Evropa v době post-paměti

Jak se francouzskému dokumentaristovi Arnaudovi de Mezamatovi podařilo interpretovat slavnou esej Patrika Ouředníka Europeana? To prozrazuje snímek Doufám, že se máš dobře, který soutěží v Ji.hlavě v sekci Opus bonum a dnes poběží v kině Dukla – Reform od 23 hodin.

Z filmu Doufám, že se máš dobře

Próza Patrika Ouředníka z roku 2001 Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku získala status nejpřekládanější české knihy po roce 1989 a inspirovala francouzského dokumentaristu Arnauda de Mezamata k filmovému zpracování. Jeho esej Doufám, že se máš dobře, jež na letošním festivalu v Jihlavě soutěží v sekci Opus Bonum, rozvíjí experimentální jazyk literární předlohy a zesiluje kritickou zprávu o minulém století jako důkazu o selhání vědecké racionality.

Ouředník se dívá na dvacáté století ze dvou perspektiv – z pohledu člověka z roku 1900 a z úhlu jedince, který se o sto let později ocitá na prahu nového tisíciletí. První z nich věří v civilizační pokrok a doufá, že věda a rozum nasměrují společnost k humanistickým ideálům a vyléčí ji z bezpráví a chudoby. Tuto dětsky naivní myšlenku vyjmul Mezamat z předlohy a použil ji pro název svého snímku. „Doufám, že se máš dobře“ je zpráva chudého vesničana jeho ženě poté, co se díky železnici mohl podívat do velkého města. Pohled současníka je méně optimistický. Během dvacátého století došlo po celém světě k šedesáti genocidám, což je důkaz toho, že lidstvo se stalo dostatečně pokrokové ne na to, aby byl svět lepší, ale především aby se mohlo vraždit ve velkém.
 

Z filmu Doufám, že se máš dobře
 

Díky poznatkům z různých vědních oborů a důrazu na efektivitu se člověk zdokonalil v systematickém, plánovaném a organizovaném zabíjení a změnil svět v děsivě absurdní divadlo. Místo humanizace nastala dehumanizace, lidská bytost se proměnila na měřitelný materiál, který lze podle kvality třídit do různých kategorií. Člověk představuje součást biomasy, jeho energie a hmota je do posledního dechu zužitkována v nacistických a sovětských táborech. Ouředník přichází s jednoznačnou zprávou o tom, že sto let po La Belle Époque společnost není šťastnější, bohatší ani spravedlivější. Technologický vývoj je rychlejší než duchovní.

Absurditu světa vystihuje lingvista Ouředník s dětsky nezaujatou, přímočarou popisností. Mezamat se nechává unášet proudem jeho myšlenek a absurdní rozměr literárního textu ještě akcentuje, když jej zprostředkovává z pohledu lidí ze vzdálené budoucnosti. Jejich vyprávění podkreslují autentické archivní materiály, které rozšiřují a doplňují význam mluveného slova. Když v jedné scéně odosobněný hlas vysvětluje funkci a důležitost vojenské známky a vzdává hold padlým, dokumentární dobové záběry ukazují, jak lékař nasazuje válečnému veteránovi se zdeformovanou tváří a chybějícím nosem různé obličejové protézy, jako by se věda pokoušela spravit to, co válka poničila. Absurdita situace připomíná podobně problematickou snahu opravit, co pokazily během nesmyslného ničení dvě výtržnice v závěrečné části Sedmikrásek Věry Chytilové.

Síla Mezamatových obrazů v interakci se slovem vyvěrá i z obrazové symboliky. Vracející se motiv mravenců poukazuje na množství a nahraditelnost padlých vojáků, následování kolektivního cíle na úkor individuálních životů. Nakolik je tato kolektivní síla křehká a závislá na řídících autoritách, ukazuje pozdější záběr na dav chaoticky a všemi směry se rozbíhající po náměstí. Poznáváme lidské mraveniště propadající panice při narušení řádu. Jiný motiv přichází, když se v další scéně mluví o tom, že mrtvá těla zrádců a kriminálníků sloužila jako hnojivo pro plodiny. Záběry na pole lidských rukou, jejichž prsty jako obilné klasy směřují k nebi, předznamenávají příběh o useknutých lidských prstech, připevněných na vorech, aby vězni v sovětských pracovních táborech upozornili okolní svět na krutosti, které se jim dějí.
 

Z filmu Doufám, že se máš dobře
 

Literární text, jenž se zaměřuje hlavně na lingvistickou hru a ironickou nadsázku, Mezamat obohacuje o emoční naléhavost a nostalgickou atmosféru. Síla banálního momentu vyzařuje ze záběru na telefonující ženu nebo muže prodávajícího deštníky, a to především díky úryvku z Mahlerovy Páté symfonie. Hudební reference na kanonickou scénu z Viscontiho Smrti v Benátkách ukazuje, jak si lidé zabývající se svými všednodenními rituály nepovšimli (nebo si nechtěli povšimnout), že se jim svět hroutí pod rukama. Stejně jako se hrdinové italského dramatu, odehrávajícího se roku 1911, stávají svědky konce La Belle Époque, ocitají se na konci jedné epochy i lidé na přelomu nového tisíciletí. Místo nákazy smrtelnou chorobou je však doprovází strach ze zhroucení času. Kdyby počítačové systémy selhaly a zaměnily rok 2000 za 1900, jako by se svět vrátil o sto let nazpět, k roku nula, jako by se nic z dvacátého století neudálo. „Jako by se nic nestalo,“ opakuje vypravěčka v závěru se slzou v oku a směřuje do publika, společně s Ouředníkem a Mezamatem, dotaz na podobu nové Evropy v době post-lidství, post-historie a post-paměti.





výpis dalších článků rubriky:  Esej

F4.19Pevné skupenství mociEmpatický snímek Nedotknutelný, reflektující odkrytí sexuálního násilí amerického producenta Harveyho Weinsteina, předkládá skrze slzy obětí i přiznaného pochybení blízkých Weinsteinových spolupracovníků zásadní, srozumitelné svědectví o kumulaci moci a implicitně poukazuje na pochybně nastavený systém světa šoubyznysu. Dokument uvádí ji.hlavský festival dnes od 15:30 v Horáckém divadle.Vojtěch Kočárník
3.19Rozpukov – místopis čínského zázrakuEsej o současné ČíněJen Lien-kche
1.16Krajní subjektivita Rosse McElweeho: domov jako dokumentární film*Esej o subjektivitě v autobiografických filmech amerického dokumentaristy Rosse McElweehoMichael A. Unger
6.15Raymonda Carascová, myšlení jako oslavaEsej Nicole Brenezové o životě a tvorbě francouzské dokumentaristky Raymondy CarascovéNicole Brenezová
f3.15Portréty myšleníNěkolik poznámek o různých setkáváních filmu a filozofieAndrea Slováková, Tereza Hadravová
3.15Co (ne)má být zdarma a pročCo by se mohlo stát, kdybychom audiovizuální dílo začali považovat za veřejný statek, který by byl financován z veřejných zdrojů?Ivan David
2.15Znát filmJakými cestami se může vydat filmová a mediální výchova v České republice a v jakých zemích lze hledat inspiraci?Andrea Slováková
1.15Pravda pohleduJaká omezení ovlivňují pozorovatelskou metodu? A jak se liší v dokumentu a hraném filmu? Esej o realismu, observaci i modelkách.Antonín Tesař
5.14Film a esej jako způsob myšleníPřednáška Raymonda Belloura věnovaná filmu-esejiRaymond Bellour
1.12Dokumentární film a románEsej Petra Kubicy o esenci, pravdivosti, sdělení a současném českém dokumentuPetr Kubica

starší články

F3.19DOK.REVUE
27. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.