Dokud konzum nezvítězí

Rozhovor s Vítem Janečkem, dramaturgem barmské sekce na MFDF Ji.hlava, jenž představí vhled do barmské nezávislé dokumentární a veristické tvorby posledního desetiletí

Barmská junta vyměnila generálský kabátec za podnikatelské sako. Podle Víta Janečka se jedná o jednoduchý, ale účinný trik, jak se zbavit v očích Západu viny a zodpovědnosti. K té ji nebude hnát ani oficiální filmová tvorba, jež se zaměřuje téměř výhradně na melodramata a komedie. Nezávislá barmská kinematografie, která v současném politickém klimatu získala větší prostor, se však stává čím dál zajímavějším místem k reflexi nejen barmského, ale světového řádu věcí.

Co vás přivedlo do Barmy a k barmskému filmu?

Na začátku všeho byla japonská kurátorka a spisovatelka Keiko Sei, která žila v devadesátých letech v Čechách, zabývala se vztahem filmu a videa k politice, zejména ve fázi společenské transformace či zlomu. Přivážela do Čech spoustu zajímavých lidí z celého světa, s nimiž se dobře znala. Pro mne byla nejdůležitější první a poslední polistopadová návštěva Viléma Flussera v Praze. Koncem devadesátých let už jí Česká republika přišla svým způsobem beznadějná, tak se přestěhovala do Bangkoku, kde začala nejprve pracovat s barmskými exulanty a pak létat do Rangúnu – jinak než letecky se tam dostat nedalo – a pořádat jakési bytové semináře v odděleném salónku jedné čínské restaurace. Spolupracovala s naším tehdejším velvyslancem Jiřím Šitlerem, a tak vznikl nejprve nápad na uspořádání malého semináře animovaného filmu, kterého se zúčastnil tehdejší děkan FAMU Michal Bregant a jenž otevřel možnosti pokračování. Poté jsem se věci začal věnovat soustředěněji já. Vznikla zde jakási neformální, miniaturní škola na bázi workshopů, již dlouhodobě podporuje naše Ministerstvo zahraničí a která funguje dodnes.
Když jsem do Barmy letěl poprvé, Keiko mi říkala, že se od toho nedokážu odtrhnout – a měla pravdu. Tak skvělé lidi jsem už dlouho nikde nepotkal…

Na FAMU studují barmští studenti. Zajímalo by mne, jak se vlastně ke studiu dostanou, jaké filmy chtějí točit?

Na FAMU postupně bylo několik studentů na anglickém programu a pak ještě dva vládní stipendisté, kteří studují v Centru audiovizuálních studií v češtině. Každý z nich vnímá médium filmu či videa odlišně, ale spojuje je odhodlání vrátit se domů a dělat tam podstatné věci. Myslím, že každý z nich se musel vyrovnávat s velmi konzervativním chápáním umění a filmu, které je zakořeněné v místní kultuře, jehož součástí je na druhé straně i jistá naivita vůči mnohosti forem reprezentace, jak se vyvinula v globalizované kinematografii zbytku světa. Každý z nich ještě pořád hledá, což zní trochu jako klišé, ale chci tím říci, že ve většině případů se jim daří vyhnout se nějakým šablonám, což je v kultuře, jež klade obrovský důraz na tradici, neuvěřitelný výkon.

Karlovarský festival uvedl v červenci snímek Mnich natočený jedním z nich. Jaké další filmy na FAMU vznikly?

The Maw Naingův Mnich je mimořádně veristický film, ale je to fikce. Každá ze situací ve filmu má současně své reálné podloží v sedmi letech života lékaře a scenáristy filmu Aung Mina na barmském venkově, když si po studiích medicíny plnil své atestační povinnosti. Všichni Barmánci studující na FAMU se věnovali také dokumentu, ale naší hlavní doménou byla spíše fikce vycházející z reality. To má více důvodů: zaprvé natáčení v reálu bylo mnoho let extrémně komplikované a pro Barmánce i nebezpečné, takže vývoj látek na základě reálných východisek a jejich kondenzovaného zpracování v krátké fikci dával velký prostor pro tvůrčí uvědomění a současně umožňoval jednodušší realizaci, protože šlo točit připravené věci v krátkých časových úsecích. V Rangúnu také v podstatě souběžně s naším projektem vznikl německý, oproti nám, penězi zalitý projekt Yangon Film School, vedený Angličankou s barmskými předky Lindsay Merrison, který se orientoval na dokument. Řada lidí chodila jak tam, tak k nám, takže dávalo smysl jít jinou cestou.

Z natáčení filmu Mnich (Maw Naing Aung, 2014), který vznikl v rámci barmského projektu FAMU a MZV

Jaká je vůbec oficiální filmová kultura v Barmě?

V Barmě se točí několik tisíc hraných celovečerních filmů ročně, z nichž každý vzniká za dva až čtyři dny. Svým stylem jsou to většinou kýčová melodramata s více či méně populárními herci, z hlediska kamery snímaná v podstatě dokumentárním způsobem. Šíří se pomocí VCD skrze státem kontrolované sítě půjčoven a prodejen. Existuje i státem podporovaná kinematografie pro kina. Ročně vzniká kolem desítky celovečerních filmů, výhradně komedií, ve stylu, který nelze srovnat s čímkoli jiným ve světě, včetně Bollywoodu. Všechno stojí na hercích, je to velmi divadelní, pitvořivé a sentimentální. Lidmi oblíbené hvězdy mají při natáčení filmu téměř absolutní moc, včetně rozhodnutí o tom, kdo film bude režírovat.

Existuje v Barmě nezávislý film?

Nezávislá scéna existuje. Patří k ní třeba i tvorba z workshopů či filmy, které vznikly pro různá exilová média či zahraniční televize. Ty ale točí spíše novináři, kteří se většinou neprofilují jako filmaři. Dokument jako takový v oficiální sféře existuje jedině v podobě vzdělávacích filmů – i za junty existovala primitivní snaha pozvedat zemědělský venkov, který žije z naší perspektivy doslova v 17. či 18. století. To znamená mimo ryze užitkové věci nebo občasné natáčení pro zahraniční televize či štáby neexistovala scéna žádného typu, která by pojem či fenomén dokumentu rozvíjela a tříbila. Také proto jsme před čtyřmi lety spoluiniciovali zrod festivalu zaměřeného na místní tvorbu, který vznikal ještě na hranici tuhého režimu. Teď v září proběhl s velkým zájmem počtvrté. Vedle toho vznikl festival orientovaný na téma lidských práv, takový barmský Jeden svět, se kterým pomáhal také Igor Blažević, jenž už druhým rokem pobývá v Rangúnu v rámci jiného vzdělávacího projektu.

Jak funguje distribuce zahraničních snímků do kin? A jak moc lidé vyhledávají či touží po „náročnější“ kinematografii – artové či dokumentární?

Klasických kin je v asi šedesátimilionové zemi velmi málo, maximálně tak 80, a to jen v největších městech. Velkou roli hraje distribuce na VCD. Filmová kultura je orientovaná jen na místní kontext. Je zajímavé, že jeden z místních kanálů přebíral vysílání zahraničních televizí – hlavně korejské seriály nebo i sofistikovaně cenzurované CNN – žádné vlivy na stylistický vývoj v oficiální vrstvě kinematografie se však neprojevily.

Jakým způsobem ovlivnila současná politická situace tvorbu a recepci filmů v Barmě?

Momentálně je šťastná perioda velkého uvolnění. Cenzura sice existuje – třeba pořadatelé festivalu by měli vše odevzdat na úřad k povolení – ale například přátelé z Wathann film festivalu tak nečiní a prochází jim to. Změnily se noviny, trochu se mění televize, zrychlil se internet. Je to v mnoha ohledech unikátní a zvláštní situace, protože hybatelem reforem a otevírání země je z personálního hlediska junta, která se dokázala transformovat v civilní vládu. Část generálů svlékla uniformy, průběžně důkladně privatizovali klíčová odvětví a dneska těží z toho, že osobní vlastnictví je pro Západ nedotknutelnou modlou. Když zástupci státu už nejsou vojáci, ale prostě podnikatelé a vlastníci, v zásadě není s ničím problém. Jako kdyby u nás v roce 1988 Milouš Jakeš a ÚV KSČ zrušili vedoucí úlohu strany, pomalu začali plánovat volby, zpočátku s minimální účastí jiných stran, a souběžně budovat své pozice v klíčových podnicích. Výsledek je zčásti analogický, i když u nás to rozhodně nebyli naši aparátčíci, kdo držel v rukou opratě výchozích změn. Je třeba vidět, že jádro barmské junty muselo udělat obrovský psychologický vývoj, risknout přechod do životní polohy, kterou  po léta krvavě potlačovali – a jak se zatím zdá, vyšlo to. Prostě se najednou rozhodli, že mluvení a psaní čehokoli jim nevadí. Třeba projekce filmů ve veřejném prostoru sledují tajní vcelku obezřetně, ale nemají personální kapacity na to, aby něco méně explicitního, co je třeba i kontroverzní, rozpoznali…

Wathann Film Festival

Jaké dokumenty se natáčejí u nás a ve světě o Barmě? Jaké jsou zde trendy?

O Barmě za poslední dekádu vznikla řada dokumentů natočených zahraničními filmaři. Poměrně systematicky se jim věnoval Jeden svět, právě proto, že jejich východiskem nebo rámcem byla lidskoprávní tematika. Na druhé straně také vznikají desítky televizních filmů – žánrově typu Cestománie – které jakoukoli problematičtější tvář reality pomíjejí. Před pár lety jsem tam například potkal německou režisérku českého původu, jež v sedmdesátých letech vystudovala FAMU a žije v Mnichově – Janu Markovou – která natočila několik pop-etnografických filmů, které svým pohledem de facto reprodukují pohled oficiálních míst na vlastní zemi a venkov, romantizují pomocí obrazů opravdu úchvatné scenérie místní přírody a posvátné buddhistické architektury a současně jsou v něčem zaměnitelné s podobným typem filmů odkudkoli. Postrádají zkušenost. To je vlastně druhý pól. V Barmě, pokud vím, vznikl jediný český dokument větších ambicí, a to je Umění přežít nejdelší válku na světě Štěpánky Šimlové, který poloreportážním způsobem činnost Free Burma Rangers při vojenském výcviku jedné z odbojných kmenových komunit.

Jak se vy sám, jakožto filmař, k Barmě vztahujete?

Zajímá mne téma československé přítomnosti v Barmě. Nasbíral jsem k tomu už spoustu materiálu a doufám, že film o ní natočíme spolu s mojí ženou Zuzou Piussi, až nám povyroste dítě. Jinak během svých cest jsem v Barmě zatím spíše učil, a ač jsem i průběžně natáčel různé věci, ještě mi to nedozrálo k syntéze. Nejzajímavější je nejspíš materiál, který jsem natočil před čtyřmi lety, kdy jsem byl zatčen a po pěti dnech internace a výslechů vyhoštěn. Celou dobu jsem průběžně točil malým foťákem. Pokud k tomu najdu klíč, dnes už to snad nikoho z našich přátel neohrozí, takže s odstupem nejspíš vznikne taková esej-komedie.

Jakým způsobem bude Barma prezentována na jihlavském festivalu? Jaká je vaše základní představa o dramaturgii sekce?

Čtyři bloky nabízejí všechny čtyři polohy, o kterých už jsme mluvili. Dokument se rozvíjí v podstatě jednu dekádu a velkou roli v tom hrálo mezinárodní společenství – jeden blok filmů reprezentuje to nejzajímavější z filmů barmských tvůrců natočených v rámci workshopů vedených zahraničními tvůrci a učiteli – včetně workshopů FAMU. Jeden blok pak ukazuje intenzivní veristickou polohu barmských počátků, hlavním filmem je tam celovečerní Mnich The Maw Nainga, který vznikl také v rámci projektu FAMU a MZV a který po premiéře v Karlových Varech úspěšně startuje na cestu po soutěžích řady dalších festivalů, doplní jej dva krátké filmy. Třetí blok tvoří to nejzajímavější ze zcela nezávislé filmové scény, která v Barmě vzniká, a do poslední chvíle bude asi otázkou, jestli se podaří získat film Par Pi Ma, který hojně využívá dokumentu, ale je to hraný film – dokument své doby, který vznikl na objednávku junty po roce 1988 jako výklad dějin a jejich postav, tak jak to odpovídalo perspektivě vládnoucí třídy. Nikdy se v zahraničí nehrál.

Proč by se měl český divák o Barmu – o barmskou kinematografii v širokém smyslu – zajímat?

Místní lidé i kultura mají velký humanistický potenciál, ač je možné, a asi pravděpodobnější, že konzum zvítězí – v tuto chvíli ještě stále není zcela rozhodnuto. Země, která se ocitla vlivem šílených dějinných faktorů v izolaci, má  nyní díky tomu ještě chvíli jakousi šanci reflektovat globální vývoj a vyvodit pro sebe nějaké korekce. Existují také důvody takřka místní. V předlistopadových dobách jsme byli pro Barmu třetím největším obchodním partnerem, mnozí místní lidé Československo znali a znají jako rozvinutý stát někde na druhé straně zeměkoule. Po revoluci obchod skoro ustal, ale přišel Václav Havel, který významně podporoval Aung San Suu Ťij, navrhl ji na Nobelovu cenu, kterou získala, a určil na řadu let dopředu lidskoprávní akcent v české zahraniční politice, který byl z hlediska demokraticky smýšlejících Barmánců vnímán opravdu silně a zásadně. Mezi Českem a Barmou tedy existují dlouhodobé vztahy a nezáleží úplně na tom, kolik lidí o nich ví. Osobně dost trnu, jestli se Barmáncům podaří nějak předjímat a lépe zvládnout „vedlejší efekty“ transformace, jakkoli jsou jejich výchozí podmínky jiné. Navzdory mnohým jinakostem ale existuje zvláštní vzájemnost, které stojí za to se otevřít.


Foto: Jitka Hejtmanová

Vít Janeček

Český dokumentarista a pedagog Vít Janeček (1970) působí od roku 2002 na FAMU, kde poslední tři roky řídí anglickou sekci FAMU International. Mimo to vede projekt, který v Barmě ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí rozvíjí FAMU již téměř deset let. Vzdělávací sítě a workshopy, jež projekt inicioval, pomáhají rozvíjet barmskou nezávislou kinematografii. Vít Janeček natočil například argumentační snímek Závod ke dnu (2011) či duchovní filmový portrét Ivetka a hora (2008), který získal v Ji.hlavě cenu za Nejlepší český dokumentárni film. V dok.revue nedávno vyšla jeho habilitační přednáška Dramatika mluvící hlavy.






výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

4.14DOK.REVUE
13. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film