„Bezdůvodně“ je autentická odpověď

Rozhovor s uměleckou skupinou Flatform o jejich tvůrčí metodě

Kvantum. (Quantum., Flatform, 2015)

Díla uměleckého kolektivu Flatform se na ji.hlavském festivalu objevila již několikrát, naposledy na loňském ročníku (Tridentská symfonie). Letos však jeho členové přijeli osobně, aby uvedli vlastní masterclass. Účast se jim vyplatila také proto, že jejich letošní snímek Kvantum. obdržel hlavní cenu v soutěžní sekci Fascinace. Se zástupci Flatform jsme rozebírali základní principy jejich tvorby, jež spočívá v hledání nových možností vnímání krajiny a v pokračujících snahách o redefinici toho, co nazýváme realitou.

Ve vašich filmech se v první řadě snažíte redefinovat tradiční vnímání prostoru. Jaké motivy leží za tímto přístupem?
Krajina by se dala považovat za ústřední téma naší tvorby. Nechápeme ji jako statickou malbu, kterou by bylo možné uchopit jen soustředěným pohledem, nýbrž jako proměnlivou síť vztahů mezi různorodými prvky. V našich dílech rozkládáme obraz krajiny na množství činitelů, které uvádíme do nezvyklých kombinací a vytváříme tak krajinu nového typu. Odlišné obrazové, zvukové či časové vrstvy potom mohou vzájemně komunikovat na jedné rovině. Nemůžeme však říct, že bychom tím objevovali nějakou pravou realitu – vždy se pohybujeme na hranici mezi jistotou a pochybami. Určitě pracujeme na tom, abychom redefinovali, co všechno lze považovat za realitu. Jednoduchá otázka, která vyžaduje velmi složitou odpověď.

Často používáte termín „spektrální krajina“. Z jakého důvodu?
Vycházíme z fyzikálního pojmu „spektrum“, který označuje souhrn různých intenzit barev či vibrací. Používá se také v souvislosti s hudbou, když mluvíme o zvukovém spektru. Způsob, jakým dekonstruujeme krajinu v našich filmech a videoinstalacích, tomuto významu odpovídá. Krajina se skutečně proměňuje ve směs pohyblivých částic, jež jsou diferencované, a přesto spolu vzájemně komunikují.

Jak váš přístup ke krajině rezonuje s pojetím času, které ve filmech uplatňujete?
Souvislosti lze najít ve způsobu, jakým vytváříme kolize a napětí mezi rozdílnými časovými vrstvami. Na jedné straně máme stále unikající přítomnost provázanou s minulostí i budoucností, o níž mluvili Henri Bergson či Gilles Deleuze, na té druhé relativní čas moderní fyziky, podle které přítomnost v podstatě neexistuje, nebo minimálně nelze určit, co je pravá přítomnost a co není, neboť závisí na perspektivě pozorujícího. My se pokoušíme tyto konfliktní přístupy uvádět do praxe, promítat je do konkrétních smyslových zkušeností.

Jakou roli v tomto kontextu hraje zvuková složka, která je ve vašich snímcích velmi výrazná?
Moderní evropské myšlení stále považuje oko za primární smyslový orgán k uchopení přírody, což nám připadá zavádějící. Zrakové vnímání totiž často vytváří iluzi organické jednoty, jež nám brání v rozeznávání nuancí. Zvuky využíváme tak, aby do přehledné vizuální skutečnosti vnášely chaos a rozvrat. Percepce prostoru a času se díky tomu pluralizuje a nabývá dosud neznámých kvalit. Podobně funguje také zdánlivé ticho, jež dovoluje rozpoznat intenzivní šepot přírody, o němž mluvil Vladimir Jankélévitch. Synestetické vnímání zároveň zavádí do hry tělesnost: například ve filmu Neděle 6. dubna, 11:42 (2008) rozbíjíme centrální perspektivu na mnohost pohledů, které jsou tělesně ukotvené a umožňují aktivní diváckou participaci.

Ve vašich dílech probíhá mezi obrazovou a zvukovou rovinou neustálá interakce. Snažíte se tyto složky od počátku integrovat v zájmu jednotného uměleckého vyjádření?
Pokládám za důležité, že jste použil termín „jednota“, a nikoli „totalita“. Totalitu totiž chápu jako iluzi západního dualistického myšlení, které produkuje hierarchii mezi částí a celkem. V našich projektech usilujeme o vytváření jednoty, která ovšem nesmí být uzavřená ani organická, naopak by v sobě měla propojovat co nejvíce rozdílných elementů. Toho můžeme dosáhnout, jen když dané prvky nejdřív vyvedeme z původních souvislostí a necháme je zaznít svým hlasem. Například v Tridentské symfonii (2014), jež zachycuje orchestr hrající Mahlerovu kompozici v horské krajině, klademe všechny vrstvy, hudební, tělesnou, prostorovou i časovou, na jednu rovinu – žádná z nich není nadřazená nad druhou. Vhodným příkladem „disjunktivní syntézy“ obrazu a zvuku, kterou máme na mysli, je pak videoinstalace A Place to Come (2011), v níž voiceover předvídá, co divák uvidí v následující scéně – zvuk a obraz jsou asynchronní, a přece utváří jednotný efekt.

K redefinici vnímání krajiny přispívá v mnoha vašich projektech také klasická hudba, od zmíněné komplexní symfonie od Mahlera až po Pucciniho populární Nessun dormu v Kvantu. (2015). Podle jakých zásad si vybíráte jednotlivé kompozice?
Úloha hudby se u nás liší film od filmu. V Tridentské symfonii jsme museli použít komplikovanou skladbu s mnoha variacemi a pro co největší množství nástrojů, aby zavdala příležitost k neustálému přetváření krajiny a orchestru. V Kvantu. jsme zvolili známou píseň, která evokuje sentimentální vzpomínky, a pustili ji bez zvuku, protože jsme chtěli, aby zněla abstraktněji a lépe vstoupila do vztahu s ostatními prvky. Jestli náš přístup k hudbě něco spojuje, tak by to mohla být právě snaha o co nejlepší propojení s dalšími vizuálními a zvukovými vrstvami a také otevírání nových možností, co lze považovat za reálné.

Z vašich slov i textů je zjevné, že se necháváte inspirovat mnoha filozofy (Deleuze, Bergson, Foucault, Agamben aj.) a vědci (Einstein, Uexküll, Heisenberg aj.). Existují nějaké specifické koncepty, které přímo promítáte do své tvorby?
Momentálně máme velmi blízko k myšlenkám francouzského filozofa Quentina Meillasouxe. Jeden z jeho citátů jsme dokonce vybrali jako název své masterclass v Jihlavě: „ ‚Bezdůvodně‘ je autentická odpověď“. Tato věta dokonale vystihuje naši tvorbu: ukazuje rozpor mezi tím, co pokládáme za realitu, a co by realita mohla být.


Umělecká skupina Flatform byla založena roku 2006, působí v Miláně a Berlíně. Kolektiv se zabývá tvorbou důmyslných experimentálních filmů a vícekanálových videoinstalací, které rozrušují navyklá vnímání krajiny. Jejich díla byla uvedena na významných festivalech včetně MFF Benátky a MFF Rotterdam a vystavena v prestižních galeriích. Poslední film Kvantum. (2015) získal hlavní cenu v letošní soutěžní sekci Fascinace.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

f5.15DOK.REVUE
01. 11. 2015


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film