Výroční anketa: Kniha & Film / část 1

Čtení jaké knihy a sledování jakého filmu bylo pro českou a slovenskou dokumentaristickou obec klíčovým zážitkem v roce 2015?

Již po několik let publikujeme v posledním čísle dok.revue anketu, ve které tvůrcům, producentům, teoretikům, pedagogům i dalším osobnostem českého a slovenského dokumentárního filmu klademe dvě otázky. Ptáme se jich zaprvé na dokumentární film a zadruhé na knihu, které pro ně osobně byly v uplynulém roce nejpodstatnější, a žádáme je, aby svou volbu několika slovy zdůvodnili. Formulace anketních otázek napovídá, že se nám jedná o odpověď ryze osobní. Nežádáme výpovědi odborníků a nechceme sestavovat další z žebříčků nejlepších filmů a knih, kterými se to na konci roku v časopisech jenom hemží a o jejichž smyslu máme jisté pochybnosti. Více než kategorizovat, se snažíme hledat vzájemné souvislosti. Naše Anketa nabízí především inspiraci k objevování nového nebo dávno zapomenutého.

1/ Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč?

2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?

 

Tereza Brdečková, členka rady Státního fondu kinematografie

1/ Jednoznačně Perleťový knoflík (Pearl Button, Patricio Guzmán, Chile, 2015)  uváděný v soutěži na letošním Berlinale. Kromě silné výpovědní hodnoty o hrůzném koloniálním i totalitárním dědictví přináší poetický, byť přímý filmový  jazyk. Pro mne je to typ dokumentu udávající nový směr.

2/ The Swerve: How the World Became Modern - dosud nepřeložená kniha Stephena Greenblatta, která neuvěřitelně poutavě vypráví historii  knižní kultury, čtenářství a racionálního pohledu na svět.

Tomáš Bojar, dokumentarista

1/ Sacro GRA (Gianfranco Rosi, 2013). Čistota. Neokázalost. Pozornost ke zdánlivě banálním detailům života. Topografická i dramaturgická sevřenost. Rosi není ideolog ani vypravěč-eskamotér. K podstatnému sdělení dospívá velmi nedoslovně, zdánlivě mimochodem – podobně jako tomu je v těch nejlepších filmech italského neorealismu. V současné záplavě snímků, které až příliš spoléhají na svá „vyhraněná“ témata nebo „silné“ lidské příběhy, pro mě proto bylo Sacro GRA velmi osvěžující a docela často si na tento film dodnes vzpomenu. Zejména na to, s jakou lehkostí se tu skrze dílčí – většinou nijak spektakulární – kinematografické situace postupně utváří živý obraz světa. Něco takového se mimochodem u nás před časem podařilo i Martinu Duškovi ve filmu K oblakům vzhlížíme.

2/ Michel Houellebecq: Podvolení, vydáno 2015. Jednoduchá, funkční kompozice. Přesnost. Vtip. Neotřelost. Jemná ironie. A často až překvapivá hloubka. Houellebecq má dar ukazovat čtenářům známé věci z neznámých úhlů, probouzet je k údivu, otevírat jim oči pro různé skryté vrstvy skutečnosti. Nejde tu přitom z jeho strany o nějakou levnou provokaci, nýbrž o chytrý, nuancovaný komentář k situaci, v níž se západní společnost a západní člověk dnes ocitá. Otázka, čím v Evropě vyplnit tu postosvícenskou hodnotovou a duchovní prázdnotu, teď asi bude zaznívat stále častěji. Odpověď, kterou nabízí Houellebecq, je samozřejmě velmi nadnesená a v pravdě „románová“, skrývá v sobě ale mnoho cenného. A místy je také neskonale vtipná. Pokud jde o humor, Evropa na tom určitě tak špatně není.

Ivo Bystřičan, dokumentarista

1/ Zasáhl mě letošní film Vlast (Irák v roce nula), pět a půl hodiny dlouhý intimní opus iráckého režiséra Abbase Fahdela (2015), který natočil rodinný deník války. Začal točit svou rodinu, žijící v Bagdádu, několik měsíců před invazí USA a našich spojeneckých států do Iráku. Rodina se s odzbrojujícím humorem a fascinující racionalitou připravuje na možné útoky jako na cosi běžného a vlastně všedního. Režisérova bravurní a přirozeně všudypřítomná kamera zaznamenává den po dni blížící se tragický a naprostý rozvrat své země, který však ve filmu rodina přece jen nečeká, my o něm ovšem víme předem. Ve druhé části se režisérova vlastnoruční kamera vrací do okupovaného a zničeného Bagdádu a sleduje spirálu bezpráví, jež se na jeho spoluobčanech každodenně odehrává. Z všednodenní rodinné perspektivy a zároveň bez záměrného emocionálního tlaku dokáže vykreslit, jak hluboko se tato geopolitická zvůle vryla do myslí lidí a na dlouhé generace narušila sebepojetí Iráčanů jako důstojných a suverénních lidí. Těch pět a půl hodiny je přitom akorát. Je to velká kronika klíčové události třetího milénia, po které je iluze euroamerické civilizace o sobě samé neudržitelná.

2/ Protože jsem letos jel natáčet do Iráku film se zbývajícími křesťany Blízkého východu, uprchlými před teroristy z tzv. Islámského státu a doufajícími v uprchlických táborech v pomoc z Evropy, obklopil jsem se literaturou zabývající se křesťanstvím. S původně okrajovým zájmem jsem se dotkl Úvodu do katolictví (2013) profesora teologie Lawrence S. Cunninghama, který mě překvapil svou otevřeností a dialogičností, schopností nahlížet církev kriticky jako mocenskou instituci a živý, vnitřně nejednotný a proměnlivý organismus. Asi nejvíc ve mně vzbudila zájem o otázky víry, o hledání toho, co nás spojuje uvnitř náboženství i mimo něj. Přiblížila mě k prožívání stamilionů lidí a zastínila mou dosavadní tolerantní ignoranci vůči křesťanství i dalším náboženstvím, braným jako poměrně nepraktické hobby. Ocitl jsem se díky ní konečně opravdu v globálním světě, kde cítím svoje sepětí s lidmi, a to nejen křesťany či samotnými katolíky. A věřím, že to časem, přes veškeré obtíže a mnohé antagonismy, budou právě víry a náboženství, co planetární společenství dokáže nakonec v jeho různorodosti propojit a dovést ke klidu a vzájemnosti.

Lucie Česálková, filmová historička

1/ Mnohovrstevným zážitkem byl snímek Vitalije Manského V paprscích slunce (Rusko, Česko, Německo, Severní Korea, Lotyšsko, 2015) jako výtvarně pojatá úvaha o každodennosti (a) moci. Historický přesah a obecnější souvislosti fenoménu uprchlictví mi přinesl portrét azylové lodi Flotel Europa (Vladimir Tomić, Srbsko, Dánsko, 2015). Vedle tradičních dokumentů zmíním též dva jiné formáty. Dokumentární série kanálu HBO The Jinx: The Life and Deaths of Robert Durst (Andrew Jarecki, USA, 2015) výborně ilustruje, že i v případě dokumentu je jednou z klíčových devíz seriality možnost vyprávět komplexní příběhy a promyšleně dávkovat informace – v tomto případě s vpravdě geniální pointou. Z webových projektů mne zaujal Do not Track (Brett Gaylor, Francie, Německo, Kanada, 2015) – webová série zabývající se otázkou soukromí a limity zdánlivě bezpečného pohybu v online prostředí. Její přesvědčivost spočívá zejména v personalizaci, tedy v tom, že sama pracuje s daty konkrétního uživatele a podle nich usměrňuje též další vizualizace a podobně.

2/ Právě mám rozečtenou novou knížku Francesca Casettiho The Lumière Galaxy: Seven Key Words for the Cinema to Come, v níž autor navazuje na svou předchozí práci o tom, jak kinematografie od konce 19. století ovlivnila pojetí pohledu a usměrnila moderní zkušenost. I nyní je klíčovým pojmem Casettiho úvah zkušenost, zabývá se však mimo jiné zcela aktuální expanzí pohyblivých obrazů mimo plátna kin, na nejrůznější přenosná zařízení a ptá se, jakou (novou) roli hrají v kultuře a v našich životech. Pro můj historický výzkum byla velmi inspirativním čtením antologie The Grierson Effect: Tracing Documentary's International Movement (eds. Zoe Druick, Deane Williams), jež nahlíží ikonickou figuru Johna Griersona v mezinárodních souvislostech a nově tak interpretuje jeho význam. Znova a jinak jsem si letos též přečetla Vraždu v Amsterodamu Iana Burumy. Ve fikci nebyla sezóna příliš uspokojivá, vyzdvihla bych ale prózy Anny Bolavé Do tmy a Matěje Hořavy Pálenka.

Jan Foukal, dokumentarista

1/ Nejpodstatnější pro mne byla přehlídka filmů s osobní účastí Artavazda Pelešjana na letošní Ji.hlavě, protože mi připomněla druh filmové narace, který už dávno vymezil potencionální základy veliké stavby.

2/ Přečtené knihy v uplynulém roce bohužel nedosahovaly takové úrovně jako v tom předešlém. Zatím tedy Mnich a Lama od Frédérica Lenoira, protože do potřebné otázky ekumeny vnáší podstatné impulzy zobecnění o povaze duše.

Jan Gogola ml., dramaturg

1/ Například Caesar musí zemřít (Paolo Taviani, Vittorio Taviani, Itálie, 2012). Několik dokumentů v jednom čili realita jako kontinuum: doba Julia Caesara, aktuální více než 2 000 let. Dále imperátorův život adaptovaný Shakespearem jako drama Julius Caesar, které je aktuální více než 400 let. Jedním z důkazů je i nedávná adaptace Shakespearovy adaptace divadelním spolkem římské věznice Rebibbia, ve které odsouzení hrají napříč historií i sebe samotné. A nakonec filmová adaptace zmiňované vězeňské divadelní adaptace Shakespearovy adaptace neboli filmová freska Caesar musí zemřít nasnímaná skrze animální tělesnost zločinců, s vnitřním rozměrem historických postav a se schopností mluvit jazykem Shakespeara jako svého kumpána. Antická epocha, Shakespearova imaginace, žánr dramatu, životní zkušenost gangsterů a filmová architektura jako jeden svět, ve kterém vytvářejí zdivo věznice pouze hranice našeho vnímání.

2/ Například Octavio Paz: Sor Juana Inés de la Cruz aneb nástrahy víry (vydáno 2015 v nakladatelství Dauphin). Životopis mexické básnířky a jeptišky ze 17. století napsaný v žánrech jejího života: esej, filozofie, historie, poezie, politika, teologie, tělesnost. Polyfonní portrét, který lze nepřímo charakterizovat komentářem samotného Paze ke sbírce sor Juany První sen: „Jeho protagonista nemá jméno, věk, ani pohlaví: je to lidská duše. Až posledními slovy posledního verše „Svět nechávajíc s nejjistějším jasem / v záplavě světla, a já procitla jsem“ se dozvídáme, že tato duše patří sor Juaně. Toto sdělení nemění neosobnost básně, neboť duše, jak mnohokrát řekla sor Juana, „nemají pohlaví“. Neosobnost zdůrazňuje alegorickou a příkladnou povahu básně: nevypráví nám příběh v přímém slova smyslu tohoto slova, ale rozvíjí před námi vzor, syntetický archetyp. Setkání víry s imaginací jako třesk, jehož světlo k nám staletími putuje navzdory tomu, že bylo dobovou mocí předčasně uhašeno.





výpis dalších článků rubriky:  Anketa

dok.revueJak to vidí kritika?Na stránkách dok.revue najdete od roku 2020 hvězdokupu, v níž přední čeští filmoví kritici a přední české filmové kritičky a také jedna slovenská kritička budou zhruba třikrát až čtyřikrát ročně udílet vybraným současným českým i světovým dokumentům počet hvězdiček, podle nichž dílo hodnotí. V této chvíli přinášíme dvě tabulky: jednu z března a druhou – aktuální – z počátku září.redakce dok.revue
2.20Ve chvíli, kdy se nic neděje, se může teprve všechno stát...Anketa dok.revue o tom, jak čeští tvůrci dokumentů mimořádný stav vnímali a jak ovlivnil či ovlivňuje jejich práci. Kamila Boháčková
6.19Anketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film
6.18Zásadní kniha a film / od Kvapila po ŽaludaVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.18Zásadní kniha a film / od Hanáčkové po KubošeVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.18Zásadní kniha a film / od Angera po GogoluVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
F3.18Bezpečnost novinářů, politické tlaky nebo zahleděnost do sebe sama Lukáš Nedomlel
6.17Zásadní kniha a film / Odpovědi od Průchové po TřeštíkovouVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.17Zásadní kniha a film / Odpovědi od Jurdy po ProcházkuVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.17Zásadní kniha a film / Odpovědi od Davida po Gogolu ml.Výroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?

starší články

6.15DOK.REVUE
21. 12. 2015


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue