Kdysi dávno jsem posílal místo milostných dopisů kazety

Kreativní producenti na téma korespondence

Dopis 5. Bez názvu (Carta 5. Sin titulo, Isaki Lacuesta, červen 2009), jeden z filmů ze sekce Filmové korespondence

V rámci festivalového deníku dok.revue vám ke každému tématu přinášíme anketu složenou z odpovědí dokumentaristů a dokumentaristek, filmových kritiků a kritiček, producentů a producentek a dalších osobností dokumentární a obecně filmové scény. U tématu korespondence jsme se nechali inspirovat jednou z festivalových programových sekcí Filmové korespondence. Ta představuje zajímavý projekt Centra současné kultury v Barceloně, v rámci kterého si dopisovaly filmem hvězdy současné artové kinematografie, jako José Luis Guerín, Jonas Mekas, Albert Serra, Lisandro Alonso, Naomi Kawase, Jaime Rosales a další. Oslovili jsme tentokrát kreativní producenty.

  1. S kým byste si rádi vyměnili filmový dopis, kdybyste k tomu měli příležitost?

  2. Vedli jste někdy atypickou formu korespondence – jako např. vizuální dopisy, videodopisy?

Kamila Zlatušková
kreativní producentka Tvůrčí a producentské skupiny multižánrové tvorby při Televizním studiu Brno v České televizi

1. Asi by to byla nějaká žena, ideálně blízko mému věku. Napadá mě americká režisérka Edet Belzberg. V roce 2001 natočila syrový, možná by se dalo říct dokonce až surový dokumentární debut o rumunských dětech s názvem Children Underground. Když jsem její jméno viděla v titulcích, byla jsem si jistá, že je to mužské jméno, že takový drsný film musel natočit muž. Asi bych chtěla, aby mi „napsala“ něco víc o sobě. A doufala bych, že najdu nějaký styčný bod, na který bych mohla zareagovat. Protože asi nejsmutnější jsou dopisy, na které nikdo neodpovídá…

2. Mám dojem, že takovou multikanálovou, atypickou komunikaci vedu přes různá média v podstatě nonstop, čili mi už zevšedněla. Nechávám videovzkazy na Skypu, s mou dvanáctiletou chráněnkou, které se nechce psát, si po telefonu vyměňujeme audiozprávy. Spíš už si ani nedokážu vzpomenout na dobu, kdy jsem vedla tu typickou, archaickou, tedy dopisní formu. Ale asi to bylo před pár lety, když jsem psala jednomu kamarádovi, který byl v zahraničí ve vězení a zoufale toužil po nějakých informacích z domova. A taky když jsem byla malá, byla jsem často sama na různých léčebných pobytech, které se mi zdály jako vězení, a napsala jsem za tu dobu určitě stovky dopisů a nakreslila k nim na kýčové dopisní papíry s koťátky a květy tisíce depresivních malůvek. A teď se ke mně kvůli různým stěhováním a vyklízení pozůstalostí tyto dávno zapomenuté dopisy vrací a já nevím, co si s nimi v této digitální době počít.

Z filmu Sestra (Vít Pancíř, 2008)

Jan Maxa
ředitel vývoje pořadů a kreativních formátů České televize

1. Určitě s lidmi, se kterými mě pojí nějaká přímá filmová zkušenost – s Martinem Čihákem, Martinem Klapperem, Vítkem Pancířem nebo Honzou Prušinovským. S těmi bych si vyměňoval různé variace na to, co už jsme spolu dříve vytvořili. Fascinují mě možnosti udělat jednu věc desetkrát nebo stokrát jinak. V hudbě miluju coververze, ve filmu by to třeba šlo dělat takhle. A pak s oblíbenými filmovými hračičky, Mélièsem počínaje a Gilliamem, Burtonem a Gondrym konče. Třeba by mi nechali nahlédnout do světa své fantazie, tam bych se moc rád někdy podíval.

2. V mládí jsem vedl celou řadu korespondencí dnes již netradiční formou psaného dopisu. Dopisy poskytovaly vjemy nejen vizuální, ale i dotykové, čichové… Zkuste to s emailem. Nejpodivnější formou videodopisů, kterou jsem zažil, byly videokonference s Adrianem Sarbu v CME, mateřské firmě Novy. Rumunský car seděl v křiklavě barevném triku a pantoflích na bělostné pohovce, všude kolem bělostný koberec a proti němu obrovská obrazovka plná obdélníčků, kde se u stolů krčili maličkatí lidé bez tváří a naslouchali moudrým slovům vůdce. Stalin by si tuhle technologii jistě také hezky užil. Nejhezčí videodopisy byly asi dramaturgické poznámky k Okresnímu přeboru, které jsme si jednu dobu s autory posílali přes jakousi webovou aplikaci, která text proměnila v bizarní flashovou animaci s mluvícími zvířátky.

The Silent Village (Humphrey Jennings, 1943)

Ware Nick
konzultant akvizic ve společnosti Mercury Media, dlouholetý člen vrcholného managementu BBC

1. Tak asi s Johnem Griersonem, zakladatelem dokumentárního formátu. Anebo vlastně napadá mě ještě jeden zajímavější britský režisér – Humphrey Jennings, jehož klíčové filmy vznikaly během druhé světové války. Byl to režisér, kterého primárně nezajímalo, jestli bojujeme proti nacismu nebo za demokracii, ale zajímalo ho, jak se s válkou vypořádáváme v každodenním životě. Měl vždy velkou míru empatie pro lidi, které snímal, a zajímal se o věci, jejichž síla vystupuje až s odstupem času. Jeho filmy tak dodnes působí velmi plasticky. Tak od něj bych se rád na nějaký vizuální dopis z tehdejší doby podíval. Škoda že už to nejde. (Jennings je autorem filmu The Silent Village, 1943 o lidické tragédii, pozn. red.)

2. A Skype se počítá? Vzpomínám si, že jsem kdysi dávno posílal místo milostných dopisů kazety s kompilací svých oblíbených písniček nebo písniček, u kterých jsem si říkal, že adresátku zaujmou. A je paradoxem, že když třeba dnes některou z těch skladeb slyším, přesně vím, jaká další po ní následovala.




f4.14DOK.REVUE
27. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film