Wagnerova nesmazatelná rodinná stopa

O Rodinných záležitostech s režisérem Jakubem Wagnerem

Rodinné záležitosti / něco z videodeníků

Režisér Jakub Wagner je vnukem sochařů Marie Kulhánkové a Josefa Wagnera. Jeho pradědeček Josef Kulhánek, rovněž sochař, postavil v roce 1905 secesní vilu, kterou sochařská rodina po generace obývala. Sochaři jsou také Wagnerův otec a strýc, kterým se věnuje ve svém snímku Rodinné záležitosti / něco z videodeníků. Portrét dvou bratrů a jedné vily se více než o rodinný odkaz snaží o vyrovnání s rodinnými traumaty.

Film skládáte z velkého množství archivního materiálu. Jak se k vám záznamy dostaly?
K některým jsem přišel úplně náhodou, ale téměř celý videoarchiv mého strýce jsem našel v rodinné vile, která je ústředním tématem filmu. Například jedna kazeta byla zaseklá ve videu, které jsem nechal opravit. Šlo o záznam narozeninového večírku ženy československého premiéra Lubomíra Štrougala z roku 1986. Video jsem dokonce před třemi lety hrál na festivalu v Jihlavě – Marek Hovorka je zařadil jako syrový found footage. A byl to docela poprask. Další materiál pochází například z dokumentu režiséra Rudolfa Adlera (Můj Parthenon jsou Holešovice – Josef Wagner), který v roce 1997 jako jediný zachytil mého strýce a tátu spolu.

Kdy jste se rozhodl, že z nalezeného videoarchivu uděláte celovečerní dokument?
Už při bakalářském studiu na FAMU jsem točil školní film na 16mm, ve kterém jsem hledal rodinné kořeny. Film byl o dědečkovi sochaři. Nikdy jsem ho ale nedokončil a až teď po letech jsem alespoň část z něho použil do celovečerního dokumentu. Nicméně pořádně jsem se o téma začal zajímat ve chvíli, kdy jsem našel rodinný archiv. Všichni mě tehdy začali přesvědčovat, že bych jej měl využít ve vlastní tvorbě. Před dvěma lety jsem se k tématu rodinných záležitostí vrátil a natočil tak svůj absolventský film na magisterském studiu.

Jaká byla práce s takovým množstvím materiálu?
V rámci found footage se filmaři často zabývají jen formou. Libují si v šumění, vybledlosti obrazu a v nejasné zvukové stopě. V tomto ohledu to mají o něco jednodušší. Já se ale s pomocí nejrůznějšího materiálu snažím vyprávět genezi své rodiny a našeho domu. Nejtěžší byl tedy proces výběru, který zahrnoval hodiny procházení vyřazeného odpadu stále a stále dokola. Poskládat z různých fragmentů příběh trvalo dlouho. Na druhou stranu to ale bylo dobrodružství, nacházel jsem spoustu nového a často zábavného materiálu.
Bylo pro mě důležité najít určitou linii, která by film držela pohromadě. Za určující moment považuji natáčení s tátou z roku 2007. To se pro mě stalo nosným bodem, jakousi kostrou, na kterou jsem postupně nabalil zbytek příběhu. Přestože vypadá poněkud bizarně, když táta chodí po zahradě s diktafonem a nahrává své dojmy, bylo vše z mojí i jeho strany bezprostřední. Myslím, že jde taky o velmi silný moment – otec objevuje po letech něco, o čem měl úplně jiné, tak trochu romantické představy. Bez této sekvence by film nefungoval.

Rodinné záležitosti / něco z videodeníků

Poskládal jsem stoletý videodeník

Sledujete poměrně dlouhý časový úsek, téměř jedno století. Jak jste se vyrovnal s množstvím informací a dobovým kontextem?
Práce s dobovým kontextem se ukázala jako velmi obtížná. Zvolil jsem cestu mezititulků a množství informací, jmen a spojitostí dávkuji divákům jemně. Bylo důležité si říct, kam až příběh rodiny povedu a kde ho zahájím. Ujasnit si, co je hlavní motiv filmu. Nechtěl jsem vytvořit kroniku celé rodiny, snažil jsem se zaměřit na příběh dvou bratrů a jednoho domu, který pradědeček postavil proto, aby v něm byli jeho obyvatelé šťastni, a z něhož se nakonec stalo temné trauma. V tomhle ohledu musím říct, že jsem na poli časosběrného dokumentu překonal i režisérku Helenu Třeštíkovou.

Točíte o rodině, ale přitom si udržujete odstup. Bylo vaším záměrem do jisté míry zachovat neutrální postoj pozorovatele?
Chtěl jsem se povznést nad nějaké osobní trauma. Nadhled a humor podle mě pomáhá, když se člověk snaží vyprávět na základě osobního materiálu obecný příběh. Příběh dvou bratrů a jedné křivdy. Do takového příběhu se může vcítit každý, protože každý za sebou vleče nějakou rodinnou stopu. I když samozřejmě úplného odstupu dosáhnout nemůžu, protože v první řadě jde o příběh mého otce a mého strýce.

Jak jste svou rodinnou stopu vnímal před dvanácti lety, když jste se tématem okrajově zabýval, a jak ji vnímáte dnes?
Tehdy jsem se rozkoukával a všechno jsem se teprve učil. Byl jsem hodně ovlivněný Vachkem a chtěl jsem točit o všem, co na mě nějak zásadně působilo. Nevěděl jsem nic o kompozici filmu a ani jsem nechtěl sdělit nic smysluplnějšího.

S vlastní minulostí jsem zúčtoval hravě

Věnujete se sporu dvou bratrů. Jak na něj nahlížíte dnes?
Trochu biblicky. Jako by byli Josef a Jan: oba úplně jiní, a přitom je spojuje jeden gen. Jeden řádí a druhý nadává. Já mám rád Davida Lynche a ve strejdovi trochu spatřuji postavu Boba z Twin Peaks, jakéhosi démona. Strejdu za démona samozřejmě nepovažuji, naopak mám radost z toho, jak strýc řádil, že něco ničil a že pil. Na většinu lidí působí démonicky, a proto si ho oblíbí. Spor bratrů vnímám jako mýtus pozitivních a negativních hrdinů. Zajímá mě vnitřní psychologické trauma, které je v člověku a s nímž se pere.

Rodinné záležitosti / něco z videodeníků

Jaký dopad na vás měl ponor do minulosti vlastní rodiny?
Jsem rád, že po popovějších dokumentech, jako byly portréty ikon Váňa nebo Kaplický, jsem mohl natočit svobodnější film, ve kterém nelezu do života ostatním, ale ,,jen“ vlastní rodině. Když člověk vyrůstá v podobné rodině, jako je ta moje, může být pod velkým tlakem. Ať už jde o sochaře, malíře nebo filmaře, většinou jsou to silná ega a do jisté míry vytvářejí traumatizující tlak na své okolí. Do určité míry je snímek mou vlastní psychoterapií, ale se snahou se nad osobní traumata povznést.

Ve své tvorbě se zabýváte převážně tématem minulosti ve spojení s portrétem slavných osobností. Do jakého života se máte v plánu nabourat nyní?
Minulost je tak trochu moje téma. Teď připravuji film o československém agentovi Karlu Köcherovi, který byl československou rozvědkou vyslán do USA, kde se dostal na obě strany. Když se nad tím zamyslím, já se prostě rád prohrabávám archivy. Je to pro mě dobrodružství, baví mě ta záplava videí, které se točí. Kéž by existoval nějaký dokumentární kontejner na všechny odpady. Po večírcích u Štrougalů se časem objeví záznamy z večírků u Babišů a Zemanů – a to teprve bude materiál pro film.


Jakub Wagner

V roce 2002 absolvoval bakalářský stupeň oboru režie na FAMU, kde pokračoval ve studiu na katedře dokumentu, které v roce 2014 zakončil absolventským filmem Rodinné záležitosti / něco z videodeníků. Je autorem portrétních dokumentů Profil – Jan Kaplický (2004) a Váňa (2012). Momentálně připravuje celovečerní dokumentární film o nejznámějším československém špionovi Karlu Köcherovi.






výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková

starší články

f1.14DOK.REVUE
23. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.