Boj na poli umění, ne politiky

Říkají Rafani v rozhovoru o svém prvním filmu 31 konců / 31 začátků

31 konců / 31 začátků

Považujete se za angažované umělce?
Částečně určitě. Ale nejde o angažovanost, jaká se od nás očekává. Co se týká společné tvorby, ať už jsou to výstavy, nebo nový film, angažovanost tam nikdy není na začátku. My si vážíme toho, co dělají Guma guar, ty za skutečnou aktivistickou skupinu považujeme. Ale sami bychom se tak neoznačili. Angažovaní jsme jako jedinci, ne jako skupina.

A proč?
Aktivistická nebo angažovaná umělecká tvorba často vede ke zploštění. Aspoň to tak vnímáme. Zajímá nás boj na poli umění, ne v reálné politice.

Ptám se na to právě proto, že slovo angažovaný je dnes i mezi umělci bráno jako sprosté slovo, lidi se vůči němu dost často vymezují.
Pokud někdo to, co děláme, označí jako angažované umění, nemáme s tím problém. Ale sami to vnímáme jinak. Umění nebo film nebo literatura jsou důležité v pojmenovávání světa, vytvářením pojmů a struktur, jejichž pomocí se lze orientovat. Pro nás aktivistický potenciál je v proměně myšlení, ne světa.

A jak se to má s angažovaností studentů? Většina z vás se pohybuje na univerzitní půdě...
Vždy, když se taková otázka položí, mám pocit, že musím odpovědět z takového toho dědkovského nadhledu, čehož bych se rád vyvaroval. Já bych to nekomentoval. Správně. To bychom byli dědci. My jsme tady za sebe, ne za studenty.

Nechme stranou angažovanost, ale lze říct, jak se dnes chová většina studentů?
Většina z nich se chová normálně, chce školu dostudovat, mít titul a uplatnit se v profesi. Přičemž většina se neuplatní, protože už na škole nejsou aktivní.

Není ten váš film už taky „takovej dědkovskej“? Nevybírali jste lidi pro svůj film jako autority, které nám mají rozšířit paletu přemýšlení?
To určitě pro výběr těch lidí nebylo klíčové. Chtěli jsme koncipovat metaforu města a vybrali si nějaké pojmy, které reprezentují jednotlivé oddíly našeho traktátu. Ten má své teze obsazené konkrétními postavami. Vybraní odpovídají zčásti našemu vkusu a zčásti příslušnému pojmu. Ovšem ne všichni s natáčením souhlasili.

Okraj a střed

Kdo a proč nechtěl být ve vašem filmu? A co má společného třeba Michal Viewegh s anarchistou Ondřejem Slačálkem, kteří ve filmu vystupují?
Samozřejmě že spolu nesouvisejí. Ti lidé jsou obsazení. A Michal Viewegh byl dokonce přeobsazen. Původně jsme chtěli scenáristu Petra Jarchovského, ale ten nám odmítl.

A co pro vás zastupuje Michal Viewegh?
Chtěli jsme, aby většina lidí reprezentovala alternativní a okrajovou scénu. A protože má film strukturu města, jeho linie směřuje z jeho vnějšku přes satelity na okraji a periferie do středu. Ten je vnímán jako střed moci, definic, sídlo hegemonie a normativity. Michal Viewegh, ale například i Vít Havránek a Vladimír 518 tak účinkují v roli tohoto pomyslného středu. Teprve okolo něj se rozprostírá periferie, ta protisíla. A právě za ni je tam třeba Ondřej Slačálek.

Výběr lidí, kteří ve filmu vystupují, mi připadá zajímavý. Část lidí znám z televize, od někoho jsem něco četla, někteří z nich jsou mí kamarádi nebo chodili s někým známým do školy.
Proto je to i fragmentární, protože člověk má město spojené se vzpomínkami, tezemi, útržky. A tím je dána i struktura filmu. I ve výpovědích jsme používali jen jejich výseky, stříhali jsme ve slovech, protože nám šlo o ty výseče, o fragmenty.

Filmový traktát

Forma je překvapivá, je vidět, že film je dělaný jinak, než je zvykem. Sami na jeho konci říkáte, že byste se báli, aby to celé nepůsobilo moc televizně. Proč jste se vlastně rozhodli udělat dokument?
My raději mluvíme o filmovém traktátu než o dokumentu, to je trochu zavádějící. Dokument je pro nás tak široká kategorie, že „už je to tak vyprázdněný, až to úplně ztratilo svůj smysl“, kdybychom mluvili slovy některých lidí v našem filmu. Ale k filmu jsme se dostali jednoduše. Tím, že pocházíme z výtvarné scény a dlouhá léta děláme performance, si je i sami dokumentujeme. A postupně jsme od čistého záznamu skutečnosti přešli k promyšlené práci s obrazem, zvukem či střihem. Tak jsme se dostali k novým výrazovým prostředkům, k novému jazyku. Až jsme došli k závěru, že bychom mohli vykročit ze světa výtvarného umění a zkusit vstoupit do jiného média, zkusit udělat film.

Na 31 koncích / 31 začátcích je vidět, že k nim přistupujete jinak, řekněme konceptuálněji, než bývá u filmařů zvykem.
Dokument pro nás byl opravdu jen pracovní název. Zjistili jsme, že k jeho struktuře jsme vlastně přistupovali jako k další výstavě. Když koncipujete výstavu, tak také vytváříte její dramaturgii a vlastně pracujete s časem divákovy návštěvy v galerii.

Mají vaše performance vyznít už na místě, nebo až v galerii?
Obvykle je pro nás konečným výstupem až dokumentace. Samotná performance je nahodilým fyzickým aktem na náhodném místě. A to se týká i pálení černobílé české vlajky na Václavském náměstí. Kolemjdoucí divák totiž jistou subtilnost těch akcí nemůže postřehnout. Když jdu po ulici, také nedokážu odlišit chování podivína a performera. Až když to čtu v jiném rámci a vnímám jako umění, začne konkrétní situace či výjev dávat smysl.

Nechceme nikoho přesvědčovat

Nechcete oslovit i diváky, kteří by na vaši výstavu nepřišli?
Náhodný divák není žádná výhra. Většinou ho totiž umění nezajímá. A zajímat ho nebude ani po zhlédnutí nějakého prapodivného aktu. Bez dalších okolností mu to ani nic dát nemůže. A my navíc nechceme nikoho přesvědčovat, nevíme o žádných přesvědčeních. Rafani totiž nikoho nepřesvědčují.

A co vás na dnešní době štve?
Čím dál víc si uvědomujeme, že flexibilita pracovního trhu, která byla v minulých letech hodně adorována a společnost se k  ní upínala, vedla k tomu, že každý z nás má najednou několik pracovních úvazků a pracovních činností. A ty vedou k rozdrobenosti a nesoustředěnosti. To nás irituje. Člověk má pak úplně rozesranou hlavu. A s kýmkoli ze svého okolí mluvíš, všichni jsou na tom podobně. Vede to k  prokrastinaci, chronickému odsouvání plněných úkolů a povinností.

A dá se s tím něco dělat?
Třeba proto jsem si nekoupil iPad, ale dvě lampičky do pokoje. Abych se vrátil k četbě literatury. To je pro mě osobně důležité.


Marek Meduna (1973), Jiří Franta (1978), David Kořínek (1970), členové umělecké skupiny Rafani. Od roku 2000, kdy byla v Praze založena, se v ní vystřídala řada členů. Jejich tvorba je kolektivní, angažovaná a velmi různorodá tematicky i formou. Dosud nacházela výraz především ve fotografii, videu a akcích ve veřejném prostoru, z nichž k nejznámějším patří Kálení Rafanů ve Veletržním paláci. Od roku 2007 přestali u svých projektů používat text, ke kterému se nyní svým prvním filmem 31 konců / 31 začátků vrátili.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková

starší články

4.11DOK.REVUE
10. 10. 2011


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.