Ambivalence jako tvůrčí metoda

Inscenovaný rozhovor se čtyřmi režiséry komponovaného snímku Gottland

Jaký postoj zaujímají jednotliví režiséři filmového pásma Gottland k zařazení snímku pod nálepku „dokumentární film“, k alternativní formě distribuce či ke své tvorbě navzájem? Položili jsme Lukáši Kokešovi (LK), Kláře Tasovské (KT), Vieře Čákanyové (VČ) a Rozálii Kohoutové (RK) několik stejných otázek. Odpovědi odkrývají řadu spojitostí, ale i několik různorodých pohledů na věc.

Jednotlivé filmy tvoří – obsahově i stylisticky – relativně kompaktní celek? Jak výrazně se na konceptů filmů podílel dramaturg?
LK: Dramaturg Jan Gogola, ml., byl u vzniku Gottlandu od samotného začátku. Je autorem rozhodujícího konceptu, který hned zkraje pojmenoval jako „dopsání Gottlandu do současnosti”. Celé filmové pásmo tedy nemělo být jen ilustrací nebo adaptací knihy, ale jejím filmovým dotvořením. Každý z autorů pak hledal sobě vlastní principy a metody, jak povídky z literární předlohy (které jsou mnohdy situované do historie) přetavit do filmu odehrávajícího se vždy více méně v současnosti. Dramaturgie byla tedy definovaná hledáním současných podob, variant nebo ozvěn příběhů z knihy Gottland. Jak kompaktní celek jednotlivé části filmového souboru dohromady vytváří, nejsem schopen posoudit. V celé sérii vidím dost spojujících momentů, ale stejně tak i momenty rozdělující. Jedním z hlavních termínů, které právě dramaturg Jan Gogola, ml. v souvislosti se všemi našimi povídkami často používal, byla „ambivalence”. Ambivalence hrdinů jedné každé části se odráží v ambivalenci Gottlandu jako celku, v ambivalenci formálních a obsahových postupů, v ambivalenci působení na diváka, v ambivalenci vyprávění uvnitř každé povídky. Vědomě jsme s ní pracovali jako s tvůrčí metodou, a jak Honza Gogola často zdůrazňoval, „to, co jednotlivé části filmového Gottlandu spojuje, je jejich vzájemná rozdílnost.”
KT: To, že jsou si povídky navzdory různorodému zpracování dost podobné, přisuzuji společnému názoru a vkusu.
RK: Příprava scénářů trvala dlouho a spočívala také ve společných diskuzích a pobytech na chalupě u Tomáše Hrubého, čímž jsme se možná naladili na podobnou notu.
: Je ťažké udržať nejakú kompaktnosť pri viacerých veciach. Nemám pocit, že je to kompaktný celok. Možno ten dojem vytvára čiastočne komentár, ktorý je takmer všade prítomný, ale to sa stalo skôr náhodou, pokiaľ si pamätám, pôvodné námety s ním tak extenzívne nepracovali. Určitá kompaktnosť je taktiež zrejmá v spoločnej temnej nálade filmu, ktorá stojí v kontraste s pôvodnou odlehčenosťou Sczigielova textu.

Viera Čákanyová: Letící kůň

Váš snímek se, Viero, vymezuje animovanou formou. Považujete tuto formu za sugestivnější, nebo naopak umožňuje dívat se na věc s odstupem?
: Áno táto forma umožňuje s odstupom a s použitím špecificky „drsného“ humoru, vlastného technike animácie, hovoriť o celkom strašidelných a patetických veciach. Môj hrdina bol neznámy autor béčkových dobrodružných románov, spolupracovník ŠTB, člověk chameleón, „člověk z ľudu“. Snažila som sa v podstate zrekonštruovať a pochopiť jeho konanie na základe otlačkov, ktoré po sebe zanechal- grafických, keďže bol spisovateľ, Štb záznamov vedených na jeho osobu a biologických – jeho dve žijúce dcéry. Zaujímalo ma, čo po ľuďoch zostane a čo tieto fragmenty pridávajú k dnešnej dobe.

Který film ze souboru povídek vnímáte jako nejzdařilejší a proč? Jak se stavíte k filmovým povídkám ostatních?
RK: Mám ráda všechny, věřím, že každý je unikátní, a díky tomu, že jsou formálně rozdílné, nedají se moc srovnávat. Má srdcovka je ale přece jen film Věry Čákanyové.
: Vsetky poviedky boli vydarené v rovine scenára. Predstava, ktorú má autor na počiatku v hlave, sa málokedy podari kompletne naplniť v samotnej realizácii.
KT: Nemám dostatečný odstup na to, abych to takhle jednoduše ohodnotila. Každá povídka pracuje s obsahem i formou tak, aby nejlépe znázorňovala to, čím má být, a svým způsobem zapadala do celkové koncepce filmu.
LK: Nejen obsahově, ale právě formálně tvoří všechny dohromady zvláštní koktejl, který možná není jednoduché na první pohled strávit. Nicméně mě baví, jak odlišný divácký zážitek sledování celého pásma dohromady nabízí. Nemá cenu vybrat si jeden nebo dva filmy ze souboru a podívat se jenom na ně. Celé dohromady, včetně těch nejzdařilejších nebo nejnudnějších pasáží, to má nějaký svůj vnitřní „temporytmus“, na který je nutné se naladit.

Vnímáte film Gottland jako dokumentární film?
RK: Ne.
: Je zaradený do tejto kategórie a vzbudzuje preto určité divácké očakavania. Ja týmto vymedzeniam moc nerozumiem.
LK: Význam označení „dokumentární film” chápu, ale vlastně mě to moc nezajímá. Gottland vnímám jednoduše jako film. Film natočený nějakou metodou nebo sérií metod. Je opravdu dokumentární, ale také opravdu dokumentární není. Stejně jako je Gottland animovaný, experimentální, hraný, střihový nebo fotografický film.
KT: Termín dokumentární film vnímám hodně otevřeně a nenechávám se jím nijak omezovat. Jsem ráda, že se současný dokumentární film snaží vymaňovat ze svých zažitých tradic a otevírat se čím dál více (tématy i zpracováním) směrem ke skutečné kinematografii.

Rozálie Kohoutová: Místo Stalina

Jak se stavíte k formě jeho alternativní distribuce?
RK: Myslím, že to byl od producenta Tomáše Hrubého skvělý nápad. Tím, že se projekce odehrávají na zajímavých místech a jsou spojeny s večírkem, přijde na film víc lidí, než by přišlo od půl páté do Aera nebo do nějakého multikina, kde by film byl nasazený maximálně týden.
LK: Rád se občas zajdu podívat do klasického kina na velké, dobře ozvučené plátno, zároveň ale musím přiznat, že naprostou většinu filmů sleduji na notebooku v posteli. Doba se změnila, pozice diváka je jiná než před rozšířením rychlého internetu a mně to vůbec nevadí. Naopak si myslím, že intimita domácího sledování filmů má něco do sebe, je to jiný typ zážitku. Je s tím třeba počítat, reagovat na to a ne si stěžovat na úbytek diváků v kinech. Mám dojem, že například sílí pozice filmových festivalů jakožto alternativního distribučního okruhu. Forma distribuce Gottlandu reaguje na proměnu tradičního kinoprovozu, počítá se specifickým tvarem Gottlandu a vědomě s ním pracuje. Jsem rád, že se producent Tomáš Hrubý rozhodl pro sérii jedinečných projekcí na zvláštních místech namísto klasické kinodistribuce, která by dost pravděpodobně k filmu přitáhla mnohem méně divácké pozornosti. V hledání alternativních modelů distribuce vidím budoucnost, jak vůbec dostat mezi lidi komplikovanější, artové filmy.
: Je dobre keď to miesto, kde je film uvedený, nejako komunikuje s témou filmu a doplňuje filmový zážitok.
KT: Tato distribuce se ukázala jako dobrý směr s pozitivní odezvou. Stejně tak se mi líbí i další pokusy o alternativní distribuci typu Dělám kino, Promítej i ty nebo internetové portály Dafilms a Aerovod.

Cítíte se být propojenou dokumentaristickou generací spojenou např. formou výpovědi?
LK: Ne. Generaci vnímám jako něco mnohem širšího, než co nabízí vzorek pěti lidí, kteří jsou podepsaní pod Gottlandem.
KT: Ve filmu Gottland se v tomto potkáváme, ale jinak si myslím, že se naše generace rozbíhá různými směry. K různým buď lokálním, nebo mezinárodním tématům, k různým formálním postupům a snaží se i samotný pojem „dokumentární film” nějak přehodnocovat. Někteří autoři mají blíže ke konceptuálnějšímu zpracování, jiné zajímá lokální politika, aktivismus, kdy film využívají vyloženě k otevření nějakého problému a je pro ně klíčová následná diskuze.
RK: Tím, že jsme spolu studovali, jsme téměř ve stejném věku a jsme všichni dokumentaristé, tak určitě dokumentaristická generace jsme. Otázka pak je, co to z hlediska naší tvorby znamená a jestli vůbec něco.
: Dá sa povedať, že minimálne čo sa týka vkusu sa v základe zhodneme. Iná vec je podľa mňa „message“, ktorú každý z nás zdeľuje. Súvisí to aj s dobou, ktorá je menej homogénna a prehľadná, nie je to generácia ako v 60 rokoch, keď ľudia mali v zásade jednu tému.

Poslední ze skupiny autorů, Petr Hátle, nám bohužel z časových důvodů na otázky nemohl odpovědět. Rádi bychom vás tedy odkázali alespoň na rozhovor, který s Hátlem dok.revue publikovala v červnu tohoto roku.


Lukáš Kokeš (1983) studoval na katedře filmových studií na FF UK v Praze a následně byl přijat na Katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU. Ve snímku Gottland je autorem povídky 86 400.

Viera Čákanyová (1980) vystudovala Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, ateliér scenáristické tvorby. Od roku 2005 studuje na Katedře dokumentární tvorby na pražské FAMU. Ve snímku Gottland je autorkou povídky Letící kůň.

Rozálie Kohoutová (1985) původně studovala Romistiku na Karlově univerzitě v Praze. Roku 2006 byla přijat na Katedru dokumentárního filmu na FAMU. Ve snímku Gottland je autorkou povídky Místo Stalina.

Klára Tasovská (1980) studovala na Akademii výtvarných umění v Praze obor Monumentální tvorba a nová média. Od roku 2006 studuje ne Katedře dokumentární tvorby na FAMU. Ve snímku Gottland je autorkou povídky Zdeněk.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f5.14DOK.REVUE
28. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue