Dokumentární film a román

Esej Petra Kubicy o esenci, pravdivosti, sdělení a současném českém dokumentu

Mezi prostým záznamem a uměleckým dílem je kus cesty, jež určuje jeho smysl. Často obraz k dílu pozdvihuje jeho vnitřní kvalita, kterou se snažíme různě pojmenovat, někdy jako esence, jindy jako punctum. Díky ní se obyčejné reportáži, věcnému vědeckému filmu i náhodnému záběru uloženému na Youtube.com může stát, že vstoupí do vyšší skutečnosti své existence. Dílek zachycené reality se náhle vyčlení a my cítíme, že nám nejenom ukazuje, ale že nás okouzluje, že se nám otevírá a vypráví. Vedle dalších činitelů ji bezesporu ovlivňují kulturní a společenská pravidla, která se proměňují v čase, nicméně tvůrce si této síly, skryté v záznamu reality, musí být vědom pořád. Pro jistotu připomínám, že nemám na mysli pouhé dovedné využití instrumentů kinematografie, neboť bych tím příliš odkazoval k řemeslu, jde mi spíš o jistou citlivost k materiálu.

U dokumentárního filmu je ale esence vetknutá do záznamu reality jen jedním z předpokladů díla. Společně s nezáměrností (nečekaná situace i náhodný symbol) a záměrností (vědomá struktura) je pro dokument podstatné, nakolik jsou výpověď (autor) a odvozené výpovědi (lidé ve filmu) pravdivé či věrohodné. Sdělení nesmí být indiferentní a bezbřehé, podstatná je přesnost a pevnost. Ke zdrojům dokumentárního filmu patří také společenská angažovanost. Týká se současnosti i přístupu k historii a k práci s pamětí, neboť současný pohled je také podmiňuje. Každý text je historicky určen a čten, dějiny jsou uzavřeným bludištěm, jímž procházejí současníci.

Záměrně jsem připomenutí takřka nevyslovitelné potenciality skryté v obrazech reality spojil s nepřekvapivým konstatováním, že pro dokument je podstatné sdělení, určené především současnému divákovi. Navzdory velkému zjednodušení tím chci poukázat na jeden z důvodů toho, že naprostá většina českých dokumentů, které popisují současnost a minulost, a to včetně těch, které nesou nepřehlédnutelný názor, upadne v zapomnění. A také na to, že samoúčelná důvěra ve filmový obraz, jak ji často reprezentuje experimentální film (stejně jako reklama), nevede k ničemu jinému než ke stylistickým cvičením. Čeští dokumentaristé zachycují a vykládají současnost, aniž by se starali o vnitřní náboj díla. A pak je tu hrstka tvůrců, vědomých si potenciálu, který obraz reality může mít, učí se s ním pracovat, ale rezignují na jeho obsah, neboť gesto je pro ně víc než názor.

Jistěže každý rok vznikne několik filmů, pro které toto příkré rozdělení neplatí. Letošní kolekcí České radosti se ale nenechme zmást, neboť vyjadřuje úsilí domácí tvorby, ale nereprezentuje stav, v němž se celý český dokument nachází. Filmy v soutěži jihlavského festivalu často mají sílu, vyvěrající ze spojení vnitřní kvality filmového obrazu a společenského či politického zaostření. Až na výjimky to ale nejsou velká díla, nejsou to romány, jsou to filmy sledující jedno téma současné nebo historické, snímky vyrostlé z nápadu nebo z konceptu a z několika situací, portréty jen částečně zachycující různé vrstvy společenského dění. Není to výčitka ani znevážení, jenom připomenutí, že český dokument, nadlouho utopený v lyrice, miniatuře a ornamentu (jakkoli to byla dobová protiváha propagandy), se jen výjimečně pokoušel a pokouší o celistvější, hustší, strukturovanější tvar.

Českému dokumentu dlouhodobě chybí filmy, které bychom mohli přirovnat k románu. Milan Kundera v Umění románu vyšel z triády teze-antiteze-syntéza a vrchol díla Vladislava Vančury viděl ve stádiu syntézy, v němž spisovatel, poté, co si osvojil avantgardní výboje, obnovil klasické pojetí epiky. Zjednodušeně řečeno, tvůrce se nesmí zastavit poté, co ovládne jazyk. Aby dílo nezůstalo na úrovni, jež sice není marginální, ale není významná, tak jej musí využívat pro větší stavby. V L‘Art du roman hájí Kundera román jako umění, které povstalo z ducha Evropy. Román je podle něj zrozen ze smíchu (připomeňme, že jediný český autor dokumentárních románů často mluví o smíchu), z nejistoty a mnohoznačnosti, neboť román „je územím, kde nikdo nevlastní pravdu.“ Budeme-li pokračovat v charakteristice románu, tak k ní jistě patří sebekritičnost, významová nezavršenost, případně ironie. Světu románu je vlastní dialog světonázorů, díky svojí rozlehlosti umožňuje vývoj, představuje transformaci, zvrstvení textů, střetávání se a střet. Čeští dokumentaristé by se měli odhodlat k dílům, která podají obraz současnosti v náležité šíři a ve složitosti různých vývojových linií, k plátnům rozepjatým od reflexe společenských problémů ke konkrétním životním detailům a představujícím dobové myšlení v pohybu napříč různými sociálními vrstvami, k filmům spojujícím osudy řady postav, které nelze spoutat schématy konvenčního myšlení, neboť jenom v kontrapunktu názorů a vztahů mohou být reprezentativní pro stav české společnosti. Není to snadný úkol, ale stál by za to.





výpis dalších článků rubriky:  Esej

F4.19Pevné skupenství mociEmpatický snímek Nedotknutelný, reflektující odkrytí sexuálního násilí amerického producenta Harveyho Weinsteina, předkládá skrze slzy obětí i přiznaného pochybení blízkých Weinsteinových spolupracovníků zásadní, srozumitelné svědectví o kumulaci moci a implicitně poukazuje na pochybně nastavený systém světa šoubyznysu. Dokument uvádí ji.hlavský festival dnes od 15:30 v Horáckém divadle.Vojtěch Kočárník
F3.19Evropa v době post-pamětiJak se francouzskému dokumentaristovi Arnaudovi de Mezamatovi podařilo interpretovat slavnou esej Patrika Ouředníka Europeana? To prozrazuje snímek Doufám, že se máš dobře, který soutěží v Ji.hlavě v sekci Opus bonum a dnes poběží v kině Dukla – Reform od 23 hodin.Janis Prášil
3.19Rozpukov – místopis čínského zázrakuEsej o současné ČíněJen Lien-kche
1.16Krajní subjektivita Rosse McElweeho: domov jako dokumentární film*Esej o subjektivitě v autobiografických filmech amerického dokumentaristy Rosse McElweehoMichael A. Unger
6.15Raymonda Carascová, myšlení jako oslavaEsej Nicole Brenezové o životě a tvorbě francouzské dokumentaristky Raymondy CarascovéNicole Brenezová
f3.15Portréty myšleníNěkolik poznámek o různých setkáváních filmu a filozofieAndrea Slováková, Tereza Hadravová
3.15Co (ne)má být zdarma a pročCo by se mohlo stát, kdybychom audiovizuální dílo začali považovat za veřejný statek, který by byl financován z veřejných zdrojů?Ivan David
2.15Znát filmJakými cestami se může vydat filmová a mediální výchova v České republice a v jakých zemích lze hledat inspiraci?Andrea Slováková
1.15Pravda pohleduJaká omezení ovlivňují pozorovatelskou metodu? A jak se liší v dokumentu a hraném filmu? Esej o realismu, observaci i modelkách.Antonín Tesař
5.14Film a esej jako způsob myšleníPřednáška Raymonda Belloura věnovaná filmu-esejiRaymond Bellour

starší články

1.12DOK.REVUE
24. 11. 2012


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film