Za havrany Vráti Brabence

Vydáváme se na vrchol kopce, odevzdáváme se plynutí přírody, potkáváme hejna černých ptáků

Fotografie z natáčení

„Začali jsme se scházet v jedné hospodě ve Vršovicích – já, moje žena a Vráťa. Z těchto setkání jsme vždy odcházeli nesmírně osvěženi, a nebylo to vypitým alkoholem,“ říká režisér Miroslav Janek v rozhovoru o svém novém filmu Evangelium podle Brabence, který, jak doufá, na diváky zapůsobí podobně blahodárně jako živá přítomnost hlavního protagonisty. S Jankem jsme se také sešli v hospodě, kousek od kina Oko, kde měl právě premiéru Odborný dohled nad východem Slunce (Pavel Gobl, 2014), ve kterém Brabenec hraje. Na posledních pár minut se k nám připojila i Tonička Janková, jež Evangelium stříhala. „Posezení v hospodě s Vráťou mi vždycky umožňovalo unikat z tohoto světa do světa jeho, který je mi bližší.“

Evangelium podle Brabence není klasickým biografickým portrétem. Otevírá jej sice jasně historicky zasazená vzpomínka na exil, ale od životopisných dat se snímek velmi brzy odpoutá a namísto nich dosadí spíše důraz na zvláštní poetiku, meditativní momenty a kouzlo živé řeči Vráti Brabence. Jak se tento přístup vyvíjel?
Od biografických dat jsme ustupovali od samého začátku, třebaže ne programově, spíše intuitivně. Nechtěli jsme ztrácet čas biografickými údaji. I když na samém začátku jsem o tom zcela přesvědčený nejspíš nebyl. Natočil jsem si například spoustu Vráťových fotek, které mě okouzlily. Chtěl jsem je využít jako určitou interpunkci. Je možné, že ono ustupování od biografických informací nakonec převládlo až v průběhu střihového zpracování. Biografie však nikdy nebyla v popředí. Vráťova osobní historie sloužila pouze k tomu, že nám umožnila pojmenovat určité zkušenosti, které jsou pro něj – pro jeho osobnost – důležité. To znamená: člen skupiny Plastic People, zavřený a později vykopnutý z této země. To je vše, co je potřeba vědět.

V jakém časovém rozmezí probíhalo natáčení filmu?
V únoru 2012 mi Renata Kalenská, jež vydala knihu rozhovorů Evangelium podle Brabence, poprvé představila možnost natočit s Vráťou film a nasadila brouka do hlavy. Začali jsme chodit za Vráťou do hospody do Vršovic a bavit se o tom. Všichni jsme měli chuť film udělat. Natáčeli jsme jednou za čas – s pauzami to trvalo zhruba rok. S Renatou a Vráťou jsme dohromady strávili asi dvacet natáčecích dnů. Materiál jsme sbírali převážně na cestách. Ve chvíli, kdy jsem film dotočil, se objevila potřeba udělat film Olga, který měl premiéru letos v dubnu. Přestože jsem tak měl v té chvíli Vráťu vlastně natočeného, práci na filmu jsem přerušil a věnoval se Olze. I když i v ní se Vráťa objevuje, ale to je spíše náhoda – právě jeho vzpomínka na Olgu mě nesmírně zaujala, a proto jsem ho požádal, aby ji na začátku filmu přečetl.

Z Vršovic do Mikulova

Jak přesně probíhala spolupráce mezi Vráťou, Renatou a vámi? Jak fungovala ona společná kreativita?
Jednoduše. Vždy jsme někam jeli a tam si povídali. Nápady na výlety vznikaly ve vršovické hospodě a vždy se našel nějaký důvod, proč jet právě tam či onam. Cíl jsme mít museli, jinak bychom nikdy nic nenatočili, pořád seděli u piva a bavili se o tom, co by se dalo natočit.

Podle jakého klíče jste cíle cest volili?
Lokace byly spjaté se vztahem, který vznikl při rozhovorech Vráti a Renaty. Nevázaly se přímo k Vráťově životu, ale spíše k jejich dialogu.

Mikulovská benzínka mi přitom připadala jako velmi sofistikovaná volba. Místo, které mělo význam nejen z hlediska osobní historie vztahu Renaty a Vráti, ale také díky blízkosti hranici s Rakouskem a především pro symbolické propojení extrémní podoby civilizace s přírodou, na kterou neustále poukazují. Sedí na parkovišti a svými rozhovory ho dokáží přesáhnout.
Mikulov je dar pro blbé a ten blbý – to jsem já. Šílený svět komerce, nesmyslného nakupování, ruch dnešního světa – a uprostřed toho Renata a Vráťa nerušeně klábosí v jakémsi bezčasí. Sedí na ostrůvku obklopeném zběsilým okolím a snaží se dopátrat něčeho niterného o životě. Celé natáčení, které na samotném místě trvalo pět hodin, pak bylo darem ještě z jiného důvodu. Ten den se tam asi desetkrát proměnilo počasí. Lilo, svítilo slunce, všechno možné – to vytváří pro filmaře nesmírně atraktivní podmínky. Samotný impulz k tomu, jet právě na benzínku k Mikulovu, byl však naprosto nesmyslný. Rok před natáčením tam Renata a Vráťa uvízli kvůli rozbitému autu a podle Renaty tam prožili ten nejhlubší a nejniternější zážitek za celé období práce na knize. Věděl jsem od začátku, že je nesmysl se domnívat, že se nám tu situaci podaří zrekonstruovat. Ale říkal jsem si, že někde začít musíme, a Renata o návrat hodně stála. Byl to bod začátku. Kupodivu se z toho stala zásadní porce filmu.

Fotografie z natáčení

Jak úzce je film provázaný se stejnojmennou knihou Renaty Kalenské?
Ta kniha byla spíše odrazovým můstkem. Respektive ani ne tak ta knížka, jako započatý rozhovor Renaty Kalenské s Vráťou Brabencem, nějaký vztah, který už spolu měli.

Korigoval jste nějak režisérsky jejich dialog?
Nechával jsem to na nich. Občas jsem do dialogu vstoupil nějakým pošťouchnutím nebo poznámkou, ale strukturu rozhovorů jsem nedělal a myslím si, že ani Renata ne. Možná měla nějakou bodovou přípravu na každé natáčení, ale hodně věcí vzniklo spontánně. Hlavně tím, že jsme tam byli spolu.

A cesta na vrchol Zebín ve Valdicích byla také spontánní? 
Ne, na té jsme se domluvili. Představovala jedno z posledních natáčení. Pro Renatu bylo důležité, abychom na ten kopec vylezli, tak jsme to udělali. Nakonec se z toho stala určitá kostra, půdorys pohybu.

Fotografie z natáčení

Vráťa jako terapie

Ve vašem minulém rozhovoru pro dok.revue jste uvedl, že doufáte, že film o Vratislavu Brabencovi bude „filmem o vnitřní svobodě“. Naplnil snímek vaše očekávání?
Asi je spíše filmem o setkání dvou mentalit. Ale myslím si, že je tam alespoň nějakým způsobem vyportrétovaný člověk, který není tuctový, který má své jednoduché, průhledné názory, drží se určitých hodnot a jenž už asi z dnešního hlediska patří minulosti.

Má tento film nějaké poslání?
Ze setkání ve vršovické hospodě jsem se vždy vracel osvěžen a nebylo to tím alkoholem, co jsme vypili. Hodiny strávené s Vráťou mě vždy dostaly do dobrého životního pocitu. Má žena Tonička, která nás občas doprovázela, zažívala totéž. Dokonce ji vždycky po takovém večeru stráveném s Vráťou přestala bolet záda. Takže jsem věděl, že přítomnost Vráti má dobrý vliv – takřka terapeutické účinky. Je možné, že jediným cílem natáčení bylo tuto zkušenost s Vráťou přenést na film a předat divákům.

Jakým způsobem vnímáte vy sám svůj vztah k Brabencovi? Je ve filmu něco z vás obsaženo?
Nesnažím se v průběhu natáčení vše definovat a odůvodňovat. Dělám to spíš intuitivně. Se vším, co Vráťa říká, ale pochopitelně souzním.

Mnohokrát se ve filmu jako téma vrací ptáci – ať už v mluveném slovu či v obrazu. Jaký nesou význam?
Když jsme se v únoru před natáčením scházeli a povídali, vyplynula z toho jedna věc – že ve filmu musí být havrani. Ještě než jsme se do točení skutečně pustili, vzal jsem kameru, jel do Kralup a natočil havrany. To byl základ.

Fotografie z filmu

Proč je však obraz havrana pro film ústřední?
V prvé řadě reprezentuje tajemný řád přírody, ke kterému se Vráťa často v myšlenkách obrací. Tomuto řádu sice nerozumíme, ale kdybychom mu rozuměli a byli ho schopni následovat v našem vlastním společenství, tak by bylo na světě líp. Zadruhé je havran mytologickým ptákem, jakýmsi průvodcem člověka na druhý břeh. Havran v Evangeliu má i tuto souvislost.

Vráťa je tedy chvíli havranem, který provedl Jirouse na druhý břeh.
Taky napsal dětskou knížku Všude je střed světa. Je o tom, jak tatínek pomohl havranovi a pak se stal jeho velkým přítelem. Vráťa považoval za důležité, aby ve filmu havrani byli, a já jsem tomu s radostí naslouchal a točil. Netýká se to ovšem jen ptáků, ale například i mravenců. Všechno se řídí nějakým tajemným fungujícím kódem, který vůbec nechápeme. Rezonuje tím Vráťův povzdech nad lidstvem.

Vráťa ve filmu vystupuje jako velmi osamělá postava. Renata je jediná, kdo mu naslouchá nebo se z něj snaží něco dostat. Nikdo z jeho blízkých tam není. Možná je ta touha po tom, co ho přesahuje, touhou po jiném člověku.
Člověk je přeci nesmírně osamělá kreatura. Oproti těm hejnům.


Miroslav Janek

Miroslav Janek

Miroslav Janek (1954), režisér, kameraman, střihač a pedagog, autor mnoha oceněných dokumentů. Filmovému řemeslu se naučil sám, na FAMU, kde dnes vyučuje, nebyl z politických důvodů přijat. Emigroval do USA a jako střihač pracoval s Godfreyem Reggiem, například na filmu Powaqqatsi. Po návratu do Česka na sebe strhl pozornost filmem Nespatřené o fotografujících nevidomých dětech. Následovaly snímky Bitva o život, Nachové plachty, Vierka, Umanutá či film Občan Havel, který dokončil po smrti Pavla Kouteckého se svou ženou, střihačkou Toničkou Jankovou. Zatímco jeho poslední dokument Olga vstupuje do českých kin, připravuje Janek film o legendárním hudebníkovi a zahradním architektovi Vratislavu Brabencovi.






výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková

starší články

f1.14DOK.REVUE
23. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.