V zajetí falešných pirátů

Rozhovor s Davidem Čálkem, režisérem filmu Pirátské sítě

Pirátské sítě (David Čálek, Jakub Zahradníček, 2014)

David Čálek se vydal do Afriky, aby natočil dokument o novodobém pirátství. Portrét somálských pirátů se ale posunul překvapivým směrem, když štáb odhalil, že vedle pirátství v Somálsku se v Keni rozjíždí daleko zajímavější a zcela skrytý byznys.

Ve své dokumentární tvorbě jste se věnoval tématu sado-maso komunit, čečenským uprchlíkům a teď somálským pirátům. Spatřujete ve své tvorbě nějakého společného jmenovatele?
Za společného jmenovatele filmů, které mě zajímají a o které budu vždy usilovat, lze označit příběh člověka nebo i nějaké komunity, na které se okolí či společnost dívá trochu jinak, než si z mého pohledu zaslouží. Snažím se odkrýt druhou tvář těchto lidí, která není v médiích tolik vidět nebo o níž se svět nezajímá. Piráti jsou docela popové téma, které najednou všechny zajímá, což mě spíše odpuzovalo. Ale přitahoval mě způsob, jakým se o nich mluví: jako o zlých chlapících, kteří přepadávají lidi.

V čem spatřujete největší podíl viny „západní civilizace“ na fenoménu novodobého pirátství?
Náš podíl viny souvisí s využíváním třetích zemí jako místa levného rybolovu. Piráti nejsou jen zlí záškodníci, kteří útočí na hodné námořníky brázdící tamější vody, jsou to lidé, kteří se nacházejí v určité situaci. Během posledního roku natáčení jsme přišli na to, že z globálnějšího hlediska vzniklo pirátství jako obrana rybolovu, který prováděly nadnárodní korporace. Těm bylo jedno, že místní lidé nebudou mít co jíst. A místní vláda zase nebyla a stále není tak silná, aby pobřeží dokázala bránit legální cestou. Tak se lidé brání sami.

Jak jste našli piráty pro první casting? Proč jste je hledali v Keni, a ne přímo v Somálsku?
Stopa, kterou jsme měli, byla v Keni. Můj spolupracovník Jakub Zahradníček v oblasti zařizoval kontakty a klíčová osoba, takzvaný „fixer“, znala piráty, kteří žili a schovávali se v Keni. Přišlo nám zajímavější jít po stopách uprchlíků, kteří utíkají ze Somálska, protože mají nějaké peníze nebo protože je někdo pronásleduje, než sledovat ty na somálském pobřeží. Na prvního zprostředkovatele, který stál úplně na začátku vzniku filmu, jsme dostali kontakt od někoho z Reuters. Přivedl k nám první piráty, kterých jsme ze začátku měli zhruba třicet. Někteří z nich možná i skuteční piráti byli, ale naše místní spojka rychle pochopila, že bez znalosti jazyka nejsme schopni zjistit, kdo pirát je a kdo není. A tak nám začali dohazovat kluky, kteří byli „pouze“ dobří vypravěči. Tak jako podvedli nás, podvedli spoustu dalších. V Keni se ale piráti skutečně ukrývají a často přímo v nairobské čtvrti Eastly investují nemalé peníze, akorát že se tam vedle toho rozvíjí ještě tento výnosný byznys.

Jak jste se vyrovnali s tím, že mimo pirátů, kteří v Somálsku přepadávají lidi, jsou v Keni piráti, kteří přepadávají novináře?
Když jsme zjistili, že nebezpeční piráti, se kterými točíme, jsou herci ze slumu v Keni, tak jsme byli v šoku, ale zdaleka zajímavější bylo zjištění, že nejsme jediní, z koho si dělají legraci. Stejně jako nás podvedli i větší ryby. Například Channel 4 nebo dánské filmaře, kteří natáčeli investigativní dokument, který běžel po celém světě. Když jsme se na něj podívali, zjistili jsme, že mezi „nebezpečnými piráty“ se pohyboval chlapík, který vše řídil a zřejmě nikdy nebyl na moři. Jmenoval se Bashir a vystupoval jako pirát i v tak renomovaném médiu jako je Time.


Je vůbec nějaký způsob, jak spletitou síť falešných pirátů odhalit?
My je nepoznáme, protože nemáme tu zkušenost, ale poznají to místní lidi, jestli je ten člověk pirát nebo ne, tedy místní Somálci z pobřeží. Problém byl v první řadě s jazykem. Náš překladatel nás často podváděl s naší místní spojkou. Věděli jsme tedy, že nás podvádí jeden nebo dva lidi, ale otázka byla, kdo další. Takovou síť lze těžko prorazit. Místní lidé podle přízvuku rozpoznají, z jaké oblasti dotyčný je, ale když je to Somálec a vypráví historky, tak kdo vlastně pozná, jestli je pirát nebo není?

Pirátské sítě (David Čálek, Jakub Zahradníček, 2014)

Producentské peklo

Film jste začali natáčet v roce 2010, jaký byl přístup k tomu tématu tehdy a jaký je dnes?
Teď, když o tématu pirátství natočili i blockbuster (Kapitán Phillips, 2013), dokument nikoho nezajímá. V roce 2010, kdy jsme začínali, jsme měli exkluzivní rozhovory s piráty, které nikdo jiný neměl. I přesto jsme měli problémy film financovat. Problém byl ve vývoji, který trval příliš dlouho – mezitím vzniklo o pirátech mnoho jiných dokumentů. Také jsme pracovali s malým rozpočtem, ne jako třeba BBC, National Geographic nebo Discovery Channel, kteří na místo vyšlou celý štáb a je jim jedno, kolik zaplatí na úplatcích. Trvalo dlouho, než jsme získali grant na vývoj, a paradoxně finance nakonec přišly z vod českých, od České televize, a také z evropských peněz. Na mezinárodním trhu tohle téma nezaujalo nikoho, protože jsme prostě nebyli první. Zájem o konkrétní téma je vždy vrtkavý, je těžké odhadnout situaci. Stejné je to teď s tématem Ukrajiny. Byla doba, kdy zajímala všechny, ale nyní je obtížné s dokumentem na dané téma prorazit.

Mnohdy to vypadalo, že jste měli strach o to, aby se film vůbec dotočil. Jaká byla pozice producenta?
Natáčení bylo producentské peklo. V polovině realizace, když se situace obrátila, jsme se ocitli na velmi tenkém ledu a neměli jsme neomezený rozpočet. Afrika je drahá, honoráře za rozhovory stojí spoustu peněz, stejně jako ubytování. Počet natáčecích dnů byl přesně stanovený. Každý den jsme vstávali s určitým plánem. Pak jsme zavolali na dvě tři místa a zjistili jsme, že je všechno jinak, vše se neustále měnilo o 180 stupňů. Vždy jsme si řekli: „No, snad to Jeff nějak vymyslí.“ Jeho situace byla vlastně nejtěžší – bál jsem se, aby se z toho nakonec nezbláznil.
Jeffreyho Browna bych chtěl vyzdvihnout, jelikož je to jeden z mála producentů, kteří byli ochotni do projektu ze začátku vložit svoje vlastní peníze. Prvních deset dní natáčení v Africe financoval sám. Byl to risk, který hrozně oceňuji. Nechci dělat chytrého, vím, jak je těžké film ufinancovat, a nechci v tomto generalizovat a někoho kárat… Jeffrey do toho šel srdcem a takový přístup je dnes mimořádný, protože skutečný producent riskuje s filmem kůži a peníze. Nechci zapomenout ani na Pavla Váchu, který mu byl českým partnerem a také nechal na filmu mládí…

Pirátské sítě (David Čálek, Jakub Zahradníček, 2014)

Tak trochu jiné pirátství

Jak reagovala zmíněná média, když se dozvěděla, že i ona jsou obětí falešných pirátů?
Nechtěli jsme do toho rýpat sami, aby to nevyznělo, že jsme ublížení, protože nás někdo napálil, a tak jsme téma navrhli České televizi. Oslovili Channel 4, ze kterého dodnes nikdo neodpověděl. Dobře věděli, že ať řeknou cokoli, tak z toho vyjdou špatně. Jediný, kdo odpověděl, byla sekretářka dánského režiséra Rasmuse Kratha, která se vyjádřila, že něco takového se mohlo stát a že tomu lze předejít jen stěží. Kdyby se do toho ČT opřela víc, v případě Channel 4 mohlo jít o mezinárodní ohňostroj, jelikož reportážemi od Jamala Osmana zaplňují svůj vysílací čas pravidelně.

Změnila celá tahle zkušenost váš pohled na práci dokumentaristy?
Změnila můj pohled na nezpochybnitelné záběry různých desperátů. Je otázka, proč by se pirát, který má údajně na kontě milion dolarů, nechal za dvě stě dolarů natočit pro rozhovor. To vlastně nedává smysl. Když jsme zkoumali záběry, které visí na Youtube, zjistili jsme, že není možné poznat, kdo ti lidé zabalení do hadrů, kteří mají samopal, jsou. Jeden z nich, ukázalo se, byla dokonce žena!
Také jsem si uvědomil, jaká jsou rizika natáčení filmu v zemích, kde nikomu nerozumím a kde se nedá vyjít ven bez obavy, že vás někdo unese. Starost o vlastní bezpečnost sebere spoustu energie. Sil na samotnou práci, během které se snažíme natočit lidský příběh, tak ubývá. Paradoxně mám ale teď roztočený film v Afghánistánu a s Negativem chystáme další, společně s Radimem Špačkem, podle předlohy Petry Procházkové – Frišta.

Více než o falešných pirátech je nakonec váš film o investigativním novinářství. Proměnil se váš názor na média obecně?
Filmem jsme otevřeli diskuzi o tom, co vlastně v takových oblastech investigativní novinářství znamená. Má za cíl ukázat neštěstí druhých lidí tak, aby s diváky pohnulo a přimělo je zasáhnout? Nejsem si jistý. Spíš si myslím, že neštěstí, války, strašlivé osudy zaplňují prostor v médiích proto, že generují peníze. A v důsledku toho je tak trochu jedno, jestli to, co média ukazují, je pravda nebo ne. Tuto mou domněnku nakonec potvrdila i příhoda, ke které došlo na konci natáčení filmu. Přijel za námi Jamal Osman z Channel 4, aby natočil reportáž o našem filmu. Ve své reportáži však nakonec tvrdí, že skutečný příběh o pirátech odhalil českým filmařům on. Před našima očima s naším kameramanem natočil scénku, kdy náš keňský tlumočník vyprávěl, jak přepadával lodě, prostě protože měli málo času a nikoho dalšího nesehnali, což už byl úplný Kocourkov. Uvědomil jsem si, že stačí, když má člověk dost šťavnatý příběh. Pak je každému jedno, jestli ten člověk na tom moři byl, hlavně že vypráví. Spíše než o těch pirátech je tak náš film o médiích, která zobrazují neštěstí lidí tak, jak se jim hodí. Hlavně aby přilákalo diváky.


David Čálek vystudoval obory kamera a dokumentární tvorba na FAMU. Jako kameraman uspěl již s absolventským snímkem Dotek obrazu (1998), později se podílel na mnoha hraných i dokumentárních filmech, např. na Pátrání po Ester (Věra Chytilová, 2005). Je režisérem dokumentu Nebe, Peklo (2010) o komunitě BDSM, který uvedl jihlavský festival a jenž získal studentskou cenu dokumentárních filmů na plzeňském Finále. Jako kameraman se podílel na filmu Benjamina Tučka Plán (2014), který je společně s filmem Pirátské sítě (David Čálek, Jakub Zahradníčk 2014) v hlavní soutěži jihlavského festivalu. Zároveň se společně s kameramanem Matějem Cibulkou podílel na novém filmu Alice Nellis Adopce (2014)





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f1.14DOK.REVUE
23. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue