Boj na poli umění, ne politiky

Říkají Rafani v rozhovoru o svém prvním filmu 31 konců / 31 začátků

31 konců / 31 začátků

Považujete se za angažované umělce?
Částečně určitě. Ale nejde o angažovanost, jaká se od nás očekává. Co se týká společné tvorby, ať už jsou to výstavy, nebo nový film, angažovanost tam nikdy není na začátku. My si vážíme toho, co dělají Guma guar, ty za skutečnou aktivistickou skupinu považujeme. Ale sami bychom se tak neoznačili. Angažovaní jsme jako jedinci, ne jako skupina.

A proč?
Aktivistická nebo angažovaná umělecká tvorba často vede ke zploštění. Aspoň to tak vnímáme. Zajímá nás boj na poli umění, ne v reálné politice.

Ptám se na to právě proto, že slovo angažovaný je dnes i mezi umělci bráno jako sprosté slovo, lidi se vůči němu dost často vymezují.
Pokud někdo to, co děláme, označí jako angažované umění, nemáme s tím problém. Ale sami to vnímáme jinak. Umění nebo film nebo literatura jsou důležité v pojmenovávání světa, vytvářením pojmů a struktur, jejichž pomocí se lze orientovat. Pro nás aktivistický potenciál je v proměně myšlení, ne světa.

A jak se to má s angažovaností studentů? Většina z vás se pohybuje na univerzitní půdě...
Vždy, když se taková otázka položí, mám pocit, že musím odpovědět z takového toho dědkovského nadhledu, čehož bych se rád vyvaroval. Já bych to nekomentoval. Správně. To bychom byli dědci. My jsme tady za sebe, ne za studenty.

Nechme stranou angažovanost, ale lze říct, jak se dnes chová většina studentů?
Většina z nich se chová normálně, chce školu dostudovat, mít titul a uplatnit se v profesi. Přičemž většina se neuplatní, protože už na škole nejsou aktivní.

Není ten váš film už taky „takovej dědkovskej“? Nevybírali jste lidi pro svůj film jako autority, které nám mají rozšířit paletu přemýšlení?
To určitě pro výběr těch lidí nebylo klíčové. Chtěli jsme koncipovat metaforu města a vybrali si nějaké pojmy, které reprezentují jednotlivé oddíly našeho traktátu. Ten má své teze obsazené konkrétními postavami. Vybraní odpovídají zčásti našemu vkusu a zčásti příslušnému pojmu. Ovšem ne všichni s natáčením souhlasili.

Okraj a střed

Kdo a proč nechtěl být ve vašem filmu? A co má společného třeba Michal Viewegh s anarchistou Ondřejem Slačálkem, kteří ve filmu vystupují?
Samozřejmě že spolu nesouvisejí. Ti lidé jsou obsazení. A Michal Viewegh byl dokonce přeobsazen. Původně jsme chtěli scenáristu Petra Jarchovského, ale ten nám odmítl.

A co pro vás zastupuje Michal Viewegh?
Chtěli jsme, aby většina lidí reprezentovala alternativní a okrajovou scénu. A protože má film strukturu města, jeho linie směřuje z jeho vnějšku přes satelity na okraji a periferie do středu. Ten je vnímán jako střed moci, definic, sídlo hegemonie a normativity. Michal Viewegh, ale například i Vít Havránek a Vladimír 518 tak účinkují v roli tohoto pomyslného středu. Teprve okolo něj se rozprostírá periferie, ta protisíla. A právě za ni je tam třeba Ondřej Slačálek.

Výběr lidí, kteří ve filmu vystupují, mi připadá zajímavý. Část lidí znám z televize, od někoho jsem něco četla, někteří z nich jsou mí kamarádi nebo chodili s někým známým do školy.
Proto je to i fragmentární, protože člověk má město spojené se vzpomínkami, tezemi, útržky. A tím je dána i struktura filmu. I ve výpovědích jsme používali jen jejich výseky, stříhali jsme ve slovech, protože nám šlo o ty výseče, o fragmenty.

Filmový traktát

Forma je překvapivá, je vidět, že film je dělaný jinak, než je zvykem. Sami na jeho konci říkáte, že byste se báli, aby to celé nepůsobilo moc televizně. Proč jste se vlastně rozhodli udělat dokument?
My raději mluvíme o filmovém traktátu než o dokumentu, to je trochu zavádějící. Dokument je pro nás tak široká kategorie, že „už je to tak vyprázdněný, až to úplně ztratilo svůj smysl“, kdybychom mluvili slovy některých lidí v našem filmu. Ale k filmu jsme se dostali jednoduše. Tím, že pocházíme z výtvarné scény a dlouhá léta děláme performance, si je i sami dokumentujeme. A postupně jsme od čistého záznamu skutečnosti přešli k promyšlené práci s obrazem, zvukem či střihem. Tak jsme se dostali k novým výrazovým prostředkům, k novému jazyku. Až jsme došli k závěru, že bychom mohli vykročit ze světa výtvarného umění a zkusit vstoupit do jiného média, zkusit udělat film.

Na 31 koncích / 31 začátcích je vidět, že k nim přistupujete jinak, řekněme konceptuálněji, než bývá u filmařů zvykem.
Dokument pro nás byl opravdu jen pracovní název. Zjistili jsme, že k jeho struktuře jsme vlastně přistupovali jako k další výstavě. Když koncipujete výstavu, tak také vytváříte její dramaturgii a vlastně pracujete s časem divákovy návštěvy v galerii.

Mají vaše performance vyznít už na místě, nebo až v galerii?
Obvykle je pro nás konečným výstupem až dokumentace. Samotná performance je nahodilým fyzickým aktem na náhodném místě. A to se týká i pálení černobílé české vlajky na Václavském náměstí. Kolemjdoucí divák totiž jistou subtilnost těch akcí nemůže postřehnout. Když jdu po ulici, také nedokážu odlišit chování podivína a performera. Až když to čtu v jiném rámci a vnímám jako umění, začne konkrétní situace či výjev dávat smysl.

Nechceme nikoho přesvědčovat

Nechcete oslovit i diváky, kteří by na vaši výstavu nepřišli?
Náhodný divák není žádná výhra. Většinou ho totiž umění nezajímá. A zajímat ho nebude ani po zhlédnutí nějakého prapodivného aktu. Bez dalších okolností mu to ani nic dát nemůže. A my navíc nechceme nikoho přesvědčovat, nevíme o žádných přesvědčeních. Rafani totiž nikoho nepřesvědčují.

A co vás na dnešní době štve?
Čím dál víc si uvědomujeme, že flexibilita pracovního trhu, která byla v minulých letech hodně adorována a společnost se k  ní upínala, vedla k tomu, že každý z nás má najednou několik pracovních úvazků a pracovních činností. A ty vedou k rozdrobenosti a nesoustředěnosti. To nás irituje. Člověk má pak úplně rozesranou hlavu. A s kýmkoli ze svého okolí mluvíš, všichni jsou na tom podobně. Vede to k  prokrastinaci, chronickému odsouvání plněných úkolů a povinností.

A dá se s tím něco dělat?
Třeba proto jsem si nekoupil iPad, ale dvě lampičky do pokoje. Abych se vrátil k četbě literatury. To je pro mě osobně důležité.


Marek Meduna (1973), Jiří Franta (1978), David Kořínek (1970), členové umělecké skupiny Rafani. Od roku 2000, kdy byla v Praze založena, se v ní vystřídala řada členů. Jejich tvorba je kolektivní, angažovaná a velmi různorodá tematicky i formou. Dosud nacházela výraz především ve fotografii, videu a akcích ve veřejném prostoru, z nichž k nejznámějším patří Kálení Rafanů ve Veletržním paláci. Od roku 2007 přestali u svých projektů používat text, ke kterému se nyní svým prvním filmem 31 konců / 31 začátků vrátili.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

4.11DOK.REVUE
10. 10. 2011


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue