Antická tragédie traktovaná flašinetem

Rozhovor s Radimem Procházkou

Papírový atentát (Radim Procházka, 2007)

I při letmém nahlédnutí do letošní soutěžní sekce MFDF Jihlava Česká radost zaujme vysoký počet filmů s politickou tématikou. Většinou se jedná o portrét nějaké výrazné osobnosti, jejíž jednání a vystupování je vnímáno jako symptomatické pro český politický život. Proč jste se vy rozhodl věnovat zrovna námětu tzv. Sarajevského atentátu na Václava Klause?
S námětem přišel novinář Petr Fischer a mě lákala možnost s ním něco udělat. Samotné téma obsahuje všechny prvky antické tragédie, i když k ní v tomto případě hraje – tak jako v našem filmu – flašinet. Antická tragédie traktovaná flašinetem je myslím dobrým východiskem pro film, kterým lze myslet, ne?

Vývoj polistopadové politické situace, to je v podstatě kontinuální proces, jemuž se ještě nedostává adekvátního zhodnocení. Znamená narůstající počet filmů věnovaných politické současnosti vyjádření potřeby vyrovnat se se stavem, který můžeme vnímat jako neuspokojivý?
Nevím. Neviděl bych jako hlavní motivaci nějaký neuspokojivý stav, ten je permanentní. Je to myslím normální proces. Uvedu příklad: s panem Stránským jsem točil před necelými deseti lety (tedy v době těsně po „sarajevském atentátu“) v kanceláři svazu turistů film o rozdělení republiky. Po deseti letech jsem se tam vrátil kvůli onomu „atentátu“. Říkal jsem mu, že by mne zajímalo, co budeme točit za deset let. Možná geniální systém českých turistických značek, který nám závidí půl Evropy... Ale teď zpátky k politice: Reflexi tématu umožňuje časový odstup a devadesátá léta už se chtě- -nechtě stávají další kapitolou dějin určených k reflexím... Stačí se podívat do kalendáře.

Kolem tzv. sarajevského atentátu panuje dodnes řada nejasností. Má váš dokumentární film ambice odkrývat nové souvislosti, nebo vám jde spíše o to se od jednoho konkrétního příkladu odrazit k úvahám na obecnější téma?
Druhá možnost je správná. Snažím se natáčet film, nejsem investigativní novinář, takže mou ambicí je přinést příběh, který má nějaký obecnější přesah.

Jedním z problémů, jimž se váš film věnuje, je tzv. politická kultura, tj. schopnost pohybovat se po politické scéně přirozeně, morálně, ale zároveň i nonšalantně. Souvisí s tímto tématem i v propagačních materiálech zmiňovaný komický prvek filmu, něco, co bychom mohli označit jako schopnost českých politiků přijímat humor a na humoru se podílet?
Nevím, nakolik souvisí smysl pro humor a úroveň politické kultury. To by chtělo hlubší zamyšlení. Myslím, že i suchar může být dobrým politikem. V každém případě mi náš film potvrdil přímou úměrnost mezi schopností sebereflexe a smyslem pro humor. Václav Klaus si nejen téměř na nic nepamatuje – přesněji řečeno má svůj vyhraněný pohled na události – ale také se směje jiným věcem než ostatní, přesněji řečeno směje se svým vlastním vtipům... Takže máte i bez hlubší úvahy asi pravdu, existuje souvislost mezi politickou kulturou a smyslem pro humor. I když teď mě napadá, že Sedláčkův film o Miloši Zemanovi možná tak trochu vyvrací tenhle závěr. Zeman totiž smysl pro humor má a doba jeho vlády zrovna školou politické kultury nebyla. Ale možná je Zeman výjimkou, která potvrzuje pravidlo.

Václav Klaus přežil několik politických klopýtnutí až pádů a na rozdíl od Miloše Zemana se svého politického vlivu dosud nevzdal. Dáme-li váš dokument do souvislosti s filmem Roberta Sedláčka Miloš Zeman – nekrolog politika a oslava Vysočiny, můžeme jej vnímat jako jistou formu portrétu muže, který na rozdíl od svého největšího politického soka svou touhu po moci neovládl?
Těžko říci. Třeba měl Václav Klaus jen více štěstí, protože jeho paměť a smysl pro humor mu nejsou tak nebezpečné jako Miloši Zemanovi. Václav Klaus by vám jistě na tuto otázku odpověděl, že je duší sportovec a ten se nevzdává...





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

3.7DOK.REVUE
19. 11. 2007


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue