry na pole lidských rukou, jejichž prsty jako obilné klasy směřují k nebi, předznamenávají příběh o useknutých lidských prstech, připevněných na vorech, aby vězni v sovětských pracovních táborech upozornili okolní svět na krutosti, které se jim dějí.
 

Z filmu Doufám, že se máš dobře
 

Literární text, jenž se zaměřuje hlavně na lingvistickou hru a ironickou nadsázku, Mezamat obohacuje o emoční naléhavost a nostalgickou atmosféru. Síla banálního momentu vyzařuje ze záběru na telefonující ženu nebo muže prodávajícího deštníky, a to především díky úryvku z Mahlerovy Páté symfonie. Hudební reference na kanonickou scénu z Viscontiho Smrti v Benátkách ukazuje, jak si lidé zabývající se svými všednodenními rituály nepovšimli (nebo si nechtěli povšimnout), že se jim svět hroutí pod rukama. Stejně jako se hrdinové italského dramatu, odehrávajícího se roku 1911, stávají svědky konce La Belle Époque, ocitají se na konci jedné epochy i lidé na přelomu nového tisíciletí. Místo nákazy smrtelnou chorobou je však doprovází strach ze zhroucení času. Kdyby počítačové systémy selhaly a zaměnily rok 2000 za 1900, jako by se svět vrátil o sto let nazpět, k roku nula, jako by se nic z dvacátého století neudálo. „Jako by se nic nestalo,“ opakuje vypravěčka v závěru se slzou v oku a směřuje do publika, společně s Ouředníkem a Mezamatem, dotaz na podobu nové Evropy v době post-lidství, post-historie a post-paměti.





výpis dalších článků rubriky:  Esej

F4.19Pevné skupenství mociEmpatický snímek Nedotknutelný, reflektující odkrytí sexuálního násilí amerického producenta Harveyho Weinsteina, předkládá skrze slzy obětí i přiznaného pochybení blízkých Weinsteinových spolupracovníků zásadní, srozumitelné svědectví o kumulaci moci a implicitně poukazuje na pochybně nastavený systém světa šoubyznysu. Dokument uvádí ji.hlavský festival dnes od 15:30 v Horáckém divadle.Vojtěch Kočárník
3.19Rozpukov – místopis čínského zázrakuEsej o současné ČíněJen Lien-kche
1.16Krajní subjektivita Rosse McElweeho: domov jako dokumentární film*Esej o subjektivitě v autobiografických filmech amerického dokumentaristy Rosse McElweehoMichael A. Unger
6.15Raymonda Carascová, myšlení jako oslavaEsej Nicole Brenezové o životě a tvorbě francouzské dokumentaristky Raymondy CarascovéNicole Brenezová
f3.15Portréty myšleníNěkolik poznámek o různých setkáváních filmu a filozofieAndrea Slováková, Tereza Hadravová
3.15Co (ne)má být zdarma a pročCo by se mohlo stát, kdybychom audiovizuální dílo začali považovat za veřejný statek, který by byl financován z veřejných zdrojů?Ivan David
2.15Znát filmJakými cestami se může vydat filmová a mediální výchova v České republice a v jakých zemích lze hledat inspiraci?Andrea Slováková
1.15Pravda pohleduJaká omezení ovlivňují pozorovatelskou metodu? A jak se liší v dokumentu a hraném filmu? Esej o realismu, observaci i modelkách.Antonín Tesař
5.14Film a esej jako způsob myšleníPřednáška Raymonda Belloura věnovaná filmu-esejiRaymond Bellour
1.12Dokumentární film a románEsej Petra Kubicy o esenci, pravdivosti, sdělení a současném českém dokumentuPetr Kubica

starší články

F3.19DOK.REVUE
27. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeFilm V síti by měl být hlavně na síti, aby něco dokázal změnitDebata nad filmem V síti tvůrců Víta Klusáka a Barbory ChalupovéKamila BoháčkováNový filmSlunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna KryvenkoTémaJak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila BoháčkováSportKreativní dílna mladých producentůO workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleAnna OndrejkováBáseňJiří TrnkaFrantišek HrubínTeorieKinematografická filozofieKinematografická filozofie či filmozofie představuje oblast výzkumu, která stojí na průsečíku filmové vědy a filozofie. Následující text je úvodem do filmozofie, jenž představuje její základní přístupy, témata a klíčové osobnosti. V první části zasazují autorky filmozofii do esteticko-historické perspektivy ztotožňování filozofie s uměním, zatímco v druhé části pak provádí „příčný řez“ dnešním stavem bádání a pokoušejí se vystihnout metodologickou i tematickou pluralitu aktuálních filmozofických přístupů.Andrea Slováková, Tereza HadravováGlosaDěkuji ti, étereFilmová dokumentaristka Tereza Reichová přibližuje své první pokusy s tvorbou radiodokumentu pro Český rozhlas. První pokus se prý příliš nevydařil. „Proč to tak bylo?“ ptá se Reichová sama sebe. Proč je problém vtěsnat všechny významy díla jen do zvuku, když jsme zvyklí vyprávět audiovizuálně?Tereza ReichováRozhovorPřinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila BoháčkováNová knihaČeská škola neexistuje?České vydání knihy srbského režiséra Gorana Markoviće Česká škola neexistuje přibližuje jeho editor Jiří Fiala. Název knihy vychází z označení skupiny filmařů ze zemí bývalé Jugoslávie, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudovala FAMU. Vydání publikace chystá Nakladatelství AMU v dubnu.Jiří FialaÚvodníkOd filmových obrazů k těm zvukovýmdok.revue 1.20Kamila Boháčková