Aby ve filmu bylo vidět moudro

Rozhovor s dokumentaristkou Helenou Papírníkovou-Horáčkovou

Helena Papírníková-Horáčková

Vaše filmy představují prostředí českého undergroundu, kterému se žádný jiný dokumentarista v Česku takto podrobně nevěnuje. Vy jste se stala jakousi přirozenou součástí tohoto prostředí a vaše filmy jsou vzácné právě bezprostředním kontaktem a přítomností uvnitř té komunity. Jak jste se do tohoto prostředí dostala?

Já jsem původně z Brna, do Prahy jsem přicházela pomalu a vždycky se našel nějaký opatrovník, kterej mě vodil mezi lidi, ukazoval mi, jak to tady chodí, a já jsem si mezi nima vybírala ty, co se mi líběj, třeba Ivo Pospíšil, potom Lubor Maťa. A všichni mluvili pořád o Magorovi, tak jsem dospěla k němu.

Souzněla jste s tím stylem života?

To já jsem vůbec nevěděla, že nějakej jinej styl života existuje. Já jsem byla slušně vychovaný děvče.

Čí zásluhou byla ta výchova?

Vyrůstala jsem hlavně s babičkou. Máma hodně pracovala. Jinak jsem v tom Brně žádný moc přátele neměla, byla jsem v takovým svým.

Kdy jste se dostala na Katedru dokumentární tvorby?

To mi bylo asi 21. Předtím jsem chodila tři roky na politologii. A pracovala pro prezidenta republiky.

Václav Havel byl pro vás důležitá postava v začátcích v Praze. Jak jste ho poznala?

Já jsem si Havla ohromně vážila. Chtěla jsem pomáhat těm ideálům, který on pro mě znamenal. Když mi bylo asi 15, tak jsem za ním prostě šla a řekla mu, že si ho vážím. Mně bylo 11, když byla revoluce, tak jsem myslela, že skončila špatná doba a začala hezká a že se má těm ideálům pomáhat. A dlouho jsem si to tak vážně myslela. Přečetla jsem si celý Havlovo dílo, jeden odstavec jsem někdy četla i celý večer, a pak jsem šla na autobus z Brna do Prahy a šla jsem mu to říct.

A potom jste pro něj pracovala?

Pracovala jsem na Hradě asi rok jako stážistka. Ale pro mě je moc důležitá osobní rovina všech věcí. A najednou ten Hrad to byla šílená mašinerie. Toho jsem se lekla.

A co vás teď ve vztahu k Václavu Havlovi činí smutnou?

Mě mrzí, že ti jeho kamarádi, který s ním bojovali, jsou teď na tom špatně, třeba ten Jirous nemá důchod. To je důležitý. Ale já ho vůbec nechci odsuzovat, pro mě je to vzdálená parketa. Ani ti přátelé ho nechtějí odsoudit, ale nemají k němu prostě přístup. Já tomuto právě vůbec nerozumím, nevím, o co jde. Ale ti chlapi, Stanislav Penc, John Bok, Magor Jirous v něm v 90. letech neměli oporu. A on to nemůže vidět, je v jiným světě. Pro mě se ale nic nelámalo, já ho mám furt ráda. Jenom je v jiným světě, než v jakým chci bejt já.

Ivan Martin Jirous (23 záběrů)

To mu nikdo neřekl – podívej, tady Jirous nemá důchod a komunistický bachař důchod má? Nemohl bys z titulu své autority a vztahů k lidem, kteří proti bývalému režimu něco aktivně dělali, tvořili, bojovali, s tím něco udělat?

No, já jsem mu to řekla. Když jsme se potkali na odevzdávání Seifertovy ceny, říkala jsem mu to a jestli by Jirousovi nemohl teda dát něco ze svýho nebo z tý Nadace. Ale tam je zas složitý fungování, to není tak jednoduchý, teď to třeba dávají studentům na zahraniční stáže na kapesné. A tato vrcholná politika, tomu já vůbec nerozumím, jak oni se scházejí a jak to chodí. Vždyť já jsem byla hrozně naivní. Byla jsem na Hradě chvilku, ale toho Havla jsem tam v životě neviděla a on už vůbec neměl čas se stavit za přáteli. Ale viděla jsem, co tam dělají ty úředníci. A celý jsem to nepochopila, za ten rok jsem tam neviděla nic, co by souviselo s nějakou hodnotou. Připravovali jsme různý papíry, kdo kde bude sedět, pak ten chodil tam, ten tam, nosil někam informace a pak už zase šel na oběd.

A co jste teda přesně na Hradě dělala?

Snažila jsem se pochopit, co mám dělat, jak můžu někomu pomoct. Odpovídala jsem na nějaké dopisy občanům a pomáhala jsem vedoucím odborů. Ale oni tam mají na všechno zaběhlý procesy, třeba jednou jsem podepsala dopis a byl z toho hrozný malér, že to musí podepsat někdo jinej, kancléř. No, a pak jsem odešla a  v tu samou dobu odešel i Stankovič.

Kam jste odešla?

Pak jsem šla na FAMU na dokumentární tvorbu.

Jak se díváte na film Občan Havel?

Ten jsem viděla, ale přišel mi smutnej. Já bych byla raději, kdyby byl v mým filmu mezi kamarády.

Les do obýváku

Potom jste potkala básníka Ivana Martina Jirouse. Jakou on pro vás sehrává roli? U něj taky zmizely ideály?

Ten svět ideálů, nebo jeho obraz, je kontrolovaný. Ale lidi jako Martin, když se postaví proti světu, tak prostě čekají, co se bude dít, a to se mi líbí. Taková obyčejná poctivost prostě.

Film o Martinovi Jirousovi je složen z krásných obrazů, situací, nebo prostě jen blízkých pozorování. Můžete některé ty momenty s ním popsat? Třeba když jste spolu trávili čas v domě v Prostředním Vydří.

S Jirousem to není žádná tabulka, vždy jen ty náhodný obrazy. Spoustu mě toho naučil, chtěla jsem, aby ve filmu bylo vidět to moudro. On mě pak přivedl třeba k tomu, že jsem se nechala pokřtít, úplně změnila svůj způsob života. Taky jsem uštvala maminku, ona se odstěhovala, už to nemohla vydržet, já jsem se ostře vymezila. To je zajímavý, neměli jsme vůbec žádný peníze a vůbec jsme netrpěli žádnou nouzí, všechno jsme měli. Vždycky jsou lidi, kteří pomůžou. A ten film jsem stavěla na důvěře v něj, v té době jsem se opřela o něj a tak to celý bylo. Pak bydlel nějaký čas u nás, ale už to nešlo moc vydržet.

Ivan Martin Jirous čte dopis od Dášy Vokaté při mši u Tyrolského domu v oboře knížete Schwarzenberka

Kde teď Martin Jirous bydlí?

U knížete. A kdo vlastní ten Respekt?

Bakala.

A ten by nemohl dávat Jirousovi důchod? Pět tisíc měsíčně? Nebo čtyři?

Jak jste hledala ty konkrétní obrazy pro film?

On si třeba přál, aby v tom filmu byl na koni. Majestátně. Já jsem ho prostě jen točila, když bydlel u mě, jenom obrazy, a říkala jsem si, ve střižně se to nějak vyloupne, protože nevím, jak se to jinak dělá.

Jaký byl čas, co jste spolu trávili?

Chodili jsme na houby hodně. A doma jsme chovali zakrslý králíky. A taky kočky. Bylo po Vánocích a  u nás doma byl takovej krb, máma ten byt vyklízela a on se ptal, jestli krb funguje, a ona – neměla bych ti to říkat, ale ano, a tak jsme tam začali pálit různý věci, a po Vánocích, jak lidi vyhazujou stromečky, tak Martin nanosil celý takový les pro ty králíčky do obejváku, aby tam měli chvíli přírodu. Pak jsme to pálili v krbu.

Věnoval vám básničku.

Spoustu básniček.

Vy jste se ale stala kronikářkou mnohem širší komunity lidí. Jak jste se potkala třeba s Karlem Schwarzenbergem?

Byla jsem na narozeninách Václava Havla v divadle Archa a neměla jsem se tam vůbec s kým bavit, nikoho jsem neznala. A šel tam Schwarzenberg, tvářil se tak lidsky, tak jsme šli na panáka, a bylo vidět, že je náš, jako z rodiny. S Jirousem se taky znali.

V čem je jeho síla pro vás?

On se dokáže úžasně ovládat. Normálně každý ráno vstane, udělá všechno, co má, to je úžasný.

Naše jediná jistota je, že všechno dobře dopadne

Děti jsou hodné

Do prostředí té undergroundové komunity se vracíte ve všech svých filmech.

Ale – underground – to je taková blbost. Oni jsou zoufalci, ale takoví, co dokážou v tomto světě obstát.

Jak to myslíte zoufalci? V čem?

Ty hodnoty, který jsou důležitý pro ně, nevládnou tomuto světu, takže je to pořád souboj. Jsou to prostě idealisti, kteří usilují o svojí představu o společnosti. Já se snažím ten okruh držet co nejvíc pohromadě, protože jsem šťastná, když je jich co nejvíc spolu.

Vám se v roce 2004 narodilo první dítě a Martin Jirous i Karel Schwarzenberg mu šli za kmotra. Teď jste se vdala za Jima Čerta. To bylo po filmu o jeho herbáři? Jaký je váš život teď s touto rodinou?

Mě připadalo, že se to hodí k dětem, ty kytičky. A teď jsme desetičlenná rodina, která toho strašně moc sní, a bojujeme o to, kdo z nás uteče na nákup a venčit psa, protože to znamená jít ven. Jeden vyhraje a druhý je pak doma s dětma a ony jedí a pak se tam polámou, pak něco rozbijou a namalujou, pak zase jedí a nakupí se nádobí a prádlo, a je hroznej bordel. A ty děti jsou hodný.

Jim Čert je bývalým agentem StB, který v době komunizmu udával lidi. Jak se k tomu stavíte?

Mě to přestalo úplně zajímat, vůbec se mě to nedotýká. Nemám k tomu co říct, nežila jsem v tý době, nevím, jak to bylo. Jsem přesvědčená o tom, že on je hodnej člověk, že má čestný svědomí. Nechápu, proč se tím zabývá taková spousta lidí pořád. I ten Jirous se tím pořád zabývá. Já se do toho nechci montovat, protože je to jeho věc, já mu věřím a odmítám se k tomu vyjadřovat.

Jednou z nejzásadnějších postav je pro vás režisér Karel Vachek.

Karel je ze všech nejchytřejší. On prostě říká všechno správně. Učil mě, jak udělat film tak, aby to drželo. Bojovníci jsou to všechno.

Budete ve filmování pokračovat dál?

Já bych chtěla točit hlavně ty výjevy, jak jsou všichni pohromadě. A ukázat, jak se sami překvapujou tím, co se děje.


Helena Papírníková-Horáčková

Helena Papírníková-Horáčková (1978) studovala politologii  a dokumentární tvorbu, kterou zakončila absolventským filmem  o komunitě českého undergroundu Naše jediná jistota je, že všechno dobře dopadne (2008). Natočila portrét básníka Jirouse Ivan Martin Jirous (23 záběrů) (2004), vyprávění  o bylinkách Herbář Jima Čerta (2006)  a film  s písněmi Ivan Martin Jirous čte dopis od Dáši Vokaté v oboře knížete Schwarzenberga (2007). Má 4 děti  a žije  v Praze. Dok.revue vydává první rozhovor, který režisérka poskytla.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková

starší články

2.9DOK.REVUE
13. 04. 2009


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.