Disneyho školou si musí projít každý animátor

Slavný ruský tvůrce Jurij Norštejn, považovaný za Michelangela filmové animace, letos zavítal do Jihlavy, aby zde představil svou knihu Sníh na trávě. Zajímaly nás hlavně otázky spjaté s jeho unikátním tvůrčím přístupem.

Proč se ve své tvorbě dlouhodobě bráníte používání digitálních technologií? 

Počítačová animace je podle mě ten nejhorší známý způsob, jak vytvářet filmy. Já pořád používám techniku ploškové animace, která mi umožňuje vidět obrázky, když vznikají, zatímco na počítači se obrázek skládá postupně a můžete jej spatřit až na konci. Přitom právě práce s formou a tvary v pohybu je při tvorbě animovaného filmu klíčová. Shrnuto, počítačová animace mě vůbec nezajímá a filmovému umění spíše škodí.

Co říkáte na animátory, kteří moderní technologie využívají k experimentování, hledání nových cest?

Ze současných animátorů mě nenapadá žádný, který by mě oslovoval. Znám celou řadu mladých autorů, kteří se snaží experimentovat, ovšem jejich filmům zpravidla chybí emocionalita, lehkost a také smysl pro humor. Příliš brzy získávají pocit, že už mohou vyprávět o životě. Pokud však nemáte dost životních zkušeností, nevíte, co je utrpení a strádání, bývají vaše filmy povrchní. Tvorba není možná bez osobního prožitku. 

Současní experimentální tvůrci zároveň často nejsou schopni se soustředit na věci, které nás obklopují, neumějí vnímat okolní přírodu, svého psa, kočku ani mouchu, která leze po stole či labuť, která vylézá z vody. Třeba Paul Klee začal s experimentováním až poté, co dlouhou dobu cestoval po světě, maloval obrazy krajin, učil se dýchat vzduch a vnímat své okolí. Nakonec vytvořil novou gramatiku výtvarného umění, tak jako Bach redefinoval zákonitosti hudby svým Dobře temperovaným klavírem

Současný experimentální film vám tedy obecně není blízký?

Absolutně nejsem proti experimentování, ale mnoho avantgardních režisérů tvoří příliš složité filmy, často vycházející z hutných filosofických základů, a mně se takové snímky těžko vnímají. Dodnes obdivuji díla sovětské montážní školy a evropskou meziválečnou avantgardu, v současnosti však podobnou kvalitu bohužel nevidím. Pro mě je zásadní jednoduchost, schopnost jedním detailem vyjádřit nekonečné bohatství motivů a nálad. Vybavuji si kompozici čínského výtvarníka Čchi Paj-Š’, v níž chlapec leží na zádech buvola, pozoruje nebe a pouští draka. Pro mě je to nejkrásnější vyjádření dětské radosti, absolutního štěstí. V experimentálních filmech takové momenty postrádám. 

Na Masterclass jste hodně mluvil o vlivu výtvarného umění na vaše snímky, já bych se vás rád zeptal na poezii. Ve vaší tvorbě i samotném přístupu se projevuje silná inspirace Bašóem a japonskou poezií vůbec. Co pro vás znamená haiku?

Inspirovat se při tvorbě poezií je pro mě stejně přirozené jako dýchat. Když pracuju, tak k tomu poslouchám hudbu, přeříkávám si nějaké verše nebo vnímám obrazy. Sám Bašó je pro mě hodně důležitý, znám ho již od dětství, dokonce jsem na motivy jeho básnického cyklu natočil v Japonsku krátký snímek Zimní den. Některá haiku jsem zařadil i do své knihy. Na japonské poezii mě fascinuje právě zmíněná jednoduchost, citlivé pozorování života. Bašó a ostatní velcí autoři dokázali s minimem prostředků postihnout nekonečné množství významů, zachytit nedělitelnou a proměnlivou zkušenost. 


Mohl byste být konkrétnější?

Vezměte si třeba haiku Issy Kobajašiho:

Dítě vzlyká

„Já to chci!“

Jasný úplněk.

Za třemi verši je skryt každodenní život. Spojuje se v nich scéna z každodennosti, nálada japonského venkova, psychologie postav… Vidím to před sebou jako obraz. Dále mě napadá Bašóovo haiku o chlapci na koni:

Na hrušce sedla

klučina dřepí.

Je čas svážení řepy…

Tato báseň má v sobě hluboký smysl: chlapec chce koně popohnat, ale ten kůň je chytrý, protože ví, že dokud nebude mít naložený náklad, nemůže nikam odjet. Je to další ukázka, jak lze na malém prostoru postihnout důležitou situaci, zachytit ve třech řádcích celý svět. 

Jak se vliv japonské poezie projevuje třeba ve vaší práci s montáží? Váš učitel Sergej Ejzenštejn často srovnával svůj montážní princip právě s haiku, vidíte to podobně?

Ano, vzpomínám si, že Ejzenštejn o haiku mluvil hodně. Já jsem četl japonskou poezii dlouho předtím, než jsem se s ním potkal, již ve svých patnácti letech. Až na filmové škole jsem si však uvědomil, jak má blízko k filmové tvorbě: každý verš představuje jednotlivý záběr a haiku je takový malý film. Montáž stejně jako haiku spojuje zdánlivě nesouvisející prvky a vytváří tím metaforu, která je silnější než jakýkoli element sám o sobě.

Mnozí se vás ptají na význam symbolů ve vašich dílech, třeba co znamená jablko v Pohádce pohádek. Připadá vám tento přístup smysluplný? Nejste radši, když diváci chápou vaše filmy spíše intuitivně?

Intuitivní přístup k umění je vždycky lepší, nechci, aby diváci mé filmy luštili jako hádanky. Hledání jasně dekódovatelných symbolů zážitek z filmů spíše ničí. V tomto směru rozumím Tarkovskému, který vykládání svých filmů pomocí symbolů odmítal. Podle mě je zmíněné jablko prostě jen jablko. Už v dětství jsem se rád díval na jablka na stromě, měl jsem víc chuť je pozorovat, než je sníst. Když jsem je pozoroval, vždy mě zaujalo místo, odkud vyrůstá stopka, ty grafické motivy kolem ní mi připomínaly duhu. Z tohoto důvodu jsou pro mě jablka důležitá, žádnou velkou symboliku v tom nehledejte.

Zajímal by mě váš názor na masově oblíbené animované filmy, které k vašim uměleckým dílům tvoří zdánlivý protipól: líbí se vám klasické snímky od studia Walta Disneyho?

Staré filmy od Disneyho obdivuji. V dětství jsem se pečlivě díval na Bambiho nebo Sněhurku a sedm trpaslíků, bavily mě i krátké snímky s Mickey Mousem, Goofym a Kačerem Donaldem. Myslím si, že klasické Disneyho postavy jsou psychologicky velmi dobře propracované, to se mi na nich vždy líbilo. Touto školou by si každý animátor měl projít, než se osamostatní a posune se dál. 

Jurij Borisovič Norštejn je známý jako tvůrce poetických pohádek, jež prozrazují inspiraci výtvarným uměním, literaturou a klasickou hudbou, ale také ruskou lidovou kulturou. Používá speciální animační techniku mnohovrstvého překládání obrazu, která jeho filmům dodává efekt 3D zobrazení. Mezi jeho nejznámější snímky patří Volavka a jeřáb (1974), Ježek v mlze (1975), Pohádka pohádek (1979). Autor je pověstný svým perfekcionismem: film Plášť podle stejnojmenné Gogolovy povídky připravuje již od roku 1981, a ještě zdaleka není hotový, prozatímní ukázky však slibují velké věci.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f3.13DOK.REVUE
26. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue