Acts and Intermissions

Colin Beckett on Opus Bonum selection Acts and Intermissions by Child Abigail (internationale premiere).

Acts and Intermissions (Abigail Child, 2017)

A person is transformed into an icon by a kind of violent, flattening rupture. Emma Goldman has been made into such an icon many times over. During her lifetime, it was as “the most dangerous woman in America,” posthumously as perhaps the most famous anarchist in Anglophone history — for most, however, as the name attached to a likely apocryphal quotation. Onscreen, she has been the subject of stodgy PBS documentary,and a bit player in a handful of others She was portrayed most famously in Warren Beatty’s Reds, as a kind of earthy (and fully Americanized) matron.

Following the arc of Goldman’s life over the course of the 32 years she spent in the United States, Abigail Child’s Acts and Intermissions restores Goldman her complexity, though not as a fully-formed and unitary subject of biography or intellectual history. As an artist and writer, Child has worked seriously across a range of media. In all of them, her principal form has been montage, developing, as Tom Gunning writes, “a system founded not on coherence, but on breakdown, not on continuity, but interruption.” Here she subjects Goldman to the latest iteration of this always evolving system. She mixes Goldman’s own words, in titles and on the soundtrack, with reenacted tableaux and documentary footage both archival and new. This method uncovers the historical figure as a patchwork of complex personal and historical determinations that cannot be contained within a sealed past, but which seep into a present moment animated by the same injustices Goldman sought to abolish.

The second part of a planned trilogy on women and ideology (the first, A Shape of Error (2012), concerned the Romanticism of Mary Wollstonecraft and Percy Bysshe Shelley), Acts and Intermissions refracts the development of Goldman’s political consciousness and praxis through a collage of her own autobiographical reflections, drawn from the two-volume Living My Life. The film’s title is adapted from a line by Victor Shklovsky,"love is a play with short acts and long intermissions," and finds its primary reference in Goldman’s long romance with Alexander Berkman, interrupted by Berkman’s 14-year imprisonment. This, one of the better known episodes of Goldman’s life,is here detailed only lightly, standing as a structuring absence. More screen time is devoted to her affair with “hobo doctor” Ben Reitman, but even then, Child makes only passing reference to Goldman’s broader commitment to free love. Nothing is belabored in this brisk, hour-long account of an eventful life, and many notably incidents are completely elided. Goldman’s fierce commitment to an anarchist ethic that demands an identity of means and ends makes it relatively easy to capture the personal and the political in a single focus.

But Child entertains no pat explanations. From the first line spoken in the film, Goldman’s assertion that “it is impossible to fully live the life of anarchist in present conditions,” the contradictions of anarchist voluntarism are made evident. In the context of Child’s series, the impossibility of Goldman’s life also functions as a subtle rehearsal of the problems posed by the body for a woman activist and intellectual of the early twentieth century. Her Goldman is everywhere split: her own words play against each other on the screen and the soundtrack. The actor (Miriam Rocek) who portrays the physical Goldman in the silent reenactments (which play like screen tests) is different from the one (Alenka Kraigher) who supplies her voice in the narration. Goldman’s mind and body are made irreconcilable by outside imposition, against the extraordinary efforts she made to live a life that would honor her convictions.

Child approaches biography as a discontinuous assemblage, but history provides a source of continuity. Goldman’s polemics and analyses are sourced to their immediate objects of reference in scenes of some of the most notable actions and speeches of her political career, but they’re also applied to present conditions, through contemporary footage of women working in textile mills and video of political demonstrations in New York (with an emphasis on the pervasive police repression). The connections Child draws are grimly literal; the fundamental social inequalities that Goldman spent her life fighting persist in a superficially different arrangement; the same Espionage Act that forced her deportation to Russia was used to prosecute Chelsea Manning and Edward Snowden. But the vivid and contradictory Goldman conjured here explodes any suggestion of fatalism. She stands, not as an exemplary myth, but as a woman who struggled nobly to maintain firm revolutionary principles against the ferocious assault of historical necessity. 


Colin Beckett 

Colin Beckett is an editor and writer. He lives in Los Angeles. He has written catalogue essays for the Ann Arbor Film Festival and the Viennale, and wrote the catalogue copy for all the films in last year's Projections sidebar for the New York Film Festival.





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík

starší články

F3.17DOK.REVUE
24. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.