Batalives: pod diktátem cihly

Karolina Zalabáková o dokončovaném filmu s pracovním názvem Batalives

Zdroj: Moravský zemský archiv v Brně, SOkA Zlín

Bylo to před čtyřmi nebo pěti lety, prostě tak dávno, že už je to vlastně trapné. Poprvé jsme se začali bavit myšlenkou na film o lidech z baťovských měst s Ondrou Mertou (zakladatel Bastl instruments) v kině Art v Brně. Jemu přišlo neuvěřitelné, jak mohou po světě existovat města, která jsou všechna téměř stejná a vypadají jako Zlín, mně zase přišlo divné, že se tomu někdo může divit. Ondra se tehdy velmi smál vlastnímu nápadu udělat fake studentský film v typických cihlových kulisách, jen natočený někde v Patagonii v Brazílii se snědými kníratými herci. Oponovala jsem mu, že vyrůstat ve Zlíně je prostě trochu zvláštní, ale že člověku to ani nepřijde.

Jenže přijde. Zlín se často chlubí nálepkou „města podnikatelů”, kde stále vládne byznysmenský duch Tomáše Bati, skoro jako by sem člověk měl přijet a okamžitě dostat geniální nápad na světový produkt. Nelze se tomu vyhnout, Baťa je všude. Hlavní ulice ve městě se jmenuje třída Tomáše Bati, ta menší pak třída Jana Antonína Bati, když se na nich vybouráte, ošetří vás v Nemocnici Tomáše Bati – cihlové, diplom lze získat na Univerzitě Tomáše Bati – z velké části cihlové, spokojený život prožijete v baťovských domcích – samozřejmě cihlových. A do rakve vás uloží na hřbitově kousek od cihlových filmových ateliérů, kde na vás ze své hrobky bude Tomáš Baťa dohlížet.

Do poloviny 20. století tu zlatá éra nepochybně byla. Kdo dělal pro Baťu, žil na svou dobu nadstandardní, až trochu avantgardní život. Kratší pracovní doba a vyšší plat než jinde v republice, za 2 koruny mohl jít do největšího kina v Evropě na zvukové filmy, kdo uzavřel manželství, ihned dostal rodinný domek, mimochodem s toaletou, což tehdy rozhodně nebylo normální. Dobový tisk, resp. Zlínský deník z třicátých let, je plný anglikanismů a motivačních článků, jak je nutné být progresivní, přemýšlet americky a mířit výš.
(Kvůli jedné archivní drobnosti jsem nakonec v těch novinách proseděla dva dny…)

Z připravovaného filmu

Tato doba největšího rozmachu byla pro náš film určující. Tehdy se totiž začaly po světě stavět další „malé Zlíny”. Baťa expandoval a otevíral zahraniční pobočky. A spočítal si, že než boty dovážet z Československa, bude lepší je v dané zemi přímo vyrábět a postavit tam pro ten účel továrnu. A kolem továrny přímo celé město, kde by se dělníci a zaměstnanci měli dobře a kde by bylo také snadné mít je pod kontrolou. Stavěly se v podstatě zmenšené verze Zlína, se stejnou architekturou, jakou od roku 1915 realizovali architekti Jan Kotěra, František Lydie Gahura a Vladimír Karfík (mimochodem „svatá trojice” architektů, kterou ve Zlíně musí znát každé dítě na základce). Spolu s urbanistickým řešením do zahraničí vyvezli i zaměstnanecký a sociální model – dělníci ve Zlíně tedy pracovali podobně jako jejich noví kolegové v Baťovanech (Slovensko), Batanagaru (Indie), Batawě (Kanada), Kalibatě (Jáva), Bataypoře (Brazílie), Belcampu (USA), Bataville (Francie), Batatubě (Brazílie), Baťa Borovu (Chorvatsko), atakdále, atakdále…  resp. copy+paste, copy+paste, copy+paste.

Je to tak, většinu zahraničních satelitů Tomáš Baťa a poté jeho nevlastní bratr Jan Antonín, který podnik po Tomášově smrti v roce 1932 převzal, pojmenovali po sobě, čímž identičnost a uniformitu ještě podtrhli.

A tady film s pracovním názvem Batalives začíná. Z těch doposud existujících baťovských měst jsme vybrali pět, v nichž jsme začali sledovat příběhy jejich obyvatel.
Parta teenagerů v chorvatském Borovu používá staré baťovské domy a továrnu, navíc doničené ještě jugoslávským válečným konfliktem, jako kulisy pro svůj online život. O pár let starší Shona z indického Batanagaru sleduje, jak se jeho rodné město na předměstí Kalkaty postupně likviduje a cihlové domky ustupují nejdřív stavebním strojům a potom výškovým budovám a golfovému rezortu. Což mu bere jak práci ve sweatshopu, tak doslova střechu nad hlavou. Třicátník Bé z brazilské Bataypory pracuje v místním kulturním centru a Jana Antonína Baťu má doslova pořád na stole. V Patagonii je stále hezky, má tam svoji partu přátel a kapelu, přesto sní o cestě do České republiky, kde se chce oženit. Věra ze Zlína o svého životního partnera přišla a smysl života vidí jenom v práci v bývalé baťovské továrně, kde se teď na starých omšelých strojích šijí boty pro dánské hipstery. Pod pultem je za sto dvacet korun prodává místním studentům, v Kodani pak za ně mládež nechá přes 150 euro. Věra má zdravotní problémy a čeká ji operace. Není jisté, zda se do práce ještě vrátí. Henri z holandského Batadorpu je v důchodu už řadu let, ale vzpomínkami stále v nedaleké fabrice, kam nastoupil v 15 letech, kde se seznámil se svou ženou a kde také pracoval celý život. Vzpomínání na jeho typický den v roce 1967 je rámem pro všechny ostatní příběhy.

Zdroj: Moravský zemský archiv v Brně, SOkA Zlín

Poslední dobou často přemýšlím, proč jsme si (spolu s režisérem Petrem Babincem, kameramanem Lukášem Gargulákem, zvukařem Honzou Hálou, střihačem Liborem Nemeškalem, produkčním Michalem Sikorou a tvůrčí skupinou Martiny Šantavé) vzali takto komplikovanou látku, která sice umožňuje štábu cestovat, ale znemožňuje pořádné obhlídky a dotáčky, vyžaduje složité překlady z bengálštiny a vrhá nás do přetrvávající historické půtky Tomáš vs. Jan Antonín Baťa, kterou historici i odborníci stále nemají vyřešenou.

Film v těchto dnech dokončujeme, na začátku srpna se bude míchat na Kavčích Horách. Stále hledáme název. „Batalives“ na chvíli ustoupil rezolutnímu „Baťa is dead”. Tématem filmu totiž vlastně není baťovská historie a přesah do současnosti, ale především vyrovnávání se s prostředím, kde se člověk narodil, vyrůstal a musel dospívat, a s faktem, že s tím místem bude napořád spojen, i když tam zůstane, nebo se odstěhuje na opačný konec světa.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.Petr Záruba
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková
dok.revueJak jsem potkala losyHana Nováková o losech, lidech a filmech, co potřebují čas. Amoosed.Hana Nováková
dok.revuePsí láskaRežisérku Lindu Kallistovou Jablonskou vždy zajímali lidé, kteří jdou za hranice svých možností. Oslovila ji proto životní cesta české musherky Jany Henychové, která nejraději tráví čas o samotě za polárním kruhem, jen se psím spřežením. Dokument Psí láska, který má premiéru na letošním festivalu Jeden svět, může být podle režisérky inspirací pro ty, kteří se bojí žít svůj sen. Pro dok.revue přibližuje vznik svého nového dokumentu.Linda Kallistová Jablonská

starší články

.DOK.REVUE
31. 07. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeFilm V síti by měl být hlavně na síti, aby něco dokázal změnitDebata nad filmem V síti tvůrců Víta Klusáka a Barbory ChalupovéKamila BoháčkováNový filmSlunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna KryvenkoTémaJak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila BoháčkováSportKreativní dílna mladých producentůO workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleAnna OndrejkováBáseňJiří TrnkaFrantišek HrubínTeorieKinematografická filozofieKinematografická filozofie či filmozofie představuje oblast výzkumu, která stojí na průsečíku filmové vědy a filozofie. Následující text je úvodem do filmozofie, jenž představuje její základní přístupy, témata a klíčové osobnosti. V první části zasazují autorky filmozofii do esteticko-historické perspektivy ztotožňování filozofie s uměním, zatímco v druhé části pak provádí „příčný řez“ dnešním stavem bádání a pokoušejí se vystihnout metodologickou i tematickou pluralitu aktuálních filmozofických přístupů.Andrea Slováková, Tereza HadravováGlosaDěkuji ti, étereFilmová dokumentaristka Tereza Reichová přibližuje své první pokusy s tvorbou radiodokumentu pro Český rozhlas. První pokus se prý příliš nevydařil. „Proč to tak bylo?“ ptá se Reichová sama sebe. Proč je problém vtěsnat všechny významy díla jen do zvuku, když jsme zvyklí vyprávět audiovizuálně?Tereza ReichováRozhovorPřinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila BoháčkováNová knihaČeská škola neexistuje?České vydání knihy srbského režiséra Gorana Markoviće Česká škola neexistuje přibližuje jeho editor Jiří Fiala. Název knihy vychází z označení skupiny filmařů ze zemí bývalé Jugoslávie, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudovala FAMU. Vydání publikace chystá Nakladatelství AMU v dubnu.Jiří FialaÚvodníkOd filmových obrazů k těm zvukovýmdok.revue 1.20Kamila Boháčková