Duše Evropy


Jak víte, jsem filmař a fotograf, a proto zůstanu věrný svému řemeslu a budu o problému evropské duše uvažovat z hlediska člověka pracujícího s obrazy.

Odkud začít?

Užitečné mi v tuto chvíli připadá anglické slovo „image“. Image Evropy je značka, produkt mnoha předcházejících obrazů, příběhů, legend, propagandy, vlastních zkušeností s tímto produktem, ale i výsledek a suma autority Evropy. Nemohu se zbavit podezření, že když používáme výraz „dát Evropě duši“, myslíme tím především tento „image“. Vlastně bychom měli spíše říci „vrátit duši pošramocenému obrazu Evropy“. To mi připadá skutečně naléhavé.

Před několika dny jsem byl na summitu G8 v Heiligendamme a pět dní jsem strávil hlavně s mladými lidmi na druhé straně plotu. Pro ně byla Evropa hospodářskou mocí, politicky spoluvinnou za poruchy našeho klimatu, zneužívání energií, drancování, chudobu a nespravedlnost ve světě. Je to trpké, když si uvědomíme, že Evropa dnes vlastně představuje pravý opak toho všeho: záštitu lidských práv, říši svobody, jako nikdy předtím v celých svých dějinách. Nikde na světě neexistuje sociálnější útvar, spravedlivější společenství národů ani silnější demokratická tradice.

Je bolestné vidět, kolik mladých lidí už do Evropy nevkládá ani tu sebemenší naději. Když jsem byl ještě chlapec, evropská myšlenka byla tím nejvyšším. Z dálky vypadá Evropa nádherně a zářivě, ale zblízka okamžitě vyvstane všednost, nudná a zvláštně chladná. „Studená káva,“ jak se říká v Berlíně.

Hledání obrazů

Co se s tím evropským snem stalo? Evropa sama sebe nepromítla do obrazů, neglorifikovala, nepropagovala, nevrhala své světlo na plátno. To dělaly staré národní kinematografie, které ovšem žádné evropské sny nesnívaly. Pole snů a utopií jsme přenechali Američanům. Nechci se příliš rozepisovat o tom, jaké manko pro image našeho kontinentu znamená nepřítomnost evropských obrazů a příběhů na filmových plátnech u nás i po celém světě. A ani nechci dále žehrat na ztrátu identity a identifikace, které kráčí ruku v ruce s absencí našich vlastních příběhů ve filmu. Není to nenapravitelné. Blíží se k nám digitální film, který bezesporu dokáže zázraky a všechny pravidla této sféry zanedlouho převrátí naruby.

Tokyo Ga

Chci se zamyslet nad tím, co můžeme udělat a jak by nám snad nejen obrazy mohly pomoci poškozený a zanedbaný image Evropy znovu vyleštit. Jako filmař chovám velkou úctu k vypravěčům – bez velkých mýtů a příběhů lidstva bychom film neměli. A protože kromě toho nemám nic tak rád jako hudbu a protože se mé filmy odehrávají ve městech a hovoří o městech (architekti, stejně jako my, tvoří struktury se stavebními kameny „prostor“ a „čas“), chtěl bych povolat k zodpovědnosti umění ve všeobecném slova smyslu. To musí přijít Evropě v „otázce duše“ na pomoc. Neboť co vytváří kultura, co dělá umění? Oduševňuje.

Ne, ekonomika neoduševňuje. Sama politika také nikomu kromě oduševnělých politiků nedává duši. Umění to však dělá všude, kde působí, během svého vzniku i v průběhu divácké percepce.

Mezi řádky

Vrátím se na začátek svého evropského nadšení. Byl jsem mladý. Žil jsem v zemi, která stála na počátku svého rozmachu, a světové společenství ji právě znovu přijímalo do svého středu, trpělivě a velkoryse. Ničím bych tehdy nebyl tak rád jako Němcem. Možná právě proto je nyní pro celou mou generaci tak snadné být „evropskými vlastenci“. Ještě nebyl přetlak informací. De Gaullea a Adenauera jsem vídal ve filmových žurnálech, hodně jsem četl. Číst jsem se naučil sám, mimojiné i z nudy, protože má babička nemohla od rána do večera trávit čas tím, že by mi četla. Abych byl soběstačný, sledoval jsem její prst, ten starý a upracovaný prst, jak se posouvá po řádcích, a tak jsem se postupně naučil dešifrovat slova.

To ale není až tak zajímavé, zajímavější bylo mé zjištění, že všechna ta dobrodružství, všechny ty kypící city, všechny záhady lidstva nebyly obsaženy ve slovech! Stojí mezi řádky, v meziprostorech, které každý čtenář zaplňuje vlastním světem a vlastními sny. To, co jsem zjistil četbou, mi potvrdil rovněž film: i zde leží zázraky mezi obrazy. I v hudbě se oduševnění odehrávalo mezi notami a tóny. Jen to, co se předávalo dál jakoby samo od sebe, skutečně působilo, to jediné vytrvalo. K zázrakům veškerého umění dochází v nevysloveném, právě tam, mezi řádky! Vše, co pro mě kdy mělo význam, se mi otevřelo tím, že jsem na nic netlačil. Když jsem si nechával prostor, prostor se mi sám otevíral.

V době, kdy je všechno nahuštěné, namačkané a pozkracované, kdy se na každý produkt dělají image kampaně, tedy v době, kdy se Evropa otevírá a chce být něčím víc, musí být i něčím víc než hospodářským společenstvím. Co už může dát Evropě duši více než její nejlepší, nejvlastnější tradice, její kultura! Evropa je velkorysá! Evropa si uchovala kulturu malého a i v tomto podléhá lidským právům! Evropa musí konečně sdílet samu sebe i takto! Oduševnělá Evropa by neodmítla svoji ústavu, naopak, vynutila by si ji. Evropa frustrovaná politikou, ekonomikou a byrokracií se tu vzepřela a bouří se. A možná i v poslední chvíli, aby mohla předestřít svůj prvotní zájem: právo jednotlivce na vlastní kulturní prostor!

Definice jednotlivce

Právo jednotlivce je samozřejmě i americkým postulátem. Ale tam je jednotlivec především nejmenší hospodářskou jednotkou. Tady v Evropě je jednotlivec nejmenší kulturní jednotkou – se svým jazykem, regionem, obrazy, se svou hudbou, mýty a příběhy, svou ideologií, svou zemí, zkrátka se svou diverzitou, svou jinakostí, svou zvláštností! Tato definice jednotlivce je největším evropským kapitálem! Proto se mladí Evropané tak vzpírají tomu, aby se stali spotřebiteli v globálním světě. Mohou toho tolik ztratit!

Buena Vista Social Club

My Evropané jsme i sami pro sebe de facto „jiní“. Máme okolo sebe hromadu sousedů, kteří hovoří a myslí jinak. Ukazujeme světu, jak se dá s druhým spokojeně žít bez toho, abychom ho asimilovali anebo si ho museli přisvojovat, bez toho, abychom mu museli vnucovat vlastní hodnoty. V globalizovaném světě je nebezpečí evropeizace menší než například amerikanizace.

Na G8 jsem natočil mladé Italy, kteří běželi po poli s pestrobarevnou vlajkou s nápisem PACE, následovaní skupinou bláznivých klaunů. Ohromená a spíše zdrženlivá německá policie stála na uzavřené cestě, zatímco tisíce lidí se pokojně a spořádaně dělili do skupin, aby je nebylo možné zastavit. V jedné chvíli jsem s filmovým štábem stál těsně vedle policejního kordonu a zaslechl jsem komentář jednoho bavorského policisty, jak říká kolegovi: „Hele, ty ani nevědí, jak se píše PEACE! Vždyť jim tam chybí E!“ Řeknu vám: byl jsem na Evropu hrdý. Miloval jsem toho bavorského policistu i bláznivé italské klauny, militantní Španěly, které anglická překladatelka do megafonu permanentně ideologicky změkčovala, a ani si to neuvědomovala, stejně jako francouzské kritiky globalizace, kteří jen ustavičně civěli na mapu a vůbec už nevěděli, kde právě jsou.

Vytažený poklad

„Evropa“ se konala na obou stranách plotu. Evropa byla toto velké rozpětí, ten velký prostor pod nebem, které ještě před osmnácti lety patřilo do východního bloku. Evropané chtějí číst svůj kontinent mezi řádky, mezi obrazy, mezi tóny, mezi jazyky! Držte tyto prostory z plných sil otevřené! Závisí na tom osobitost Evropy, a tím i její budoucnost!

Jaká to mohla být po ztroskotání referenda kampaň, kdyby využila jazyk literatury nebo filmové a fotografické obrazy a jimi pak tlumočila význam evropského projektu! Kdyby tuto úlohu bývali mohli převzít umělci a bývali dali najevo vlastní emoce vůči Evropě. To by se Evropanům určitě dostalo hlouběji pod kůži než na všech poschodích Bruselu povymýšlené a marketingovými poradci vyvinuté nešťastné reklamy.

Samozřejmě, že to vím: přenechat takový prostor umělcům nese i rizika. Nedá se dost přesně vědět, které obrazy vytáhnou, které tóny anebo slova. Ale nestojí to za to riziko?

„Dát Evropě duši“ je v konečném důsledku mylný výraz. Duše Evropy je stará! Chce se jen poznat v nových obrazech. Chce se nechat dále vyprávět ve všech svých jazycích. Chce se nechat i nadále opěvovat novými hlasy. Jinak zakrní a umře. Po primátu ekonomie v éře, která právě končí, musí Evropa opět rozvíjet utopii. Patří k tomu zachování sociální spravedlnosti, zachování míru a svobody, úcta k lidským právům a boj za zdraví naší nemocné planety. Ale v nadcházejícím údobí toto všechno nedosáhneme jen politickými a hospodářskými prostředky. Aby se Evropa v očích Evropanů udržela, musí se nyní definovat pomocí toho, co je jí nejvlastnější: nádhernou, chaotickou a jedinečnou rozmanitostí své kultury!


Text byl publikován v příloze Forum slovenského deníku SME.

Wim Wenders – legenda německé kinematografie, která je možná známější jako tvůrce hraného filmu, jeho dokumentaristická tvorba je však o to důležitější. Natočil například dokumentární filmy Tokyo Ga (poetický průzkum současného Tokya a jeho otisků ve filmech Jasudžira Ozu) nebo Buena Vista Social Club (strhující portrét kultovní kubánské kapely).





výpis dalších článků rubriky:  Glosa

1.20Děkuji ti, étereFilmová dokumentaristka Tereza Reichová přibližuje své první pokusy s tvorbou radiodokumentu pro Český rozhlas. První pokus se prý příliš nevydařil. „Proč to tak bylo?“ ptá se Reichová sama sebe. Proč je problém vtěsnat všechny významy díla jen do zvuku, když jsme zvyklí vyprávět audiovizuálně?Tereza Reichová
dok.revueOtázka pro SamuDne 12. března měl vstoupit do kinodistribuce snímek Pro Samu, jenž měl předpremiéru na právě přerušeném festivalu Jeden svět. Vzhledem k aktuálním bezpečnostním opatřením a uzavírce velké části kin byla kinopremiéra odložena na neurčito a snímek je od 12. března do 22. března ke zhlédnutí na portálu DAFilms v exkluzivní online premiéře. Na dok.revue přinášíme úvahu Janise Prášila, který tento film klade do souvislosti s knihou Otázka viny Karla Jasperse.Janis Prášil
F4.19KrizeDave Kehr
F2.19Odvrácená tvář Generace ZOsudy generace Z, lidí narozených po roce 1995, jsou všude kolem nás. Jak se jim žije a s čím se potýkají, to bylo tématem prvního diskuzního večera ji.hlavského Inspiračního fóra. Ten odhalil, že svět dnešních mladých dospělých nemusí být zdaleka tak pohodový, jak na první pohled vypadá.Alžběta Cutáková
F3.17 Solidarita s Olegem SencovemGlosa Oto Horáka pro Cinepur
3.17Hledání vztahu dokumentu, diváctví a České televizeJaká je situace dokumentární tvorby na České televizi a co nového do oblasti dokumentu přinesl kanál ČT Art po 4 letech od jeho založení?Martin Svoboda
1.17Za peníze ti dáme všechnoPostřehy ze studia na nejoblíbenější umělecké univerzitě ve Velké BritániiJitka Lanšperková
f5.15Uvnitř časového krystalu temnoty a světlaO etice, estetice a metodách filmového obrazuFred Kelemen
5.14Na hrane estetiky a politikyPolitická dimenzia dokumentu na 18. ročníku MFDF Ji.hlava a v jeho mediálnych ohlasochFilip Lucinkiewicz
1.12Proč Ji.hlava a co Ji.hlava?Předzimní tóny, spirála, snad jedlé kaštany, slévání, přátelé, noc, zmatky, rez, nic novýho?Martin Mareček

starší články

3.8DOK.REVUE
12. 05. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue