Bojíme se toho, co jsme si v hlavě sami vytvořili

Rozhovor s českým dokumentaristou Martinem Pávem, jehož film Kibera: Příběh slumu má svoji premiéru na Ji.hlava 22.

O životě v Africe se toho dozvídáme poměrně málo. Informace, které se k nám dostanou většinou nejsou moc lichotivého charakteru. Díky filmu Kibera: Příběh slumu máme jedinečnou možnost nahlédnout do života obyvatel afrického slumu v Keni. Místní fotograf Don nám vypráví, co život v místní komunitě vůbec znamená. Jaké bylo natáčení a jaký názor zaujímá režisér filmu Martin Páv? 

Jak jste se dostal ke slumu v Africe proč právě tento v Keni?
Celý ten projekt iniciovala rozvojová pracovnice Eva Krutílková, která do slumu Kibera jezdí už nějakých deset let. Spřátelila se tam se dvěma Keňskými filmaři a napadlo ji, že by bylo super, kdyby o tom prostředí vznikl film. Důvodem byla její nespokojenost s tím, jak se o Kibeře hovoří zvenčí, s tím, že je hodně stereotypizovaná a stigmatizovaná. Na Facebook napsala, že hledá další české filmaře, kteří by spolupracovali s těmi z Afriky, z čehož podle ní mohl vzniknout dokument, který na slum nepohlíží stereotypně, ale snaží se pochopit společnost zevnitř. To mě zaujalo a hned jsem oslovil další lidi, založili jsme crowdfundingovou kampaň, a tak to celé začalo. Primárně to ale byla iniciativa Evy Krutílkové.

Díky tomu jste se tedy dostal blíže k lidem v této komunitě a hlavně k hlavnímu vypravěči fotografu Donovi?
Nepřímo ano, určitě jsme díky ní měli mnohem snazší cestu se k těm lidem dostat, rychleji pochopit to prostředí, jak to tam funguje a tak dále. Na začátku jsme nevěděli, že Don bude hlavním vypravěčem, pořád se kolem nás ochomítal, protože ho to jako fotografa zajímalo. Až později jsme zjistili, že nám oběma jde o ty samé věci. Vystihnout slum v nějaké pozitivní podobě a bořit ty stereotypy. Až v půlce natáčení nám došlo, že on je vlastně vypravěčem našeho filmu.

Zavedl vás právě Don k dalším vůdčím osobnostem komunity nebo jste je našli přes Evu Krutílkovou?
Spíš to bylo tak, že jsme hodně spolupracovali s místními Keňskými filmaři, kteří v tom slumu strávili celý svůj život. Jak už jste jednou ve slumu, je každá cesta k protagonistům speciální. Některé nám představila Eva Krutílková, některé zase tamní filmaři. Důležité ale je to, že fotograf Don znal všechny postavy a nějak aktivně s nimi žil, jsou to všechno lidé, kteří bydlí kousek od něj.

Jak to bylo s natáčecími právy? Museli jste si je zařizovat oficiální cestou nebo žádná formální pravidla nebyla třeba, protože se jedná o neoficiální komunitu?
Oficiálně patří půda slumu vládě. Teoreticky to není autonomní oblast, prakticky ano. Je to oblast, která si žije svým vlastním způsobem. V první etapě natáčení jsme žádná natáčecí práva moc neřešili, ale na druhou stranu jsme nedělali nic extrémně nelegálního. Byl to v podstatě takový rešeršní materiál, část toho ve filmu je, ale nebyl to takový rozdíl oproti tomu, kdybychom přijeli jako turisti. Pokaždé šlo minimalistické natáčení. Nikdy nás ve slumu nikdo nekontroloval, naopak v centru nás kontrolovali pořád, protože to už je oficiální sféra, kde jsou velmi citliví, co se kamer týče. V druhé etapě natáčení, kdy jsme dostali podporu od Státního fondu, jsme už práva měli, ale hlavně kvůli blížícím se volbám. Kibera totiž byla plná vojáků a už to bylo o něčem jiném.

Jedna z postav, učitelka Berta, je HIV pozitivní odkud bere léky? Je to z neziskových organizací? A kdo finacuje chod její školy?
Jsou to neziskovky. Školu nefinancuje nikdo, občas dostane dar od někoho zvenčí, ale to je minimální. Ona víceméně vede celou školu sama, občas ji dají něco rodiče dětí. Udržet školu při životě je pro ni velký boj. 


 

Víte kolik kmenů žije ve slumu?
Říká se, že v Kibeře jsou zastoupeny úplně všechny etnické skupiny.

Žijí tam i všechny náboženské skupiny? Ve filmu vidíme záběr na mešitu, muslimku, potom zase křesťany.
Ano, i ten boxer je muslim. To jsou Núbijci, kteří jsou v podstatě potomci zakladatelů Kibery. Núbijští vojáci sloužili v britské koloniální armádě. Před sto lety, když se zakládalo Nairobi, tak jim byla dána půda – kus lesa. V núbijské řeči znamená Kibera právě les, odtud tedy pochází název slumu. A jsou to právě oni, kdo v Kibeře dodržují určité tradice muslimské, ale jinak je tam 90% křesťanů.

Zachytil jste střet dvou generací ohledně voleb, mladé vs. staré. Mladá logicky rebeluje a starší si zase přála, aby volby byly akceptovány mladou generací a proběhlo vše v klidu. Jak tento generační střet probíhal?
Co se týče voleb a generačních střetů, určitě to není tak, že by starší volili jiného kandidáta než ti mladí, spíš se tam volí podle etnika. U starších lidí je vidět, že toho mají hodně za sebou v rámci historie země. Zažili britský kolonialismus, rok 2007, který je jednou z nejtemnějších kapitol Keni. Tehdy následovalo povolební násilí, během něhož zemřelo několik tisíc lidí a několik dalších tisíc lidí bylo přesídleno a Kibera byla komplet celá rozbořena. Takže další volby byly jejich velkým přáním a navíc bylo na těchto lidech vidět, že se z historie poučili. Na druhou stranu bylo tam i spoustu mladých lidí, kteří se snažili udržet klid, třeba fotograf Don.

Právě rok 2007 je ve filmu pouze naznačen. Viděl jste nějaké archivní materiály, slyšel jste od místních, co se tehdy dělo?
Film uvozují záběry od keňských filmařů. Lidi na nich vzpomínají, jak to bylo tehdy šílené. My jsme v druhé části zažili taky nějaké nepokoje. V takových momentech se ve slumu změní naprosto všechno. Je to hodně živé místo, kde je strašně moc různých zvuků, kde lidé musí pracovat, aby si vydělali i to málo na jídlo. S příchodem voleb je najednou ticho, všichni sklidí veškeré zboží, protože se boji, že v případě nepokojů mohly vzniknout vysoké škody. Ruinuje je to jak psychicky, tak hlavně ekonomicky. Nemůžou pracovat, rostou ceny… a toto všechno trvalo v roce 2007 několik měsíců, bylo to pro ně hrozně devastující.

Hlavní vypravěč fotograf Don na konci filmu říká, že je na čase, aby šířil poselství Kibery dál. Myslí tím, přímo tento dokument nebo i své fotografie? 
Ona je to taková metafora, mělo by to působit pocitově, aby do toho divák vkládal to svoje, ale určitě je to šíření pravdy o tomto místě. Je totiž hloupost, že stereotypizujeme a škatulkujeme lidi a pak se jich bojíme, i když je vůbec neznáme. Bojíme se totiž toho, co jsme si vytvořili v naší představě. O tom vypráví i náš film. Myslím si, že s Afrikou budeme mít co dočinění v budoucnu čím dál, tím víc a víc. A pokud si o Africe budeme myslet to, co si myslíme, že jsou tam žirafy a Masajové a nebo nevzdělatelní divoši, tak nikdy nezačneme spolupracovat a když, tak hodně špatně.


Absolvent katedry režie na FAMU Martin Páv (1992) se zatím věnoval především hranému filmu. Ještě před začátkem studia natočil s minimálními prostředky celovečerní snímek Jdi dál (2012), který se odehrává částečně v Indii. Na FAMU pak vznikly jeho studentské hrané krátkometrážní filmy jako Hamburgery (2012), Čtvrté jaro (2013) nebo středometrážní drama na téma dětství Velká výprava (2015). 





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

F2.18DOK.REVUE
26. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue