Architektura veřejného prostoru

Rozhovor s režisérem, hudebníkem a pedagogem Martinem Marečkem

Auto*Mat

Auto*Mat je iniciativa zabývající se regulací dopravy v Praze a jejími alternativními podobami. Jak se vy osobně po Praze pohybujete? Proč nechodíte pěšky?

Chodím pěšky asi daleko víc, než jezdím na kole, ale na dlouhé trasy, kdy jde o čas, používám kolo nebo veřejnou dopravu. Když je občas potřeba převézt větší věci, půjčím si auto nebo objednám taxi. Na kole jsem v Praze jezdil už dávno, na přelomu 80. a 90. let. Měl jsem Favorita, ale moc mi neseděl. Měl úzké galusky, které zapadávaly do tramvajových kolejí, prorážel jsem gumy. Pak jsem si v roce 1998 pořídil trekový typ, ale pořád to nebylo ono. Až v roce 2002 jsem si koupil a upravil horské kolo na městskou jízdu. Praha je svým profilem, charakterem silnic, dlažbou vlastně podhorský terén. No a pak už jsem jezdil do práce více méně jenom na kole. Zjistil jsem, že pro mě je v centru kolo nejrychlejší.

Ale jinak nesnáším, když mi někdo vnucuje názor, že se v Praze může jezdit na kole všude, že každý má jezdit na kole. To je nesmysl, fundamentalismus je nejhorší. Teď v Praze jezdí na kole 1 až 2 % lidí. 43 % lidí používá veřejnou dopravu, 22 % chodí pěšky a 33 % jezdí auty. Praha asi nikdy nebude Kodaní s 36 %, ale každý malý nárůst bezmotorové dopravy se projeví. Klidnější ulice, lidštější měřítko.

Udělalo město za těch šest let existence Auto*Matu nějaké zásadní kroky například k podpoře cyklistické dopravy?

Drobné krůčky se dějí, zásadní se asi nestaly. Všechno je otázka poptávky a nabídky, to znamená životního stylu. Když bude lidem připadat, že je výhodné, nebo klidně i módní přesouvat se na kole, tak to bude vést ke změnám. Když město bude nabízet lepší podmínky, lidé je využijí. Podle průzkumů by denně na kolo v Praze sedlo asi deset procent obyvatel, kdyby se zmírnily překážky, které tu jsou.

Konzervativní touhy

Jak se měnily strategie Auto*Matu v prosazování návrhů, komunikace s radnicí a  s obyvateli města?

To je zajímavý problém a zároveň spor různých lidí v rámci iniciativy, nebo vůbec neziskové sféry. Když chcete legitimně proměňovat společnost, když se rozmýšlíte, jestli se integrovat do politických struktur, jestli pracovat v neziskovkách třeba v místě bydliště nebo jestli provést něco radikálního. Z těchto různých přístupů volí Auto*Mat především „watchdogovou“ supervizní práci a nahlížení na politiku jako na správu věcí veřejných, kde se můžou dělat chyby. Pojďme na ty chyby upozornit a vtáhnout lidi do hry. Aktivismus má v České republice negativní konotace, ale třeba v Budapešti chodí na cyklojízdu 50 000 lidí, tady maximálně 5 000, navzdory tomu, že propagace je někdy i větší než v Budapešti. Možná to vypovídá o nějaké opatrnosti, nedůvěře. Strategie jsou různé, ale všechno musí vycházet z potřeb lidí. Auto*Mat proto není levicová bojůvka, ale vlastně naprosto konzervativní touha žít v příjemném a zdravém prostředí.

Mohl byste srovnat situaci v Praze s jinými evropskými velkoměsty?

Například Švédové spočítali, že když investují 1 korunu do cyklostezky, uspoří 8 korun na zdravotní péči. Ve Vídni zavádí šrotovné pro cyklisty – přineste nepoužitelné kolo, vrak, a my ho opravíme a dáme do půjčoven nebo sociálně slabým a přispějeme vám na nové. Můžeme si o těchto výpočtech a sociálních pokusech myslet své, ale většina západních evropských měst to s podporou vlídné a šetrné dopravy myslí vážně. Hlavně, asi se jim to vyplatí. To je zásadní zpráva. Musí to být výhodné! Dokonce i v Bogotě primátor řekl: bude den bez aut! Zavřel celou Bogotu a nezastřelili ho. A založil velkou tradici dnů bez aut.

Dostal jsem se i k myšlenkám Hanse Mondermana, což je údajný „vynálezce“ kruhového objezdu, který přišel s konceptem sdíleného prostoru. Základním nápadem je zrušit všechna dopravní značení a zachovat přednost zprava. V Německu a v Holandsku už takovéto obce fungují. A jak reagují řidiči? Když vidíte, že na vás nemluví značky a direktiva, ale musíte vnímat prostor, za který máte odpovědnost, tak musíte být daleko citlivější a opatrnější.

Auto*Mat

I  v Čechách už takové střípky existují, MHD zadarmo, projekty podobné Modermanovi. Můžete zpřehlednit dobu existence Auto*Matu jako poznávání této zkušenosti?

Je to vlastně forma lobbingu. Za Auto*Matem stojí třeba těch 5 000 lidí, co přijdou na cyklojízdu, nebo x tisíc, kteří podepisují různé výzvy nebo mu posílají peníze. To jsou ti, jejichž zájmy Auto*Mat hájí, tím se zvyšuje jeho legitimita. Jeho vývoj byl od zviditelňovací fáze pomocí happeningů k tomu, že spojil lidi z různých oblastí, a dnes funguje jako jediná velká neziskovka v Praze zabývající se komplexně dopravou. Snaží se magistrátu nabízet inspirace z venku. Z Paříže, Londýna, Vídně, Curychu, Berlína…

Zatím se ale moc nedařilo nápady Auto*Matu touto cestou prosazovat. Proč tomu tak bylo?

Je to zašpuntované. Asi mají na magistrátu jinou představu. Nebo si myslí, že dosáhnou stejného cíle, zdravého a ohleduplného města, jinými prostředky, daleko dražšími, ale mohutnějšími. Ne promyšlenou ekonomickou regulací, ale stavbou kapacitních silnic kousek od Hradčan. Jak zní jejich krásný slogan na hrazení stavby tunelu Blanka – „Auta pod zemí, čistší vzduch na ulicích“. Ale jako by se zapomínalo, že ta auta odněkud přijedou a někam vyjedou… Taky se trochu hřeší na to, že Praha má unikátní a dobře propojený systém veřejné dopravy. Tímto argumentem se často zacpává pusa kverulantům.

Kamera jako nádech výdech

Ve filmu je zásadní scéna, kdy po jedné z mnoha návštěv primátora Béma s kamerou, s cílem dobrat se odpovědí, které se jinak z radnice nedaří vydolovat, ironicky říkáte, že každý by měl jít za tu svou věc bojovat s kamerou, a to by určitě pomohlo. To je zajímavý moment vztahu politiků a médií.

Není možné neustále chodit za politiky s kamerou, hlídat je. Tahle forma kamery jako zbraně může být někdy lascivní, zneužitelná a není to řešení. Právě na primátorovi, který byl v určitém momentu jediný člověk, kdo se kamery nezaleknul a který vlastně pomohl k tomu, aby se Auto*Mat rozjel a měl legitimitu u politiků, na něm je třeba vidět, že se díky kameře dostane někam, kde si myslí, že to zvládne, že ji může možná i využít pro sebe. Významně to pak určí směr filmu i celé iniciativy. Bylo to poučné.

Snažíte se vašimi filmy přinutit lidi, aby nad tématem přemýšleli, anebo jim chcete dát návod, jak se každodenně ve vztahu k němu chovat? Anebo chcete především vytvořit estetické dílo?

Motivace k udělání filmu je něco provést. Normální tvůrčí touha. A když používám malou kameru, jakou má doma každý, tak to nastiňuje estetické východisko, které musí být v souladu s tím, co chce sdělovat. Zároveň doufám, že v mých filmech jsou místa, která podněcují k promýšlení tématu, ale vůbec i dokumentárního média, ať už jde o to, jak se chová politik před kamerou, anebo jak se chová dokumentarista za kamerou. Film je pro mě spíš architekturou veřejného prostoru, který vytvářím pro diváky, aby se v něm potkali. Klíčová je funkce užívání prostoru. Je příznačné, že se lidé u návrhu Kaplického knihovny bavili nejvíc o estetice, formě, vnějším tvaru, ale proč bylo tak málo debat o tom, jak se uvnitř budou lidé pohybovat, co tam budou moci zažít a proč uvidí jenom na jednu stranu? Nebo víte, že se skelet Tančícího domu chová jako komín, který natahuje prach a exhalace z ulice před ním? A takto bychom mohli pokračovat. Kdybych se chtěl zaměřit na estetiku či „umění“, tak se asi věnuji víc hudbě, kde je prostor sdílení nastavený daleko abstraktněji a rozvolněněji.

Auto*Mat

Auto*Mat je váš první film, v němž je osobní linka dominantní. To se dá přečíst i tak, že způsoby mobility jsou problémem každého člověka a že i řešení se dotýká každého, což je ve vztahu k tomuto tématu velmi funkční.

Ve filmu jsou osobní místa, kde jsem si ve střižně zakrýval oči. Strašně se stydím, ale vlastně mi vůči celému dění přijdou „fair play“, protože když kameru vytahuju s tím, abychom nahlíželi sdílenou skutečnost, tak myslím, že se člověk nemá schovávat. Jsou to scény, kde se rdím, ale mám je prostě rád, protože vznikly naprosto spontánně, jako když člověk dýchá. Třeba scéna stěhování. Loučil jsem se s místem, vytáhl jsem kameru, prošel s ní bytem a párkrát ji zapnul, je tam pár střihů, které jsou skoro střihy v kameře. Takže doufám, že k rozhovoru nedáte titulek „Kamera jako zbraň“, lepší by bylo „Kamera jako nádech výdech“.

Váš předchozí film Zdroj se zabýval cestami ropy a vlivem stavby ropovodu na život lidí v přilehlých oblastech. Podařilo se vám tím filmem něco přímo změnit?

Některým lidem narovnali kompenzace – ženám, které ve filmu vysvětlují, že je okradli, dali peníze. Jednou jsem potkal pána, který mi tvrdil, že si kvůli tomuto filmu neudělal řidičák. Ale co je to vlastně změna? Film vždy přece mění tím, že ho někdo vidí, a mění jeho situaci, když s ním tráví čas. Mění stav peněženky, když si koupíte lístek.

Mluvím především o stylu, který je mnohem jednodušší než v případě Auto*Matu, ale je zjevné, že byl volený účelově vzhledem k funkci, kterou měl film splnit.

Když jsem přijel do Ázerbájdžánu, pochopil jsem, že jestli chci, aby se na ten film někdo kouknul, tak především lidi tam. A jim bych těžko pustil padesátiminutový záběr olejové tekutiny rozlévající se na plátně za doprovodu industriální symfonie praskajících tankerů. Mohlo by to být krásné, ale asi by to nefungovalo. Film je jednoduchý, pro formálně poučené diváky možná nezajímavý, ale oni mu tam rozumějí. Největší radost mi udělala debata na ázerbájdžánském serveru pod pirátskou kopií Zdroje, kterou nám zřejmě odcizil už nějaký překladatel, protože to byla verze ještě bez titulků. Tenkrát tam bylo mizerné připojení a stejně si to stáhlo přes 20 000 lidí.

Na Katedře dokumentární tvorby na FAMU jste již pošesté vedoucím dílny prvního ročníku. Do jaké míry vychováváte studenty tak, aby sdíleli vaše představy o tom, co by film měl plnit, jak působit ve společnosti, jakou agendu vybírat?

Doufám, že se v nich především snažím podpořit vášeň k médiu. Aby se snažili najít svůj důvod, proč dělají filmy, a obhájili vlastní téma. Měli by mít jasno, proč čas, který nabídnou divákovi, má divák strávit s jejich filmem. Aby věčně jenom nepochybovali a nebyli v cirkulaci tvůrčího nihilismu.

A proč by diváci měli strávit 90 minut s Auto*Matem?

Už jsem to vlastně řekl. Ať přijdou na návštěvu… Nabízím Auto*Mat pro sdílení města.

Martin Mareček

Martin Mareček (1974) používá film k angažovaným analýzám sdíleného životního prostoru. Čtyři roky studoval FF UK, pak dokumentární tvorbu na FAMU, kde je již šestým rokem pedagogem. Natočil portrét snu a skutečnosti Javor 98 (2002), spolu s Vítem Janečkem esej Čistička divadlem (2000), bakalářský snímek Metody vejce (1999) stylizoval do dokumentární soap opery. Mezi jeho nejznámější a nejoceňovanější filmy patří Hry prachu (2001), dialogická reportáž zachycující dění okolo pražského zasedání Mezinárodního měnového fondu a film Zdroj (2005) o souvislostech těžby ropy v Ázerbájdžánu. Ten získal v současnosti už přes dvacet mezinárodních ocenění na světových festivalech. Mareček se snaží promýšlet možnosti individuální mobility a zabývá se kultivací městského prostředí. Spoluzaložil iniciativu Auto*Mat, jeho nový film s totožným názvem vstupuje 21. září do českých kin.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

3.9DOK.REVUE
08. 06. 2009


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film