Dokumentární filmy FAMU

V září se na Filmové akademii múzických umění konaly projekce školních snímků studentů bakalářského cyklu Katedry dokumentárního filmu. Některé budou k vidění na MFDF v Jihlavě, většina pak na letošním Famufestu.

Hormonální akvárium

Bakalářský film Veroniky Janečkové PRAVZTAHY (původně DOMOFF) zachycuje její odchod z domácnosti, kterou pět let sdílela se svou babičkou. Hlavním tématem je stáří a obtížné soužití dvou žen. Stará paní, s níž zřejmě nebylo lehké vyjít, se v okamžiku hrozícího osamění pokouší získat soucit své vnučky a její setrvání, avšak neúspěšně. Pro mladou režisérku nebyl otevřený pohled do vlastního soukromí jistě lehký, jde o velmi citlivé téma. Navíc způsob, jakým se svou babičkou hovoří, jitří pochybnosti, kdo z této dvojice je ve vzájemných předhůzkách více v právu. Zdá se, že se Janečková při záznamu únavných a leckdy nepříliš důstojných rozepří příliš nestylizovala a zpodobnila se také sebekriticky jako pragmatická mladá žena, která nehodlá dělat ve vztahu ke staré příbuzné příliš velké ústupky. Komorní ladění snímku a formální střízlivost byly dobrou volbou.

Bohdan Bláhovec svůj bakalářský snímek FILM S HENDIKEPEM natočil o ještě intimnějším tématu: o svém hendikepu (dětské mozkové obrně) a o traumatu, který pro něj znamenal pobyt ve školce pro postižené děti. Budovu stacionáře po Listopadu koupila jeho rodina a jeho strýc v něm provozuje masážní salón, ve kterém pracuje několik thajských žen. Režisér bolestný motiv někdejší separace tělesně postižených propojil s tím, že skupina cizinek dnes na témže místě také žije v jisté izolaci. Bláhovec svůj film pojal, cituji, jako „dokumentární egozpěvohru s hendikepem“. A skutečně v něm zpívá a tančí, podobně zapojil též svou matku, thajské masérky a dva tělesně postižené, zprostředkované prý castingovou agenturou. Úvodní věta „velmi nerad bych ve vás vzbuzoval soucit“ je sice sporná (tvůrce podle mého soudu s touto diváckou emocí stejně pracuje), ale muzikálový přístup s chytlavými melodiemi a vtipem improvizace je šťastně zvoleným způsobem, jak pojmout dané téma novátorsky.

Jan Šípek bakalářským filmem KAMERA V HLAVĚ portrétuje svého někdejšího spolužáka z gymnázia, interovertního skladatele elektronické hudby a svérázného spisovatele. Mladý muž, psychicky poněkud labilní, se prý cítí být kamerou, jež přenáší zprávu o našem světě kamsi do neznáma. Václav H. je ale zřejmě zajímavějším člověkem, než jak jej nakonec zachytil Jan Šípek. Ten o svém hrdinovi bohužel poskytuje příliš málo „základních údajů“. Huhňavé domlouvání se o tom, co a proč se natáčí, jež tvoří většinu snímku a za které může spolu s portétovaným také režisér, dílo napíná k prasknutí. Hlavně místa s použitím Václavovy hudby a poetické scény s dívčími postavami a hlasy jsou nakonec nejzdařilejší, protože u některých slibných reálných situací pravděpodobně selhávala technika či řemeslné filmařské dovednosti.

Urban Arsenjuk se ve svém bakalářském snímku SOUŘADNICE PAMĚTI zabývá násilnostmi, kterým koncem druhé světové války a krátce po ní padlo v Jugoslávii za oběť několik desítek tisíc lidí. Veškerou vinu Arsenjuk přičítá komunistům, problém je ale mnohem složitější: v zemi tehdy probíhala krutá občanská válka, mající politické i etnické příčiny. Režisér vytvořil snímek jednostranný i výběrem osob, které tu promlouvají (potlačen je hlavně problém kolaborace). Pro české publikum je nepříjemné už to, že nebude seznámeno se základními fakty – tím snáze může být filmem manipulováno. Snahy o obrazové ozvláštnění jeho sdělení na problematičnosti dílka nic nemění.

Film s hendikepem

Z letošních bakalářských dokumentů FAMU působí nejkonvenčněji třicetiminutový snímek Iva Bystřičana TRVALÉ BYDLIŠTĚ PRAHA o tématu pražského bezdomovectví. Je to ovšem jednoduchost prospěšná a navýsost funkční. Bystřičan v rámci jednoho dne prochází se svým výrazným průvodcem z řad bezdomovců několik pražských lokalit příznačných pro dané téma, některé scény jsou podány z perspektivy policejní kamery při zásazích proti mužům a ženám bez přístřeší. Dva kontrastní postoje k tématu zaznívají v názorech primátora Pavla Béma (tvrdé, disciplinační, populistické) a někdejšího ředitele bohnické psychiatrické léčebny Ivana Davida, jehož střízlivý a sociálně citlivý pohled oponuje spornému přístupu současného magistrátu k bezdomovcům. Ivo Bystřičan se netají svými sympatiemi k lidem na okraji, práci řadových policistů ale ukazuje netendenčně. Snímek je po všech stránkách dobře zvládnutý a patří mezi několik málo letošních filmů bakalářského cyklu FAMU, které mohou bez dalšího vykročit na festivaly i do programu České televize.

Z dokumentárních prací druhého ročníku upozorněme nejdříve na nenápadný skvost, krátký film Lukáše Kokeše POKUS O DUCHOVNÍ NÁPRAVU OPRAVÁŘE TELEVIZÍ JOSEFA LÁVIČKY V DEVÍTI OBRAZECH. Autorský portrét ukazuje vesnického pijana, jemuž farář poskytne náboženskou příručku odrazující od nezřízenosti v pití alkoholu. Piják – podle všeho beznadějný – je lapidárně vykreslen několika scénami, které – kdyby v nich nebyly občas slyšet režisérovy pokyny natáčenému – by se mohly blížit filmovým obrazům Ulricha Seidla. Takto je to spíše filmová zkratka toho dobrého z Bohumila Hrabala, což vůbec není málo. Přinejmenším scéna, v níž se malebně odpudivý alkoholik koupe v rybníce, aspiruje do pomyslného zlatého fondu české kinematografi e.

Podobný portrétní talent prokazuje také Klára Tasovská v krátkém filmu o českém vynálezci a světoběžníkovi Stanleym Povodovi MEMORY RECALL. Lapidární, anglicky pronášené hrdinovy komentáře fotografi í prokládají scény, kdy s vlastnoručně sestrojeným detektorem kovů pokouší štěstí na bizarních místech. Malý, ale cenný střípek do mozaiky zvláštních českých osudů. Nápaditá je Tasovská i v předepsaném žánru druhého ročníku „hrané etudy v ateliéru“. Nad osmiminutovým snímkem HACAN jsem se domníval, že zůstala ve srovnání se svými kolegy nejvíce dokumentaristkou a že zachytila skutečnou scénu ateliérového focení vietnamského novomanželského páru a jejich svatebčanů. Výroky, které zaznívají, nejsou překládány, dění – navzdory odlišným kulturním zvyklostem – je obecně srozumitelné. Pokládám to za sondu nejen o tom, jak vietnamská komunita prožívá sváteční chvíle, ale také o obrazových médiích jako takových. Až od editorky Andrey Slovákové jsem se dozvěděl, že svatebčané byli najatými herci. Na mém hodnocení to nic nemění – můj omyl je trapný, leč režisérce snad může být ke cti.

Rozálie Kohoutová v portrétním cvičení VELMISTR zachytila Davida Navaru, třiadvacetiletého českého šachového šampiona. Pokusila se ukázat jeho jinakost, což u plachého mladíka, přistupujícího k realitě hlavně prostředky formální logiky, zřejmě nebylo příliš obtížné, zvláště když ho znala z dětství, kdy byla sama šachistkou. Kohoutová naštěstí dokázala pracovat s omezeností schématu, které zvolila. Portrétovaný se proti němu několikrát přímo ohrazuje, hlavně když „dostane za úkol“ zkusit asociovat šachové fi gurky ke zvířatům či rostlinám. Hle, jak krásný výrok mladý, i k sobě samotnému nesmlouvavý šachista filmařce poskytl, když se jej ptala na důvody jeho zdrženlivosti k dívkám: „Nijak zvlášť rád se nemám a představte si, že se zamiluji do nějaké slečny. Budu jí přát, aby žila s člověkem, kterého nemám nijak zvlášť rád?!“.

Kláry letní tábor

Společenskou závažností vyniká třináctiminutové cvičení „autorská reportáž“ Petry Nesvačilové KLÁRY LETNÍ TÁBOR. Pojednává o situaci v jedné věřící jihočeské rodině, jíž se po sedmi letech vrací dcera z kláštera. Snímek přináší jedinečné výjevy nechtěně komického kázání nervózního a hlavně velice přízemního kněze o „hrozném otroctví dnešního lidstva„ a potřebě oběti v podobě kněžské či řeholní služby. V bigotním prostředí se filmařům zpravidla pracuje těžce, proto si asi nelze moc stěžovat, že tu o mnohém referuje jen sestra mladé řeholnice, k daným poměrům hodně kritická.

Zajímavým torzem je třináctiminutové cvičení „můj pohled“ od Mariky Pecháčkové. Snímek SOFA zachycuje krajně sebevědomého mladého psychologa, který se chlubí úspěchy a „osobnostní vyzrálostí“, zatímco se dětinsky raduje z toho, že bude hlavní postavou filmu. Autorka jako by se nerozhodla, zda se bude zabývat více jím či sama sebou, a film se proto navzdory své krátkosti trochu rozpadá, přesto je slibný. Propracovaný delší portrét takového „hrdiny naší doby“, to by bylo něco! Pokud zatím hlavně dopomohl autorce, jež zřejmě byla klientkou onoho narcistního yuppieho, k náhledu, že jí k usebrání lépe poslouží vlastní pohovka než terapeutovo rudé sofa, ani to vlastně není málo. Rozpačitým dílkem je desetiminutový snímek 20 RAN od Jaroslava Kratochvíla, který líčí průběh sázky, v níž chlapecký režisér a další, údajně „také chudý“ muž zkoušejí vyhrát na jednom podnikateli milión korun. Jelikož je sázka na úspěch v partii minigolfu nastavena značně nereálně, vyhrává „bohatý“, což je v závěru glosováno konvenčním způsobem. Do „metafory bohatství jedněch a chudoby druhých“, jíž chce film být, chybí mnoho. Autorovou „parketou“ možná budou spíše lehčí televizní žánry, jak ukazuje jeho hraná etuda POSLEDNÍ PŘÍPAD MAJORA ZEMANA, která je sice prostinkou, ale obstojně provedenou anekdotou.

Výrazným talentem se zdá být starší studentka dokumentární tvorby na FAMU Tereza Tara, jejíž loňský film HORMONÁLNÍ AKVÁRIUM právem sklidil několik cen. Její film LED-VINY je autoportrétním zachycením vlastní cesty za léčbou vážného onemocnění. V dobře zvládnutých zkratkách vidíme, jak se režisérka podrobuje různým alternativním procedurám: na kursu sebepoznání, u léčitele nebo terapeutky. V rozhovorech s ní zaznívají také „prenatální vzpomínky“ velké překvapivosti i značných poetických kvalit. Ze souboru filmů, které jsem mohl v září vidět na projekcích FAMU a u většiny později znovu na DVD, je patrné, že Tereza Tara dává více než většina jejích spolužáků důraz na dokonalost vizuální a hudební stránky svých snímků. Zmíněná múzičnost, tentokrát až jisté – ovšem nebanální, funkční – estétství, je dobře patrná v Tařině ateliérové hrané etudě POČETÍ, v níž zčásti použila týchž terapeutických hovorů o vlastní individuální a rodinné historii jako ve filmu LED-VINY.

Pokus o duchovní nápravu opraváře televizí Josefa Lávičky v devíti obrazech

Od většiny bakalářských dokumentů FAMU se letos velmi odlišují také dva ročníkové filmy Petra Hátleho. Pod žánrovým cvičením autorského portrétu představil svérázný desetiminutový snímek DAS KONZEPT (ULRIKE MEINHOF), v němž z extremismů minulého století ironicky předvádí nejen manifest německé teroristky z RAF, ale i technokratickou posedlost. Využívá k tomu například výjevy a zvuky spojené s pyrotechnikou a připomínku slonice Topsy, jejíž popravu elektrickým proudem navrhl i filmově zachytil Thomas Alva Edison.

Hátle hodně pracuje s psanými hesly a různými formami montážních a zvukových ataků; připomíná některé radikální Godardovy filmy a snímky latinskoamerické revoluční kinematografi e. Totéž platí o jeho ateliérovém cvičení HEROES. Bylo by skvělé, kdyby režisér své sarkastické, formálně bohaté postupy dále rozvíjel, český film by to určitě obohatilo.

Mladému filmaři by nicméně prospělo více kázně. Například že jsou dětské postavy rámující DAS KONZEPT (ULRIKE MEINHOF) „dvěma uprchlíky z výchovného ústavu“, to sám od sebe pochopí asi jen málokterý divák. Nutná je tedy pečlivější dramaturgie. Totéž platí o překladu německých textů: kupříkladu Ulrike Meinhofová neříká, že děti potřebují „jednu skutečně stabilní stranu“, ale stabilní „vztahy“. Nedbalost škodí i některým dalším školním filmům FAMU: v hrané etudě Jaroslava Kratochvíla je herec jednou označen za Radima Knappa, podruhé za Radima Knuppa; jiní studenti mají v titulcích povážlivosti stylistické, hlavně slovosledné.

Na žádné zobecnění si nad zmíněnými bakalářskými snímky Katedry dokumentárního filmu FAMU netroufám. Takže jen pochválím, že při značné rozmanitosti autorských přístupů mají mladí tvůrci nadále silný zájem o závažná osob ní a sociální témata.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueVěčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.Jan Gogola ml.

starší články

5.8DOK.REVUE
06. 10. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.