Oáza uprostřed betonové šedi

Rozhovor s Jiřím Stejskalem, autorem dokumentu Jáma

Jáma

Jiří Stejskal se ve třiadvaceti letech vydal na ukrajinskou periferii natočit příběh rodiny, která svádí boj s tamním molochem a pokouší se vyhrát majetkoprávní spor. Z jedné návštěvy za cílem natočit krátký film se nakonec stal časosběrný dokument, který mapuje šest let boje odhodlané Nataši za jámu a vlastní čest.

Jak jste se o majetkoprávním případu Natašiny rodiny dozvěděl?
Poprvé jsem o nich slyšel v Estonsku na studiích. Moje spolužačka má v jednom z věžáků rodinu, přímo v oblasti, kde jsme později natáčeli. Ukazovala mi fotografie polorozpadlého baráku s rozsáhlou zahradou, takový skanzen uprostřed betonové zástavby. Řekli jsme si, že se tam zajedeme podívat a zjistíme, jak je možné, aby tam někdo žil, a kdo ten někdo vlastně je. V Estonsku jsme úspěšně zažádali o grant na krátký film a mohli jsme tak na Ukrajinu vycestovat.

Jaké bylo první setkání s rodinou?
Při první návštěvě jsme byli limitováni časem, protože grant vystačil jen na jednu cestu. Natašu se nám sice před výpravou podařilo kontaktovat pomocí rodičů spolužačky, ale stejně jsme nevěděli, jestli s námi bude chtít spolupracovat. Pro odlehčení situace jsme se u jejich dveří objevili s flaškou, ale narazili jsme, protože u nich doma se alkohol netoleruje. Naštěstí už při prvním setkání byla cítit vzájemná sympatie, a to i bez mé znalosti ukrajinštiny.

Dělal jste před výjezdem průzkum o majetkových případech na Ukrajině? Kolik rodin svádí podobný boj jako Nataša?
Těch rodin je samozřejmě víc a jejich problémy jsou obdobné. Nataša je s nimi v kontaktu, ale v jejím okolí se žádná z nich nenachází. Na začátku natáčení jsem navštívil i jiné rodiny a nějaký čas jsme je i sledovali. Myslel jsem si, že natočený materiál použiji jako druhou linku, ale protože pro dokument je potřeba mít zajímavé protagonisty, zůstal jsem u Natašina případu.

V jaké fázi natáčení jste si uvědomil, že vytváříte časosběrný dokument?
Po úspěchu krátké Jámy jsem rodinu několikrát navštívil a po mém návratu se mě lidé z okolí vždy vyptávali, co je nového a jak si myslím, že to celé dopadne. Nejdříve jsem začal rodinu pravidelně sledovat na dálku a ve chvíli, kdy jsem znovu dostal peníze na návštěvu, což bylo v roce 2011, jsem si začal uvědomovat, že vytvářím časosběrný dokument.

Jáma lvová betonová

Jak váš krátký film Jáma, tak celovečerní dokument stejného názvu se zdá být především jakýmsi důkazním materiálem. Co Jáma znamená pro Natašu?
Je to rozhodně zásadní důkazní materiál, ale nejde jen o ten výsledný produkt. Nezastával jsem pouze roli režiséra za kamerou. Když jsem ji vypnul, snažil jsem se být nápomocný. Natašu jsem doprovázel na soudní přelíčení, což jí pomohlo, jelikož ve chvíli, kdy mě představila jako novináře, se k ní chovali s úctou. Také bylo důležité, aby se případ dostal do médií, a tak jsem kontaktoval pár přátel, kteří nám se zviditelněním pomohli. Pro Natašu je to samozřejmě důkaz toho, že na tom místě žijí, a že když se něco stane, tak nebude možné to nechat zmizet. Rozhodl jsem se v jámě uspořádat happening pro rodinu Nataši a lidi z okolí. Jsem si jistý, že její optimismus je motivační i pro ostatní lidi, kteří díky němu získávají odvahu se systémem bojovat.

Jaký je váš postoj k majetkovým zákonům na Ukrajině?
Trochu bych to celé přirovnal k situaci s kuponovou privatizací u nás, která byla velmi podobná, ale s lidmi se zacházelo důstojněji. Mohli se na někoho obrátit a zpětně se dovolat jakési spravedlnosti. Na Ukrajině se k něčemu takovému ani zdaleka nepřibližují.
Změnil se váš pohled na toto téma v průběhu natáčení a vývoje situace?
S tím jak rostla moje informovanost, se i můj zájem o celý případ prohluboval. Ať už to bylo přes Natašu nebo ze zdrojů, které jsem si vyhledal. Postupem času jsem na případ nahlédl z jiné perspektivy a pochopil jsem, že rodina není černobílá, že systém tak trochu vydírá. Bylo pro mě důležité, aby Nataša viděla, že vlastně stojím na jejich straně. Proto jsem jí krátký film hned promítl a mám to v plánu udělat i s celovečerním dokumentem.

Může Nataša boj vyhrát? Nezdá se vám, že toho chce za jámu příliš?
Je to souboj Davida a Goliáše, který vyhrát nemůže. Záleží, jak bude šikovná a jak dlouho dokáže v systému plavat a situaci pozdržovat. Osobně si nemyslím, že by dělala špatnou věc. Jejím záměrem není se někomu mstít, jen chce, aby se k ní lidi chovali slušně a dívali se jí zpříma do očí. Nehodlá se smířit se situací, kdy ji někdo vyzve k odchodu z jejího pozemku bez nároku na odpovídající kompenzaci. A když se zamyslíme nad velikostí pozemku, za odpovídající nelze považovat pokojový byt. V konečném důsledku jí nejde o jednu konkrétní jámu, ale o férové zacházení s lidmi.
Pokud mluvíme o finanční kompenzaci, tak je to poněkud přehnané. Určitě to lze připsat lidské chamtivosti. Kdyby jí ale někdo nabídl adekvátní kompenzaci, tak by ji přijala. Člověk by si měl včas uvědomit své limity a odhadnout, kdy má ještě smysl bojovat a kdy je lepší vytáhnout bílý kapesník. Tvrdohlavá setrvačnost pak může mít za následek naprostou zkázu. Pokud na základě ekonomické krize, která na Ukrajinu dorazila později, přestanou developeři investovat do novostaveb, tak by mohl přijít zákon stanovující výstavbu školky na Natašině pozemku. V tomto případě by Natašina rodina nezískala vůbec nic.

Kdo jinému jámu kopá?

Máte pocit, že rodina za Natašou stojí, nebo že vytáhla do boje sama?
Těžko říct. Ta situace je nesmírně obtížná. V jámě v jednom kuse něco nefunguje, ale investice do rozsáhlých oprav nedávají příliš smysl, protože nikdo z nich neví, kdy si budou muset sbalit kufry a dům opustit. Myslím si, že čím jsou děti starší, tím jsou Nataše větší oporou a lépe problémům rozumí. U Slávy si ale nejsem úplně jistý. Jednou prohlásil, že by jámu nejraději zalil betonem a postavil na místě parkoviště, kdyby po svém boku neměl bojovnici, tak by to snad i realizoval. Pro Natašu je ten souboj do určité míry radost, až skončí, tak ztratí velkou část svého vyžití. Její podstata je neustále něco dělat, angažovat se. Určitě v tom ale není sama, obklopila se lidmi, kteří ji v boji podporují. Právník, kněz a mnoho dalších, kterým Nataša poskytla azyl a oni jí na oplátku pomáhají na zahradě a spravují řadu věcí. Vytvořila takové komunitní centrum, které funguje na bázi, kdo vydělává, platí mně, a kdo potřebuje, tomu platím já.

Jak ten Natašin případ ovlivní revoluce na Ukrajině? Uvažoval jste, že to téma v dokumentu ještě rozehrajete?
Nikdo se tam teď nebude zabývat majetkoprávními vztahy. Po revoluci je středobodem zájmu Rusko. Developeři přestanou vyvíjet tlak, protože není vhodná situace na investice do stavebních projektů, a Nataša tak získá čas, což je pro ni výhra.
Naposledy jsem Natašu navštívil před revolucí, ale myslím si, že z filmu je ta beznaděj národa, který se nachází v situaci těsně před revolucí, cítit. Přemýšlel jsem, jak moc mám s událostmi pracovat a zda je do dokumentu vůbec zařadit. Došel jsem ale k názoru, že můj film je daleko univerzálnější a že by neměl být ukončen záběry z revoluce.

Chcete se k dokumentu vrátit i v budoucnu a sledovat osudy rodiny během a po období „krize na Ukrajině“?
Samozřejmě bych v natáčení rád pokračoval, ale záleží, zda bude o film zájem. Pro případné pokračování jsme uvažovali o trochu jiném způsobu distribuce. Chtěl bych vytvořit seriál, který by bylo možné sledovat na internetu.

Jak si myslíte, že budou diváci k boji o jámu přistupovat, a co jáma znamená pro vás?
Někteří se na ně budou dívat stejně jako lidi z okolních paneláků, jako na žebráky, a jámu budou vnímat jako místo, které by mělo být zalito betonem. Možná že kdyby bojovali za něco vizuálně hezčího, tak by se za ně postavilo více lidí. Pro mě je jáma oáza uprostřed panelákové šedi. Je paradox, že u nás dostáváme zeleň do měst nuceně, zvelebujeme ten sídlištní hnus a na Ukrajině si v něm naopak libují. Dělají stejné chyby jako my před několika lety.


Jiří Stejskal absolvoval studium audiovize, střihu a zvuku na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Své vzdělání doplnil titulem z oboru filmové režie na univerzitě v Talinu. Byl střihačem filmu Doda Gombára Smíchov pláče, Brooklyn spí (2011) a podílel se i na dokumentech České televize. Stejskal se navíc profesně věnuje fotografii a divadlu.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f4.14DOK.REVUE
27. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue