Červená

Olga Sommerová o svém dokončovaném celovečerním dokumentu o pěvkyni a herečce Soně Červené

Červená

Se Soňou Červenou jsem se seznámila před dvanácti lety, tedy v době, kdy po Sonině třicetileté emigraci a čtyřicetileté nepřítomnosti v rodné Praze začala česká kulturní veřejnost postupně odkrývat její světovou pěveckou kariéru, která představuje sto operních rolí v pěti tisících vystoupení na jevištích pěti kontinentů. Natáčela jsem tehdy s ní, s výtvarnicí Adrienou Šimotovou a spisovatelkou Lenkou Reinerovou film Moje 20. století.

V jižní Francii, kde měla svůj vejminek, jsme točily, jak běhá po pobřežních hromadách kamenů nebo vstupuje oblečená do moře. Když večer, na rozdíl od nás, necítila únavu, začaly jsme jí mezi sebou říkat osmdesátiletá holka. Při úplně prvním záběru se nám začal kácet stativ i s kamerou, protože na letišti si s ním zřejmě dobře poradili. Šly jsme nešťastně domů, a když jsme míjely garáž, kde dva Francouzi cosi kutili, Soňa okamžitě zařídila, aby nám stativ spravili.

Vloni jsem se rozhodla, že musím napravit to, co jí česká kultura dluží, totiž poctu umělkyni, která byla po třicet let vymazána z povědomí svého národa. Soňa odešla ze své země z politických důvodů, právě tak jako její slavné kolegyně Ema Destinová a Jarmila Novotná.

Film Červená jsem koncipovala jako příběh Soniných malých dějin ovlivněných velkými evropskými dějinami 20. století. Otec Jiří Červený, zakladatel kabaretu Červená sedma, byl jako intelektuál za války deportován do Terezína, její matka Žofie z politických důvodů do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Po válce se matka pěšky vrátila domů, ale po třech letech se o ni začala zajímat komunistická Státní bezpečnost, zatkla ji a po třech dnech ji na Pankráci zabila. Soňa druhý den v noci z patologie maminku unesla a pochovala na Vyšehradě. Život nám předestírá absurdity, na které spisovatelé často nemají. Archiv bezpečnostních složek, kde jsou uloženy materiály Státní bezpečnosti na Soňu i její matku, sídlí v bytě, který patřil Žofii a kde Soňa vyrůstala. Soňa nás provedla salonem, svojí a matčinou ložnicí, kde jsou dnes kancelářské stoly a počítače.

Před svými pronásledovateli Soňa unikla do východního Berlína, kde dostala angažmá ve Státní opeře. Když se v roce 1961 postavila berlínská zeď, Soňa riskantně projela proslulým přechodem Checkpoint Charlie, když obelhala východoněmeckého policistu.

Za týden poté, ještě v uprchlickém táboře, dostala nabídku angažmá v Deutsche Oper. Nejslavnější rolí v Sonině kariéře byla Carmen, kterou zpívala 156krát na jevištích tří kontinentů.

Červená

Sonin pradědeček Václav Červený byl proslulým výrobcem žesťových nástrojů, které u něj objednával Franz Josef pro rakousko-uherskou armádu. Málokdo ví, že vynalezl i saxofon, ale protože neměl na patentování, pan Sax si ho přivlastnil a nechal patentovat. Ve filmovém archivu jsme náhodou objevili reportáž o tom, že saxofon pochází z Čech.

Když jsme se Soňou odjely točit do Berlína, navštívily jsme i Státní operu, kde začínala. Namísto rudých plyšových sedadel, zrcadel a pozlacených balkonů jsme se ocitly na staveništi rekonstruované opery. Ale Soně to nevadilo, chodila mezi dělníky po jevišti jako někdejší diva a říkala, že je šťastná, že tam zase může stát jako kdysi.

V Praze začala svoji druhou českou kariéru v 77 letech. Dosud účinkovala v Národním divadle v pěti operách. Březinovu a Nekvasilovu operu o procesu s Miladou Horákovou Zítra se bude… sama iniciovala, právě tak jako operu 1914, když požádala amerického režiséra Roberta Wilsona, aby se jí ujal ve svém třetím pražském hostování.

Navzdory dějinným turbulencím 20. století si Soňa zachovala svoji čest a noblesu.

Přestože ji komunistický režim připravil o rodnou zemi, nikdy se nevzdala svého češství, na němž lpěla jako vlastenka, nikdy neztratila svoji perfektní češtinu a v osmdesátých letech v San Francisku dokonce přiměla vedení opery, aby nastudovalo Janáčkovu Její pastorkyňu v češtině. Všem účinkujícím přeložila libreto do angličtiny, francouzštiny a němčiny a učila je české výslovnosti.

Jednadevadesátiletá Soňa se pořád směje, ustavičně se na něco těší, stále chce pracovat. Právě teď studuje ve Stavovském divadle roli v Lorcově Krvavé svatbě, kterou režíruje duo SKUTR.

Soňa narozená ve znamení Panny je vždycky perfektně připravená na svoji roli, ale také na svůj život. Nebo i na smrt. U architekta Josefa Pleskota si objednala černý žulový náhrobní kámen, který musel jeřáb přenést přes zeď hřbitova v Hradci Králové. Soňa se rozhodla, že svůj poslední odpočinek najde v hrobce pradědečka Václava Červeného. Když položí k náhrobní desce se jménem Soňa Červená květiny, směje se: „Vím, že tam budu muset jít, ale nespěchá to!“ Ale já říkám: „Soňo, až to tady lidi uvidí, tak si budou myslet, že už jsi v pánu!“ A Soňa odpovídá: „Tak to budu ještě dlouho žít.“


Dokumentární film Červená bude mít svoji premiéru 17. a 24. května 2017 v pražském kině Lucerna.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

1.21O spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo Bystřičan
dok.revueStřet hodnotCelovečerní snímek íránské režisérky Firouzeh Khosrovaniové Rentgen rodiny zahájil letošní jarní Ozvěny 24. ročníku MFDF Ji.hlava. Režisérka, která za snímek získala hlavní cenu na loňském ročníku festivalu IDFA, ve filmu vypráví velmi osobní příběh své rodiny, jenž divákům nabídne jasnou představu o politických událostech vedoucích v roce 1979 až k íránské revoluci. Text přejímáme z časopisu Modern Times Review. Bianca-Olivia Nita
6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová

starší články

1.17DOK.REVUE
10. 04. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJak na Johna Wilsona?Sérii HBO Jak na… s Johnem Wilsonem označili někteří filmoví kritici za nejlepší dokumentární počin loňského roku.Kamila BoháčkováNový filmO spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo BystřičanTémaHnízdo v ložniciRenomovaný anglický filmový historik a profesor na univerzitě ve Staffordshiru Peter Hames, autor v zahraničí klíčové knihy o československé nové vlně The Czechoslovak New Wave z roku 1985, zaslal dok.revue svou vzpomínku na Karla Vachka.Peter HamesTémaKaždá lidská bytost má právo nosit boty, které nikde netlačíKarel Vachek byl v roce 2009 předsedou poroty na japonském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jamagatě. Spolupracovnice festivalu a jeho bývalá ředitelka Asako Fudžioková pro dok.revue vzpomíná, jak festival málem smetl tajfun, Vachek si skoro zapálil dýmku na pódiu a posléze s japonským básníkem Gózóem Jošimasuem natáčel v horách film.Asako FudžiokováTémaJako ten pes na pláži...Americká historička Alice Lovejoyová o setkání s Karlem VachkemAlice LovejoyováTémaA hle, vzedme-li se řeka, neustoupíDo mozaiky zahraničních pohledů na osobnost a tvorbu Karla Vachka, kterou představujeme v tomto čísle dok.revue, přispěl i respektovaný filmový vědec Olaf Möller, spolupracující s řadou světových filmových časopisů (například Film Comment či Sight & Sound), filmových muzeí a světových festivalů – například Il Cinema Ritrovato či International Film Festival Rotterdam. Möller přednáší filmovou teorii a historii na Aalto University v Helsinkách a je spoluautorem několika knih o filmu.Olaf MöllerTémaSmát se tomu...Na setkání s Karlem Vachkem zavzpomínal pro dok.revue i italský producent a zakladatel nezávislé filmové společnosti Okta Film Paolo Benzi. Od roku 2012 je také hlavním tutorem projektu EMERGING PRODUCERS v rámci MFDF Ji.hlava.Paolo BenziSportJak si vloni vedly dokumenty v anketách a žebříčcích?Uzavření kinodistribuce do karantény pomohlo vloni zviditelnit menší, lokální i dokumentární filmy. Právě dokumenty tak mohly vloni hypoteticky konečně zazářit. Zda k tomu skutečně došlo, zjišťuje filmový kritik Martin Šrajer pomocí žebříčků nejlepších filmů dle profesionálních i amatérských diváků a divaček.Báseň19. března 1967, neděleKarel VachekRozhovorOdcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila BoháčkováNová knihaJak vznikla knížka 5 ½ scénáře Ester KrumbachovéEditor, historik a pedagog Jan Bernard popisuje vznik publikace dosud neznámých scénářů Ester Krumbachové. Kniha vychází i s autorovou studií v březnu v Nakladatelství AMU.Jan BernardEsejCo dělat po pětadvaceti letechSvým čtením každý text vždy přepisujeme. Režisér, dramaturg a pedagog Jan Gogola ml. se ve svém hravém eseji pokouší po pětadvaceti letech přepsat dialog, který tehdy vedl se svým učitelem Karlem Vachkem (1940–2020) nad jeho filmem Co dělat?. Lze vést živou disputaci s mrtvými? A lze odejít i zůstat zároveň?Jan Gogola ml.ÚvodníkČlověk odjinudO novém čísle dok.revue věnovaném osobnosti Karla VachkaKamila Boháčková