Dokupoezie

Výběr ze sbírky dokupoezie publikované ve sborníku DO,
vydáno v roce 2006

Ilustrace: Míša Kukovičová

HAIKU

I.

Vražda Mrázka
byla provedena
osobou Kočka

II.

Srsť
čokoládových
medveďov

IV.
Umlčané svedkyne
kričia do světa


DIGITÁLNE ŠTÚROVSTVO PRE SENIOROV

vtrhol muž s čiernou pančuchou na hlave
do predajne ponožiek a pančúch
zaistili zvieratá
— korytnačky, plazy a papagáje
ale aj počítače
železnice na ne
chystajú plašiče


SPADLA VO VANI K SUSEDOM

do ich bytu
vletela cez strop vaňa
s nahou susedkou
rozalja valjachmetová
relaxovala vo vani
„ležím uprostred ich izby tak,
ako ma pánboh stvoril“


CHLPATÝ HEREC NA PLASTIKE

zaručené tipy
na scvrknutie tela
kopajúca hobľovačka
šmyk na minerálke
foťák celý,
členok zlomený
vlečiem za sebou
nejakú guľu
riaditeľa televízie



Dokupoezii si můžeme představit jako záchranný kruh pro mediální útržky s „přidanou hodnotou“, které by se jinak většinou utopily v informačním přílivu. Tak jako existuje „sklížený film“ z nalezeného materiálu, zvuková topografie pracující s nahrávkami různých prostředí nebo vizuální díla využívající předměty běžného života, dá se oblíbený princip „copy & paste“ využít i v poezii. Samozřejmě, práce s nalezenými texty samozvanou metodou brikoláže či postprodukce není žádnou novinkou, takže i tento úvod je myšlen spíš jako výzva.

Vystřihovat, přepisovat, kombinovat, zkrátka dále manipulovat fragmenty z tisku, tohoto pomalu už „oldskúl“ média. Výsledkem recyklace bude pak cosi jako massmedia art, asambláž textových ready-mades, odhalující „čistou krásu slov ze života“. Nezáměrné kouzlo novinových novotvarů nabízí vzácnou příležitost nahlédnout „jazyku do kuchyně“: ne k urputným akademikům, ale přímo tam, kde ho svépomocí utváří v podstatě anonymní obec žurnalistů a přispěvatelů. Ve zrychleném proudu slovních obrazů navíc často plave i čistě situační humor, takže když máme štěstí, může vtrhnout „muž s punčochou na hlavě do prodejny ponožek a punčocháčů“. Žitá realita je dokupoezii nejen inspirací, jak tomu bývá u tradičního básnění, ale přímo surovinou. Při jejím sběru a propojování do větších celků bývá nejzábavnější proplétání autentické výpovědi s poetickou, někdy až lehce surreálnou fabulací. Dokupoezie je jakýms takýms, ale přeci výstižným odrazem toho, čím a jak společnost právě žije: měnící se městská krajina, starosti se stávajícím ročním obdobím, „neuvěřitelné“ historky i zoufalé apely z dopisů čtenářů.

Dokupoezie nehodnotí, nekritizuje, hraje si (i když někdy zlomyslně); umožňuje nám procítit radost nad nezamýšleným transcendentnem nalezených úryvků. Jejich pramenem můžou být noviny, časopisy, titulky, plakáty, zkrátka jakékoliv tištěné civilizační projevy — všude totiž čekají pasáže, věty nebo slovní spojení, která by byla škoda zapomenout. Formy si můžeme půjčit i od klasiků — haiku, sonet, volný verš, lyrizovaná próza... Ostatní už závisí jen od citu a pozornosti mediálního ekologa, podávajícího důkaz, že verbální tvořivost nemusí zůstat jen vedlejším produktem každodenní komunikace.

Prameny k následujícímu výběru byly Bratislavské noviny, bratislavský Večerník, příloha deníku SME „Víkend“ a deník Právo z roku 2006.




1.17DOK.REVUE
10. 04. 2017


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film