Duše Evropy


Jak víte, jsem filmař a fotograf, a proto zůstanu věrný svému řemeslu a budu o problému evropské duše uvažovat z hlediska člověka pracujícího s obrazy.

Odkud začít?

Užitečné mi v tuto chvíli připadá anglické slovo „image“. Image Evropy je značka, produkt mnoha předcházejících obrazů, příběhů, legend, propagandy, vlastních zkušeností s tímto produktem, ale i výsledek a suma autority Evropy. Nemohu se zbavit podezření, že když používáme výraz „dát Evropě duši“, myslíme tím především tento „image“. Vlastně bychom měli spíše říci „vrátit duši pošramocenému obrazu Evropy“. To mi připadá skutečně naléhavé.

Před několika dny jsem byl na summitu G8 v Heiligendamme a pět dní jsem strávil hlavně s mladými lidmi na druhé straně plotu. Pro ně byla Evropa hospodářskou mocí, politicky spoluvinnou za poruchy našeho klimatu, zneužívání energií, drancování, chudobu a nespravedlnost ve světě. Je to trpké, když si uvědomíme, že Evropa dnes vlastně představuje pravý opak toho všeho: záštitu lidských práv, říši svobody, jako nikdy předtím v celých svých dějinách. Nikde na světě neexistuje sociálnější útvar, spravedlivější společenství národů ani silnější demokratická tradice.

Je bolestné vidět, kolik mladých lidí už do Evropy nevkládá ani tu sebemenší naději. Když jsem byl ještě chlapec, evropská myšlenka byla tím nejvyšším. Z dálky vypadá Evropa nádherně a zářivě, ale zblízka okamžitě vyvstane všednost, nudná a zvláštně chladná. „Studená káva,“ jak se říká v Berlíně.

Hledání obrazů

Co se s tím evropským snem stalo? Evropa sama sebe nepromítla do obrazů, neglorifikovala, nepropagovala, nevrhala své světlo na plátno. To dělaly staré národní kinematografie, které ovšem žádné evropské sny nesnívaly. Pole snů a utopií jsme přenechali Američanům. Nechci se příliš rozepisovat o tom, jaké manko pro image našeho kontinentu znamená nepřítomnost evropských obrazů a příběhů na filmových plátnech u nás i po celém světě. A ani nechci dále žehrat na ztrátu identity a identifikace, které kráčí ruku v ruce s absencí našich vlastních příběhů ve filmu. Není to nenapravitelné. Blíží se k nám digitální film, který bezesporu dokáže zázraky a všechny pravidla této sféry zanedlouho převrátí naruby.

Tokyo Ga

Chci se zamyslet nad tím, co můžeme udělat a jak by nám snad nejen obrazy mohly pomoci poškozený a zanedbaný image Evropy znovu vyleštit. Jako filmař chovám velkou úctu k vypravěčům – bez velkých mýtů a příběhů lidstva bychom film neměli. A protože kromě toho nemám nic tak rád jako hudbu a protože se mé filmy odehrávají ve městech a hovoří o městech (architekti, stejně jako my, tvoří struktury se stavebními kameny „prostor“ a „čas“), chtěl bych povolat k zodpovědnosti umění ve všeobecném slova smyslu. To musí přijít Evropě v „otázce duše“ na pomoc. Neboť co vytváří kultura, co dělá umění? Oduševňuje.

Ne, ekonomika neoduševňuje. Sama politika také nikomu kromě oduševnělých politiků nedává duši. Umění to však dělá všude, kde působí, během svého vzniku i v průběhu divácké percepce.

Mezi řádky

Vrátím se na začátek svého evropského nadšení. Byl jsem mladý. Žil jsem v zemi, která stála na počátku svého rozmachu, a světové společenství ji právě znovu přijímalo do svého středu, trpělivě a velkoryse. Ničím bych tehdy nebyl tak rád jako Němcem. Možná právě proto je nyní pro celou mou generaci tak snadné být „evropskými vlastenci“. Ještě nebyl přetlak informací. De Gaullea a Adenauera jsem vídal ve filmových žurnálech, hodně jsem četl. Číst jsem se naučil sám, mimojiné i z nudy, protože má babička nemohla od rána do večera trávit čas tím, že by mi četla. Abych byl soběstačný, sledoval jsem její prst, ten starý a upracovaný prst, jak se posouvá po řádcích, a tak jsem se postupně naučil dešifrovat slova.

To ale není až tak zajímavé, zajímavější bylo mé zjištění, že všechna ta dobrodružství, všechny ty kypící city, všechny záhady lidstva nebyly obsaženy ve slovech! Stojí mezi řádky, v meziprostorech, které každý čtenář zaplňuje vlastním světem a vlastními sny. To, co jsem zjistil četbou, mi potvrdil rovněž film: i zde leží zázraky mezi obrazy. I v hudbě se oduševnění odehrávalo mezi notami a tóny. Jen to, co se předávalo dál jakoby samo od sebe, skutečně působilo, to jediné vytrvalo. K zázrakům veškerého umění dochází v nevysloveném, právě tam, mezi řádky! Vše, co pro mě kdy mělo význam, se mi otevřelo tím, že jsem na nic netlačil. Když jsem si nechával prostor, prostor se mi sám otevíral.

V době, kdy je všechno nahuštěné, namačkané a pozkracované, kdy se na každý produkt dělají image kampaně, tedy v době, kdy se Evropa otevírá a chce být něčím víc, musí být i něčím víc než hospodářským společenstvím. Co už může dát Evropě duši více než její nejlepší, nejvlastnější tradice, její kultura! Evropa je velkorysá! Evropa si uchovala kulturu malého a i v tomto podléhá lidským právům! Evropa musí konečně sdílet samu sebe i takto! Oduševnělá Evropa by neodmítla svoji ústavu, naopak, vynutila by si ji. Evropa frustrovaná politikou, ekonomikou a byrokracií se tu vzepřela a bouří se. A možná i v poslední chvíli, aby mohla předestřít svůj prvotní zájem: právo jednotlivce na vlastní kulturní prostor!

Definice jednotlivce

Právo jednotlivce je samozřejmě i americkým postulátem. Ale tam je jednotlivec především nejmenší hospodářskou jednotkou. Tady v Evropě je jednotlivec nejmenší kulturní jednotkou – se svým jazykem, regionem, obrazy, se svou hudbou, mýty a příběhy, svou ideologií, svou zemí, zkrátka se svou diverzitou, svou jinakostí, svou zvláštností! Tato definice jednotlivce je největším evropským kapitálem! Proto se mladí Evropané tak vzpírají tomu, aby se stali spotřebiteli v globálním světě. Mohou toho tolik ztratit!

Buena Vista Social Club

My Evropané jsme i sami pro sebe de facto „jiní“. Máme okolo sebe hromadu sousedů, kteří hovoří a myslí jinak. Ukazujeme světu, jak se dá s druhým spokojeně žít bez toho, abychom ho asimilovali anebo si ho museli přisvojovat, bez toho, abychom mu museli vnucovat vlastní hodnoty. V globalizovaném světě je nebezpečí evropeizace menší než například amerikanizace.

Na G8 jsem natočil mladé Italy, kteří běželi po poli s pestrobarevnou vlajkou s nápisem PACE, následovaní skupinou bláznivých klaunů. Ohromená a spíše zdrženlivá německá policie stála na uzavřené cestě, zatímco tisíce lidí se pokojně a spořádaně dělili do skupin, aby je nebylo možné zastavit. V jedné chvíli jsem s filmovým štábem stál těsně vedle policejního kordonu a zaslechl jsem komentář jednoho bavorského policisty, jak říká kolegovi: „Hele, ty ani nevědí, jak se píše PEACE! Vždyť jim tam chybí E!“ Řeknu vám: byl jsem na Evropu hrdý. Miloval jsem toho bavorského policistu i bláznivé italské klauny, militantní Španěly, které anglická překladatelka do megafonu permanentně ideologicky změkčovala, a ani si to neuvědomovala, stejně jako francouzské kritiky globalizace, kteří jen ustavičně civěli na mapu a vůbec už nevěděli, kde právě jsou.

Vytažený poklad

„Evropa“ se konala na obou stranách plotu. Evropa byla toto velké rozpětí, ten velký prostor pod nebem, které ještě před osmnácti lety patřilo do východního bloku. Evropané chtějí číst svůj kontinent mezi řádky, mezi obrazy, mezi tóny, mezi jazyky! Držte tyto prostory z plných sil otevřené! Závisí na tom osobitost Evropy, a tím i její budoucnost!

Jaká to mohla být po ztroskotání referenda kampaň, kdyby využila jazyk literatury nebo filmové a fotografické obrazy a jimi pak tlumočila význam evropského projektu! Kdyby tuto úlohu bývali mohli převzít umělci a bývali dali najevo vlastní emoce vůči Evropě. To by se Evropanům určitě dostalo hlouběji pod kůži než na všech poschodích Bruselu povymýšlené a marketingovými poradci vyvinuté nešťastné reklamy.

Samozřejmě, že to vím: přenechat takový prostor umělcům nese i rizika. Nedá se dost přesně vědět, které obrazy vytáhnou, které tóny anebo slova. Ale nestojí to za to riziko?

„Dát Evropě duši“ je v konečném důsledku mylný výraz. Duše Evropy je stará! Chce se jen poznat v nových obrazech. Chce se nechat dále vyprávět ve všech svých jazycích. Chce se nechat i nadále opěvovat novými hlasy. Jinak zakrní a umře. Po primátu ekonomie v éře, která právě končí, musí Evropa opět rozvíjet utopii. Patří k tomu zachování sociální spravedlnosti, zachování míru a svobody, úcta k lidským právům a boj za zdraví naší nemocné planety. Ale v nadcházejícím údobí toto všechno nedosáhneme jen politickými a hospodářskými prostředky. Aby se Evropa v očích Evropanů udržela, musí se nyní definovat pomocí toho, co je jí nejvlastnější: nádhernou, chaotickou a jedinečnou rozmanitostí své kultury!


Text byl publikován v příloze Forum slovenského deníku SME.

Wim Wenders – legenda německé kinematografie, která je možná známější jako tvůrce hraného filmu, jeho dokumentaristická tvorba je však o to důležitější. Natočil například dokumentární filmy Tokyo Ga (poetický průzkum současného Tokya a jeho otisků ve filmech Jasudžira Ozu) nebo Buena Vista Social Club (strhující portrét kultovní kubánské kapely).




3.8DOK.REVUE
12. 05. 2008


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film