Bye, bye, Shanghai


Bye, bye, Shanghai

Film režisérky Jany Bokové začíná v Argentině. Spolu se svým přítelem rozmlouvají o tom, jestli má smysl točit film o exilu a vůbec vrátit se s kamerou do Prahy, odkud v roce 1968 utíkala a kam se po sametové revoluci vracela jen sporadicky. Rozhodnutí je jednomyslné a Jana Boková nám předkládá profil několika známých, méně známých i úplně neznámých emigrantů, kteří tak jako ona prožili většinu života v cizině. Česká společnost se v průběhu dvacátého století musela s vlnou emigrace vypořádat několikrát. Někdy s pochopením, někdy s určitým pocitem ukřivděnosti. Vždyť ti lidé nás opouštěli v nejtěžších chvílích a navíc šli tak říkajíc za lepším. I když se zdá, že jsme v poslední době ochotní vzít na milost alespoň architekty, pořád jako bychom se k exilu stavěli tak nějak z ekonomického úhlu pohledu a zcela ignorovali fakt, že být emigrantem neznamená být nemocný, ale mít za sebou komplikovaný a nelehký životní osud. Exil je jako druh nespavosti, napsal Victor Hugo a Jana Boková nám ve svém filmu ukazuje, co všechno člověk v sobě musel překonat, aby se jejích hlavních příznaků zbavil.

Režisérka Boková nepatří mezi zaběhnutá jména české dokumentaristiky. Do Francie odešla v roce 1968. Po zkušenostech ze Spojených států se do ní vrací už jako studentka nově založené londýnské filmové školy, aby s Jeanem Rouchem natočila svůj absolventský film. Později se věnovala i hrané tvorbě a její filmy byly uváděny nejen na prestižních festivalech (Cannes), ale především v klasické distribuci ve Francii a v dalších zemích. Už tato zkušenost, k níž se nedostávala jednoduše, ale stála jí mnoho sil, jí od českých dokumentaristů výrazně odděluje. Je to vidět na první pohled. Boková si nepřidělává vrásky s formální stránkou svých filmů. Důležitá je výpověď portrétovaných postav, dialog, který s nimi vede, a autenticita natočeného materiálu. Když se prostě rozhodne do svého filmu „obsadit“ básníka a přítele Petra Krále, sedne si s ním na kávu v jedné z pražských kaváren a točí i situaci, když se s nimi začnou bavit turisti od vedlejšího stolu. Žádné dodatečné dodávání významů střihem, žádný důraz na vypjaté emocionální momenty, žádné šaškování před kamerou, žádný veledůležitý osobní názor. Možná i proto film může působit jaksi neučesaně a málo „dokumentárně“. Ovšem rozhodně nejde o žádný žurnalismus, což je u nás protipól autorského dokumentu, reprezentovaný tvorbou České televize. Ve filmu Bye, bye Shanghai jde o zcela osobitý a přitom velmi jednoduchý styl, který zpracovává téma exilu tak, jak se doposud nikdo neodvážil.

Aktéři, mezi nimiž nechybí ani Vlastimil Třešňák nebo Václav Bělohradský, nevyprávějí chronologicky, co se dělo, jak se to dělo a jak se u toho cítili, ale postupně mluví o různých zkušenostech, které měnily jejich pohled na svět, vycházející z jakéhosi prvorepublikového étosu. České myšlení, které se v době založení novodobého demokratického státu stalo součástí oficiální ideologie ve školách, ve spolcích či v politice, tak vstupuje do konfrontace se západním světem, kde pro něj paradoxně zůstal určitý prostor, protože v Československu bylo hrubě vyhoštěno z veřejného života. Každý z aktérů má svůj vlastní příběh, ale toto ukotvení je pro ně pro všechny symptomatické a odhaluje jeden ze základních aspektů české emigrace druhé poloviny dvacátého století – nesouhlas se situací ve vlastní zemi a radikální řešení, ve které tento druh vnitřního exilu vyústil.

Dalším důležitým tématem je osobní svoboda. Většina z aktérů má za sebou především tvrdý souboj o místo ve své nové společnosti. Někteří z nich však o nic nebojovali a jen se snažili žít takový život, jaký chtěli. To bylo v Československu nedostupné. Je zvláštní, že se v dokumentech na toto téma o svobodě mluví jako o něčem, co člověk vnitřně cítí a co mu umožňuje volně cestovat a pracovat na tématech, která tu byla tabu. V podání Bokové, a především u jejího osobního příběhu, je svoboda tvrdou zkouškou charakteru a vlastně životním programem. Nesvoboda, která je uvnitř české společnosti stále silně přítomná, spočívá třeba i v tom, že tito lidé ztratili kontakt se světem a nemohli se v něm dle libosti orientovat a konfrontovat. Propast mezi lidmi v České republice a západní Evropou spočívá právě v tom, že k těm prvním se dostalo jen to, co politická cenzura uznala za nezávadné. Tento fenomén, aniž bychom si ho dokázali přesně pojmenovat nebo s ním rozumně konstruktivně pracovat, je přítomný snad ve všech aspektech politického a společenského života tady. Bohaté konexe, které měla česká společnost se Západem před rokem 1948, nahradila primárně ekonomická výměna. Boková však ukazuje ty, kteří s Evropou zůstali spojeni, kteří jí připomínali, jací jsme, a často pro ni byli jediným přirozeným kontaktem s Východem.

Možná i proto je z většiny portrétovaných osobností cítit jakási pachuť ze současného stavu české společnosti. I Boková, která často točila „portréty“ měst, z nichž nejslavnější je určitě Havana, vzniklá v roce 1990 v době tvrdé perzekuce kubánské opozice a vnitřních čistek uvnitř tamní komunistické strany, je dnes z Prahy trochu bezradná. Genius loci vyprazďňují turistické atrakce, život se stěhuje na periferii a město pohlcují developerské projekty. Sem tam se ve filmu objeví záběr na Pražský hrad, ale nutno říct, že ve srovnání s Prahou se autorka daleko jistěji pohybuje po Buenos Aires nebo po Paříži. Kromě tohoto „urbanistického“ aspektu je daleko důležitější to, že vývoj postupuje jinak, než si po návratu do vlasti většina emigrantů představovala. To je samozřejmě přirozená situace, ale nelze si nevšimnout, že v prvních letech transformace patřil například Václav Bělohradský k poradcům Václava Klause, zatímco dnes mu nemůže přijít na jméno. A funguje to i naopak. Pokud zůstaneme u tohoto konkrétního příkladu, ani Klaus emigranty nemá rád, stejně jako jejich přátele z oblasti disentu, také vlastně takového „exilu“. Možná je to příliš radikální rozhořčení nebo pocit jakéhosi zneuznání, ale zkušenosti „ze světa“, které současná mladá generace za podpory té starší těžce získává, nám emigranti nabízeli, protože se chtěli podílet na budování svobodné společnosti. Boková a aktéři jejího filmu ukazují, že jsme tuto šanci v různých odvětvích a především ve sféře humanitních věd a kultury spíše odmítli.

Ale zpět k filmu. Na filmech Jany Bokové je nejvzácnější to, že zachycují určitý prchavý okamžik dějin prostřednictvím různého spektra lidí. Začínala s postavami z pařížských kabaretů a přes portréty měst anebo celebrit jako Antony Quinn nebo Eric Clapton se dostala až zpátky do Prahy. Nedělá rozdíly mezi univerzitním profesorem a uklízečkou. Je vylekaná při natáčení s rebelujícím Třešňákem, přátelská s Petrem Králem. Nemá připravenou žádnou tezi, kterou by svým filmem chtěla dokázat, a to její filmy činí nadčasovými. Navazuje na tradici cinéma-vérité a zároveň v sobě nese určitou skepsi a rozervanost. Bye, bye, Shanghai je jednoduchým filmem, který vyvolává řadu otázek a vrací se k tématu, které jsme si dokázali zjednodušit natolik, že už nám ani nepřijde potřebné, či dokonce vhodné, o něm v rámci české dokumentaristiky přemýšlet. Paradoxem filmu Jany Bokové je, že se tito lidé musejí připomínat sami.





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík

starší články

4.8DOK.REVUE
11. 08. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue