„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy Rekové

Andrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.
05.09.2019 - Andrea Hanáčková

Tereza Reková při natáčení audiodokumentu

Už loni jsem se na tomto portálu radovala, že český dokument expanduje a daří se mu výborně v kontextu evropské i světové tvorby. Loni natočený dokument Jiřího Slavičínského V mongolské stepi uprostřed léta byl letos oceněn druhou až třetí cenou v prestižní soutěži One World Media Awards. Na berlínskou mezinárodní soutěž Prix Europa se z široké nominace probojoval dokument Daniela Kupšovského Má soukromá rusofobie, v sekci Current Affairs zazní jeden díl podcastu Matematika zločinu, který už mezitím posbíral ceny na Prix Bohemia Radio a Podcast roku 2018. Martina Pouchlá díky účasti v celoroční mistrovské škole featuru (v rozhlasové terminologii jde o umělecký dokument s preferencí autorské participace nebo performance) prezentovala v mezinárodní komunitě svůj dokument Ulita, Evě Lammelové se podařilo proniknout do prestižního Radia Atlas s dokumentem Člověk, nejlepší přítel psa. V sousedství nejvýznamnějších světových jmen žánru je tak čtvrtou reprezentantkou Česka v dané kolekci (vedle Velkého plánu v Česku působící dánské autorky Brit Jensen, Blindfold Yourself Jiřího Slavičínského a Matěje Terezy Rekové). Intenzivní kontakt s mezinárodní komunitou zprostředkovává pro Čechy především Brit Jensen, která je součástí výboru International Feature Conference a letos mluvila o českém dokumentu například v Litvě. Půlroční intenzivní zkušenost Terezy Rekové v Irsku se uskutečnila určitě i díky tomu, že čeští dokumentaristé o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále hlasitěji.

Od literárního magazínu ke špíně audiodokumentu

Mezi lidmi, kteří ji na její cestě nejvíce ovlivnili, jmenuje Tereza Reková na prvním místě Alenu Blažejovskou, rozhlasovou literární redaktorku, dokumentaristku a profesorku na JAMU v Brně. Právě tamní Ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky se stal startovním prostorem pro řadu šikovných rozhlasáků. Blažejovská jim dává od prvního ročníku šanci na samostatnou práci od adaptací a drobné publicistiky až po větší literární pořady a dokumenty.

Dramaturgyně Lenka Svobodová pak poskytla Tereze prostor ve svém cyklu Dobrá vůle. „Provedla mě prvními dokumenty, naučila mě kriticky přemýšlet, vybrat si téma a definovat, co mě v něm zajímá,“ reflektuje zpětně Reková několikaletou spolupráci s dramaturgyní, která podpořila třeba vznik auditivního dokumentu s hluchoslepými (Svět v dotyku) nebo reportáž o komunitě mladých lidí, kteří nabízejí seniorům alternativu k výletům „bez hrnců“ (Hurá na výlet!). „Nijak to nevyhledávám, ale pod ruku se mi často dostanou témata lidí s nějakým handikepem,“ komentuje Reková skutečnost, že část jejích reportážních dokumentů reflektuje sociální témata zdravotních nebo mentálních handikepů. „Soustředím se především na osobní témata – příběhy konkrétních lidí se zajímavým osudem. Proto mi do cesty přicházejí lidé, kteří měli osud spletitější, a to často právě kvůli nějakému handicapu. Je smutnou pravdou, že většinová společnost se těmto lidem občas ani nesnaží porozumět. Prostřednictvím dokumentu chci umožnit posluchači nahlédnout do životů těch, se kterými se běžně třeba nepotkává, a pomoci mu porozumět problémům, které musí tito lidé řešit. Dokument má být takové setkání mezi mými respondenty a posluchači. Chci vytvořit most.“

Reková ještě nedovršila třiceti let, a je typické, že mladší autoři volí právě taková témata. Její předností je veselá bezprostřední povaha a velká schopnost empatie, s níž dokáže rychle splynout s okolím a učinit mikrofon téměř neviditelným. Výsledkem jsou živě zachycené scény, v nichž je observace často přerušována autorskými dotazy a komentáři (kázni se v tomto ohledu Tereza Reková musí ještě učit a v novějších dokumentech se jí to daří stále lépe). Je určitě na místě zmínit režiséra prvních Tereziných dokumentů Radima Nejedlého, brněnského režiséra, pod jehož vedením ladila Reková vnímání expozice, rámcové situace i možné podoby hudební a zvukové složky audiodokumentu.

Žitá skutečnost sociálních herců

Reková až na výjimky točí v dlouhém časovém horizontu a metodu popisuje jako pracnou, ale pro sebe zatím jedinou možnou: „Já se svými respondenty jednám otevřeně a na nic si nehraji a totéž chci od nich. Proto s nimi trávím hodně času, potkávám se s nimi pravidelně půl roku, nebo někdy i rok. Mám-li někomu proniknout do života a má-li být dokument upřímný, musíme si věřit a navázat přátelské vztahy. Proto většinou natočím zhruba 20 až 30 hodin - a pak valnou většinu vyhodím a použiju jen výsledných 25 minut, do kterých dostanu to podstatné. Ale těch 25 minut je rozmanitých, natočených na různých místech, v různých situacích, nesou různé emoce. Starší kolegové mi někdy říkají, že časem pochopím, že takto pracovat dlouhodobě nemůžu, jenže já to právě takto dělat chci. Chci, aby mé dokumenty byly upřímné.“
 

Matějova rodina žije s Matějem a on zase s autismem. Foto z natáčení ceněného audiodokumentu Terezy Rekové Matěj. Foto Tereza Reková
 

Popsaným způsobem vznikal oceňovaný dokument Matěj, portrét mladého muzikanta trpícího poruchou autistického spektra. Reková si při práci na tomto dokumentu osahala možnosti a meze autorské performance, řešila řadu etických otázek a rozhodla se tematizovat vlastní chyby při setkání s autismem. Jakkoli stojí Matěj, jeho sestra, matka a další sourozenci v centru pozornosti, postavou se stává i autorka osahávající vágní hranice předpokládané normality života. Výrazný střih stavící na situacích, autorská narace téměř výhradně v komunikaci se sociálními herci a dynamické užití diegetické hudby potvrzují to, jak Reková vnímá český dokument v porovnání se stovkami nonfikčních pořadů, které v posledních letech vyslechla: „Myslím, že český dokument je specifický svou syrovostí. Hodně točíme venku, snažíme se zachytit scény, situace, atmosféry. Z českých dokumentů bývá cítit v dobrém slova smyslu „zvuková špína“, živočišnost. Nejde o sofistikované zvukové obrazy dotvořené ve studiu, jsme s našimi respondenty opravdu v jejich přirozeném prostředí. Ve světě dnes vůbec nejsou výjimkou rozhovory natáčené ve studiu a doplněné zvukovým prostředím (soundscape), které ale není autentické, je vyrobené uměle. Otevřou se dveře, proletí letadlo, rozbije se zrcadlo. Vše ve špičkové zvukové kvalitě s dobrým efektem a skvěle nasnímanou hudbou. Ale jsou to studiové kompozice, život se z toho vytrácí. Jsem odchovaná syrovým zvukem, ta sofistikovanost mi připadá sterilní.“

S dokumentem Matěj uspěla Reková doma i v zahraničí. V Česku s ním vyhrála Prix Bohemia Radio i AudioReport, zněl ve Stockholmu (International Feature Conference 2017), v Berlíně (Prix Europa 2017) a v New Yorku (On Air Festival). O rok dřív takto dokumentaristka cestovala s filmovým dokumentem Na pomezí ticha a tmy (Maykop Festival, StarDoc Film Festival, Barcelona Planet Film Festival).

„Vítej v rodině!“

Mezi dalšími průvodci na její kariérní cestě zmiňuje Reková Alana Halla, legendu britské nezávislé rozhlasové scény a producenta společnosti The Falling Tree Production. Hall mimo jiné letos zasedl v mezinárodní porotě české rozhlasové soutěže Prix Bohemia Radio, vedl v Olomouci workshop o kratších dokuformátech a o české rozhlasové scéně má dobré povědomí. Uvedl Rekovou do komunity světových tvůrců, což jednoduše znamená, že ji vzal v rámci berlínského festivalu Prix Europa na pivo a představil ji každému, koho potkal. Tereza vzpomíná, jak ji vysvětloval pojem dokumentární rodiny: „Slovo „family“ zní opravdu z mnoha stran komunity rozhlasových dokumentaristů. Píšu dizertaci o International Feature Conference a tahle neformální organizace začínala jako přátelství čtrnácti lidí z celého světa, kteří se v roce 1974 shodli, že auditivní tvorbu cítí velmi podobně. Těch lidí postupně přibývalo, dnes se nás schází zhruba 150, ale nálada je stále stejná. „HearSay Family“, „Third Coast Family“, „IFC family“ nebo prostě jen „radio family“ – ta integrita komunity nadšenců zvukového dokumentu je silná a slovo rodina se skloňuje velmi často,“ říká k tomu Reková.

Reková má srovnání s televizní tvorbou a domnívá se, že jedním z důvodů, proč mezi dokumentaristy panuje tento jedinečný vztah založený na spolupráci, nezištném mentoringu, partnerství a respektu, je aspekt mizerných finančních odměn za práci pro rozhlasové médium. „Rozhlasovým dokumentem se nedá uživit nikde na světě,“ sumarizuje Češka své rozhovory s lidmi v Evropě i v Americe. „Proč to tedy ti lidé dělají? Nejspíš z lásky, ze zájmu, z potřeby, z nějakého nutkání! Je to mravenčí dlouhodobá práce a odměna je nehmotná – něco jsem se dozvěděla, hodně jsem zažila, potěšila jsem respondenta, ideálně i další posluchače, možná jsem dokázala propojit nějaké lidi, někoho jsem přiměla uvažovat jinak. Myslím, že tohle vědomí nás spojuje a proto se máme tak rádi..."

V jiném svém textu jsem popsala v této souvislosti způsob, jak pro pozorovatele zvenčí funguje práce uvnitř Tvůrčí skupiny Dokument v Českém rozhlase. Za rok od publikace textu jsem dostala řadu ohlasů, které tuto jedinečnou formu spolupráce potvrzují, a několik hlasů, které konstatují absolutní odlišnost od světa dokumentaristů filmových nebo televizních. Většina lidí pozná „báječný štáb“, o soudržnosti, sdílení a intenzivní zpětné vazbě si však nechávají lidé z audiovize spíše zdát. Skromní a chudí rozhlasáci mají v tomto ohledu větší štěstí.
 

Komunikace s hluchoslepými je možná skrze taktilní znakový jazyk nebo latinkou do dlaně. Na fotce Jiří Schneider při natáčení audiodokumentu Svět v dotyku. Foto Petra Zimermanová

Na zkušenou za oceán

Jako první Češka se Reková na podzim 2018 aktivně účastnila Third Coast International Audio Festival (TCIAF) v Chicagu. TCF vznikl pouhý měsíc po 11. září 2001, kdy Julie Shapiro a Johanna Zorn pozvaly do Chicaga tvůrce z celých USA, aby s nimi „oslavili všechny podoby storytellingu“. Festival se postupně rozrůstal o webový archiv, samostatný rozhlasový pořad, podcast, celosvětovou soutěž o nejlepší feature do délky 3 minut a celoroční prezentaci nejzajímavějších událostí dokumentárního světa. Zorn nazývá TCIAF „Sundance pro audiotvůrce“ a připomíná, že organizátorky festivalu žene kupředu „vášeň pro odhalení pravdy a sdílení příběhů.“ Citace pocházejí z rozhovorů, které v Chicagu vedla právě Tereza Reková v rámci sběru materiálu pro disertaci. „Ten festival má úplně jiný charakter než cokoli, co známe z Evropy,“ popisuje Reková intenzivní týdenní zkušenost. „Na Prix Europa se lidi učí ze společného poslechu a následné diskuse. V Chicagu probíhají na mnoha místech hlavně přednášky. Nelze to srovnat s intenzitou diskusí na International Feature Conference, v Berlíně nebo i na českém AudioReportu v Jihlavě. Evropský přístup je mnohem kritičtější, nabízí opravdu intenzivní zpětnou vazbu.“

Poslední léta jsou v americkém prostoru zcela ve znamení podcastu. Bez většího přehánění však lze majoritní proud podcastové produkce popsat takto: dva lidi si sednou ke kafi a hodinu si povídají. Pak to bez střihu, jen se základní zvukovou grafikou pověsí na internet. Namísto vytváření a zachycení situací si o nich vyprávějí. Vzájemně si referují, kde byli a co zažili. Lze jistě v tomto ohledu poukázat na zaoceánskou tradici žurnalismu a zpravodajství se silným akcentem na autorský pohled a lineární vyprávění, podobné typy podcastů však zatím na evropských přehlídkách nefigurují. Zde převládá snaha i v podcastové produkci zachovat dokumentaristické, reportážní nebo alespoň montážní řemeslo a pracovat s bohatší zvukovou stopou, než nabízí nasnímaný rozhovor (příkladem může být třeba podcast Zhasni!, DokuVlna Radia Wave). Tyto postřehy a řadu dalších Reková sumarizuje zatím jen ve svých školních pracech. Provedla řadu rozhovorů s renomovanými tvůrci, kteří se třeba již prosadili ve svých zemích a zvažují nyní vstup na obrovský americký trh podcastů. Tento typ uvažování je pro nás zatím z říše sci-fi, o to cennější Rekové postřehy jsou.

Festival ve stodole a v obýváku

Za jednoznačně nejvýznamnější zkušenost Reková označuje svoji půlroční stáž v Irsku a možnost pracovat s Diarmuidem McIntyrem. Ten před pěti lety vymyslel koncept mezinárodního auditivního festivalu HearSay International Audio Arts Festival ve vesnici Kilfinane s sedmi sty stálými obyvateli. V kuchyních, obývácích, stodolách, místním kostele a kulturáku k nim během pěti dnů obvykle přibude dalších čtyři sta lidí z celého světa a účastní se stovky festivalových akcí, poslechů a workshopů. Ve vesnici není k dispozici žádný přednáškový sál, prezentace probíhají u místních doma – stává se proto, že největší jména světové rozhlasové dokumentaristiky prezentují svá vymazlená auditivní dílka jen pro dvanáct posluchačů včetně dvou domácích v malém obýváku u rozpáleného krbu (více návštěvníků se do místnosti totiž nevejde). „Celé to chystá Diarmuid a od ledna 2019 jsem mu pomáhala já,“ popisuje Reková. „Ten půlrok znamenal strašně moc práce, dělala jsem všechno, každý den od rána do půlnoci. Program, guest service, komunikace s účastníky, webové stránky, finance. Je tam velmi mnoho neznámých, třeba Open House Sessions – to jsou přednášky, které probíhají u lidí v obýváku, sejde se tam naslepo deset zájemců, vůbec nelze odhadnout, kdo to bude. A pro tyto lidi vede nějaká světová kapacita workshop o zvuku nebo dokumentu. Takových událostí jsou tam desítky denně. Mým úkolem bylo naskládat je do programu, koordinovat a o všechny se postarat.“ Tereza dokázala pro sebe vytěžit i vesnickou odloučenost místa, kde pracovala, irskou zpěvnost a hru na starý akordeon, který jí propůjčila místní hudebnice, vycházky se svěřeným psem a později hlavně večerní rozpravy s novými domácími, irským párem stařečků s pohnutým osudem. Jestli všechno dobře dopadne, vznikne z nahrávky dokument pro BBC.
 

Bena Havlů – jediná hráčka na světě na pětiřadý xylofon; foto z natáčení audiodokumentu Hudba v dřevě zakletá. Foto: Tereza Reková
 

„Navázala jsem obrovskou síť kontaktů a získala pocit, že nic není nemožné,“ sumarizuje intenzivní zkušenost dokumentaristka. „Potkala jsem lidi, kteří říkali, že jejich poslední podcast měl malou sledovanost, asi jen 9 milionů lidí... Jen jsem zírala. Když to porovnám s českým trhem, musím se smát. V té malé irské vesnici se mi opravdu otevřel celý svět.“

Prozatím krátký profesní příběh Terezy Rekové možná kopíruje příběh jejích vrstevníků nebo jen o málo starších tvůrců po celé Evropě. Pro lidi z oblasti ars akustiky, zvukových performancí či multimediálních projektů je běžné pohybovat se po světě a za svými festivaly, konkrétními tvůrci či guruy trochu pocestovat. V oboru české rozhlasové dokumentaristiky se jistě takové počiny občas objeví, sem tam se podaří koprodukce. Máme mimořádné štěstí v angažmá zcela kosmopolitní a pracovité dramaturgyně Brit Jensen. Takto razantně a rychle jako Tereza však zatím nikdo do světa neprorazil. Oceňovaný autor podcastů Jonathan Zenti se k problematice domácí italské auditivní scény vyjádřil jasně: „Pro mě jako pro italského producenta je mnohem zajímavější dozvědět se, co mohu natočit v angličtině pro americký trh, než v italštině pro prakticky neexistující italský podcastový trh,“ soudí Zenti.

Bude zajímavé sledovat, kam se do budoucna Tereza Reková vydá. Její poslední dokument Hudba v dřevě zakletá ukazuje, že je schopná se jako tvůrce na volné noze bez problémů spojit s americkým producentem, z původního příslibu tlumočení vytěžit vlastní dokument a ještě spíše mimochodem zprodukovat velkolepý koncert pro respondentku svého dokumentu (jedinou světovou hráčku na pětiřadý xylofon).


Poznámka: Citace zahraničních tvůrců pochází ze specifického výzkumu Terezy Rekové Význam International Feature Conference v kontextu doby, rukopis JAMU 2019.





další blogy autora:

České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková
Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml