Enticing Sugary Boundless or Songs and Dances about Death

Colin Beckett on Between the Seas selection Enticing Sugary Boundless or Songs and Dances about Death by Tetiana Khodakivska and Oleksandr Stekolenko (world premiere).

Enticing, Sugary, Boundless or Songs and Dances about Death (Manliviy, solodkiy, bez mezh ili písní í tantsí pro smert', Tetiana Khodakivska, Oleksandr Stekolenko, 2017)

Death remains elusive to the documentary camera. So, like many films that take death as their subject, Tania Khodakivska’s Enticing. Sugary. Boundless, or Songs and Dances About Death is really a film about life. That is to say, it’s a film about everything.

Opening with a brief prologue shot in New York, the film introduces us to composer and accordionist Guy Klucevsek, recently diagnosed with an asymptomatic terminal illness. “It’s a strange situation. You feel absolutely fine, but you’re told that you’re dying.” The camera attends warmly to Klucevsek when he speaks, but it cannot help wandering, exploring the surfaces of his apartment, lingering here and there on a patch of light. The presence of the filmmakers is not obscured, nor is it exactly foregrounded. “Let’s do a quick sound test,” we hear, as we see an effort to stage an establishing shot. The effect is not distance but greater intimacy, drawing attention to the specific time and place in which the interview was conducted and its nature as a collective production.

The three sections enumerated in the title indicate a peripatetic itinerary from Italy to Ukraine and then Georgia, developing a set of documentary vignettes that speak not so much about death, but around it. None of the variety of people who appear face their demise quite so imminently as Klucevsek, but the situation he describes is understood as merely an accelerated version of the most basic fact of life. Throughout, the scenes unfold much like that first one, with glimpses into the banal details of the documentary’s staging, and camerawork that is equally interested in people’s faces and the things that surround them. 

In Italy, friends and family of Tonio Guerra, who died in 2012, erect a small memorial to the acclaimed poet, screenwriter, and playwright, and reminisce. In Ukraine, residents of a small town in the Eastern Carpathians go about their days in the lonely dead of winter, slaughtering pigs and fearing wolves; humans and animals living and dying together unremarkably. Finally, in Georgia, the filmmakers pay tribute to their fallen collaborator Giorgio Beridze, and residents of the town of Shukhuti face off against their neighbors in a raucous game of lelo burti.

Intermittently, the filmmakers will ask the person on the other side of the camera about death: whether or not they’re afraid, what they think the experience entails. “The coffin, and that’s it,” replies a wry, steely pubescent boy, gathering wood in the snowy mountain forests in Ukraine. “And you go into the hole, they fill the hole and they cover it.” Not everyone here is quite so blunt, but neither does anyone offer any compensatory fantasies of afterlife. For all intents and purposes, death is the end and there is no bargaining with it; preparation is just a matter of coming to terms with finitude.

Most theories associating cinema with death point to the dialectic of presence and absence inevitably produced by a film’s unfolding, its uncanny powers of reanimation. But in this film essay on death, Khodakivska does everything she can to keep the space-time of the screen racing to nip at the heels of the present. For the most part, the dead remain offscreen. The film does not directly memorialize them, not even the cinematographer Beridze, who worked on the film.Rather, it sets us among those who now remember. What is depicted is inescapably past, of course. But through the consistent displacement of the event by the camera’s restless, searching gaze, and the frequent intrusion of the practicalities of the filmmaking process, Khodakivska achieves something close to a perpetual now. She turns every surface over which the camera passes into a memento mori. What we are watching primarily is the passing of time, not just for those on screen, but for us in our seats.

“I assumed that once I got the diagnosis,” Klucevsek says early in the film, “I would be in a constant state of the present.” “But,” he sighs,  “it’s exhausting to live in the present all the time,” For this hour and a half, it’s a pleasure.


Colin Beckett 

Colin Beckett is an editor and writer. He lives in Los Angeles. He has written catalogue essays for the Ann Arbor Film Festival and the Viennale, and wrote the catalogue copy for all the films in last year's Projections sidebar for the New York Film Festival.





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík

starší články

F3.17DOK.REVUE
24. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.