Disneyho školou si musí projít každý animátor

Slavný ruský tvůrce Jurij Norštejn, považovaný za Michelangela filmové animace, letos zavítal do Jihlavy, aby zde představil svou knihu Sníh na trávě. Zajímaly nás hlavně otázky spjaté s jeho unikátním tvůrčím přístupem.

Proč se ve své tvorbě dlouhodobě bráníte používání digitálních technologií? 

Počítačová animace je podle mě ten nejhorší známý způsob, jak vytvářet filmy. Já pořád používám techniku ploškové animace, která mi umožňuje vidět obrázky, když vznikají, zatímco na počítači se obrázek skládá postupně a můžete jej spatřit až na konci. Přitom právě práce s formou a tvary v pohybu je při tvorbě animovaného filmu klíčová. Shrnuto, počítačová animace mě vůbec nezajímá a filmovému umění spíše škodí.

Co říkáte na animátory, kteří moderní technologie využívají k experimentování, hledání nových cest?

Ze současných animátorů mě nenapadá žádný, který by mě oslovoval. Znám celou řadu mladých autorů, kteří se snaží experimentovat, ovšem jejich filmům zpravidla chybí emocionalita, lehkost a také smysl pro humor. Příliš brzy získávají pocit, že už mohou vyprávět o životě. Pokud však nemáte dost životních zkušeností, nevíte, co je utrpení a strádání, bývají vaše filmy povrchní. Tvorba není možná bez osobního prožitku. 

Současní experimentální tvůrci zároveň často nejsou schopni se soustředit na věci, které nás obklopují, neumějí vnímat okolní přírodu, svého psa, kočku ani mouchu, která leze po stole či labuť, která vylézá z vody. Třeba Paul Klee začal s experimentováním až poté, co dlouhou dobu cestoval po světě, maloval obrazy krajin, učil se dýchat vzduch a vnímat své okolí. Nakonec vytvořil novou gramatiku výtvarného umění, tak jako Bach redefinoval zákonitosti hudby svým Dobře temperovaným klavírem

Současný experimentální film vám tedy obecně není blízký?

Absolutně nejsem proti experimentování, ale mnoho avantgardních režisérů tvoří příliš složité filmy, často vycházející z hutných filosofických základů, a mně se takové snímky těžko vnímají. Dodnes obdivuji díla sovětské montážní školy a evropskou meziválečnou avantgardu, v současnosti však podobnou kvalitu bohužel nevidím. Pro mě je zásadní jednoduchost, schopnost jedním detailem vyjádřit nekonečné bohatství motivů a nálad. Vybavuji si kompozici čínského výtvarníka Čchi Paj-Š’, v níž chlapec leží na zádech buvola, pozoruje nebe a pouští draka. Pro mě je to nejkrásnější vyjádření dětské radosti, absolutního štěstí. V experimentálních filmech takové momenty postrádám. 

Na Masterclass jste hodně mluvil o vlivu výtvarného umění na vaše snímky, já bych se vás rád zeptal na poezii. Ve vaší tvorbě i samotném přístupu se projevuje silná inspirace Bašóem a japonskou poezií vůbec. Co pro vás znamená haiku?

Inspirovat se při tvorbě poezií je pro mě stejně přirozené jako dýchat. Když pracuju, tak k tomu poslouchám hudbu, přeříkávám si nějaké verše nebo vnímám obrazy. Sám Bašó je pro mě hodně důležitý, znám ho již od dětství, dokonce jsem na motivy jeho básnického cyklu natočil v Japonsku krátký snímek Zimní den. Některá haiku jsem zařadil i do své knihy. Na japonské poezii mě fascinuje právě zmíněná jednoduchost, citlivé pozorování života. Bašó a ostatní velcí autoři dokázali s minimem prostředků postihnout nekonečné množství významů, zachytit nedělitelnou a proměnlivou zkušenost. 


Mohl byste být konkrétnější?

Vezměte si třeba haiku Issy Kobajašiho:

Dítě vzlyká

„Já to chci!“

Jasný úplněk.

Za třemi verši je skryt každodenní život. Spojuje se v nich scéna z každodennosti, nálada japonského venkova, psychologie postav… Vidím to před sebou jako obraz. Dále mě napadá Bašóovo haiku o chlapci na koni:

Na hrušce sedla

klučina dřepí.

Je čas svážení řepy…

Tato báseň má v sobě hluboký smysl: chlapec chce koně popohnat, ale ten kůň je chytrý, protože ví, že dokud nebude mít naložený náklad, nemůže nikam odjet. Je to další ukázka, jak lze na malém prostoru postihnout důležitou situaci, zachytit ve třech řádcích celý svět. 

Jak se vliv japonské poezie projevuje třeba ve vaší práci s montáží? Váš učitel Sergej Ejzenštejn často srovnával svůj montážní princip právě s haiku, vidíte to podobně?

Ano, vzpomínám si, že Ejzenštejn o haiku mluvil hodně. Já jsem četl japonskou poezii dlouho předtím, než jsem se s ním potkal, již ve svých patnácti letech. Až na filmové škole jsem si však uvědomil, jak má blízko k filmové tvorbě: každý verš představuje jednotlivý záběr a haiku je takový malý film. Montáž stejně jako haiku spojuje zdánlivě nesouvisející prvky a vytváří tím metaforu, která je silnější než jakýkoli element sám o sobě.

Mnozí se vás ptají na význam symbolů ve vašich dílech, třeba co znamená jablko v Pohádce pohádek. Připadá vám tento přístup smysluplný? Nejste radši, když diváci chápou vaše filmy spíše intuitivně?

Intuitivní přístup k umění je vždycky lepší, nechci, aby diváci mé filmy luštili jako hádanky. Hledání jasně dekódovatelných symbolů zážitek z filmů spíše ničí. V tomto směru rozumím Tarkovskému, který vykládání svých filmů pomocí symbolů odmítal. Podle mě je zmíněné jablko prostě jen jablko. Už v dětství jsem se rád díval na jablka na stromě, měl jsem víc chuť je pozorovat, než je sníst. Když jsem je pozoroval, vždy mě zaujalo místo, odkud vyrůstá stopka, ty grafické motivy kolem ní mi připomínaly duhu. Z tohoto důvodu jsou pro mě jablka důležitá, žádnou velkou symboliku v tom nehledejte.

Zajímal by mě váš názor na masově oblíbené animované filmy, které k vašim uměleckým dílům tvoří zdánlivý protipól: líbí se vám klasické snímky od studia Walta Disneyho?

Staré filmy od Disneyho obdivuji. V dětství jsem se pečlivě díval na Bambiho nebo Sněhurku a sedm trpaslíků, bavily mě i krátké snímky s Mickey Mousem, Goofym a Kačerem Donaldem. Myslím si, že klasické Disneyho postavy jsou psychologicky velmi dobře propracované, to se mi na nich vždy líbilo. Touto školou by si každý animátor měl projít, než se osamostatní a posune se dál. 

Jurij Borisovič Norštejn je známý jako tvůrce poetických pohádek, jež prozrazují inspiraci výtvarným uměním, literaturou a klasickou hudbou, ale také ruskou lidovou kulturou. Používá speciální animační techniku mnohovrstvého překládání obrazu, která jeho filmům dodává efekt 3D zobrazení. Mezi jeho nejznámější snímky patří Volavka a jeřáb (1974), Ježek v mlze (1975), Pohádka pohádek (1979). Autor je pověstný svým perfekcionismem: film Plášť podle stejnojmenné Gogolovy povídky připravuje již od roku 1981, a ještě zdaleka není hotový, prozatímní ukázky však slibují velké věci.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

f3.13DOK.REVUE
26. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film