Čechoslováci v gulagu

Režisérka Marta Nováková a kameraman Adam Oľha vypráví o zážitcích a pocitech z natáčení nového dokumentárního cyklu Čechoslováci v gulagu

Marta Nováková a Adam Oľha na natáčení v Kazachstánu, foto: Štěpán Černoušek

V Praze 2016

Z dokumentárního filmu mám hrůzu! Respektive respekt. Jak se připravit na situace, o kterých ani nevíte, že se stanou?! Jak naplnit svůj vysoce sofistikovaný koncept? Chci mít věci pod kontrolou. Miluji své storyboardy. Ale také inspiraci na place. Občas i improvizaci. Ale odsud posud. Z dokumentárního filmu mám hrůzu!

Zbožňuji informace. Jasná, přehledná, suchá fakta. A historii. Také suchou. Archivní dokumenty. Tisíce stran vyšetřovacích spisů, z devadesáti procent psaných rukou a v ukrajinštině.

A pak už ho vidím. Ten příběh. Sestrojený na základě suchých faktů samozřejmě. Mladý muž odchází na Ukrajinu učit děti krajanů český jazyk. Je rok 1923, v zemi nedávno skončila občanská válka, zrovna tam mají hladomor a všichni cizinci jsou podezřelí ze špionáže. Mladý muž byl na svou misi vyslán evangelickou Kostnickou jednotou, takže mezi těmi krajany šíří vedle češtiny i opium lidstva. A do toho se tam celkem dost střílí a jinak popravuje.

Nevím, co se musí stát, abychom si už konečně plně uvědomili, že zločiny komunismu jsou naprosto srovnatelné s těmi nacistickými. Ve společnosti je stále patrná nechuť, ba až jakýsi odpor k takovéto konfrontaci. Přitom na nedostatek informací si dnes už opravdu nemůžeme stěžovat.

   


foto: Štěpán Černoušek

Je to proto, že se temná minulost stále týká nejméně poloviny české populace? Potřebujeme větší odstup?

A co třeba příběhy českých krajanů a československých občanů, které semlel sovětský represivní aparát? Popravy, pobyty v lágrech, vyhnanství. Možná že zlo páchané na spoluobčanech někde v zahraničí je přijatelnější než to, kterému jsme sami přihlíželi? Můžeme si říct „to oni“ a spravedlivě se nad těmito zločiny rozhořčit. A druhým dechem obdivovat dnešního vládce Kremlu, protože on už je přece jiná doba, jiný stát, on za to nemůže. A také chápat problematiku lidských práv v Číně, ale když ten export je pro nás důležitý. A co pak chudáci naši zemědělci, jak ti nám doplácejí na ruské sankce. Zrušte je! Ty sankce.

Na základě výzkumu Jana Dvořáka a Adama Hradilka z Ústavu pro studium totalitních režimů vzniká v České televizi třídílný dokumentární cyklus Čechoslováci v gulagu. Práce to není snadná, protože po krátkém euforickém období v 90. letech se ruské archivy opět uzavřely a pro badatele, novináře či filmaře je teď prakticky nemožné dostat se k materiálům. Naopak spolupráce s ukrajinskými archivy je ukázková, což je při vědomí, že nejvíce českých krajanů žilo na území sovětské Ukrajiny, přece jen uklidňující zjištění. Jenomže většina lágrů a hromadných hrobů se nachází v dnešním Rusku. Je vůbec otázka, zda budeme někdy schopni zjistit alespoň přibližný počet českých obětí. Ale možná že číslo není zas až tak důležité. Možná je mnohem důležitější si za těmi čísly představit konkrétní lidské bytosti. Nahlédnout na jejich život v cizí zemi. Seznámit se s jejich příběhy. Pár takových se vám pokusíme odvyprávět.

Marta Nováková
 


 

V Moskvě 2016

Třicet jedna let se mi nepovedlo zajít dál na východ než do Michaloviec. Najednou zavolala Marta, abych s ní točil film o gulazích. Měl jsem velkou radost, že se podívám konečně do Ruska. První cesta vedla na Solovecké ostrovy v Bílém moři, kde vznikl jeden z prvních lágrů. Marta ale se mnou jet nemohla, před pár lety ji vyhostili a ocitla se na nějaké černé listině. Vyrazili jsme tedy ve dvou s historikem Honzou Dvořákem, který v Rusku také nikdy nebyl. Měli jsme s sebou seznam záběrů, které je potřeba natočit, bumážky z Ústavu pro studium totalitních režimů a kameru, tedy spíše foťák, abychom nevypadali, že snad točíme film, a už vůbec ne o represích za Stalina. Připraveni jsme byli dost.

Hned první den nám ujel v Petrohradu vlak, který nás měl za dva dny dovézt skoro až na polární kruh. Ocitli jsme se totiž na nesprávném nádraží. Čekajíce na další, koukali jsme s plechovkou piva u Ladožského „vokzalu“ na věznici hned naproti. Gulagy…

Do toho přišel policajt a chtěl nám dát pokutu za pití na ulici. Ukecali jsme to. Pak jsme strávili celou noc ve vagóně, kde spalo mnoho Rusů, Rusek a my dva, bylo to nádherné. Zmuchlaní jsme vystoupili v Petrozavodzku. Z výlohy naproti nádraží se na nás usmívá Gérard Depardieu a drží klíčky od auta – reklama na úvěr, Sovietbank. „Zvládneme to,“ říkám si.

Ano, z první cesty jsme se vrátili bez škraloupů. Na té další jsme však zakusili půvab FSB, to už byla zima. Brodili se za námi sněhem. Byl tam se mnou zvukař Michal Gábor, kterého už několikrát v Rusku vyslýchali, takže přesně věděl, co má dělat, a zachránil nás.

Adam Oľha, Vorkuta, foto: Adam Hradilek

Můj první film, který jsem natočil na škole, byl o jizerskohorských pomníčkách a lidech, co je objevují. Samé vraždy a neštěstí v lese. Když jsem měl film skoro hotový, náhle jeden z těch pomníčkářů dostal na jedné z výprav v lese infarkt a ostatní mu tam postavili křížek. To je konec filmu. Najednou jsem po třinácti letech v Rusku a točím zase křížky. Pod nimi jsou ale masové hroby, tak si říkám, že jsem se kamsi posunul a že tohle téma nemám uzavřené.

Pomníčkáři z Jizerských hor rozdělovali křížky podle smrti na pravé a nepravé. Když třeba motorkář nevybere zákrutu a udělají mu tam pomníček, to je nepravá smrt. Když ale dřevorubec sjede se sáněmi plnými dříví z kopce, to je smrt pravá. Co by si o tom tak myslel Stalin? Hodně jsem nad tím přemýšlel, když jsem točil záběry pro Martu a kousali mě komáři.

V duchu si říkám, že glosovat o smrti mi nepřísluší. Najednou mě náš průvodce Jurij upozorní, ať už dotočíme. Když mu řeknu, že ještě nejsem hotov, vytahuje elektrický plašič na medvědy a začne do mě šťouchat se slovy: „Pajďom, pajďom!“ – Ano, je to potřeba, protože masových hrobů nás čeká na naší cestě tolik, že se mi o tom ani nesnilo. Třeba v Moskvě za týden. Butovský polygon. Vypadá na pohled jako golfové hřiště nebo nějaký všesportovní areál, kde se hází koulí a skáče do výšky. Točím obrazce v trávě a za plotem cvrkot velkoměsta, paneláky a lidi s igelitkami. Postupně mi dochází hodnota života v roce 1928 a 2015. V areálu Butovského polygonu jsem za celý den potkal jen jednu paní, co tam chodí zalévat kytky. Moc se o tom nemluví.

V Rusku lidé mlčí. Když nemusí, tak nemluví. Najednou jsem si uvědomil, co to je mlčící masa lidí. To v Čechách nezažijete. Působí osvobozujícím dojmem. Neuvěřitelně to pomáhá soustředění a je to obrazutvorné, zároveň však děsivé – ten mlčící národ. Marta ale chtěla mlčící záběry, a tak se plnění zadaného úkolu stalo meditací.

Adam Oľha
 


ČECHOSLOVÁCI V GULAGU

scénář a režie: Marta Nováková, kamera: Adam Oľha, výtvarník: Anna Krtičková, hudba: Vladivojna La Chia, dramaturgie: Lucie Králová, námět: Štěpán Černoušek

Česká televize, TS Petra Kubicy ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková
dok.revueJak jsem potkala losyHana Nováková o losech, lidech a filmech, co potřebují čas. Amoosed.Hana Nováková
dok.revuePsí láskaRežisérku Lindu Kallistovou Jablonskou vždy zajímali lidé, kteří jdou za hranice svých možností. Oslovila ji proto životní cesta české musherky Jany Henychové, která nejraději tráví čas o samotě za polárním kruhem, jen se psím spřežením. Dokument Psí láska, který bude mít premiéru na festivalu Jeden svět, může být podle režisérky inspirací pro ty, kteří se bojí žít svůj sen. Pro dok.revue přibližuje vznik svého nového dokumentu.Linda Kallistová Jablonská
dok.revueAlchymická pecNa Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu, který začíná už 22. ledna, bude představeno i několik českých dokumentů. V sekci The Tyger Burns pro stále zářící generaci zkušených filmařů se objeví Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie Karla Vachka. V sekci Deep Focus se představí koprodukční snímek Efekt Vašulka o islandsko-české dvojici manželů Vašulkových a dokument Jana Daňhela a Adama Oľhy Alchymická pec, který bude mít v Rotterdamu světovou premiéru. Alchymická pec se soustředí na tvorbu Jana Švankmajera, speciálně na jeho poslední film Hmyz, který měl v Rotterdamu premiéru před dvěma lety. Režiséři Jan Daňhel a Adam Oľha sepsali pro dok.revue svou režijní explikaci k filmu. Adam Oľha, Jan Daňhel
6.19Road movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo Bystřičan
dok.revueMoje romská rodinaDokumentaristé Martin Chlup a Petr Kačírek popisují vznik jejich společného dokumentu Miri fajta, což v romštině znamená Moje rodina. Dokument popisuje snahy mladého romského tvůrce Robina Strii vytvořit stejnojmenný romský sitcom a zároveň je portrétem Robina a dalších členů jeho týmu. V dalším plánu vybízí k úvahám o tom, co dnes u nás znamená romská identita.Martin Chlup, Petr Kačírek
5.19Vlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj chystaný film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám?Martin Páv
dok.revuePtát se po tom, kde jednou skončímeFilmová dílna pro seniory spolku Inventura pod vedením režisérky Terezy Daniell Adámkové dokončuje hodinový film Stopa v hlavě, ve kterém samy seniorské filmařky se svými ručními kamerami přemýšlejí o tom, jak se život starého člověka promění, když začne být závislý na druhých. Jaké kompromisy musí on a jeho okolí podstupovat? A je možné žít i bez velkých osobních obětí zbytku rodiny i nadále důstojně?Tereza Daniell Adámková
4.19FREMJak se natáčí film v Antarktidě? Je možné se dostat do hlavy umělé inteligence? A co to je GAI? To vše popisuje dokumentaristka Viera Čákanyová v textu o svém novém filmu FREM v dok.revue.Viera Čákanyová
F2.19Cesta k filmu Efekt VašulkaIslandská režisérka Hrafnhildur Gunnarsdóttir popisuje pro dok.revue, jak vznikal její celovečerní dokument Efekt Vašulka o zakladatelích světového videoartu, manželech Steině a Woodym Vašulkových. Snímek s českou koprodukcí má v Ji.hlavě svou mezinárodní premiéru. Promítne se dnes od 18 hodin v kině Dělnický dům.Hrafnhildur Gunnarsdóttir

starší články

4.16DOK.REVUE
12. 09. 2016


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film