Český pohřeb. Obraz, čas a pocity

V eseji na téma Český pohřeb rozebírá filmová historička Lucie Česálková vztah obrazu, času, pocitu a věcnost, v jejímž zdání se zračí věčnost.

„Tehdy se ocitlo celé město ve víru dojatého vzrušení, obrovské davy lidí se tlačily, aby uviděly vystavenou rakev, projevujíce velký soucit…“

Obraz

Ve snímku Poslední léto TGM, který během července a srpna 1937 s Tomášem Garriguem Masarykem natočili Alexander Hackenschmied a Jan Lukas, v okamžiku smrti prezidenta zesílí vítr, lidé na poli i u strojů oněmí a znehybní semknuti v kolektivní vzpomínce. Bez komentáře, prostě tak. Pohřby významných osobností českých dějin jsou okamžikem semknutí a kolektivní vzpomínkou, ať už je film zachytil jako velkolepý průvod davů, které svou přítomností na rituálu manifestují sounáležitost s odkazem zemřelého, anebo obraz prázdné krajiny, prázdné pracovní desky či svíce hořící „věčným plamenem“. Spektakularita vystavené rakve a prázdné pracovny, byť obou stavěných na odiv, je přitom lehce jiná. Obrazy prázdných míst, tak odlišné od pochodujících mas, jako by měly dát vyniknout neviditelné vnitřní síle ducha, který z nich nevymizel. Jsou pietnější, oproštěny od dojatého vzrušení průvodů.

Funerální filmy nesou všechny aspekty loučení, odchodu, vzpomínky, posledního sbohem. Obrazy pohřbů jimi zprostředkovávané jsou vstupní branou do časové proluky mezi slávou a zapomenutím – oddalují nevyhnutelný konec, jsou poslední příležitostí prožít sounáležitost s odcházejícím. Proto mají tak intenzivní rituální ráz a symbolický přesah. Vedle toho, že jsou dokumentem konkrétní události a její doby, jsou především symbolickými médii, jež onu časovou proluku přenášejí a konzervují. Z perspektivy dneška mohou vyznívat pateticky, až naivně v repetitivním ujišťování o nesmrtelnosti díla zemřelého, na straně druhé nám mohou pomoci pochopit oblibu současných přímých televizních přenosů pohřbů – i ty jsou věcnou prolukou do časoprostoru věčnosti.

A jeho duch bude žít věčně v jeho díle.

Čas

Funerální filmy i přenosy jsou média časová – rychle pomíjejí, zásadní význam mají právě ve dnech stále ještě trvajícího smutku, jsou tepající, vnitřně neklidnou buňkou, v níž se utváří význam poselství pohřbívaného velikána. Ve smutečním projevu na pohřbu TGM oslovoval Edvard Beneš celý národ „bez výjimky, odleva doprava, od poslední vísky až k tomuto hlavnímu městu, od Aše až k Jasině“, a volal jej, aby pokračoval v naplňování odkazu a díla TGM, budoval „dokonalý, harmonický, sociálně, národnostně a politicky spravedlivý stát“ a aby právě tomuto odkazu zůstal věrný. Potvrzoval tím kolektivní – národní rozměr události a zdůrazněním odkazu upomínal na symbolický přesah Masarykovy osobnosti. Podobně tomu bylo i u pohřbů dalších – součástí proslovů bylo vždy shrnutí podstaty odkazu, nejčastěji interpretované podle potřeb doby. Tak jako například v případě Karla Čapka, jenž svému národu, slovy Josefa Hory, době rozjitřené druhé republiky odkázal větu: „Ještě není vše ztraceno, doposud zbývá naděje.“ Událost pohřbu je tak coby časová proluka průmětem trojí časovosti, okamžikem, jenž se z přítomnosti obrací do minulosti a budoucnosti zároveň. Ve vzpomínce na „odkaz a dílo“ vyzývá k jeho udržování nastupujícími generacemi. Filmové zachycení pohřbu tudíž nabývá rozměru paměti věčnosti.


Málo se to ví, ale jednou z vášnivých zálib, ba posedlostí německého literáta Stefana Zweiga bylo sbírání různých artefaktů z pozůstalostí velikánů uměleckého života jeho doby. Vedle autografů jejich prvotin obsahovalo jeho malé muzeum též předměty každodenní potřeby spjaté s tvorbou. Pro Zweiga v nich byl „ztělesněn pozemský génius v jakémsi okamžiku věčnosti“. Idea, že se v kadeři, psacím peru či listu dopisního papíru zračí jiskra tvůrčího talentu osobnosti, jíž daná věc patřila, související s kulturou rodných domků, památných pracoven a dalšími výsledky potřeby opatrovat materiální aspekty umělecké tvořivosti, je jistě bližší Zweigově předválečnému „světu včerejška“ raného 20. století než o sto let staršímu dnešku. Mají však mnohé společné s funerálními filmy. Zweig si pěstoval zvláštní cit v posvátnou úctu k těmto věcem a věřil, že právě skrze tyto opuštěné objekty a místa je možné nahlédnout podstatu stávání se či bytí umělcem-géniem myšlenky. V prázdnotě pracoven jako by byl konzervován věčný duch díla. Rozdíl mezi materiální věcností pomníku a věčností ducha je pak jen optický klam. Zdají-li se nám tedy filmy z pohřbů v jejich zpravodajské věcnosti vyprázdněné, pomysleme na bílou kadeř Ludwiga van Beethovena (ustřiženou na smrtelném loži) ve Zweigově sbírce. Ve zdání věcnosti se totiž zračí věčnost.

„A to budou pocity. Jak jsem smutný a zdrcený a ušlechtilý a opuštěný.“

Pocity

Osobně mám s tématem „českého pohřbu“ kdo ví proč bytostně spjaté Škvoreckého Zbabělce. Ta asociace není moc přímočará, spíš neobvyklá, z četby tohoto díla si ji asi neodnese každý. Ve Zbabělcích se žádný pohřeb neodehraje, není událostí příběhu, ale vracejícím se motivem imaginace. Hlavní hrdina Danny Smiřický si představuje vlastní smrt, patos své závěti a to, jak nad jeho rakví truchlí toužená dívka Irena. Celou tuto představu osnuje z platonické lásky k ní – „hrdinně umřít“ chce proto, „aby to Ireně imponovalo“. Geniálním zvratem tohoto mikrodramatu představivosti je nicméně to, že se Danny nad obrazem vlastního smyšleného pohřbu sám dojme a prolne jej do obrazu nového, v němž truchlí naopak on na pohřbu Ireny. Představa pohřbu je ve Zbabělcích ironickou jímkou nenaplněných tužeb – po velké lásce, hrdinství, po soucitu, je obrazem malosti, jež se, zbabělá a ublížená, stravuje ambicemi, neschopná jednat a překročit sebe sama nejen ve snách, ale i doopravdy. Touha po vlastním pohřbu má proto v sobě cosi z české slabosti, stejně jako touha cítit se pozůstalým. Ve vší pietě a obřadnosti totiž nesou bláhovou naději na docenění a soucit.

Sekce Český pohřeb, v níž se na jihlavském festivalu představí pásma filmových a televizních záznamů z pohřbů českých intelektuálů 20. století, bude především přehlídkou „věčných duchů národa“, ve vší rozmanitosti významu tohoto sousloví. Bude příležitostí zamyslet se, jaký vztah máme ke svým intelektuálním elitám, ale také nad tím, kterak sama událost smrti a pohřbu ceněné osobnosti vede k přehodnocování jejího odkazu, a vždy tak nově usměrňuje pohled na smysl našich dějin. Povrchní dojem přinese nejrůznější variace obrazů typu průvod s rakví, shromáždění kolem hrobu, slavnostní projevy, dále různé interpretace státní hymny a provolání „básník zemřel“ či „věrni zůstaneme“. Dojem druhý však může vést k úvaze nad tím, co skutečně přetrvalo. Co je tím věčným z odkazů našich literátů a myslitelů a pomáhá nám to k pochopení našich dějin? Několikrát totiž budeme ve snímcích utvrzováni o tom, že přes všechnu tragiku události pohřbem nic vlastně nekončí – věčnost v nich bude oslavena jako konejšivá krajina, jako čítárna moudrosti a poučení, jež nám zemřelí zanechali ve svých dílech.





výpis dalších článků rubriky:  Téma

1.21Jako ten pes na pláži...Americká historička Alice Lovejoyová o setkání s Karlem VachkemAlice Lovejoy
1.21Každá lidská bytost má právo nosit boty, které nikde netlačíKarel Vachek byl v roce 2009 předsedou poroty na japonském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jamagatě. Spolupracovnice festivalu a jeho bývalá ředitelka Asako Fudžioková pro dok.revue vzpomíná, jak festival málem smetl tajfun, Vachek si skoro zapálil dýmku na pódiu a posléze s japonským básníkem Gózóem Jošimasuem natáčel v horách film.Asako Fujioka
1.21Smát se tomu...Na setkání s Karlem Vachkem zavzpomínal pro dok.revue i italský producent a zakladatel nezávislé filmové společnosti Okta Film Paolo Benzi. Od roku 2012 je také hlavním tutorem projektu EMERGING PRODUCERS v rámci MFDF Ji.hlava.Paolo Benzi
1.21Hnízdo v ložniciRenomovaný anglický filmový historik a profesor na univerzitě ve Staffordshiru Peter Hames, autor v zahraničí klíčové knihy o československé nové vlně The Czechoslovak New Wave z roku 1985, zaslal dok.revue svou vzpomínku na Karla Vachka.Peter Hames
1.21A hle, vzedme-li se řeka, neustoupíDo mozaiky zahraničních pohledů na osobnost a tvorbu Karla Vachka, kterou představujeme v tomto čísle dok.revue, přispěl i respektovaný filmový vědec Olaf Möller, spolupracující s řadou světových filmových časopisů (například Film Comment či Sight & Sound), filmových muzeí a světových festivalů – například Il Cinema Ritrovato či International Film Festival Rotterdam. Möller přednáší filmovou teorii a historii na Aalto University v Helsinkách a je spoluautorem několika knih o filmu.Olaf Möller
dok.revueOzvěny 24. Ji.hlavyMFDF Ji.hlava letos zahájil dokumentární sezónu už na jaře.
6.20Hudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter Albrechtsen
6.20Odkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana Belešová
5.20Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje v následujícím textu vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea. Přehlídka představuje u nás dosud neznámé snímky, natočené v období od dvacátých let minulého století po současnost, a ukazuje fascinující cestu jihokorejského dokumentu, jehož nezávislost se začala psát až v roce 1988.Petr Kubica
5.20Muž, který předběhl svou dobuBankéř Albert Kahn vytvořil pod vlivem svého učitele, filozofa Henriho Bergsona, pozoruhodný soukromý archiv své doby. Pokusil se v něm posbírat co nejvíce filmů a fotografií svědčících o světě, v němž žil. Jeho Archiv planety, jak svou sbírku nazval, pokrývá období od první světové války do roku 1932 a zachycuje tak paměť tehdejšího světa. Výběr ze snímků z Kahnova archivu uvede online ve zvláštní sekci letošní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.David Čeněk

starší články

f2.15DOK.REVUE
29. 10. 2015


z aktuálního čísla:

Situační recenzeTo, co zažíváme v politice, zažíváme i domaIntimní, a přitom politický snímek Rentgen rodiny íránské filmařky Fírúze Chosrováníové (Firouzeh Khosrovaniové) vypráví příběh režisérčiných rodičů, které spojilo manželství, ale posléze se následkem nepřekonatelných rozdílů mezi světskými a náboženskými hodnotami zcela odcizili. O filmu pro dok.revue debatují publicista, vysokoškolský pedagog a odborník na Blízký východ Břetislav Tureček (BT), dokumentaristka, básnířka a aktivistka Martina Malinová (MM) a studentka dokumentu Širín Nafariehová (ŠN).Kamila BoháčkováNový filmGlobální home esejJak vzniká film Jiříkovo vidění, v němž otec s dcerou bojují za snížení CO2, celosvětovou uhlíkovou daň a stoprocentní dividendy, které by se z uhlíkové daně rozdělovaly lidem. Domácí film na světové téma by měl jít do kin na podzim příštího roku.Marta KovářováTémaNormální autistické dokumentyO lidech s poruchou autistického spektra panují zejména v hrané a seriálové tvorbě určité stereotypy. Každý autista však není jako hrdina filmu Rain Man. Nemusí žít v ústavu, ani oplývat genialitou. Jak autismus zobrazují dokumenty, které mohou pracovat se skutečnými, tedy sociálními herci?Martin ŠrajerBáseňBásněJan KačenaGlosaNové trendy tchajwanského dokumentuNedávno skončený švýcarský festival Visions du Réel představil průřez tím nejzajímavějším ze současného tchajwanského dokumentu. Sedm vybraných děl od tradičního dokumentu přes animaci po experimenty reprezentuje různorodost aktuální východoasijské produkce. Jaká nabízí témata?Sara SimićRozhovorNeobvyklý pohled na společenské stigmaRozhovor s Fridou a Lassem Barkforsovými, autory dokumentu Raising a School Shooter (2021), který měl světovou premiéru na letošním ročníku festivalu CPH:DOX.Jan KinzlNová knihaO řeholních sestrách a nasloucháníJak vnímají řeholnice současný svět? Je jejich víra pevná, nebo o ni musí stále bojovat? A lze porozumět bez naslouchání? Tyto a další otázky si klade literární dokumentaristka Kamila Hladká ve své nové knize Sestry, jež vychází 28. května v nakladatelství Dcera sestry. Rozhovory se čtyřmi generacemi řeholních sester přinášejí autentický vhled do jejich výjimečných osudů.Kamila HladkáÚvodníkKaždý je jinýdok.revue 2.21Kamila Boháčková