„Bezdůvodně“ je autentická odpověď

Rozhovor s uměleckou skupinou Flatform o jejich tvůrčí metodě

Kvantum. (Quantum., Flatform, 2015)

Díla uměleckého kolektivu Flatform se na ji.hlavském festivalu objevila již několikrát, naposledy na loňském ročníku (Tridentská symfonie). Letos však jeho členové přijeli osobně, aby uvedli vlastní masterclass. Účast se jim vyplatila také proto, že jejich letošní snímek Kvantum. obdržel hlavní cenu v soutěžní sekci Fascinace. Se zástupci Flatform jsme rozebírali základní principy jejich tvorby, jež spočívá v hledání nových možností vnímání krajiny a v pokračujících snahách o redefinici toho, co nazýváme realitou.

Ve vašich filmech se v první řadě snažíte redefinovat tradiční vnímání prostoru. Jaké motivy leží za tímto přístupem?
Krajina by se dala považovat za ústřední téma naší tvorby. Nechápeme ji jako statickou malbu, kterou by bylo možné uchopit jen soustředěným pohledem, nýbrž jako proměnlivou síť vztahů mezi různorodými prvky. V našich dílech rozkládáme obraz krajiny na množství činitelů, které uvádíme do nezvyklých kombinací a vytváříme tak krajinu nového typu. Odlišné obrazové, zvukové či časové vrstvy potom mohou vzájemně komunikovat na jedné rovině. Nemůžeme však říct, že bychom tím objevovali nějakou pravou realitu – vždy se pohybujeme na hranici mezi jistotou a pochybami. Určitě pracujeme na tom, abychom redefinovali, co všechno lze považovat za realitu. Jednoduchá otázka, která vyžaduje velmi složitou odpověď.

Často používáte termín „spektrální krajina“. Z jakého důvodu?
Vycházíme z fyzikálního pojmu „spektrum“, který označuje souhrn různých intenzit barev či vibrací. Používá se také v souvislosti s hudbou, když mluvíme o zvukovém spektru. Způsob, jakým dekonstruujeme krajinu v našich filmech a videoinstalacích, tomuto významu odpovídá. Krajina se skutečně proměňuje ve směs pohyblivých částic, jež jsou diferencované, a přesto spolu vzájemně komunikují.

Jak váš přístup ke krajině rezonuje s pojetím času, které ve filmech uplatňujete?
Souvislosti lze najít ve způsobu, jakým vytváříme kolize a napětí mezi rozdílnými časovými vrstvami. Na jedné straně máme stále unikající přítomnost provázanou s minulostí i budoucností, o níž mluvili Henri Bergson či Gilles Deleuze, na té druhé relativní čas moderní fyziky, podle které přítomnost v podstatě neexistuje, nebo minimálně nelze určit, co je pravá přítomnost a co není, neboť závisí na perspektivě pozorujícího. My se pokoušíme tyto konfliktní přístupy uvádět do praxe, promítat je do konkrétních smyslových zkušeností.

Jakou roli v tomto kontextu hraje zvuková složka, která je ve vašich snímcích velmi výrazná?
Moderní evropské myšlení stále považuje oko za primární smyslový orgán k uchopení přírody, což nám připadá zavádějící. Zrakové vnímání totiž často vytváří iluzi organické jednoty, jež nám brání v rozeznávání nuancí. Zvuky využíváme tak, aby do přehledné vizuální skutečnosti vnášely chaos a rozvrat. Percepce prostoru a času se díky tomu pluralizuje a nabývá dosud neznámých kvalit. Podobně funguje také zdánlivé ticho, jež dovoluje rozpoznat intenzivní šepot přírody, o němž mluvil Vladimir Jankélévitch. Synestetické vnímání zároveň zavádí do hry tělesnost: například ve filmu Neděle 6. dubna, 11:42 (2008) rozbíjíme centrální perspektivu na mnohost pohledů, které jsou tělesně ukotvené a umožňují aktivní diváckou participaci.

Ve vašich dílech probíhá mezi obrazovou a zvukovou rovinou neustálá interakce. Snažíte se tyto složky od počátku integrovat v zájmu jednotného uměleckého vyjádření?
Pokládám za důležité, že jste použil termín „jednota“, a nikoli „totalita“. Totalitu totiž chápu jako iluzi západního dualistického myšlení, které produkuje hierarchii mezi částí a celkem. V našich projektech usilujeme o vytváření jednoty, která ovšem nesmí být uzavřená ani organická, naopak by v sobě měla propojovat co nejvíce rozdílných elementů. Toho můžeme dosáhnout, jen když dané prvky nejdřív vyvedeme z původních souvislostí a necháme je zaznít svým hlasem. Například v Tridentské symfonii (2014), jež zachycuje orchestr hrající Mahlerovu kompozici v horské krajině, klademe všechny vrstvy, hudební, tělesnou, prostorovou i časovou, na jednu rovinu – žádná z nich není nadřazená nad druhou. Vhodným příkladem „disjunktivní syntézy“ obrazu a zvuku, kterou máme na mysli, je pak videoinstalace A Place to Come (2011), v níž voiceover předvídá, co divák uvidí v následující scéně – zvuk a obraz jsou asynchronní, a přece utváří jednotný efekt.

K redefinici vnímání krajiny přispívá v mnoha vašich projektech také klasická hudba, od zmíněné komplexní symfonie od Mahlera až po Pucciniho populární Nessun dormu v Kvantu. (2015). Podle jakých zásad si vybíráte jednotlivé kompozice?
Úloha hudby se u nás liší film od filmu. V Tridentské symfonii jsme museli použít komplikovanou skladbu s mnoha variacemi a pro co největší množství nástrojů, aby zavdala příležitost k neustálému přetváření krajiny a orchestru. V Kvantu. jsme zvolili známou píseň, která evokuje sentimentální vzpomínky, a pustili ji bez zvuku, protože jsme chtěli, aby zněla abstraktněji a lépe vstoupila do vztahu s ostatními prvky. Jestli náš přístup k hudbě něco spojuje, tak by to mohla být právě snaha o co nejlepší propojení s dalšími vizuálními a zvukovými vrstvami a také otevírání nových možností, co lze považovat za reálné.

Z vašich slov i textů je zjevné, že se necháváte inspirovat mnoha filozofy (Deleuze, Bergson, Foucault, Agamben aj.) a vědci (Einstein, Uexküll, Heisenberg aj.). Existují nějaké specifické koncepty, které přímo promítáte do své tvorby?
Momentálně máme velmi blízko k myšlenkám francouzského filozofa Quentina Meillasouxe. Jeden z jeho citátů jsme dokonce vybrali jako název své masterclass v Jihlavě: „ ‚Bezdůvodně‘ je autentická odpověď“. Tato věta dokonale vystihuje naši tvorbu: ukazuje rozpor mezi tím, co pokládáme za realitu, a co by realita mohla být.


Umělecká skupina Flatform byla založena roku 2006, působí v Miláně a Berlíně. Kolektiv se zabývá tvorbou důmyslných experimentálních filmů a vícekanálových videoinstalací, které rozrušují navyklá vnímání krajiny. Jejich díla byla uvedena na významných festivalech včetně MFF Benátky a MFF Rotterdam a vystavena v prestižních galeriích. Poslední film Kvantum. (2015) získal hlavní cenu v letošní soutěžní sekci Fascinace.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f5.15DOK.REVUE
01. 11. 2015


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue