Wagnerova nesmazatelná rodinná stopa

O Rodinných záležitostech s režisérem Jakubem Wagnerem

Rodinné záležitosti / něco z videodeníků

Režisér Jakub Wagner je vnukem sochařů Marie Kulhánkové a Josefa Wagnera. Jeho pradědeček Josef Kulhánek, rovněž sochař, postavil v roce 1905 secesní vilu, kterou sochařská rodina po generace obývala. Sochaři jsou také Wagnerův otec a strýc, kterým se věnuje ve svém snímku Rodinné záležitosti / něco z videodeníků. Portrét dvou bratrů a jedné vily se více než o rodinný odkaz snaží o vyrovnání s rodinnými traumaty.

Film skládáte z velkého množství archivního materiálu. Jak se k vám záznamy dostaly?
K některým jsem přišel úplně náhodou, ale téměř celý videoarchiv mého strýce jsem našel v rodinné vile, která je ústředním tématem filmu. Například jedna kazeta byla zaseklá ve videu, které jsem nechal opravit. Šlo o záznam narozeninového večírku ženy československého premiéra Lubomíra Štrougala z roku 1986. Video jsem dokonce před třemi lety hrál na festivalu v Jihlavě – Marek Hovorka je zařadil jako syrový found footage. A byl to docela poprask. Další materiál pochází například z dokumentu režiséra Rudolfa Adlera (Můj Parthenon jsou Holešovice – Josef Wagner), který v roce 1997 jako jediný zachytil mého strýce a tátu spolu.

Kdy jste se rozhodl, že z nalezeného videoarchivu uděláte celovečerní dokument?
Už při bakalářském studiu na FAMU jsem točil školní film na 16mm, ve kterém jsem hledal rodinné kořeny. Film byl o dědečkovi sochaři. Nikdy jsem ho ale nedokončil a až teď po letech jsem alespoň část z něho použil do celovečerního dokumentu. Nicméně pořádně jsem se o téma začal zajímat ve chvíli, kdy jsem našel rodinný archiv. Všichni mě tehdy začali přesvědčovat, že bych jej měl využít ve vlastní tvorbě. Před dvěma lety jsem se k tématu rodinných záležitostí vrátil a natočil tak svůj absolventský film na magisterském studiu.

Jaká byla práce s takovým množstvím materiálu?
V rámci found footage se filmaři často zabývají jen formou. Libují si v šumění, vybledlosti obrazu a v nejasné zvukové stopě. V tomto ohledu to mají o něco jednodušší. Já se ale s pomocí nejrůznějšího materiálu snažím vyprávět genezi své rodiny a našeho domu. Nejtěžší byl tedy proces výběru, který zahrnoval hodiny procházení vyřazeného odpadu stále a stále dokola. Poskládat z různých fragmentů příběh trvalo dlouho. Na druhou stranu to ale bylo dobrodružství, nacházel jsem spoustu nového a často zábavného materiálu.
Bylo pro mě důležité najít určitou linii, která by film držela pohromadě. Za určující moment považuji natáčení s tátou z roku 2007. To se pro mě stalo nosným bodem, jakousi kostrou, na kterou jsem postupně nabalil zbytek příběhu. Přestože vypadá poněkud bizarně, když táta chodí po zahradě s diktafonem a nahrává své dojmy, bylo vše z mojí i jeho strany bezprostřední. Myslím, že jde taky o velmi silný moment – otec objevuje po letech něco, o čem měl úplně jiné, tak trochu romantické představy. Bez této sekvence by film nefungoval.

Rodinné záležitosti / něco z videodeníků

Poskládal jsem stoletý videodeník

Sledujete poměrně dlouhý časový úsek, téměř jedno století. Jak jste se vyrovnal s množstvím informací a dobovým kontextem?
Práce s dobovým kontextem se ukázala jako velmi obtížná. Zvolil jsem cestu mezititulků a množství informací, jmen a spojitostí dávkuji divákům jemně. Bylo důležité si říct, kam až příběh rodiny povedu a kde ho zahájím. Ujasnit si, co je hlavní motiv filmu. Nechtěl jsem vytvořit kroniku celé rodiny, snažil jsem se zaměřit na příběh dvou bratrů a jednoho domu, který pradědeček postavil proto, aby v něm byli jeho obyvatelé šťastni, a z něhož se nakonec stalo temné trauma. V tomhle ohledu musím říct, že jsem na poli časosběrného dokumentu překonal i režisérku Helenu Třeštíkovou.

Točíte o rodině, ale přitom si udržujete odstup. Bylo vaším záměrem do jisté míry zachovat neutrální postoj pozorovatele?
Chtěl jsem se povznést nad nějaké osobní trauma. Nadhled a humor podle mě pomáhá, když se člověk snaží vyprávět na základě osobního materiálu obecný příběh. Příběh dvou bratrů a jedné křivdy. Do takového příběhu se může vcítit každý, protože každý za sebou vleče nějakou rodinnou stopu. I když samozřejmě úplného odstupu dosáhnout nemůžu, protože v první řadě jde o příběh mého otce a mého strýce.

Jak jste svou rodinnou stopu vnímal před dvanácti lety, když jste se tématem okrajově zabýval, a jak ji vnímáte dnes?
Tehdy jsem se rozkoukával a všechno jsem se teprve učil. Byl jsem hodně ovlivněný Vachkem a chtěl jsem točit o všem, co na mě nějak zásadně působilo. Nevěděl jsem nic o kompozici filmu a ani jsem nechtěl sdělit nic smysluplnějšího.

S vlastní minulostí jsem zúčtoval hravě

Věnujete se sporu dvou bratrů. Jak na něj nahlížíte dnes?
Trochu biblicky. Jako by byli Josef a Jan: oba úplně jiní, a přitom je spojuje jeden gen. Jeden řádí a druhý nadává. Já mám rád Davida Lynche a ve strejdovi trochu spatřuji postavu Boba z Twin Peaks, jakéhosi démona. Strejdu za démona samozřejmě nepovažuji, naopak mám radost z toho, jak strýc řádil, že něco ničil a že pil. Na většinu lidí působí démonicky, a proto si ho oblíbí. Spor bratrů vnímám jako mýtus pozitivních a negativních hrdinů. Zajímá mě vnitřní psychologické trauma, které je v člověku a s nímž se pere.

Rodinné záležitosti / něco z videodeníků

Jaký dopad na vás měl ponor do minulosti vlastní rodiny?
Jsem rád, že po popovějších dokumentech, jako byly portréty ikon Váňa nebo Kaplický, jsem mohl natočit svobodnější film, ve kterém nelezu do života ostatním, ale ,,jen“ vlastní rodině. Když člověk vyrůstá v podobné rodině, jako je ta moje, může být pod velkým tlakem. Ať už jde o sochaře, malíře nebo filmaře, většinou jsou to silná ega a do jisté míry vytvářejí traumatizující tlak na své okolí. Do určité míry je snímek mou vlastní psychoterapií, ale se snahou se nad osobní traumata povznést.

Ve své tvorbě se zabýváte převážně tématem minulosti ve spojení s portrétem slavných osobností. Do jakého života se máte v plánu nabourat nyní?
Minulost je tak trochu moje téma. Teď připravuji film o československém agentovi Karlu Köcherovi, který byl československou rozvědkou vyslán do USA, kde se dostal na obě strany. Když se nad tím zamyslím, já se prostě rád prohrabávám archivy. Je to pro mě dobrodružství, baví mě ta záplava videí, které se točí. Kéž by existoval nějaký dokumentární kontejner na všechny odpady. Po večírcích u Štrougalů se časem objeví záznamy z večírků u Babišů a Zemanů – a to teprve bude materiál pro film.


Jakub Wagner

V roce 2002 absolvoval bakalářský stupeň oboru režie na FAMU, kde pokračoval ve studiu na katedře dokumentu, které v roce 2014 zakončil absolventským filmem Rodinné záležitosti / něco z videodeníků. Je autorem portrétních dokumentů Profil – Jan Kaplický (2004) a Váňa (2012). Momentálně připravuje celovečerní dokumentární film o nejznámějším československém špionovi Karlu Köcherovi.






výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f1.14DOK.REVUE
23. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue