Za havrany Vráti Brabence

Vydáváme se na vrchol kopce, odevzdáváme se plynutí přírody, potkáváme hejna černých ptáků

Fotografie z natáčení

„Začali jsme se scházet v jedné hospodě ve Vršovicích – já, moje žena a Vráťa. Z těchto setkání jsme vždy odcházeli nesmírně osvěženi, a nebylo to vypitým alkoholem,“ říká režisér Miroslav Janek v rozhovoru o svém novém filmu Evangelium podle Brabence, který, jak doufá, na diváky zapůsobí podobně blahodárně jako živá přítomnost hlavního protagonisty. S Jankem jsme se také sešli v hospodě, kousek od kina Oko, kde měl právě premiéru Odborný dohled nad východem Slunce (Pavel Gobl, 2014), ve kterém Brabenec hraje. Na posledních pár minut se k nám připojila i Tonička Janková, jež Evangelium stříhala. „Posezení v hospodě s Vráťou mi vždycky umožňovalo unikat z tohoto světa do světa jeho, který je mi bližší.“

Evangelium podle Brabence není klasickým biografickým portrétem. Otevírá jej sice jasně historicky zasazená vzpomínka na exil, ale od životopisných dat se snímek velmi brzy odpoutá a namísto nich dosadí spíše důraz na zvláštní poetiku, meditativní momenty a kouzlo živé řeči Vráti Brabence. Jak se tento přístup vyvíjel?
Od biografických dat jsme ustupovali od samého začátku, třebaže ne programově, spíše intuitivně. Nechtěli jsme ztrácet čas biografickými údaji. I když na samém začátku jsem o tom zcela přesvědčený nejspíš nebyl. Natočil jsem si například spoustu Vráťových fotek, které mě okouzlily. Chtěl jsem je využít jako určitou interpunkci. Je možné, že ono ustupování od biografických informací nakonec převládlo až v průběhu střihového zpracování. Biografie však nikdy nebyla v popředí. Vráťova osobní historie sloužila pouze k tomu, že nám umožnila pojmenovat určité zkušenosti, které jsou pro něj – pro jeho osobnost – důležité. To znamená: člen skupiny Plastic People, zavřený a později vykopnutý z této země. To je vše, co je potřeba vědět.

V jakém časovém rozmezí probíhalo natáčení filmu?
V únoru 2012 mi Renata Kalenská, jež vydala knihu rozhovorů Evangelium podle Brabence, poprvé představila možnost natočit s Vráťou film a nasadila brouka do hlavy. Začali jsme chodit za Vráťou do hospody do Vršovic a bavit se o tom. Všichni jsme měli chuť film udělat. Natáčeli jsme jednou za čas – s pauzami to trvalo zhruba rok. S Renatou a Vráťou jsme dohromady strávili asi dvacet natáčecích dnů. Materiál jsme sbírali převážně na cestách. Ve chvíli, kdy jsem film dotočil, se objevila potřeba udělat film Olga, který měl premiéru letos v dubnu. Přestože jsem tak měl v té chvíli Vráťu vlastně natočeného, práci na filmu jsem přerušil a věnoval se Olze. I když i v ní se Vráťa objevuje, ale to je spíše náhoda – právě jeho vzpomínka na Olgu mě nesmírně zaujala, a proto jsem ho požádal, aby ji na začátku filmu přečetl.

Z Vršovic do Mikulova

Jak přesně probíhala spolupráce mezi Vráťou, Renatou a vámi? Jak fungovala ona společná kreativita?
Jednoduše. Vždy jsme někam jeli a tam si povídali. Nápady na výlety vznikaly ve vršovické hospodě a vždy se našel nějaký důvod, proč jet právě tam či onam. Cíl jsme mít museli, jinak bychom nikdy nic nenatočili, pořád seděli u piva a bavili se o tom, co by se dalo natočit.

Podle jakého klíče jste cíle cest volili?
Lokace byly spjaté se vztahem, který vznikl při rozhovorech Vráti a Renaty. Nevázaly se přímo k Vráťově životu, ale spíše k jejich dialogu.

Mikulovská benzínka mi přitom připadala jako velmi sofistikovaná volba. Místo, které mělo význam nejen z hlediska osobní historie vztahu Renaty a Vráti, ale také díky blízkosti hranici s Rakouskem a především pro symbolické propojení extrémní podoby civilizace s přírodou, na kterou neustále poukazují. Sedí na parkovišti a svými rozhovory ho dokáží přesáhnout.
Mikulov je dar pro blbé a ten blbý – to jsem já. Šílený svět komerce, nesmyslného nakupování, ruch dnešního světa – a uprostřed toho Renata a Vráťa nerušeně klábosí v jakémsi bezčasí. Sedí na ostrůvku obklopeném zběsilým okolím a snaží se dopátrat něčeho niterného o životě. Celé natáčení, které na samotném místě trvalo pět hodin, pak bylo darem ještě z jiného důvodu. Ten den se tam asi desetkrát proměnilo počasí. Lilo, svítilo slunce, všechno možné – to vytváří pro filmaře nesmírně atraktivní podmínky. Samotný impulz k tomu, jet právě na benzínku k Mikulovu, byl však naprosto nesmyslný. Rok před natáčením tam Renata a Vráťa uvízli kvůli rozbitému autu a podle Renaty tam prožili ten nejhlubší a nejniternější zážitek za celé období práce na knize. Věděl jsem od začátku, že je nesmysl se domnívat, že se nám tu situaci podaří zrekonstruovat. Ale říkal jsem si, že někde začít musíme, a Renata o návrat hodně stála. Byl to bod začátku. Kupodivu se z toho stala zásadní porce filmu.

Fotografie z natáčení

Jak úzce je film provázaný se stejnojmennou knihou Renaty Kalenské?
Ta kniha byla spíše odrazovým můstkem. Respektive ani ne tak ta knížka, jako započatý rozhovor Renaty Kalenské s Vráťou Brabencem, nějaký vztah, který už spolu měli.

Korigoval jste nějak režisérsky jejich dialog?
Nechával jsem to na nich. Občas jsem do dialogu vstoupil nějakým pošťouchnutím nebo poznámkou, ale strukturu rozhovorů jsem nedělal a myslím si, že ani Renata ne. Možná měla nějakou bodovou přípravu na každé natáčení, ale hodně věcí vzniklo spontánně. Hlavně tím, že jsme tam byli spolu.

A cesta na vrchol Zebín ve Valdicích byla také spontánní? 
Ne, na té jsme se domluvili. Představovala jedno z posledních natáčení. Pro Renatu bylo důležité, abychom na ten kopec vylezli, tak jsme to udělali. Nakonec se z toho stala určitá kostra, půdorys pohybu.

Fotografie z natáčení

Vráťa jako terapie

Ve vašem minulém rozhovoru pro dok.revue jste uvedl, že doufáte, že film o Vratislavu Brabencovi bude „filmem o vnitřní svobodě“. Naplnil snímek vaše očekávání?
Asi je spíše filmem o setkání dvou mentalit. Ale myslím si, že je tam alespoň nějakým způsobem vyportrétovaný člověk, který není tuctový, který má své jednoduché, průhledné názory, drží se určitých hodnot a jenž už asi z dnešního hlediska patří minulosti.

Má tento film nějaké poslání?
Ze setkání ve vršovické hospodě jsem se vždy vracel osvěžen a nebylo to tím alkoholem, co jsme vypili. Hodiny strávené s Vráťou mě vždy dostaly do dobrého životního pocitu. Má žena Tonička, která nás občas doprovázela, zažívala totéž. Dokonce ji vždycky po takovém večeru stráveném s Vráťou přestala bolet záda. Takže jsem věděl, že přítomnost Vráti má dobrý vliv – takřka terapeutické účinky. Je možné, že jediným cílem natáčení bylo tuto zkušenost s Vráťou přenést na film a předat divákům.

Jakým způsobem vnímáte vy sám svůj vztah k Brabencovi? Je ve filmu něco z vás obsaženo?
Nesnažím se v průběhu natáčení vše definovat a odůvodňovat. Dělám to spíš intuitivně. Se vším, co Vráťa říká, ale pochopitelně souzním.

Mnohokrát se ve filmu jako téma vrací ptáci – ať už v mluveném slovu či v obrazu. Jaký nesou význam?
Když jsme se v únoru před natáčením scházeli a povídali, vyplynula z toho jedna věc – že ve filmu musí být havrani. Ještě než jsme se do točení skutečně pustili, vzal jsem kameru, jel do Kralup a natočil havrany. To byl základ.

Fotografie z filmu

Proč je však obraz havrana pro film ústřední?
V prvé řadě reprezentuje tajemný řád přírody, ke kterému se Vráťa často v myšlenkách obrací. Tomuto řádu sice nerozumíme, ale kdybychom mu rozuměli a byli ho schopni následovat v našem vlastním společenství, tak by bylo na světě líp. Zadruhé je havran mytologickým ptákem, jakýmsi průvodcem člověka na druhý břeh. Havran v Evangeliu má i tuto souvislost.

Vráťa je tedy chvíli havranem, který provedl Jirouse na druhý břeh.
Taky napsal dětskou knížku Všude je střed světa. Je o tom, jak tatínek pomohl havranovi a pak se stal jeho velkým přítelem. Vráťa považoval za důležité, aby ve filmu havrani byli, a já jsem tomu s radostí naslouchal a točil. Netýká se to ovšem jen ptáků, ale například i mravenců. Všechno se řídí nějakým tajemným fungujícím kódem, který vůbec nechápeme. Rezonuje tím Vráťův povzdech nad lidstvem.

Vráťa ve filmu vystupuje jako velmi osamělá postava. Renata je jediná, kdo mu naslouchá nebo se z něj snaží něco dostat. Nikdo z jeho blízkých tam není. Možná je ta touha po tom, co ho přesahuje, touhou po jiném člověku.
Člověk je přeci nesmírně osamělá kreatura. Oproti těm hejnům.


Miroslav Janek

Miroslav Janek

Miroslav Janek (1954), režisér, kameraman, střihač a pedagog, autor mnoha oceněných dokumentů. Filmovému řemeslu se naučil sám, na FAMU, kde dnes vyučuje, nebyl z politických důvodů přijat. Emigroval do USA a jako střihač pracoval s Godfreyem Reggiem, například na filmu Powaqqatsi. Po návratu do Česka na sebe strhl pozornost filmem Nespatřené o fotografujících nevidomých dětech. Následovaly snímky Bitva o život, Nachové plachty, Vierka, Umanutá či film Občan Havel, který dokončil po smrti Pavla Kouteckého se svou ženou, střihačkou Toničkou Jankovou. Zatímco jeho poslední dokument Olga vstupuje do českých kin, připravuje Janek film o legendárním hudebníkovi a zahradním architektovi Vratislavu Brabencovi.






výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f1.14DOK.REVUE
23. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue