Český pohřeb. Obraz, čas a pocity

V eseji na téma Český pohřeb rozebírá filmová historička Lucie Česálková vztah obrazu, času, pocitu a věcnost, v jejímž zdání se zračí věčnost.

„Tehdy se ocitlo celé město ve víru dojatého vzrušení, obrovské davy lidí se tlačily, aby uviděly vystavenou rakev, projevujíce velký soucit…“

Obraz

Ve snímku Poslední léto TGM, který během července a srpna 1937 s Tomášem Garriguem Masarykem natočili Alexander Hackenschmied a Jan Lukas, v okamžiku smrti prezidenta zesílí vítr, lidé na poli i u strojů oněmí a znehybní semknuti v kolektivní vzpomínce. Bez komentáře, prostě tak. Pohřby významných osobností českých dějin jsou okamžikem semknutí a kolektivní vzpomínkou, ať už je film zachytil jako velkolepý průvod davů, které svou přítomností na rituálu manifestují sounáležitost s odkazem zemřelého, anebo obraz prázdné krajiny, prázdné pracovní desky či svíce hořící „věčným plamenem“. Spektakularita vystavené rakve a prázdné pracovny, byť obou stavěných na odiv, je přitom lehce jiná. Obrazy prázdných míst, tak odlišné od pochodujících mas, jako by měly dát vyniknout neviditelné vnitřní síle ducha, který z nich nevymizel. Jsou pietnější, oproštěny od dojatého vzrušení průvodů.

Funerální filmy nesou všechny aspekty loučení, odchodu, vzpomínky, posledního sbohem. Obrazy pohřbů jimi zprostředkovávané jsou vstupní branou do časové proluky mezi slávou a zapomenutím – oddalují nevyhnutelný konec, jsou poslední příležitostí prožít sounáležitost s odcházejícím. Proto mají tak intenzivní rituální ráz a symbolický přesah. Vedle toho, že jsou dokumentem konkrétní události a její doby, jsou především symbolickými médii, jež onu časovou proluku přenášejí a konzervují. Z perspektivy dneška mohou vyznívat pateticky, až naivně v repetitivním ujišťování o nesmrtelnosti díla zemřelého, na straně druhé nám mohou pomoci pochopit oblibu současných přímých televizních přenosů pohřbů – i ty jsou věcnou prolukou do časoprostoru věčnosti.

A jeho duch bude žít věčně v jeho díle.

Čas

Funerální filmy i přenosy jsou média časová – rychle pomíjejí, zásadní význam mají právě ve dnech stále ještě trvajícího smutku, jsou tepající, vnitřně neklidnou buňkou, v níž se utváří význam poselství pohřbívaného velikána. Ve smutečním projevu na pohřbu TGM oslovoval Edvard Beneš celý národ „bez výjimky, odleva doprava, od poslední vísky až k tomuto hlavnímu městu, od Aše až k Jasině“, a volal jej, aby pokračoval v naplňování odkazu a díla TGM, budoval „dokonalý, harmonický, sociálně, národnostně a politicky spravedlivý stát“ a aby právě tomuto odkazu zůstal věrný. Potvrzoval tím kolektivní – národní rozměr události a zdůrazněním odkazu upomínal na symbolický přesah Masarykovy osobnosti. Podobně tomu bylo i u pohřbů dalších – součástí proslovů bylo vždy shrnutí podstaty odkazu, nejčastěji interpretované podle potřeb doby. Tak jako například v případě Karla Čapka, jenž svému národu, slovy Josefa Hory, době rozjitřené druhé republiky odkázal větu: „Ještě není vše ztraceno, doposud zbývá naděje.“ Událost pohřbu je tak coby časová proluka průmětem trojí časovosti, okamžikem, jenž se z přítomnosti obrací do minulosti a budoucnosti zároveň. Ve vzpomínce na „odkaz a dílo“ vyzývá k jeho udržování nastupujícími generacemi. Filmové zachycení pohřbu tudíž nabývá rozměru paměti věčnosti.


Málo se to ví, ale jednou z vášnivých zálib, ba posedlostí německého literáta Stefana Zweiga bylo sbírání různých artefaktů z pozůstalostí velikánů uměleckého života jeho doby. Vedle autografů jejich prvotin obsahovalo jeho malé muzeum též předměty každodenní potřeby spjaté s tvorbou. Pro Zweiga v nich byl „ztělesněn pozemský génius v jakémsi okamžiku věčnosti“. Idea, že se v kadeři, psacím peru či listu dopisního papíru zračí jiskra tvůrčího talentu osobnosti, jíž daná věc patřila, související s kulturou rodných domků, památných pracoven a dalšími výsledky potřeby opatrovat materiální aspekty umělecké tvořivosti, je jistě bližší Zweigově předválečnému „světu včerejška“ raného 20. století než o sto let staršímu dnešku. Mají však mnohé společné s funerálními filmy. Zweig si pěstoval zvláštní cit v posvátnou úctu k těmto věcem a věřil, že právě skrze tyto opuštěné objekty a místa je možné nahlédnout podstatu stávání se či bytí umělcem-géniem myšlenky. V prázdnotě pracoven jako by byl konzervován věčný duch díla. Rozdíl mezi materiální věcností pomníku a věčností ducha je pak jen optický klam. Zdají-li se nám tedy filmy z pohřbů v jejich zpravodajské věcnosti vyprázdněné, pomysleme na bílou kadeř Ludwiga van Beethovena (ustřiženou na smrtelném loži) ve Zweigově sbírce. Ve zdání věcnosti se totiž zračí věčnost.

„A to budou pocity. Jak jsem smutný a zdrcený a ušlechtilý a opuštěný.“

Pocity

Osobně mám s tématem „českého pohřbu“ kdo ví proč bytostně spjaté Škvoreckého Zbabělce. Ta asociace není moc přímočará, spíš neobvyklá, z četby tohoto díla si ji asi neodnese každý. Ve Zbabělcích se žádný pohřeb neodehraje, není událostí příběhu, ale vracejícím se motivem imaginace. Hlavní hrdina Danny Smiřický si představuje vlastní smrt, patos své závěti a to, jak nad jeho rakví truchlí toužená dívka Irena. Celou tuto představu osnuje z platonické lásky k ní – „hrdinně umřít“ chce proto, „aby to Ireně imponovalo“. Geniálním zvratem tohoto mikrodramatu představivosti je nicméně to, že se Danny nad obrazem vlastního smyšleného pohřbu sám dojme a prolne jej do obrazu nového, v němž truchlí naopak on na pohřbu Ireny. Představa pohřbu je ve Zbabělcích ironickou jímkou nenaplněných tužeb – po velké lásce, hrdinství, po soucitu, je obrazem malosti, jež se, zbabělá a ublížená, stravuje ambicemi, neschopná jednat a překročit sebe sama nejen ve snách, ale i doopravdy. Touha po vlastním pohřbu má proto v sobě cosi z české slabosti, stejně jako touha cítit se pozůstalým. Ve vší pietě a obřadnosti totiž nesou bláhovou naději na docenění a soucit.

Sekce Český pohřeb, v níž se na jihlavském festivalu představí pásma filmových a televizních záznamů z pohřbů českých intelektuálů 20. století, bude především přehlídkou „věčných duchů národa“, ve vší rozmanitosti významu tohoto sousloví. Bude příležitostí zamyslet se, jaký vztah máme ke svým intelektuálním elitám, ale také nad tím, kterak sama událost smrti a pohřbu ceněné osobnosti vede k přehodnocování jejího odkazu, a vždy tak nově usměrňuje pohled na smysl našich dějin. Povrchní dojem přinese nejrůznější variace obrazů typu průvod s rakví, shromáždění kolem hrobu, slavnostní projevy, dále různé interpretace státní hymny a provolání „básník zemřel“ či „věrni zůstaneme“. Dojem druhý však může vést k úvaze nad tím, co skutečně přetrvalo. Co je tím věčným z odkazů našich literátů a myslitelů a pomáhá nám to k pochopení našich dějin? Několikrát totiž budeme ve snímcích utvrzováni o tom, že přes všechnu tragiku události pohřbem nic vlastně nekončí – věčnost v nich bude oslavena jako konejšivá krajina, jako čítárna moudrosti a poučení, jež nám zemřelí zanechali ve svých dílech.





výpis dalších článků rubriky:  Téma

3.20Politika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin Mišúr
2.20Není jeden feminismusZamyšlení nad dokumentaristkami inspirované knihou Barbory Baronové Ženy o ženách.Martin Šrajer
1.20Jak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila Boháčková
5.19Zachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila Boháčková
F5.19Válka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis Prášil
F4.19Doba lithiová aneb Čas vyhynoutJedním z témat prolínajících se letošním festivalem je ekologie, klimatická krize i otázka, jak může jedinec i celá společnost zabránit hrozícímu kolapsu, případně jak čelit pocitu strachu a environmentální úzkosti. V programu ji.hlavského festivalu najdeme i několik filmů s ekologickou tematikou. Přinášíme zamyšlení o několika snímcích ze sekce Svědectví o přírodě.Pavel Bednařík
F2.19Reality TV – seznamte seKurátor každoroční ji.hlavské programové sekce Reality TV Milan Kruml pojmenovává tři převažující kategorie těchto televizních formátů: seznamky, pořady zaměřené na komunální problémy a aktuální publicistiku na téma přesahující běžné politické dění. Do poslední jmenované kategorie můžeme řadit rakouský dokument Heinz-Christian Strache – Ibizza video, který zachycuje jednu z největších politických afér posledních let u našich sousedů a navozuje téma, jak se bránit proti populistům. Rakouský dokument uvádí MFDF Ji.hlava dnes od 17:30 v DKO II.Milan Kruml
4.19Felix Sobolev: Objev KinotronuZatímco ve světě je dílo Felixe Soboleva (1931–1984) takřka neznámé, na rodné Ukrajině jde o ikonu populárně-vědeckého filmu. Retrospektivu jeho stále živého díla přináší letošní MFDF Ji.hlava. Dnes bude k vidění v kině Dukla - Reform od 22:30. Felix Sobolev
4.19Virtuální realityMFDF Ji.hlava již deset let sleduje audiovizuální díla, která prozkoumávají realitu ve formátech a médiích mimo promítací plátno. Letos tato část programu opět přináší dokumentární, vzdělávací či vědecké počítačové hry a u nás dosud nejrozsáhlejší přehlídku děl ve virtuální realitě, kterou jihlavský festival představuje již potřetí. Sociálně-kritické i politické reflexe, průniky do světa vědy, neznámé krajiny i silné příběhy dostávají prostor v lineárních i interaktivních dílech různorodých žánrů a podob. V rámci festivalu budou promítány v blocích 360° filmů ve VR kině (v DKO) i v podobě instalací.Andrea Slováková
4.19Podoby erotikyLetošní tematická retrospektiva Fascinace: erotika navazuje na přehlídky filmové avantgardy, které byly na jihlavském festivalu dokumentů v uplynulých letech rámovány tématy nadhled, věčnost nebo domov. Letos tento průřez filmovým experimentováním ukazuje různorodé podoby reprezentace tělesné touhy, přitažlivosti a projevů fyzické lásky. První blok Fascinace - Erotika je k vidění dnes od 19:30 v kině Dukla-Edison. Andrea Slováková

starší články

f2.15DOK.REVUE
29. 10. 2015


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue