Batalives: pod diktátem cihly

Karolina Zalabáková o dokončovaném filmu s pracovním názvem Batalives

Zdroj: Moravský zemský archiv v Brně, SOkA Zlín

Bylo to před čtyřmi nebo pěti lety, prostě tak dávno, že už je to vlastně trapné. Poprvé jsme se začali bavit myšlenkou na film o lidech z baťovských měst s Ondrou Mertou (zakladatel Bastl instruments) v kině Art v Brně. Jemu přišlo neuvěřitelné, jak mohou po světě existovat města, která jsou všechna téměř stejná a vypadají jako Zlín, mně zase přišlo divné, že se tomu někdo může divit. Ondra se tehdy velmi smál vlastnímu nápadu udělat fake studentský film v typických cihlových kulisách, jen natočený někde v Patagonii v Brazílii se snědými kníratými herci. Oponovala jsem mu, že vyrůstat ve Zlíně je prostě trochu zvláštní, ale že člověku to ani nepřijde.

Jenže přijde. Zlín se často chlubí nálepkou „města podnikatelů”, kde stále vládne byznysmenský duch Tomáše Bati, skoro jako by sem člověk měl přijet a okamžitě dostat geniální nápad na světový produkt. Nelze se tomu vyhnout, Baťa je všude. Hlavní ulice ve městě se jmenuje třída Tomáše Bati, ta menší pak třída Jana Antonína Bati, když se na nich vybouráte, ošetří vás v Nemocnici Tomáše Bati – cihlové, diplom lze získat na Univerzitě Tomáše Bati – z velké části cihlové, spokojený život prožijete v baťovských domcích – samozřejmě cihlových. A do rakve vás uloží na hřbitově kousek od cihlových filmových ateliérů, kde na vás ze své hrobky bude Tomáš Baťa dohlížet.

Do poloviny 20. století tu zlatá éra nepochybně byla. Kdo dělal pro Baťu, žil na svou dobu nadstandardní, až trochu avantgardní život. Kratší pracovní doba a vyšší plat než jinde v republice, za 2 koruny mohl jít do největšího kina v Evropě na zvukové filmy, kdo uzavřel manželství, ihned dostal rodinný domek, mimochodem s toaletou, což tehdy rozhodně nebylo normální. Dobový tisk, resp. Zlínský deník z třicátých let, je plný anglikanismů a motivačních článků, jak je nutné být progresivní, přemýšlet americky a mířit výš.
(Kvůli jedné archivní drobnosti jsem nakonec v těch novinách proseděla dva dny…)

Z připravovaného filmu

Tato doba největšího rozmachu byla pro náš film určující. Tehdy se totiž začaly po světě stavět další „malé Zlíny”. Baťa expandoval a otevíral zahraniční pobočky. A spočítal si, že než boty dovážet z Československa, bude lepší je v dané zemi přímo vyrábět a postavit tam pro ten účel továrnu. A kolem továrny přímo celé město, kde by se dělníci a zaměstnanci měli dobře a kde by bylo také snadné mít je pod kontrolou. Stavěly se v podstatě zmenšené verze Zlína, se stejnou architekturou, jakou od roku 1915 realizovali architekti Jan Kotěra, František Lydie Gahura a Vladimír Karfík (mimochodem „svatá trojice” architektů, kterou ve Zlíně musí znát každé dítě na základce). Spolu s urbanistickým řešením do zahraničí vyvezli i zaměstnanecký a sociální model – dělníci ve Zlíně tedy pracovali podobně jako jejich noví kolegové v Baťovanech (Slovensko), Batanagaru (Indie), Batawě (Kanada), Kalibatě (Jáva), Bataypoře (Brazílie), Belcampu (USA), Bataville (Francie), Batatubě (Brazílie), Baťa Borovu (Chorvatsko), atakdále, atakdále…  resp. copy+paste, copy+paste, copy+paste.

Je to tak, většinu zahraničních satelitů Tomáš Baťa a poté jeho nevlastní bratr Jan Antonín, který podnik po Tomášově smrti v roce 1932 převzal, pojmenovali po sobě, čímž identičnost a uniformitu ještě podtrhli.

A tady film s pracovním názvem Batalives začíná. Z těch doposud existujících baťovských měst jsme vybrali pět, v nichž jsme začali sledovat příběhy jejich obyvatel.
Parta teenagerů v chorvatském Borovu používá staré baťovské domy a továrnu, navíc doničené ještě jugoslávským válečným konfliktem, jako kulisy pro svůj online život. O pár let starší Shona z indického Batanagaru sleduje, jak se jeho rodné město na předměstí Kalkaty postupně likviduje a cihlové domky ustupují nejdřív stavebním strojům a potom výškovým budovám a golfovému rezortu. Což mu bere jak práci ve sweatshopu, tak doslova střechu nad hlavou. Třicátník Bé z brazilské Bataypory pracuje v místním kulturním centru a Jana Antonína Baťu má doslova pořád na stole. V Patagonii je stále hezky, má tam svoji partu přátel a kapelu, přesto sní o cestě do České republiky, kde se chce oženit. Věra ze Zlína o svého životního partnera přišla a smysl života vidí jenom v práci v bývalé baťovské továrně, kde se teď na starých omšelých strojích šijí boty pro dánské hipstery. Pod pultem je za sto dvacet korun prodává místním studentům, v Kodani pak za ně mládež nechá přes 150 euro. Věra má zdravotní problémy a čeká ji operace. Není jisté, zda se do práce ještě vrátí. Henri z holandského Batadorpu je v důchodu už řadu let, ale vzpomínkami stále v nedaleké fabrice, kam nastoupil v 15 letech, kde se seznámil se svou ženou a kde také pracoval celý život. Vzpomínání na jeho typický den v roce 1967 je rámem pro všechny ostatní příběhy.

Zdroj: Moravský zemský archiv v Brně, SOkA Zlín

Poslední dobou často přemýšlím, proč jsme si (spolu s režisérem Petrem Babincem, kameramanem Lukášem Gargulákem, zvukařem Honzou Hálou, střihačem Liborem Nemeškalem, produkčním Michalem Sikorou a tvůrčí skupinou Martiny Šantavé) vzali takto komplikovanou látku, která sice umožňuje štábu cestovat, ale znemožňuje pořádné obhlídky a dotáčky, vyžaduje složité překlady z bengálštiny a vrhá nás do přetrvávající historické půtky Tomáš vs. Jan Antonín Baťa, kterou historici i odborníci stále nemají vyřešenou.

Film v těchto dnech dokončujeme, na začátku srpna se bude míchat na Kavčích Horách. Stále hledáme název. „Batalives“ na chvíli ustoupil rezolutnímu „Baťa is dead”. Tématem filmu totiž vlastně není baťovská historie a přesah do současnosti, ale především vyrovnávání se s prostředím, kde se člověk narodil, vyrůstal a musel dospívat, a s faktem, že s tím místem bude napořád spojen, i když tam zůstane, nebo se odstěhuje na opačný konec světa.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

3.20Jednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla Komrzý
2.20Příběh provinčního městečkaZačínající ruský režisér Dmitrij Bogoljubov popisuje pro dok.revue okolnosti vzniku svého nového filmu Provinční městečko E, který natočil v koprodukci s českou společností Hypermarket Film a Českou televizí. Film odhaluje mentalitu provinčního ruského města Jelňa, které patří k nejdepresivnějším v zemi a kde stále přetrvává odkaz velké vlastenecké války. Toho putinovská garnitura zdařile zneužívá, aby získala podporu zdejších obyvatel. Film byl v březnu krátce k vidění na portále DAFilms v rámci Jednoho světa online, na podzim se chystá jeho uvedení v České televizi.Dmitrij Bogoljubov
dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.Petr Záruba
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková

starší články

.DOK.REVUE
31. 07. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue