Klavír je příliš těžký

Eliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.

Z filmu Pripjať Piano

Kdysi padesátitisícové město Pripjať zůstalo po havárii černobylské elektrárny zcela prázdné. Poprvé jsem jej navštívila v roce 2010, tedy dlouho předtím, než se z Černobylu stala turistická atrakce. V té době se člověk v Pripjati mohl volně a sám pohybovat, což mu nabízelo zvláštní svobodu vstoupit kamkoliv nebo jen tiše o samotě pozorovat zarostlá zákoutí.
 

Opuštěné město Pripjať
 

Po příjezdu do Prahy jsem na Pripjať stále myslela. Přemýšlela jsem nad tím, jestli by se přítomnost města nedala vyjádřit nějakým uměleckým způsobem. Mám velký vztah k hudbě, které jsem se věnovala od dětství. V našem domě totiž stál už od mého narození klavír, jenž kdosi věnoval mojí matce. 

Velmi silně na mě proto zapůsobil obraz opuštěného klavíru v Pripjati, na který jsem náhodně narazila. Při vzpomínání na tento výjev se ve mně mísilo několik pocitů. Kromě obdivu k síle přírody to bylo hlavně uvědomování si pomíjivosti lidského života. Ať už to byly monstrózní paneláky s nápisy „Sláva Leninovi“, nebo tichá zákoutí sídlišť, kde žijí losi, člověk zde také cítil zvláštní svobodu. Vždyť město, které by se dalo co do počtu obyvatel přirovnat k Jihlavě, je celé otevřené. Můžete vejít třeba do kavárny anebo jiných prostor, kde lze spatřit příběhy.
 

Klavír v Pripjati
 

Napadlo mě, že v tak obrovském městě musí být takových klavírů mnohem více. Klavír je totiž příliš velký a těžký na to, aby ho někdo ukradl či odnesl, a navíc má velkou schopnost udržet si svůj zvuk, i když se okolní stěny hroutí. Jak ale najít další piana ve městě, které je radioaktivní a kam můžete vstoupit jen jednou za čas, navíc pouze na několik hodin?

Co zbylo z Pripjati

Logickou úvahou jsem si nejprve dala dohromady to, že se klavíry budou jistě nacházet v hudební škole a zřejmě i ve školkách a školách. Se zbytkem mi pomohli bývalí obyvatelé. 

„V mém bývalém bytě v Pripjati pořád visí na zdi moje fotky z dětství,“ řekl mi Ivan. „Proč si je neodneseš?“ zeptala jsem se ho. „Protože pak už by z Pripjati nezbylo nic,“ odpověděl mi.
 

Zeď v jednom bytě v Pripjati
 

Ivan mě vzal s povolením ostatních do několika bytů, kde se klavíry nacházely. Cítila jsem vůči těm místům obrovský respekt, ačkoliv jsem věděla, že jsou byty více jak dvacet let opuštěné.

Například klavír v panelovém bytě byl celý mokrý. Někdo rychle odcházel a zapomněl zavřít okno, a proto na něj pršelo a sněžilo. Stále však hrál. Jeho kladívka ale byla natolik nasáklá vodou, že se pokaždé po zmáčknutí zasekla ve strunách a vznikl krásný a dlouhý protažený dozvuk. 

I křídlo v koncertní síni stále hrálo. Jen mu nějaký zloděj ukradl bílé slonovinové pokrývky kláves a obnažený nástroj tak zůstal poslední věcí, která se v koncertní síni zachovala. Jinému křídlu zase nějaký zloděj porazil obě nohy, ale dalo se na něj aspoň rytmicky zaklepat... I to byl případ Pripjati v roce 2012, kdy jsme s Ivanem klavíry obcházeli. 

Terénní nahrávky a zvuky Černobylu 

Ve školce jsme našli malé dětské pianino, o něco menší, než jsou ta normální, aby na něj děti dosáhly. Stále si udrželo své ladění a okolo něj zůstalo autenticky poskládáno mnoho hraček, protože zloděje ani vandaly školky nezajímají. Zato pianinu v domě umění někdo vyndal celou mechaniku, ale dalo se alespoň zabrnkat na jeho struny. Tímto způsobem – pro mě na způsob přirozeného nálezu preparovaných klavírů Johna Cage – vznikal sběr terénních nahrávek, který později vyústil do cédéčka s dokumentárním charakterem.

Po vydání cédéčka mě potěšily ohlasy z Ukrajiny. Ozývali se mi další bývalí obyvatelé Pripjati, s přesnými GPS souřadnicemi bytů, kde zůstaly jejich klavíry... Ve druhé řadě přišla zpráva z ukrajinské školy, kde se nyní podle cédéčka děti učí o Černobylu. Začala jsem si uvědomovat dokumentárnost projektu a přála jsem si vydat se do Pripjati znovu, tentokrát s filmovým štábem.
 

Klavír v Pripjati

Opravdová černobylská zóna

Tříletá pauza, související s rodičovstvím, mi umožnila více rešerší, a než jsme se se štábem vydali do zóny natáčet, zajeli jsme do ukrajinského města Slavutych, kde žijí původní obyvatelé. Někteří z nich se však dodnes s havárií nevyrovnali a nedokázali by Pripjať znovu navštívit. 

„Chci si pamatovat Pripjať tak, jako když jsem tam žila, ne prázdnou a mrtvou,“ řekla mi ředitelka bývalé hudební školy. „Nikdy jsem tam od evakuace nebyla, a asi to už ani nikdy nedokážu... Prý je tam všechno zarostlé a vypadá to tam jako na hřbitově, tak kdo by chodil na hřbitov?“ Pak nám zazpívala píseň, kterou sama složila na text jednoho z likvidátorů. 

Jiní původní obyvatelé se naopak do zóny jednou za rok vracejí, aby položili květiny na hroby svých příbuzných. 

Uzavřená zóna totiž skýtá nejen město Pripjať, ale i okolní prastaré opuštěné vesnice s hřbitovy a městečko Černobyl, pojmenované po bylince pelyněk černobýl. Tato místa vykazují nižší dávku radioaktivity než „zakázaná“ Pripjať, a proto v nich zůstalo žít několik starých lidí. V městečku Černobyl se tudíž člověku před jeho zraky otevírají uličky malebných domečků, které jsou celé zarostlé. Místní lidé správně říkají, že právě tohle je „opravdová černobylská zóna“, protože historie městečka Černobyl spadá do roku 1193, na rozdíl od panelákové Pripjati, postavené v roce 1970.
 

Jeden z mnoha stovek domečků v radioaktivním městě Černobyl
 

Člověk zde prochází nekonečnými uličkami, kde míjí jeden takový domek za druhým, a až po dlouhé době sem tam narazí na jeden obydlený domek. I s těmito starousedlíky jsme se setkali a i oni nám zazpívali své písně, které složili. 

Nejdůležitější setkání pro nás bylo s bývalým vedoucím všech likvidátorů, jenž také složil vlastní píseň:
 

Moje milé město Pripjať, všichni jsme tě milovali.
Jako bychom prvorozeného syna od Ukrajiny měli.
Ale po půlnoci 26. dubna se to stalo,
vybuchl reaktor čtvrtého bloku, času je málo.

Nikdo z nás nefňukal a splnil svůj dluh,
z našeho města dál zůstává jeho duch.
Pojďte si připít na hasiče a kouzelný les,
kde město Pripjať stále stojí i dnes.

 

Díky těmto setkáním začal vznikat radikální koncept formy filmu, který chtěl být odlišný od všech desítek dokumentů, jež kdy o Černobylu vznikly. Dokument se stal filmovou básní, v níž se nemluví, ale vše podstatné je sdělené hudbou, písněmi či básněmi. Přála jsem si, aby můj film mluvil stejným jazykem jako černobylská zóna samotná a nechal svůj prostor ke čtení divákovi.
 

Torzo křídla klavíru
 





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueVěčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.Jan Gogola ml.
dok.revueKdo se se mnou zatočíStudentka Katedry animované tvorby na FAMU Adéla Križovenská přibližuje vznik svého krátkého animovaného dokumentu Kdo se se mnou zatočí, který je součástí celovečerního pásma toho nejlepšího ze současných studentských animovaných filmů s názvem FAMU v kině 01, jenž je od 20. srpna v českých kinech.Adéla Križovenská
3.20Jednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla Komrzý
2.20Příběh provinčního městečkaZačínající ruský režisér Dmitrij Bogoljubov popisuje pro dok.revue okolnosti vzniku svého nového filmu Provinční městečko E, který natočil v koprodukci s českou společností Hypermarket Film a Českou televizí. Film odhaluje mentalitu provinčního ruského města Jelňa, které patří k nejdepresivnějším v zemi a kde stále přetrvává odkaz velké vlastenecké války. Toho putinovská garnitura zdařile zneužívá, aby získala podporu zdejších obyvatel. Film byl v březnu krátce k vidění na portále DAFilms v rámci Jednoho světa online, na podzim se chystá jeho uvedení v České televizi.Dmitrij Bogoljubov
dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová

starší články

.DOK.REVUE
17. 04. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeKontextem naší doby je nemít kontextDebata o snímku Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze, do níž jsme přizvali odborníka na Blízký východ Jana Fingerlanda (JF), izraelsko-slovenskou umělkyni Tamaru Moyzes (TM) a teoretičku vizuální kultury a zakladatelku platformy Fresh Eye Andreu Průchovou Hrůzovou (APH). Snímek Pozorovatelna uvádí letošní online Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Svědectví.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav ŠmídmajerTémaMuž, který předběhl svou dobuBankéř Albert Kahn vytvořil pod vlivem svého učitele, filozofa Henriho Bergsona, pozoruhodný soukromý archiv své doby. Pokusil se v něm posbírat co nejvíce filmů a fotografií svědčících o světě, v němž žil. Jeho Archiv planety, jak svou sbírku nazval, pokrývá období od první světové války do roku 1932 a zachycuje tak paměť tehdejšího světa. Výběr ze snímků z Kahnova archivu uvede online ve zvláštní sekci letošní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.David ČeněkTémaFantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje v následujícím textu vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea. Přehlídka představuje u nás dosud neznámé snímky, natočené v období od dvacátých let minulého století po současnost, a ukazuje fascinující cestu jihokorejského dokumentu, jehož nezávislost se začala psát až v roce 1988.Petr KubicaRozhovorChci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila BoháčkováÚvodníkDigitální archiv planetydok.revue 5.20redakce dok.revue