Hele, babi, řekni mi něco do kamery

Rozhovor o filmu Mat goc, nejkratším snímku, jenž soutěžil v České radosti

Dužan chtěl být prvním Vietnamcem přijatým na FAMU. Nepodařilo se mu to. V šedesátých letech ho už někdo předběhl. Z FAMU ho nakonec vyhodili, ale hlavu si z toho nedělá. Naopak. Dokončil devatenáctiminutový film, „experimentální dokuklip“ Mat goc, který byl zařazen do soutěžní sekce Česká radost. Co si Vietnamec s prořízlou pusou myslí o Ji.hlavě, FAMU a českých svatbách?

Na FAMU jsi zůstal pouze jeden semestr, myslíš si, že je filmové vzdělání pro samotnou tvorbu důležité?
Znáš stránku No Film School? Tahle webovka mi otevřela oči a možná jsem se na ní naučil dokonce víc než na FAMU, kde jsme jen leželi v knihách. Do určité míry jsem rád, že mě vyhodili, jelikož jsem se o sobě dozvěděl několik zajímavých věcí. Například jsem si uvědomil, že nechci být střihačem. Taky jsem se zpětně pozastavil nad tím, kým jsem na FAMU vlastně byl. Klukem, kterej se neustále snažil někomu zavděčit, být tzv. „hlubokej“ experimentátor, kterej dělal věci, co mu ale byly cizí. Řekli mi: mluvící hlavy jsou sračka… a tak jsem žádnou do školních cvičení nedal.
Nechci ale, aby to znělo jako „hate“ na FAMU, protože díky ní jsem svůj film mohl dotáhnout do konce. Taky se tam toužím vrátit, tentokrát na režii. Pokud to vyjde, tak si budu muset dát velkýho bacha, aby se ze mě znovu nestal rádoby umělec se šáličkou, co si balí cígo ručně a je děsně hloubavej. Chci se tam především naučit, jak porozumět artovým filmům. Podívej se třeba na toho kluka, kterýho letos objevil festival Zlatý Voči – Jan Karel Pavlík. Ve čtrnácti letech natočil surrealistický film, který je podle mě geniální, ale nepochopil jsem ho. Cítil jsem myšlenku, ale rozklíčovat jsem film nedokázal, a to bych se chtěl na FAMU naučit. Nechci takovýhle filmy dělat, ale chci je chápat.

Jak se stavíš k tomu, že tvůj film byl vybraný do letošní hlavní soutěžní sekce Česká radost? Jak vnímáš svůj film mezi ostatními soutěžními filmy?
Můj film není zase až tak dobrý, rozhodně bych ho v mnoha ohledech zlepšil. Myslím si, že do soutěžní sekce ho vybrali hlavně proto, že jsem žlutej. Taky je trochu jinej, osobní. Bylo pro mě jednoduchý odletět si do Vietnamu, půl dne tam zevlit a pak něco natočit. Třeba říct babičce: hele, babi, řekni mi něco do kamery. Ale natočit opravdový film, kterých vedle toho mého bude v soutěži hodně, je obtížnější. Natáčení většinou předchází rešerše, zatímco moje rešerše je můj život. Nemyslím si, že být na Ji.hlavě je až tak velký úspěch. Protože už jen to, že Čech odjede do Vietnamu a něco tam natočí, je pro většinu lidí ohromně zajímavý a považují to za vítězství. Nic hlubokého v tom ale není, jsou to jen takový vtípky, takový experimentální dokuklip.

S Kokešem mezi kuřaty

Proč ses vydal cestou dokufikce?
Přitahuje mě inscenace, proto chci jít taky na režii. Mám rád, když si svůj film může autor vymazlit. Naopak nesnáším, když jsou filmy hnusný. Inspiraci hledám v sobě. Před dvěma lety jsem si koupil foťák a začal jsem točit sebe, jak tancuju. Natočit film už dneska není těžký, stačí si koupit jen foťák. Vliv na můj film mají i svatební videa. Živím se tím, že chodím po svatbách a tyhle životní momenty pro lidi natáčím. Hodně jsem se tím naučil. Ze začátku jsem se věnoval jen vietnamským svatbám, a když jsem se zlepšil, tak jsem točil svatby i bělochům. Musím přiznat, že Češi jsou otevřenější spolupráci. Vietnamci chtějí jen velký celek a dlouhý záběry.
Žádnou dokufikci jsem nikdy neviděl. Obecně se o dokumenty moc nezajímám. Když už, tak dávám před nějakým zlatým fondem kinematografie přednost lokální kinematografii. S lidmi se chci po filmu sejít a mluvit o procesu vzniku. Mat goc vnímám jako takovou situačku – improshow.

Co bylo tím prvotním impulzem k cestě do Vietnamu?
Kokešův film V.I.P. / Vietnamese Important People (2013), na kterym jsem spolupracoval. Po natáčení jsme spolu jednou šli do KFC a já jsem mu vyprávěl o svojí plánované cestě do Vietnamu. Chtěl jsem tam natáčet sebe, jak tančím na různých místech, udělat takové taneční video – něco hustýho. Jenže on mi na to řekl, že sice dobrý, ale že by to chtělo něco delšího. No, a tak jsme v KFC mezi kuřaty vymýšleli kostru. Nakonec jsem tam odjel s bráchou, kamarádem Saimonem, který překládal a staral se o kameru, a Kokešovým objektivem. Všichni jsme k tomu teprve přičichávali a je neuvěřitelný, že se nám to nakonec podařilo a že to drží pohromadě.

Většinu natočeného materiálu a hrubý střih jsi měl už před nástupem na FAMU, film jsi ale dokončil, až když tě vyhodili. Odrazilo se těch pár měsíců na FAMU na tvém přístupu k tvorbě?
Když jsme tam jeli, tak scénář nebyl ani hotový. Vznikl až ve střižně a myslim, že to celé zachránily voiceovery. Vůbec nic jsem tehdy ještě nevěděl. Něco jako pravidlo osy pro mě bylo velká neznámá. Točili jsme celek, pak detail, vše na první dobrou. Po FAMU jsem nad tím začal moc přemýšlet, jaký je rakurs, zda je lepší podhled nebo nadhled a jaký sklo mám použít. Nevím, jestli to není trochu škoda. Dřív jsem točil, jak jsem cítil. Myslím, že je potřeba v tomhle dosáhnout symbiózy.

Chtěl bych pro HBO natočit seriál ze sídliště

Úspěšně jsi dokončil studia na VŠE. Co děláš teď?
Občas mi někdo přihodí něco na stříhání. Já ale nesnáším probírat se tím hnusným materiálem. Sám si svoje věci rád sestříhám, svůj bordel si uklidím, ale uklízet po někom jiném, to už mě nebaví. Momentálně se ale připravuju na film a při té příležitosti ho pošlu na přijímačky. Bude o Vietnamci, který jde na vánoční večeři k bělochům. Bude se jmenovat „VIEtev vánoční“.

Jak vnímáš vietnamskou komunitu v Česku a různé varianty vztahů Čechů k Vietnamcům?
Pořád ji vnímám izolovaně a přispívá k tomu především neznalost jazyka. Když jsem točil svatby v Německu, kde jsou Vietnamci déle, tak bylo úplně normální, že na svatbě byl běloch a že s ním všichni mluvili německy. V Praze na svatbě neuvidíš jedinýho bělocha a už vůbec ne smíšený pár. Dřív jsme bydleli v Chebu a odtud se stejně jako my přestěhovalo do Prahy mnoho dalších rodin. Táta je všechny dal dohromady a teď máme na Praze 10 takovou síť přátel, která je ale taky poněkud izolovaná, jelikož ani moji rodiče neumí česky.
Co se týká těch vztahů. Ani nevím, jestli se cítím být víc Čech nebo Vietnamec. Pohybuji se na pomezí. Přijde mi smutný, že vietnamský děti nevědí, co se životem. Většinou pracují jen pro vietnamskou komunitu a nechtějí dobývat Česko. Myslím si, že Češi se Vietnamců bojí. Máma mi vždycky říká, že českej krám není žádná konkurence, ale vedle Vietnamců se do žádného podnikání nepouštěj. O tom by byl dobrý dokument. Taky je dost obtížný dostat jako Vietnamec práci. Od patnácti jsem chtěl pracovat, ale ani do mekáče mě nevzali. Dokonce mi ani nikdo neodpověděl, a tak jsem se naštval a řekl jsem si, že jdu točit filmy.

Dochází v tvojí rodině k mezigeneračním konfliktům kvůli neznalosti jazyka, tradice a místa, kde máš kořeny?
No jasně. Když jsem hodně tancoval, tak s tím táta nesouhlasil. Vůbec mě nebral vážně. V jeho očích to byla jen zábava, a podobně vnímá i můj film. Ale až to jednou přijde, tak se s mámou poserou, s bráchou jim to nandáme. Doufám, že to vyjde a podaří se nám zabezpečit sebe i ségru a oni budou moct na důchod odjet do Vietnamu.

Jak přistupují k tvému filmu Vietnamci?
Film jsem promítal na festivalu vietnamského jídla a ta reakce mě překvapila. Starší Vietnamci byli rádi, že jsem film natočil. Měli pocit, že reprezentuji vietnamskou kulturu. Dokonce mě zvali i na nějakou ambasádu, nevím, co bych jim tam říkal, ale třeba by mi zaplatili film.

Budeš i nadále čerpat témata ze svého života nebo z vietnamské komunity?
Chtěl bych točit film o vietnamském filmaři, který točí vietnamské svatby. Myslím si, že člověk by měl čerpat z toho, co zažil – jen bych se v budoucnu rád vyhnul popisnosti. Mám v hlavě takovou ideu. Natočit další dva tři krátké filmy a udělat z toho seriál. Třeba by to vzalo HBO. Seriály žiju – Lost (2004), Heroes (2006). Bavilo by mě udělat sérii z jednoho krámu, jednoho sídliště. Jeden díl by byl o mojí sestře, která v našem krámu vyrostla. Byl to pro ni bizar. Rozhodně ale nebudu točit filmy o Vietnamu, toho je plný Youtube.


Duong Viet Duc se narodil roku 1991 v Hanoji, od čtyř let byl vychováván v prostředí evropské kultury. Studoval VŠE a půl roku byl studentem FAMU. Jeho filmařské počátky souvisí s natáčením vlastních tanečních výstupů. Na filmu Mat goc začal pracovat před nástupem na FAMU, dokončen byl až po jeho odchodu ze školy. Doufá, že se na pražskou filmovou školu brzy jako student vrátí.


tagy:



výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f5.14DOK.REVUE
28. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue

související články:

1.14Dramatika mluvící hlavyArcheologie a manifest mluvící hlavy jako uměleckého prostředku vyjádření od Víta Janečka