Enticing Sugary Boundless or Songs and Dances about Death

Colin Beckett on Between the Seas selection Enticing Sugary Boundless or Songs and Dances about Death by Tetiana Khodakivska and Oleksandr Stekolenko (world premiere).

Enticing, Sugary, Boundless or Songs and Dances about Death (Manliviy, solodkiy, bez mezh ili písní í tantsí pro smert', Tetiana Khodakivska, Oleksandr Stekolenko, 2017)

Death remains elusive to the documentary camera. So, like many films that take death as their subject, Tania Khodakivska’s Enticing. Sugary. Boundless, or Songs and Dances About Death is really a film about life. That is to say, it’s a film about everything.

Opening with a brief prologue shot in New York, the film introduces us to composer and accordionist Guy Klucevsek, recently diagnosed with an asymptomatic terminal illness. “It’s a strange situation. You feel absolutely fine, but you’re told that you’re dying.” The camera attends warmly to Klucevsek when he speaks, but it cannot help wandering, exploring the surfaces of his apartment, lingering here and there on a patch of light. The presence of the filmmakers is not obscured, nor is it exactly foregrounded. “Let’s do a quick sound test,” we hear, as we see an effort to stage an establishing shot. The effect is not distance but greater intimacy, drawing attention to the specific time and place in which the interview was conducted and its nature as a collective production.

The three sections enumerated in the title indicate a peripatetic itinerary from Italy to Ukraine and then Georgia, developing a set of documentary vignettes that speak not so much about death, but around it. None of the variety of people who appear face their demise quite so imminently as Klucevsek, but the situation he describes is understood as merely an accelerated version of the most basic fact of life. Throughout, the scenes unfold much like that first one, with glimpses into the banal details of the documentary’s staging, and camerawork that is equally interested in people’s faces and the things that surround them. 

In Italy, friends and family of Tonio Guerra, who died in 2012, erect a small memorial to the acclaimed poet, screenwriter, and playwright, and reminisce. In Ukraine, residents of a small town in the Eastern Carpathians go about their days in the lonely dead of winter, slaughtering pigs and fearing wolves; humans and animals living and dying together unremarkably. Finally, in Georgia, the filmmakers pay tribute to their fallen collaborator Giorgio Beridze, and residents of the town of Shukhuti face off against their neighbors in a raucous game of lelo burti.

Intermittently, the filmmakers will ask the person on the other side of the camera about death: whether or not they’re afraid, what they think the experience entails. “The coffin, and that’s it,” replies a wry, steely pubescent boy, gathering wood in the snowy mountain forests in Ukraine. “And you go into the hole, they fill the hole and they cover it.” Not everyone here is quite so blunt, but neither does anyone offer any compensatory fantasies of afterlife. For all intents and purposes, death is the end and there is no bargaining with it; preparation is just a matter of coming to terms with finitude.

Most theories associating cinema with death point to the dialectic of presence and absence inevitably produced by a film’s unfolding, its uncanny powers of reanimation. But in this film essay on death, Khodakivska does everything she can to keep the space-time of the screen racing to nip at the heels of the present. For the most part, the dead remain offscreen. The film does not directly memorialize them, not even the cinematographer Beridze, who worked on the film.Rather, it sets us among those who now remember. What is depicted is inescapably past, of course. But through the consistent displacement of the event by the camera’s restless, searching gaze, and the frequent intrusion of the practicalities of the filmmaking process, Khodakivska achieves something close to a perpetual now. She turns every surface over which the camera passes into a memento mori. What we are watching primarily is the passing of time, not just for those on screen, but for us in our seats.

“I assumed that once I got the diagnosis,” Klucevsek says early in the film, “I would be in a constant state of the present.” “But,” he sighs,  “it’s exhausting to live in the present all the time,” For this hour and a half, it’s a pleasure.


Colin Beckett 

Colin Beckett is an editor and writer. He lives in Los Angeles. He has written catalogue essays for the Ann Arbor Film Festival and the Viennale, and wrote the catalogue copy for all the films in last year's Projections sidebar for the New York Film Festival.





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík

starší články

F3.17DOK.REVUE
24. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeTo, co zažíváme v politice, zažíváme i domaIntimní, a přitom politický snímek Rentgen rodiny íránské filmařky Fírúze Chosrováníové (Firouzeh Khosrovaniové) vypráví příběh režisérčiných rodičů, které spojilo manželství, ale posléze se následkem nepřekonatelných rozdílů mezi světskými a náboženskými hodnotami zcela odcizili. O filmu pro dok.revue debatují publicista, vysokoškolský pedagog a odborník na Blízký východ Břetislav Tureček (BT), dokumentaristka, básnířka a aktivistka Martina Malinová (MM) a studentka dokumentu Širín Nafariehová (ŠN).Kamila BoháčkováNový filmGlobální home esejJak vzniká film Jiříkovo vidění, v němž otec s dcerou bojují za snížení CO2, celosvětovou uhlíkovou daň a stoprocentní dividendy, které by se z uhlíkové daně rozdělovaly lidem. Domácí film na světové téma by měl jít do kin na podzim příštího roku.Marta KovářováTémaNormální autistické dokumentyO lidech s poruchou autistického spektra panují zejména v hrané a seriálové tvorbě určité stereotypy. Každý autista však není jako hrdina filmu Rain Man. Nemusí žít v ústavu, ani oplývat genialitou. Jak autismus zobrazují dokumenty, které mohou pracovat se skutečnými, tedy sociálními herci?Martin ŠrajerBáseňBásněJan KačenaGlosaNové trendy tchajwanského dokumentuNedávno skončený švýcarský festival Visions du Réel představil průřez tím nejzajímavějším ze současného tchajwanského dokumentu. Sedm vybraných děl od tradičního dokumentu přes animaci po experimenty reprezentuje různorodost aktuální východoasijské produkce. Jaká nabízí témata?Sara SimićRozhovorNeobvyklý pohled na společenské stigmaRozhovor s Fridou a Lassem Barkforsovými, autory dokumentu Raising a School Shooter (2021), který měl světovou premiéru na letošním ročníku festivalu CPH:DOX.Jan KinzlNová knihaO řeholních sestrách a nasloucháníJak vnímají řeholnice současný svět? Je jejich víra pevná, nebo o ni musí stále bojovat? A lze porozumět bez naslouchání? Tyto a další otázky si klade literární dokumentaristka Kamila Hladká ve své nové knize Sestry, jež vychází 28. května v nakladatelství Dcera sestry. Rozhovory se čtyřmi generacemi řeholních sester přinášejí autentický vhled do jejich výjimečných osudů.Kamila HladkáÚvodníkKaždý je jinýdok.revue 2.21Kamila Boháčková